Ráj smrti - Kapitola druhá (2. část)

4. září 2015 | 07.05 |

Sotva si to pomyslel, daleko před ním se objevilo jasné světlo; malá bílá díra. Hned se k ní rozběhl, přestože se mu zdálo, že se mu díra snad pořád vzdaluje nebo že on utíká na místě. Div nespadl na zem, natáhl k malé díře před sebou ruku snad ve snaze k ní dosáhnout. Potom spadl na zem. Malá světelná koule poletovala za ním tak, aby si jí nevšiml. Dávala tak jasný obraz Nemmě, která pozorně sledovala i několik zbylých účastníků hry, zatímco byla skrytá v jakési jeskyni. Okolo ní bylo mnoho obrazovek a některé postupně praskaly, když příšery sežraly svou kořist. Její oči pozorovaly výhradně Wretche, důkladně si ho prohlížely a Nemma se snažila přijít na to, zda přežije nebo přijde o rozum dříve, zatímco poklidně popíjela svůj čaj. Seděla na černé skále, nohy měla pokrčené, zatímco jí dlouhá, černá suknice od tmavě fialových šatů, které postupně tmavly do černa, zakrývala bledé nohy. Vlasy měla stažené do dvou copků, vlasy se jí kroutily za zády a sahaly jí skoro až na zem. Její oči nevypadaly zaujatě. Tiše poznamenala, že se zase nudí, a vzdychla. Pohlédla očima před sebe. Pozorovala světle modře zářící jezírko pod sebou. Skalní výběžek, na kterém seděla, byl tmavé barvy, stejně tak kameny okolo ní, které měly tvar jakéhosi ježka, skoro jakoby to byla nějaká ochranná bariéra před ostatními lidmi, kteří se k ní jen přiblíží. Jemně pohladila zářící kouli, která jí seděla na rameni. Když pohlédla před sebe, sledovala, jak další dvě světelné koule k ní letěly, poněkud smutně. Svůj pohled zase vrátila na koule, ve kterých byli zbylí soutěžící, snažící se dostat se z bílé místnosti.

Victoria vztekem kopla do zdi před sebou a zakřičela bolestí, poskakovala na místě a držela si nohu, zatímco nadávala na tu malou potvoru. Nemma jen pobaveně chladným hlasem poděkovala a pozorovala ji. Fialové oči slabě zářily světlejší barvou, zatímco Nemma sledovala Victoriu, která se snažila rozbít zeď, ale byla příliš slabá na to, aby to udělala; spíše nepoznala ten hlavní bod okamžitě. Ani zbylí účastníci si toho nebyli vědomi, jen Wretchovi se povedlo dostat se do druhé části uvítací hry.

Objala si kolena a tiskla je těsně k sobě. Jen tak do větru se zeptala, zda jsou ti lidi skutečně tak nudně hloupí, jak se jí snaží naznačit. Stejně tak i zbylí rozhodčí sledovali v malých zrcátkách, jak se zbylí účastníci snaží, zatímco jeden už čeká na další část. Ale k jejich překvapení jim všechna zrcátka začala praskat, koule se rozpadly na prach a Nemma mírně pozvedla obočí; viděla, že předtím se několika z nich povedlo konečně prokopnout zeď a dostali se tak do temné místnosti; nyní pravděpodobně bádali nad tím, jak se dostat odtam. Nemma znuděně zívla a opřela si hlavu o kolena. Poznamenala, že čekala větší vzrušení, větší strach ze smrti, který už dávno zapomněla. Zklamaně si povzdychla. Nyní to vypadalo, že další hodiny stráví jen přemýšlení nad tím, proč se ocitli v temné místnosti, než si všimnou světla před nimi.

Wretch se zvedl na kolena a pohlédl na vzdalující se bílé světlo. Rozběhl se za ním, jako zoufalý člověk za nadějí. Už to vypadalo, že onou dírou proskočí, však díra najednou zmizela a objevila se daleko před ním. Zadýchaně se zastavil a podíval se kolem sebe. Teplota se snížila. Wretch se zamračil a rozhlédl se kolem sebe. Posadil se na zem a nehtem vyryl do země jednotlivé věci, které si pamatoval; snad měl strach ze ztráty paměti, která přijde tak rychle, že si jí původně ani nevšimne. Mírně se kousl do prstu; pokožka za nehtem ho nyní nepříjemně pálila, ale povedlo se mu vyškrábat jednotlivá jména rozhodčích. Vybavoval si jejich tváře i hlasy dokonale. Musel si ujasnit, předtím, než začne útočit, koho by se měl zbavit nejdříve. Všichni vypadají nebezpečně sami o sobě. Když je podcení, skončí pro něj hra okamžitě. Neplánoval je podceňovat. Snažil se vybavit si jejich podrobné obrazy postav a přemýšlel nad jejich hlasy. Wrimma si podtrhnul, až se potom musel kousnout do nehtu, div nezačal brečet bolestí. Když se uklidnil a zmírnil bolest za nehty větší bolestí díky kousnutí do prstu celkově, pohlédl na jméno Itazury. Ten chladný úsměv, to, jak flirtovala s muži a poté toho jednoho kopla do tváře. Potom přemýšlel nad Silkonem, který neustále plival. Přemýšlel nad Poloniem a jeho schopnostmi, má se ho bát, nebo...? Zavřel oči. Musel se uklidnit. Musel si určit osobu, která mu z těch všech připadala nejnebezpečnější. Zkuste si to, když všichni vypadali tak hrozivě? Snad jen Wrimmovi neviděl do tváře a neslyšel jeho hlas, takže jeho se bát prozatím nemusel. Ale co když je to právě Wrimm, který tvoří jejich hlavní sílu? Chytil se za hlavu. Pevně si ji stiskl. Zaryl nehty do jemné pokožky na hlavě. Musel se soustředit, aby se nezbláznil. Proč se však tolik snažil, když to byla jen hloupá hra nějakého šílence? Jestli se tady za chvíli objeví další, musí přemýšlet rychle. Musel si myšlenky rychle utřídit a rozhodnout, po kom půjde jako po prvním. Nevěděl o nich dostatek informací, aby se mohl rozhodnout okamžitě, nemohl jen tak ukázat na jméno a říct si, že toho najde jako prvního, aby mu zodpověděl otázky. A navíc ani netušil, co to je za hru. Bude se bojovat? Budou se ptát a on bude nucen odpovídat? Přemýšlel nad tím, co se jim Nemma snažila říct, zatímco ostatní křičeli a nedovolili jí mluvit. Proč ukazovala tři prsty? Proč se je nepokoušela překřičet? Mírně přimhouřil oči nad jejím jménem. Byla to ona, se kterou mluvil předtím, zatímco si spokojeně četla a naprosto ho ignorovala zároveň. Přemýšlel, proč se mu zjevila. Kousl se do palce, aby začal krvácet, ale viděl pouze podrážděné maso, však krev z něj kupodivu nevyšla. Zkusil si znovu nahmatat tep. Proč měl pořád pocit, že ho necítí? Proč si najednou začal myslet, že je mrtvý? Chvíli jen tak seděl na zemi a tiše přemýšlel. Rozhlédl se po temné místnosti a pohlédl na bílé slabé světlo před ním. Je to zkouška nervů? Pokud ano, chtějí snad zlomit každého zvlášť a zničit ho zevnitř? Představa, že ho jeho žena v tuhle chvíli sleduje a směje se nad tím, jak je pošetilý, zatímco ostatní na to už dávno přišli, ho mírně rozesmutnila. Jméno a už ani tvář si nevybavoval. Jen prsten na ruce mu naznačoval, že možná kdysi býval ženatý. Žila vůbec? Zhluboka se nadechl a zhluboka se vydechl. S myšlenkou, že všechno bude brzy zase v pořádku, časem, vstal a pohlédl na slabé světlo před sebou. Něco mu to zdánlivě připomínalo. Bylo to stejné, jako předtím s Nemmou, když utíkal podél stěny a snažil se najít druhou část. Pohlédl rychle za sebe a světelná koule se nestihla schovat. Všichni rozhodčí rázem zpozorněli. Sledoval tu poletující světlenou kouli, ty vypasenou věc, která se snad živila kyslíkem ze vzduchu, jinak by nebyla tak tlustá. Chvíli ji pozoroval, pak to vypadalo, že půjde doleva. Koule se za ním pozvolna rozletěla a následovala ho. Když si všiml, že ho skutečně sleduje na každém kroku, rozhodl se, že nad ní zkusí vyzrát. Chodil z jedné strany na stranu, zatímco koule poletovala ve vzduchu nad ním. Udělal dlouhý krok, spíše skočil o kousek vedle. Kouli to chvíli trvalo, než ho dostihla. Pokud se jeho myšlenka potvrdí, díra se zavře, když do ní skočí, nebo se zavře předtím, než to stihne. Pokud se stane to druhé, možná by to stálo za zkoušku. Dal si ruce za záda a pochodoval kolem dokola, až se kouli zatočila hlava. Poposkočil o pár metrů dál a koule se za ním po chvíli rozletěla. Potvrdila mu další věc; je o dost pomalejší než on sám. Skákal rychle kupředu, koule za ním pomalu poletovala. Když se zastavil, doletěla za něj a sledovala ho. Nyní mu to znovu potvrdila, ještě důkladněji, než si myslel. Má jen určitou rychlost, kterou nemůže přesáhnout. Musel se nad tím pousmát. Díky, rozhodčí, který tě stvořil, dal mi tak cennou nápovědu. Nemma se lehce pousmála, jakoby mu četla myšlenky. Sladkými slovy ho vyzvala, aby se pokusil vyzrát nad jejím výtvorem, zatímco hladila světelnou kouli, která spokojeně vrněla, jako kočka. Wretch chvíli čekal, mnul si zápěstí, nenápadně si protahoval nohy. Koule se k němu pomalu přiblížila, zatímco Nemma z něj nyní nespouštěla oči. Pochopitelně sledovala i ostatní, ale on ji zajímal nejvíce. Doposud nespatřila tak šíleného a vynalézavého člověka, jako byl on. Zajímalo ji nyní všechno; jeho mozkem počínaje a nekolující krví končíce. Mírně si přejela po rtech a chladný pohled se jí nezměnil; nebyla zaujatá natolik, aby se tak musela tvářit. Pořád ji nepřesvědčil, že si zaslouží její pozornost více, než ti ostatní oslové, kteří pobíhali kolem dokola a nechápali, co se kolem nich děje. Musela ho však tiše pochválit za to, že se jako první dostal tak daleko a už přemýšlel, jak se dostat ven, aniž by to ona postřehla a mohla ho předtím zastavit, popřípadě někdo jiný z rozhodčích. Mírně zvedla ruce, ale hned se zarazila. Co se to chystala udělat? Zatleskat? Ona? A člověku? Vyloučeno, pomyslela si. Ruce jí znovu klesly do klína, aby pohladila světelnou kouli, která však vyskočila a odletěla od ní pryč, stejně tak ostatní, zatímco rozzářily celou jeskyni, tančily kolem dokola a svítily jasněji, někdy méně, takže tvořily překrásnou barevnou podívanou. Poletovaly kolem ní, zářily, zvýrazňovaly její pobledlé štíhlé tělo, ale také nezaujaté oči. Najednou se však něco stalo, něco zaujalo její pozornost, mírně se přiblížila k obrazovce před sebou a pozorně sledovala Wretche. Mírně stiskla kouli ve své ruce, která zakňučela a rychle od ní odletěla pryč, zatímco Nemma měla mírně zvednutá víčka a sledovala obrazovku před sebou. Ústa se zřejmě chtěla pousmát, ale najednou se v půli zastavila, tvoříc prapodivnou grimasu. Nemma si snad potom uvědomila, že se málem usmála. Hned její koutky klesly dolů. Sledovala obrazovku před sebou, opět měla chladné oči, bez jediného zájmu. Na chvíli už mohla být znovu člověkem; to už jí však není dovoleno více. Wretchovi to došlo. Nyní měl jedinečnou šanci přelstít ony osoby a dokázat jim, že jim kašle na nějakou jejich potupnou zábavu. Když se koule o něco vzdálila, snad ze strachu, že se bude něco dít, rozběhl se rychle směrem k díře. Než si to koule uvědomila, mírně putovala dozadu a pak se svou obvyklou, pomalou rychlostí rozletěla za mužem, ve snaze ho dohonit. Wretch si byl vědom toho, že má jen určitou rychlost, kterou nemůže překonat. A to bylo jeho výhodou. Ušklíbl se. Vyzrál jsem nad tebou, Nemmo, pomyslel si, zatímco utíkal kupředu, směrem k díře, která se skutečně pomalu uzavírala, vzdalovala se. Natáhl ruku před sebe. Nyní už nechtěl čekat, až mu někdo dovolí žít. Pevně chytil okraj zavírající se díry a bezohledně ji znovu roztáhl, aby do ní mohl skočit. Koule za ním nyní rychle letěla, ve snaze ho zastavit a sledovat i nadále. Díra se však zavřela. Koule vletěla prudce na stěnu a odrazila se od ní. Hrníček se rozbil. Nemma ho omylem upustila a oči měla mírně vykulené. Jak se ten prachobyčejný člověk dovoluje vzdorovat ji, rozhodčímu? Zhluboka se nadechla a poklidně zavřela oči, jinak by možná po hodně dlouhé době pouvolnila své city, které se rozhodla zapečetit. Neměla právo ztrácet nervy a nehodlala toto právo nikterak porušit. Nebude ji přece pokoušet člověk, který jí je naprosto lhostejný. Nebo snad není? Pohlédla na rozbité střípky z hrníčku; ten měla ráda, alespoň co si pamatovala. Opatrně zvedla jednotlivé kousky a prohlížela si je v hebkých, drobných dlaních. Nedbala na to, že se pořezala. Byly to střípky snad její minulosti; nechtěla přijít ani o jeden z nich. Pomalu sevřela víčka k sobě a husté řasy skryly temně fialové oči, které si nepřály vidět více.

Ostatní rozhodčí jen tiše přihlíželi, když Wretch proskočil skrz díru a dopadl do trávy. Někteří se pousmáli, jiní na to nijak nereagovali. Itazura byla právě ta jediná, která se pousmála. Opřela se o tmavé opěradlo křesla a naklonila hlavu na stranu. Mnoho prapodivných koulí okolo ní poletovalo a ukazovalo jí mnoho lidí. Když pohlédla na Wretche důkladněji, viděla, že oči měl zavřené. Je v bezvědomí, chudáček, pomyslela si a zákeřně se usmála. Dokonalá kořist. Oči jí pohlédly na Victoriu, která konečně vztekem a zuřivostí zničila zeď před sebou, přestože jí pěsti a nohy krvácely. I tak se šíleně zasmála, že nad nimi vyzrála, že její mozek nemohou ovládat, když si to oni usmyslí, a rozběhl se hrdě kupředu s hrozivým řevem, jako by byla zvíře, než žena. Itazura se nad tím jen chabě pozasmála. Přejela po kouli, kde viděla Victoriu, prstem a mírně ji od sebe odstrčila. Sledovala i další lidi, kteří se snažili dostat se ven. Pohlédla na Wretche, který si právem zasloužil první místo v jejím seznamu; jako prvnímu mu došlo, jak se dostat z první části živý, a jako prvního ho také zabije. I tak ji mírně znepokojoval fakt, že bestie z jeho místnosti jen tak zmizely. Že by se rozhodčí, kterému patřily, rozhodl jinak? Nakonec se však usnesla, že nad takovou hloupou věcí nebude přece ztrácet čas, a přistoupila na názor, že se v této hře bude zase královsky bavit, protože lidi jsou tak prohnilí, jako ona samotná; vždyť všichni mají stejné kořeny v každém z rozhodčích, přestože je dělí tisíce let stará historie, o které si nejsou ani vědomi. Ruce roztáhla vysoko nad sebe, mírně se opřela o opěradlo, které se pod ní mírně prohnulo, jak moc se protahovala. Podívala se na strop. Sledovala jeho temnotu, ale také stříbrné pavučinky, které pavouci kolem dokola pletli nad ní, jakoby jí dělali závoj z vlastních pavučinek, které posléze stačilo jen spojit, aby jejich dlouholeté dílo bylo hotové. Když si toho Itazura všimla, mírně přimhouřila oči a podívala se stranou, podpíraje si zklamaně hlavu. Snad si přála vidět více krve. Sledovala poté všechny koule, zatímco se jejich záře odrážela v jejích chladných očích. Ani jedna z nich zatím nepraskla. Vzala jakousi věc; byla noha s pařáty mrtvého ptáka, který jí ležel na špinavém stole se zobákem otevřenýma, s očima vypíchnutýma, jazyk mu ležel mimo zobák a křídla měl roztáhnutá. Prohlédla si jeho pařáty a drobnou nohu. Potom očima pohlédla znovu na koule před sebe. Namířila na jednu a jako Vy házíte šipku do středu terče, ona hodila nohu ptáka proti kouli. Koule praskla. Jakýsi muž se najednou zastavil, zachraptěl a z pusy mu vytekly sliny, které se pak změnily na drobné kapičky krve. Zakašlal. Podíval se kolem sebe. Itazura zpozorněla. Viděla, že se drobné kapičky pomalu sbíhaly k sobě. Přimhouřila chladné oči. Muž padl na kolena a kašlal, držíc se za břicho, které mu silně krvácelo. Ptal se sám sebe, co se to děje. Rozhlížel se kolem sebe. Křičel o pomoc. Itazura tiše sledovala malou kouli, ve které byl muž a řval o pomoc. Její oči byly zaujaté; přeješ si přežít, tak bojuj. Muž nahmatal v břiše tu díru a pařáty mrtvého dravce se rázem pohnuly. Muž je také cítil, jen na dotek, neviděl je. Jemně přejel po nelítostných drápech a zhluboka oddychoval, dívajíc se kolem, z pusy mu mezitím tekly další pramínky krve. Podíval se na světelnou kouli nad sebou. Tiše zavrčel, až se mu v očích objevily slzy. Zakřičel hrozivým hlasem, aby se zadávila vlastní silou, na což se Itazura jen tiše pozasmála, zakrývaje si ústa. Muž najednou pevně stiskl něco, co ani sám neviděl, však cítil to mezi prsty. A pařáty se pohnuly. Itazura se přestala smát a zamračila se, sotva spatřila, že se pohnuly podle rukou toho muže. Zamračila se více, vypadala skutečně děsivě. Vzala druhou nohu od nebohého létavce a v něčem ji smočila. Přivoněla k tomu. Líbezně se usmála. Pohlédla na kouli. Dala si nohu ptáka mezi ukazováček a malíček a vstala. Zamířila na kouli, která pomalu poletovala vzduchem. Stála a chvíli čekala, poslouchala, jak už trpěl. Když už konečně vyrval nohu dravce včetně drápů ze svého těla a zahodil je od sebe, drápy vypadly z koule a nechaly ji, aby se znovu srovnala. Nyní byla stejně velká, jako koule vedle ní. Však Itazura měla na tváři milý úsměv. A to, vězte, nevěstí nikdy nic dobrého. S hlasem milenky zašeptala muži slova sbohem a za pomocí palce odpálila druhou nohu přímo proti kouli. Oči měla skutečně jako oči milenky, která sleduje svého milence, když ho přistihla jeho pravá žena. Mile se usmála a ukázala bílé zuby. Naklonila hlavu na stranu, sledujíc bezbranného člověka, jak se snaží utéct svému osudu. S otázkou kolik prstů do něj vletí tentokrát, pozorovala, jak se muž otáčí proti ní, snad jakoby ji slyšel. Potom však ostré drápy proletěly skrz kouli, zarazily v ní a muž zakřičel, pak jeho hlas umlkl a on padl na zem. Po chvíli praskla i koule. Noha s pařáty spadla na zem, byla mokrá. Itazura se usmívala i nadále. Zhluboka se nadechla onoho sladkého jedu, kterým předtím nohu potřela. Potěšeně vzdychla. Potřebovala nějaké vzrušení, než celá hra začne. Nyní temně modré oči se dívaly před sebe, až nakonec měla Itazura otupělý výraz. Co se právě dělo? Proč najednou cítila tak neskutečně velkou touhu hodit proti všem koulím něco, aby všechny účastníky zabila dřív, než Hra začne?

Najednou na jejím rameni spočinula vrásčitá ruka. Její výraz se změnil, několikrát rychle zamrkala a podívala se za sebe. Byl to Sabaki, kdo jí jemně držel za rameno, a se zavřenýma očima se na ni díval, stál za ní a usmíval se. Itazura se na něj mile usmála a jemně stiskla jeho ruku v té své. Poradil jí, aby byla opatrná. Přikývla. Sabaki zmizel. Podívala se na zavřené dveře a okna za ní a zhluboka si povzdychla. Přesto se však usmála a oči měla nyní jasně modré, zářivé, jako hladina moře, na kterou svítí zdravý sluneční svit. Bylo vidět, že se baví, že má ochotu být právoplatným rozhodčím a spravedlivě rozhodovat o životech druhých. Od toho tady odjakživa byli rozhodčí, to bylo jejich jediné poslání na tomhle místě, v Ráji smrti. To byla jejich práce.

Wretch se mírně zavrtěl a pomalu otevřel oči. Zaraženě nyní hleděl vysoko nad sebe, přímo do husté koruny stromu posypané tmavě zelenými a světle zelenými lístky, které tančily ve větru, větev se jemně prohýbala a květy bílé barvy nechaly své lístečky pozvolna dopadat dolů k Wretchovi. Na jeho tvář dopadla drobná kapka rosy. Wretch zamrkal. Povedlo se mu posadit. Rozhlédl se kolem sebe. Chytil se za hlavu a setřepal z ní listí, ve kterém doposud ležel, stejně tak trávu, která se mu dostala až hluboko do vlasů. To ho však až tak moc netrápilo. Spíše ho zajímal fakt, kde to zase k čertu je? Oči si už po chvíli zvykly na drobné světlo, které propouštěly lístky nashromážděné u sebe jen během pohybu dolů, jinak byly tak hustě vedle sebe, že kolem Wretche byl spíše samý stín, než drobné světlo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře