Spi, můj maličký - Závěr

25. září 2016 | 07.00 |

Poslední část děcka, tak si to užijte. :') Děkujeme, že jste s námi vydrželi tak dlouho.

_____________________________________________________________________

ZÁVĚR

Naši restauraci jsem nazval tou nejhorší na konci světa, pamatujete? Pořád si za svým rčením stojím. Vlastní ji ta nejhorší možná osobnost – můj otčím. Na jednu stranu jsem mu vděčný, že před lety souhlasil s tím, že si vezme k sobě "další hladový krk", protože bych potom nikdy nepoznal Uretana, svého nevlastního bratra a životní lásku. Avšak i otčím měl své vlastní plány s tímto chlapcem. Když jsem sledoval, jak vyrazil dveře, aby se dostal do našeho pokoje, slyšel jsem hlasitý tlukot srdce. Byl můj nebo Uretanův? Pamatuji si, že se otčím rychle dostal k nám a potom jenom temnotu kolem sebe. Když jsem se probudil, byl jsem v pokoji sám. Prudce jsem vstal, ale to mělo za následek jenom zvednutí žaludku. Když jsem se ujistil, že mi nebude špatně, popadl jsem tepláky a vyběhl z pokoje. Kde byl Uretan? Srdce mi splašeně bilo. Potom jsem slyšel ránu. Otočil jsem se směrem ke schodům a bral je po dvou. Přál jsem si, aby se mi mé nejhorší noční můry nevyplnily. Tak moc jsem si to přál, že když jsem seběhl schody dolů a zastavil se ve dveřích, div jsem se hned neskácel k zemi. Nikdy jsem nepocítil krev tak přímo, jako v tu chvíli.

Sledoval jsem otčíma, jak se tyčí nad uretanem, kterého mezitím drželi dva otčímovi přátelé za ruce na zemi, aby se nehýbal, zatímco se nad ním otčím skláněl s odhaleným lůnem. Viděl jsem, že Uretanovi tekla krev z nosu. To byla ta rána předtím. Nebyl jsem schopný pohybu a tu ohavnou scénu jsem chvíli nečinně sledoval, než jsem jako bez duše přešel k jednomu ze stolů a upoutal tak jejich pozornost. Díky bohu, že si otčím pozval své přátele a my jsme nestihli sklidit vše ze stolů ani uklidit celkově. Otčím se na mě zaraženě podíval. Když jsem se mu podíval do očí, jeho tvář se změnila. Měl důvod se mě nyní bát.

Uretan ke mně vzhlédl. Nemusel se mě bát, on ne. Poklidně jsem pozoroval svého otčíma a bezstarostně k němu kráčel. Pevně jsem svíral nůž, který zákazníci vždy používali k jídlu. Jak se mě mohl ještě tak pitomě ptát, co to dělám. Není to snad zřejmé? Ochráním Uretana před Tebou za každou cenu. I kdybychom měli být rozděleni, ty ho mít nebudeš!

S touto myšlenkou jsem zareagoval rychleji, než otčímovi dva přátelé a dostal se k němu dříve.

Zašeptal jsem slova sbohem a nožem ho pořezal na krku. Nepřesekl jsem krkavici ihned, jaká škoda. Mám zkušenosti s masem, s uretanem jsme častokrát vařili. Stačí jenom druhá rána a přeruším krkavici. Nedal jsem těm dvěma šanci mě chytit a bodl. Jen ať si otčím zapamatuje můj chladný pohled v očích, když jsem ho zabíjel, a zároveň spokojenost, která se v nich zobrazovala, když jeho oči chladly a krev přestávala proudit.

Uretan mě vyděšeně sledoval.

Otčímovi dva přátelé zavolali policii, která přijela jenom pár minut poté. Nechal jsem otčímovi nůž v krku jako památku na mě, než jsem se podíval na svého bratra. Ach, jsem to ale pitomec. Vyděsil jsem ho více, než můj vlastní otec. Uhnul před mou rukou, klepajíc se, jako mládě. Zasloužím si to. Tohle mi patří – takhle to mělo být už od počátku.

Policie mě zatkla za vraždu. Nečekal jsem, že mě můj milenec bude hájit. Naposledy jsem ho políbil a slíbil mu, že už se bude mít jenom dobře. Proběhl soud. Uretan byl na něm, stejně tak dva otčímovi přátelé. K mému překvapení všichni tři mluvili v můj prospěch. Když jsem od soudu odcházel jenom s pokutou a podmínkou, Uretan na mě stál hned ve vedlejší místnosti. Sotva se naše pohledy střetly, bylo mi jasné, že něco je špatně. Skočil po mně a pevně mě sevřel v objetí, zatímco se klepal. Ano, jsem vrah, ale zároveň jeho zachránce. Má ze mě strach a přitom je mi vděčný. V očích jsem cítil slzy. Klesl jsem na kolena a jeho vzal s sebou, pořád v pevném objetí. Když jsem se ho zeptal, zda mě nenávidí, zakroutil hlavou. K otčímovi nakonec neměl žádný vztah, jako já. Byla to jen osoba, která na nás měla dohlížet. Odeberou mi ho? Budeme rozděleni? Tyto otázky mě děsily v hlavě. Zarazila mě však jeho slova.

"Už patřím jenom tobě," usmál se na mě mile. Co tím myslel? Potom mi to došlo. V den, kdy ho otčím málem znásilnil... mu bylo osmnáct. V očích jsem cítil slzy. Opravdu je to pravda? Nezdá se mi jenom překrásný sen? S klepajícími se rukami jsem ho pevně sevřel v objetí a odmítal ho pustit. Nestarali jsme se o otčímův pohřeb. Když jsme mohli, odjeli jsme ze státu. Na nejbližším úřadě jsem se postaral, aby už skutečně patřil jenom mně a nikomu jinému. Přijal můj prsten s radostí a políbil mě. Jeli jsme cel dvě noci a já za volantem už pomalu usínal. Navrhl, abychom se vystřídali. Uložil jsem se na sedadlo vedle něj, ale v tu chvíli už byl na mě s menším úšklebkem. Vášnivě mě začal líbat a otřít se o mou hruď. Rozhodně si uměl zařídit mou pozornost, jen co je pravda.

Když jsme propletli své prsty tak, že nešly rozplést jen tak obyčejnou rukou a vůlí, usnul na mě a já ho hladil po hlavě.

"Máme před sebou ještě dlouhou cestu," zašeptal jsem mu do vlasů a políbil ho. "Spi, můj maličký."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře