Nepozvaný na večírku

26. září 2016 | 07.14 |

Nikdy nechápal, co všechny tak moc lákalo k hradu lordů von Moorchestů. Každou noc mladík sedával u rybníka a pozoroval ten majestátní, avšak potemnělý hrad, kde se každou noc, celý rok, ozývala hudba, radostné hlasy se rozléhaly po celém okolí do vzdálenosti minimálně pěti kilometrů, veselící se tóny harfy, trubek, píšťal a spousta jiných nástrojů, které by i Vás přiměly tancovat, aniž byste znali jejich tance nebo zpívat slova z písně, kterou byste slyšeli v tu chvíli poprvé. Nebyla to oslava obyčejných lidí, to věděl. Mladý Vincent sedával každou noc u jezera a poslouchal tu jedinečnou hudbu, která ho tak zajímala, vzrušovala a přitom ho znechucovala, odmítala a dávala mu jasně najevo, že jemu se brány toho hradu nikdy neotevřou.
Ten chladný, podzimní večer opět seděl na dřevěném mostě a přemýšlel, jaká smetánka se do toho hradu může dostat, kdykoliv si zamane. Vlasy bílé jako měsíc, který mu svítil nad hlavou, oči klidné, jako vodní hladina před ním. A přesto jeho srdce bušilo do rytmu oné úchvatné hudby, která svedla na cestu nejednu lidskou duši.
Za ním se najednou zastavil kočár a on rychle vyskočil na nohy, ohlížeje se za sebou, nechápavě sledujíc černý kočár, tažený dvěma koňmi, grošáky, kteří zadýchaně stáli na místě a odpočívali po namáhavé, avšak rychlé cestě, než dostali povolení zastavit a nabrat trochu sil. Všiml si, že se závěs na kočáře trochu pohnul. Během té krátké chvíle spatřil černý samet. Neodolal a přiblížil se ke kočáru, který nikdo neřídil. Kočího nikde neviděl. Nakoukl skrz okno dovnitř, ale přes sametový závěs nic neviděl.
Konečně ona osoba uvnitř odkryla závěs a on rychle odstoupit o tři, čtyři kroky dozadu, když ho sledovaly temně fialové oči, avšak jasně zářící do noci. Srdce se mu rozbušilo leknutím, ale krátce na to svůj tep utišil. Žena v kočáře ho tiše sledovala. Viděl jenom její fialové oči, posazené v bledé kůži, jinak zbytek tváře oné ženy neviděl. Podle pohybu jejích víček trošičku víc si uvědomil, že se usmála. Zvedla ruku a ukázala jí kupředu. A koni se rozběhli vpřed. Zaraženě se za tou ženou díval. Kdo to byl? A proč ho tak okouzlila?
Nemohl déle čekat – rozběhl se za kočárem, a aniž by koně zpomalili, naskočil na kočár a nechal se jím odvést. Musel vědět, kdo ta tajemná žena je. Polila ho menší nejistota – kočár vjel do sídla lordů von Moorchestů. Jistě ho ihned vyhodí a vysmějí se mu. Sotva se kočár zastavil, viděl sluhu, jak šel otevřít oné ženě dveře. Když vyšla ven, mohl na ní oči nechat – oblečená do skoro průsvitného živůtku světle lososové barvy, boty měla kožené, tmavě hnědé, ale spíše to byly jenom střevíčky, zahalená jinak do temného sametu, který tvořil její sukni skoro až k zemi. V nočním svitu se samet leskl, jako drahokam. Žena byla překrásná. Vincent od ní nemohl odpoutat oči.
Když se ujistil, že má trochu volného prostoru, nenápadně se vydal za ní. Jistě by prošel i bránou, kdyby ho nezadrželi s otázkou, kde má pozvánku.

Chtěl se vymluvit, že je s tou ženou, jako její doprovod, ale neznal její jméno.
"V pořádku!" ozval se přísný hlas a muži se ohlédli. Žena s látkou přes tvář je pozorovala chladnýma očima. "Je tady se mnou," dodala jen.
Vincent se rychle dostal dovnitř a pohlédl na ženu, která mlčela, také ho pozorovala a potom se vydala kupředu.
"Moc si od mé shovívavosti neslibuj, člověče," řekla mu chladně, když ji konečně dohnal a nyní konečně kráčeli bok po boku. Vincent si ji pořád prohlížel. Fialovýma očima na něj prudce pohlédla a polekala ho. Nemohla si pomoci a usmála se. "Neměl by ses mi spíše omluvit za pronásledování, hlupáku?"
"Nejsem hlupák, ale Vincent," řekl Vincent uraženě.
"No to se podívejme – já mu pomohu a ono je to ještě uražené," řekla dáma s šátkem přes obličej a zřejmě se urazila. Vincent se jí hned omluvil, na což se usmála. "V pořádku. Jen málokterý člověk se muže dívat Banshee tak zblízka do očí, jako ty, hlupáku, tak si toho važ."
Banshee? Víla smrti. Vincent o jejích podobných slyšel už mnohokrát, ale nikdy si nepředstavoval, že by mohla být až tak překrásná. Žena se zatavila a otočila se na něj.
"Řekni, Vincente, co si slibuješ od toho, že mě bude sledovat celou tu dobu?" zeptala se ho chladně. Na chvíli zaváhal.
"Než odpovím, rád bych chtěl znát vaše ctihodné jméno," řekl rozumně a její fialové oči očividně zaujal.
"No to se podívejme – ono to umí i trochu zdvořile mluvit," neodpustila si sarkastickou poznámku Banshee před mladíkem a odkryla si tvář. Malý nos vynikal v jinak velkém, kulatém obličeji, zatímco spodní ret byl o něco větší, než ten vrchní. Jako by pocházela z rodu Habsburků. "Jmenuji se Viktorie. Stejně na to brzy zapomeneš," řekla pouze, otočila se k němu zády a kráčela pryč.
Vincent se za ní unešeně díval a nemohl spustit oči z její dokonalé postavy. To jak chodila, to jak mluvila – mladík se zamiloval do Banshee. Ach, hrozný osud je spojil dohromady, hrozný osud nechtěl, aby mladíkovy city byly opětovány.
Vstoupil do obrovské místnosti, kde už plno dalších jí podobných bylo a tančilo, bavilo se nebo si užívali vzájemné společnosti. Ovšem když vstoupil on, všechno utichlo a oni na něj hleděli. Rychle se dostal k Viktorii, už je pozorovaly všechny páry očí. Dokonce i samotného lorda Edgara von Moorchesta, který tuto oslavu pořádal. Hned zatleskal a hromovým hlasem přikázal, aby se hrálo dál, sotva si všiml, ke komu ten člověk patří.
"Měl bys odsud zmizet, jinak tě zabijí," řekla mu Viktorie lhostejně.
"Jestli jsem měl doposud očí, tak jsem musel být i tak slepý, když jsem neviděl někoho tak krásného, jako jste Vy," řekl Vincent. Viktorie se zastavila.
"Krásného? Nechtěj mě rozesmát. Mohu tě jim kdykoliv předhodit. Prozatím tě brání to, že jsi v mé přítomnosti. Jakmile se ode mě vzdálíš na určitou vzdálenost, uvědomí si, že spolu nemáme nic společného. A ty budeš jejich hlavním chodem," řekla mu víla chladně a prošla kolem něj. Vincent to riskovat ani zkoušet v žádném případě nechtěl a rychle ji zase dohnal.
"Dovolte mi tedy, abych byl vaším doprovodem dnes večer," nabídl jí Vincent rámě, ale Viktorie ho naprosto ignorovala. Tak arogantní a přesto překrásná.
Když dohrála jedna melodie, spustila se hned další a ta už Banshee zastavila. Viktorie mírně pozvedla víčka a zaujatě se podívala směrem k lordovi, který ji vyzýval s číší v ruce, aby jim předvedla obávaný tanec Víl smrti, když už se uráčila jako jediná z jejich druhu přijít. Chladnýma očima ho sledovala, ale nemohla si dovolit neposlechnout ho. Hudba se naprosto ztišila a jemnými pohyby přes struny harfy se rozléhala okouzlující melodie přes celý sál, přes celé panství, do vzdálenosti mnoha kilometrů. Viktorie uposlechnout nemohla. Zavřela oči, zakryla si půlku tváře, jak bývalo zvykem a začala tančit jejich národní tanec. Tak překrásná hudba, tak překrásná Víla smrti. Jediné, co člověk uvidí předtím, než ho omámí a zabijí její družky. Všichni na ní mohli oči nechat.
Když se konečně hudba vytratila do ticha, všichni zůstali omámeni a člověk, hledíc na ni, byl naprosto okouzlen. Viktorie si ihned všimla Vincentova pohledu, rychle si zakryla znovu tvář a se zavřenýma očima odešla od pokukujícího davu. Vincent ji omámeně sledoval. Když vyšli ven z místnosti, zasyčela na něj, aby ji nesledoval. Uvědomila si, že je pořád pod jejím kouzlem. Luskla mu před očima a probrala ho. Stiskl jí ruku a pochválil jí za její překrásný tanec. Vysmekla se mu ze sevření a pyšně ho sledovala.
"Je-li ti život milý... zmizíš odsud a nikdy, nikdy se sem už nevrátíš," řekla mu přísně.
"Ale já se zamiloval," naléhal mladík.
"Zamiloval ses do pouhé iluze. Tak jako každý jiný. Víš, kolik jsem tobě podobných svedla a zabila? Ty mi za to rozhodně nestojíš," zasyčela na něj chladně. Musela mu zlomit srdce na malé kousíčky a ten hluk třískajících kousků o sebe, slyšela až příliš zřetelně. Byla se sebou spokojená. Naprosto mu zničila jeho iluzi o vílách. "Co bych z Tebe měla? Nejsi silný, nejsi bohatý – nic mě nenutí k tomu, abych o tebe vůbec jenom stála."
Vincent mlčel a tiše ji sledoval. I tak jeho srdce bilo jenom pro ni. Ty pronikavé, fialové oči mladé víly hleděly do prokletých bílých očí mladíka, jenž ztratil všechen pigment. Cítila z něj zoufalost a lítost – jaké to může být, žít na samotném okraji společnosti – nenáviděn jak lidmi, tak jejími druhy? Otočila se k němu zády.
"Zmiz mi z očí," řekla mu přísně a kráčela hrdě kupředu. Vincent jen svěsil hlavou, otočil se k ní zády a tiše se šoural pryč. Ale neznal cestu. Po chvíli se ztratil. Viktorie se o toho smrtelníka nestarala. A přesto cítila prapodivný tlak na hrudi – nemohl to být přece strach, ale úzkost z toho, že toho člověka jen tak nezabila. Dala mu život, měl by jí být vděčný!
Vincent bloudil, dokud se nedostal do jakési místnosti. Rozhlédl se kolem sebe a hned se zarazil. Ztuhla mu krev v žilách při pohledu před sebe. Před ním vedle stolu s rozsvícenou svíčkou leželo mrtvé tělo muže, s otevřenou pusou od krve, s bělma místo barevných očí. Cítil, že se zatřásl. Nemohl se nadechnout. Uslyšel jemný zvuk a rozhlédl se rychle kolem dokola. Když si uvědomil, že předtím spatřil obrys, pohlédl se rychle zpátky doprava. Chvíli jen tak tiše hleděl, než konečně našel dostatek odvahy, aby se zeptal.
"Ty jsi ho zabila?" zeptal se jí beze strachu a pozoroval ty zlaté až jantarové oči, které se mu vpíjely do těch jeho, tmavě modrých, nyní odrážejících mrtvolu pod ním a zároveň i pravděpodobného viníka od krve nedaleko od těla v knihovně. Osoba jenom naklonila hlavu na stranu a nehezky se na něj ušklíbla. Žena před ním si jenom olízla rudé rty od krve a usmála se.
"No to se podívejme," zašeptala žena s jantarovýma očima vesele. "Člověk. Přišel nepozván! Na oslavu. Na večírek, na kterém by jeho duše být neměla. Copak s ním asi tak udělám?"
Než se Vincent stihl vzpamatovat, už byla dávno u něj a přirazila ho ke zdi. Zklidnil svůj dech i tep, aby nedal najevo svůj strach, což ženu před ním mile pobavilo. Pochválila ho, že ve zvládání strachu je skutečně přeborník, co se špinavého člověka týče. Hned věděl, o koho se jedná – Viktorie nakonec nebyla jediná svého druhu, kdo přijal pozvání. Tato Banshee však rozhodně nesdílela Viktoriinu ochotu nechat ho naživu – rozhodně ne poté, co ji viděl v tomto stavu. Přitiskla se k němu a zašeptala mu svůdně do ucha: "Mám tě zabít ihned nebo si s tebou trochu pohrát?"
"Kdo ti dovolil sebrat mi mou duši, Angleeno?" slyšela přísný hlas za sebou a Banshee se otočila za přísným hlasem. "Na druhou stranu – i kdyby ses ho nerozhodla zabít Ty, zřejmě bych to musela udělat já. Jasně jsem mu řekla, aby zmizel. Musím mu však poděkovat, že Tě našel, sestřičko."
Angleena se otočila na Viktorii a ušklíbla se. "Takže Vy dva se znáte?" zeptala se pobaveně a rozesmála. Její smích se však náhle přerušil a ona zakašlala. Viktorie se jí dívala přímo do očí, zatímco skrz vílinu hruď pronikla dýka. Angleena opět zakašlala a nechápavě se podívala na svou sestru, která se k ní nahnula a zašeptala jí do ucha: "Příště si zkontroluj, zda na oslavu nedorazil ještě někdo jiný, komu by daná duše už patřila."
Když z ní potom vyňala dýku, víla se rozplynula na prach a Vincent to tiše sledoval. Viktorie se k němu otočila zády, ale on ji prudce přitiskl k sobě a pevně sevřel v náručí. Mlčela a nijak nekomentovala jeho klepající se ruce. Uvědomila si, že člověk, který ji tak pevně svírá ve svém náručí, má zřejmě strach. Z ní? Ne. Z její sestry? Proč? Je už dávno pryč.
Otočila k němu hlavu, aby si ho prohlédla. Viděla, že svou tvář ten pochybný člověk skrývá v jejích šatech. Pláče snad? Lidé ji nepřestávali pořád překvapovat. Přiměla ho, aby ji pustil a poodešla od něj. Musí být vážně šílená. Pomalu ho objala a přitiskla k sobě, prohrabávajíc mu vlasy, utěšujíc ho, jako nějaká matka své dítě. On ji k sobě pevně přitiskl a opovážil se k tomu, co si k ní nemohl dovolit ani nejvyšší lord z tohoto hradu – políbil ji. Zůstala na něj omámeně hledět a na chvíli zůstala zamrzlá v čase. Nikdy předtím by tohle člověku nedovolila, byla překvapená. Ano, tím to bude! Tak proč...? Proč ho neodsunula a místo toho ho k sobě přitiskla o to víc a polibek mu opětovala? Co byl ten divný pocit, který rozbušil její chladné srdce? Mohl by to být ten divný pocit, který lidé zažívají, když se rozhodnou pro rituál spojení? Ta jejich "láska"?
Vincent se od ní pomalu odtáhl, dívajíc se do země. Když k ní vzhlédl, políbil ji něžně na čelo. Zastavila ho před dalším osudným polibkem. Nechápala to.
"Co to děláš?" zeptala se ho nechápavě. Chytil ji za ruku a sevřel ji v těch svých, mohutnějších. Podíval se jí přímo do očí.
"Zřejmě jsem se od Vás zamiloval, Vílo Viktorie," usmál se na ni Vincent mile a jen naznačil polibek její bledé ruky. Viktorie mlčela. Co to tne člověk blábolá? Zamilovat se? Je jen pod jejím kouzlem... které však na něj neseslala. Proč její srdce bušilo tak rychle? Byla nemocná?
Předtím, než bez ohlášení vyběhla z hradu, nasedla do svého kočáru a porušila koním, aby jeli tak rychle, jak to umí jenom vítr, políbila Vincenta na rty, dala mu svou ochranu proti těm příšerám vedle, aby na něj nemohly. Opatrně se dotkla svých rtů. Na co to jenom myslela? Ten splašený tlukot srdce neustával. Nemohla se pořádně nadechnout po dobu nekonečných dvou hodin, než na něj konečně zapomněla.
Když se dalšího večera konal znovu večírek, přijela viktorie k tomu dřevěnému mostu a opět ho tam našla. Vystoupila z vozu, zatímco on k ní utíkal, aby ji pevně objal. To je přece směšné. Láska je směšná. Ona nemiluje. Dokud její kouzlo (které ani neví, kdy seslala) z tohoto mladíka neopadne, dovolí mu snít tento šílený sen. Stejně jako ona bud snít svůj sen o tom pochybném lidském citu – o lásce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře