Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis jedenáctý

5. září 2015 | 07.03 |

Dopis jedenáctý

Noir pomalu kráčel vedle Alice, která se usmívala a zdravila lidi kolem. Všichni jí chválili ony zkrvavené vlasy, které v záři lampiček a svíček překrásně zářily, jako pravý oheň, na což se červenala a tvrdila, že to vůbec není pravda. Děkovala jim. Mírně se každému z nich uklonila, hned však zase spěchala, aby doběhla Noira, který pořád hleděl do země a nic neříkal. Jenom sledoval své ruce, které se mu třepaly. Snad mu na nich nezbylo spousta krve, které se tolik bál. Měl strach, že zabil. Alice ho však za jednu z rukou chytila a mile se na něj usmála se slovy, že jeho přítel bude jistě v pořádku. Když se jí zeptal, s tichým hlasem, který se klepal strachem, jak to může tak jistě vědět, zamyslela se, ale pak s jistým, milým hlasem pravila, že její dědeček je nejlepší lékař, kterého by tady mohl někdo pohledat. Sice si sám už někdy nedokáže zapnout pořádně ani župan, ale když drží skalpel nebo ošetřuje jiné, nikdy se nemýlil a vždycky je zázračně uzdravil, snad pouhým dotykem byli schopni se zase zvednout tak rychle. Noir ji tiše sledoval a pak zase pohlédl před sebe. Alice se mile usmála, popadla ho za ruku, kterou mu sevřela v té své a rozběhla se s ním kupředu se slovy, že mu musí něco ukázat. Noir, div nespadl při tak prudkém startu, se za ní rozběhl také, spíše jí byl vláčen; Alice měla rozhodně sílu za tři silné muže, o tom nebyl pochyb. Poté, co zatočila za roh, se prudce zastavila, div Noir nespadl na kluzké cestě. Její oči jasně zářily. Noir se konečně podíval před sebe. I jeho oči se mírně rozzářily.

Hromada lampiónů na provázku jim poletovala nad hlavami; každý byl jiné barvy a dohromady tvořily překrásnou podívanou světel a barev. Hvězdy za nimi jim dodávaly ještě zářivější efekt, než by měly kterýkoliv jiný čas přes noc. Měsíc je ozařoval a dával jim tak čarovný náhled na všechny pod nimi. Jednotlivé svíčky plápolaly, skryty před větrem, který si jemně pohrával s lampióny, aby se ani jeden z nich nezničil kvůli jeho malichernosti a sobeckosti. Provázky byly stříbrné, tenké a upravené tak, aby nešly skoro vidět. Jednotlivé barvy blikaly jako hvězdy nad nimi. Když člověk odvrátil po delší době pohled od té krásy, čekala ho ještě větší podívaná. Lidé všeho věku, všech tváří a všeho přízvuku stáli ve svých stáncích, volali na pocestné, aby i oni okusili jejich zboží a vyzkoušeli jejich nové, drahé látky, které však prodávaly hluboce pod cenou, nebo je dávali zadarmo, aby lidi kolem sebe neurazili.

Prodávaly se zde příčesky pro pány, kteří své pleše hrdě vystavovali světu nebo je skrývali za klobouky. Našli byste zde všechny šperky všeho druhu, dokonce i lehce zrezivělé, kterými nepohrdl ani ten nejbohatší mladík, jenom proto, aby udělal své chudší partnerce radost, protože právě onen prstýnek se jí zalíbil hned na první pohled. Jídlo se prodávalo hned jako první věc na tržnici a několik dalších stánků bylo postupně rozestaveno tak, aby nikdo netrpěl hlady či žízní, kdyby měl potřebu. Překrásné vůně se míchaly se slabými zápachy od připálenin, ale ty ihned přebily vůně pečeného masa, teplo ohně a nasládlé vůně voňavek, které zde byly cítit snad všude.

Uprostřed se konalo představení; nebyli to klauni nýbrž alchymisté, kteří před lidmi zkoušeli své nové vynálezy a na nich testovali jejich účinky. Všichni se smáli, když vážený muž odešel s nosem, jako s bambulou, navíc s lehkým odstínem modré barvy ve tváři, ale i onen vážený muž se smál a mával na lidi, milým hlasem jim oznamoval, aby to také zkusili. Nad jídlem, které voněla přes celou tržnici, se vedla žhavá diskuze žen; probíraly dva mladíky, které předtím nikdy neviděly, zavítali do města, aniž by cokoliv řekly. Mladší ženy, s o něco menší morálkou se červenaly a říkaly těm starším ženám, aby o nich nemluvily, jako o samozřejmosti, zatímco se ty starší smály a škádlily je slovy, že jejich mysl je nečistá a hanebná, jako byly ty jejich v mladším věku.

Známí na sebe mávali, zdravili se a pokyvovali hlavou nad tím, že ten druhý vypadá k světu více, než si pamatují z jejich posledního setkání; říkali to, ikdyž to nebyla pravda, ale urazit své příbuzné zde bylo nečestné a nehezké především. Za jasné noci tulák vykládal lidem příběhy o tom, co všechno viděl mimo Lennoncard, mazal jim med kolem huby se slovy, že doposud neviděl tak krásné dámy, ale nikdy nespatřil město krásnější, než je Lennoncard. Pokřižoval se a hlásal dlouhé žití v Lennoncardu, v nejkrásnějším městě, kde se mohl znovu narodit. Vyprávět živě své příběhy, tak, aby si i lidé okolo něj představili, že jsou tam s ním. Každičký vymyšlený detail je nutil, aby ho poslouchal si větším nadšením, s větším pokušením. Své vyprávění zakončil tím, že zvolal na Lennoncard, jak je šťastný, že tady může žít spolu s milými lidmi kolem něj. Lidé jeho představeni tleskali a smáli se, ženy se necudně dívaly na své partnery a škádlily je nehezkými pohledy, když si všimly, že se dívají na jiné dívky.

"Páni," zašeptal Noir unešeně, když sledoval všechnu tu krásu předem, aniž by vstoupil na tržnici. Alice se radostně zasmála, tahajíc ho za sebou a společně vnikli do toho ruchu, kde způsobili ještě větší zmatek, než tam byl předtím. Alice mu ukazovala jednotlivé stánky a lidé jim s ochotou darovali drobné cennosti, jídlo i pití. Noir vypadal zmateně, když poprvé za celý život okusil pražené oříšky, na kterých si smlsla především Alice. Sotva je okusil, hned ho tahala pryč ke stánku, který byl jen deset stop od nich, zatímco Noir svou nešikovností vysypal zbylé oříšky na zem, protože ho Alice nevarovala, že se jde jinam; do oříšku se hned pustili psi, kteří je hltali a polykali co nejrychleji, než si toho všimne majitel stánku s oříšky.

Díky Aliciným rychlým nohám a síle poletoval Noir ve vzduchu, zkoumajíc jen některé stánky, které ho zaujaly, dokud se jí nezeptal, proč z fontány před nimi nestříká voda. Alice se zarazila. Podívala se na něj mírně zaujatě, ale zmateně také. Posléze se zasmála a plácla se do kolenou, že je vtipný. Noir zmateně zamrkal a pohlédl na fontánu; skutečně z ní voda nestříkala. Alice mu během smíchu vysvětlila, že z fontány voda nikdy nestříkala. Chlapec byl ještě zmatenější, ale Alice mu nedala další možnost se zeptat, když ho tahala k drobným cennostem, které prodávala cikánka. Mile se na ně usmála a hned jim zkoušela různé náušnice, čemuž se Noir raději vyhnul ihned, sotva se pokusila mu propíchnout ucho. Alice se zasmála. Nakonec od cikánky odešla se třemi náušnicemi v jednom uchu a v tom druhém se jí jich třpytilo rovnou pět. Plameny okolo něj prošlehly, když se ocitli v blízkosti alchymistů, kteří nyní předváděli své dovednosti s ohněm. Za pomocí alkoholu lidem dali představení, za které ji všichni házeli drobné, jako almužnu, aby jejich příští představení bylo ještě dokonalejší, než bylo tohle. Jeden si nabral do úst vody tak moc, že mu skoro vytékal skrz pevně sevřené rty. Když vodu vyprsknul směrem k Noirovi, polekal se, že ho následující plamen sežehne. Jenže plamen těsně před ním vzletěl vzhůru a Alice se pobaveně zasmála, že je strašpytel. Když jí Noir připomněl, že mohl zemřít, smála se dál a tahala ho pryč. Alchymista za svůj výkon obdržel potlesk, za který byl neskonale rád.

Alice ho dotáhla před velký stánek, kde muž prodával plno jídla. Její oči jasně zářily a skoro slintala z pomyšlení, že dnes večer bude mít zase maso v ústech i onu sladkou omáčku, která jí tolik chutnala. Muž se na ni mile usmál, spíše vycenil nažloutlé zuby a zeptal se Alice, copak si dneska dá, zatímco se mu z úst linula vůně po masu a drobný zápach po něčem, co bylo zřejmě zkažené jídlo. Noir se mírně chytil za nos, protože mužův dech dolehl i k němu. Alice ho přitáhla o něco blíž a objala ramenem se slovy, aby jim naložil jídla, co hrdlo ráčí. Muž se jen výsměšně zasmál a plácl se do obtloustlého břicha, které skrýval za pultem s masem. Břicho se mu zahýbalo ze strany na stranu, když tak učinil. Řekl jí, aby pozdravovala Rheina, na což Alice rázně přikývla a vyrvala z rukou balíček s jídlem. Otočil se na Noira, který na něj jen tiše zíral. Dívka se zasmála, že je stydlivý, a objednala mu ten samý balíček, co sobě. Muž jim vesele mával a křičel za Alicí, aby to nejedli okamžitě, jinak jim bude špatně, a z jeho jídla jim nikdy nesmí být špatně, jinak bude muset zavřít krám, čímž by všechny zde ochromil a rozplakal. Alice se smála a mávala mu nazpět, křičíc za ním, že si to pamatuje, když jí to říká každou chvíli znovu a znovu. Noir se díval kolem sebe; spatřil stánek se zbraněmi. Zarazil se a dívku zarazil také. Málem pustil balíček s jílem na zem, kdyby ho Alice v čas nechytila, zatímco chlapec utíkal k muži se zbraněmi.

Muž se na něj podíval. Bylo mu sotva něco málo přes čtyřicet let, měl delší knírek, stočený do spirálek. Zacenil se na chlapce před sebou, měl jeden zlatý zub a druhý byl stříbrný, posazený dole. Pod očima měl dvě jizvičky, nejspíš od malého ptáka. Ruce měl složené na prsou. Košile mu skrývala svalnaté tělo, na které byl právem hrdý, avšak svaly měl nyní už mírně ochablé díky stáří. Dva knoflíčky košile měl i přesto rozepnutí, hruď měl chlupatou, stejně tak záda měl jako nějaké zvíře. Rozpřáhl ruce, když byl Noir u něj a mohutným hlasem pravil:

"Vítejte, mladý pane, co si ráčíte přát?"

Noir na něj zamrkal, spíše ho zaujaly pistole za ním. Ukázal na něj a muž se zašklebil, že má dobrý vkus. Když mu jednu podal, řekl mu, že podobnou nosívají doručovatelé, kterých si cení. Pak se hlasitě zasmál, že si jich všichni cení, s myšlenkou ironie pochopitelně. Alice se zastavila a sledovala, jak si Noir prohlíží doručovatelskou pistoli. Mírně se k němu přiblížila a poprosila ho, vybyl s touhle zbraní opatrný. Jen myšlenka na to, že neměl ani výcvik a dokázal střelit do Resona ji skutečně děsila. Zbraň by měla být zablokovaná, a přesto do svého pána střelila. Muž si všiml dívčiny tváře a usmál se, aby jí odlehčil trápení. Nenásilně vzal chlapcovi pistoli z rukou a místo toho mu dal jakýsi náhrdelník a cosi mu pošeptal do ucha, když se k němu nahnul. Potom už jen přikývl, zatímco pistoli pověsil zpátky na řemínek, tam, kam patřila a vždycky patřit bude. Alice se ještě jednou omluvila a tahala Noira pryč. Muž jen zakroutil hlavou se slovy, že se nic nestalo.

Najednou na něj kdosi zaklepal.

Zpozorněl a díval se před sebe. Neotočil se, zatímco se za ním otevřely dveře. Usmál se. Řekl pouze, že onen lesk nedokonalé zbraně cítil už i předtím, však si nebyl jist, zda ho přijde navštívit i její majitel, aby ho po dlouhé době pozdravil. Otočil se s úšklebkem.

Temně fialové oči ho poklidně sledovaly.

Rhein zamrkal, sotva spatřil, že se Reson chystá už odejít. Zeptal se ho, proč nechce pár hodin navíc zůstat, že chlapce by to jistě potěšilo. Reson na to nijak nezareagoval a zkontroloval si dopisy. Rhein mu však zatarasil dveře a nahnul se k němu o něco víc. Pouze mu řekl, že ani on nemusí být jejich otrok věčně, ho pustil, aby mohl projít. Reson se na něj podíval klidnýma očima, však nic neřekl. Prošel kolem něj, dávaje mu jakýsi dopis. Rhein si ho váhavě vzal a pohlédl na černou pečeť s erbem, který až moc dobře znal. Povzdychl si. Zakroutil hlavou. Dopis položil na svůj noční stolek; neměl sílu si ho nyní pročítat jen tak, když věděl, co se děje v okolních vesnicích a městech.

Reson za sebou zavřel tiše dveře a spravil si čepici na hlavě.

Vydal se směrem na tržnici. Bylo mu jasné, že Alice by své hosty nikam jinam nezavedla, než právě tam. Nemohl odolat a nechal se pozvat místními na sklenku vína, kdy mu lidé povídali, aby zůstal o něco déle. Jen jim předal dopisy, které jim patřily, vstal, poděkoval za pozvání, ale pak odešel. Muži praštili skleničkami o sebe, div je nerozbili, hulákali přes celý stan a oslavovali, přestože nebylo co. Rudá a nažloutlá tekutina jim vtekla do krku a oni se veselili s další láhví vína, která se k nim přikutálela snad sama od sebe. Reson se pousmál, když slyšel jejich radostné hlasy, a pokračoval ve své cestě. Konečně spatřil rusovlásku a malého chlapce a pousmál se. Viděl, že Noir kráčí k muži, který prodával zbraně. Chtěl se přiblížit, ale zastavil se jen pár kroků od něj, když viděl, jak si Noir prohlíží stejnou zbraň, jakou měl i Reson. Mírně se jí dotkl.

Bez jediného slova či naznačení, že ho viděl, odešel. Prošel skrz stánky, aby se dostal za onen domek, kde muž prodával zbraně. Tiše vyčkával, až muž domluví. A sotva se postarší obchodník usadil na židli, aby překontroloval své zboží, zaklepal. Muž se ušklíbl. Nedal mu svolení, však i přesto Reson vešel dovnitř. Chvíli se muž díval před sebe, avšak najednou promluvil, o něco zaujatějším hlasem, však potichu, sotva ho bylo slyšet.

"Nedokonalé zbraně jsou však ty nejlepší pro mne," odůvodnil Reson a podával muži svou pistoli. Muž ji opatrně vzal do rukou, polaskal ji po všech stranách, přivoněl si k jejímu tělu a pohlédl na doručovatele před sebou, který mu na stůl pokládal tucet dopisů. Muž se ho zeptal, proč svou zbraň půjčoval někomu, kdo z ní střílet nedokázal. Reson na jeho otázku neodpověděl. Opřel se o dveře. V záři svíčky vypadal o něco starší. Kruhy pod očima mu stíny ještě zvýraznili. "Můžeš se na ni podívat?"

Muž zavtipkoval, zda je to prosba, nebo rozkaz.

Prosba.

Muž přikývl a hlasitě si mlasknul.

Během své práce se Resona zeptal, jak dlouho se hodlá zdržet nyní. Reson prohodil něco v tom smyslu, že dokud nenajde toho, kdo ho tak dokonale postřelil, hodlá zde zůstat a na chvíli si odpočinou, protože tohle město ho vždycky vítal os otevřenou náručí. Muž rázně přikývl a souhlasil. Prohlédl si zbraň ze všech stran a zkoumal malé jizvičky, které byly ve dřevu. Zeptal se Resona, jak je to dlouho, co ho démon pokousal. Doručovatel se nemohl nepousmát. Poznamenal, že jeho očím skutečně nic neujde. Na otázku, zda bránil chlapce vlastním tělem před démonem, který ho takto pokousal, však už neodpověděl a jeho oči zůstaly temně chladné. Muž se omluvil.

Reson se podíval ven, sledoval jen zpovzdálí, jak Noir a Alice přebíhají z jednoho stánku ke druhému a zkoušejí různé věci; Alice je znala, ale Resonovi bylo jasné, že Noir je na tržnici pravděpodobně poprvé. Nemohl si pomoci a pousmál se. Muž si jeho úsměvu všiml, zůstal však potichu a věnoval se své práci, důkladně kontroloval a ohmatal zbraň, aby zjistil její nedostatky, které jí však tolik posilovaly, až se dokonce bál sáhnout příliš těsně k jejímu hrdlu; co kdyby sama zaštěkala a zabila ho v domnění, že je to démon? Jen tak do vzduchu prohodil, že se brzy rozpadne. Reson na to nereagoval. Muž mu nabídl, že mu udělá novou. To už však Reson rázně, okamžitě odmítl. Muž jenom přikývl; bylo mu jasné, že doručovatel před ním jen málokdy mění své zásady. Prohlédl si jeho boty a zasmál se, že se mu za chvíli taky rozpadnou. Aniž by se ho zeptal, podal mu jiné, avšak naprosto stejné. Se slovy, že věděl, že se zde brzy zastaví, mu prohlížel zbraň i nadále.

Doručovatel se pousmál a obul si nové boty. Jen s těžkým srdcem zahodil své staré, do kterých se pustily pouliční kočky, a rvaly se o každý kousek, aby si nabrousily drápky. Snad jakoby čekaly na tuto chvíli, kdy se jich konečně vzdá.

"Byl jsi u Rheina?" zeptal se muž, když Resonovi po chvíli opatrně předával jeho zbraň. Reson mu ji skoro sebral z rukou a schoval ji zpátky na opasek. Neodpověděl mu, ale poděkoval mu, že si na něj udělal čas. "Jak dlouho hodláš s tím chlapcem zůstat?" Reson se zastavil ve dveřích, když se ho na to muž zeptal. Konečně upoutal jeho pozornost, byť jen na chvíli. Doručovatel se jen pousmál a řekl, že dokud je rudá barva nerozdělí, zůstane se všemi. Muž mírně ztuhl. Rudá barva? Zopakoval jeho slova s menším strachem. Reson se však zasmál, že to se stane až za hodně dlouhou dobu, kývl na muže a odešel. Muž však seděl ztuhlý ještě po delší dobu. Ignoroval své zákazníky, tak moc se klepal ze slov, která mu Reson řekl.

Hodiny odbíjely půlnoc a lidé se smáli nad šálky s čajem.

Alice a Noir byli na cestě k ní domů. Alice si plácala po břiše se slovy, že se přejedla, jako vždycky. Noir jen tiše poznamenal, že toho neměla tolik spořádat, na což se zasmála, že se ještě krotila. Noira mírně zamrazilo v zádech; pokud se skutečně krotila, kolik toho sní, když se nekrotí?

Alice se zasmála nad jeho vystrašeným pohledem.

Otevřela mu dveře a hned ve dveřích spatřili Rheina a Resona. Noir ihned zpozorněl a radostně řekl, že je rád, že je v pořádku a rozběhl se k doručovateli. Byl by ho nejspíš objal, kdyby mu Reson neuhnul stranou. Rhein se jen zasmál, že tohle je pro něj naprosto normální. Když se ho Noir zeptal na to, co tím myslí, řekl, že si udržuje odstup od všech lidí. Reson se Rheina ihned zeptal, zda zde nemůžou na pár hodin přespat, protože chlapec by jistě nemohl chodit celé dny, jako on. Rhein rázně přikývl. Hned je pozval na večeři. Alici a Noirovi se zvedl žaludek nad tím, co všechno snědli, když se před nimi na stole objevila obrovská hostina.

Rhein pobídl Resona, aby si vzal něco víc, než jen suchý chléb. On ho však ignoroval. Po delší době mohl zase pít horkou vodu s citrónem, takže pro něj svět prakticky přestal existovat. Během jídla se však Rheina zeptal, kdy se naučil toho tolik sníst. Rhein jen vesele odpověděl, že když má s kým jíst, naučí se všechno velmi rychle. Reson přikývl a dopis svou vodu s citrónem. Zdvořile odmítl, když mu Rhein nabídl, že ohřeje na ohni další. Místo toho se Rheina zeptal, zda ví o situace ve Stulisie, ale jen velmi tiše. Sledoval přitom Noira, který se nyní hádal s Alicí, když mu vypila pomerančovou šťávu a zbytek smíchala s rybízovou. Rhein tiše zavřel oči a otřel si důkladně ústa, aby neměl mastnotu na rtech. Mírně zamlaskal a polkl poslední sousto.

"To, co se stalo ve Stulisie, se stalo nedávno i v Qaaru, víš o tom?" zeptal se klidným hlasem. Když spatřil mírně zaujatý pohled Reson, přikývl sám sobě na tuhle otázku, že o tom nevěděl. Reson se napil, aby schoval mírný strach, který se nyní skrýval v jeho následující otázce; stane se tohle i v Lennoncardu? Rhein pokrčil rameny. Kousl do jablka. Šťáva mu stékala po bradě do talíře. Pouze řekl, že by jen nerad viděl další spálené město. Doneslo se mu to náhodou, myslel si, že Reson o tom bude něco vědět. Jeho informace se o nic víc nezvětšily. Mohl však jen sám sobě potvrdit, že to mohl udělat jen někdo, kdo stál za vypálení Stulisiy.

Reson byl na chvíli potichu. Přemýšlel. Rhein se ho zeptal, zda chlapce chce vzít tam. Reson se na něj tiše podíval, zatímco měl pohár s vodou u úst. Položil ho zpátky, nenapil se. Jen prohodil do vzduchu, že tam má namířeno a chlapec putuje s ním. Rhein přikývl. Dál se ho už na nic nezeptal.

Alice, sotva povečeřeli, jim nabídla prázdný pokoj, kde kdysi spávala. Byla zde jedna postel. Reson ihned řekl, aby si s tím nedělali starosti, že je zvyklý spíše na tvrdší povrch, než na ten měkký. Bylo tedy rozhodnuto. Dívka se mile uklonila a spolu s otcem jim popřála dobrou noc. Přesto se mírně váhavě dívala za Resonem a Noirem, když je opouštěla spolu s dědečkem. Pak se za ní ebenové dveře zavřely a pokoj utichnul. Jediná svíčka plápolala na nočním stolku poblíž postele. Reson pokynul, aby si Noir lehl, zatímco se sám přemístil k oknu a díval se ven. Noir jen tiše zašeptal něco v tom smyslu, jak má usnout v takové tmě, když se stejně probudí do tmy.

"Nesmíš odmítnout pozvání, ať už je jakékoliv," vysvětlil Reson pouze.

Noir pokrčil rameny. Oblékl si oblečení, které mu Alice nabídla krátce po večeři. Ani ne do deseti minut usnul. Reson se na něj díval. Jeho oči v noci nyní krásně zářily. Vypadaly jako oči šelmy, která sleduje svou kořist. Nakonec tiše vstal, prošel okolo chlapce a zavřel za sebou dveře, zatímco pozoroval spící dítě, dokud mu z očí nezmizelo úplně díky ebenovému hladkému dřevu dveří.

S otázkou, zda nehodlá spát ani nyní, se na něj Rhein podíval mírně starostlivě se svíčkou v ruce. Reson se na něj také podíval a opětoval mu otázku, místo odpovědi, proč ani on nespí. Rhein zakroutil pomalu hlavou do stran a vybídl Resona k tomu, aby se prošli. Rhein nosil bílý župan a bílou noční čepici. Na nohách měl potrhané papuče. V odstínu svíčky v ruce vypadal starší. Delší chvíli nemluvili, dokud nedošli po schodech až úplně dolů. Schody pod váhou Rheina pokaždé ztěžka zavrzaly. Málem praskly, kdyby vážil o pár kilo víc.

Rhein vyvedl Resona ven a společně se usadili na verandě za domem, zatímco se Rhein klepal a balil se do svého županu více. Reson poznamenal, že takhle něco jistě chytí. Rhein nad tím pokrčil rameny a řekl, že pokud si ho smrt bude chtít odvést, nebude nic namítat, jenom to, aby se postarala o Alici a nebrala si ji k sobě příliš brzy. Reson se ho zeptal, jak dlouho se to už děje. Stařec ze sebe dělal blázny. Ptal se Resona, co by se mělo a jak dlouho dít. Najednou mu doručovatel pevně stiskl zápěstí. Reson se k němu přiblížil a díval se mu do očí. Stejný odstín fialové barvy se díval do očí, které ho zkoumaly tak důkladně, že to staršího muže i děsilo.

"Pusť mě," zašeptal muž tiše.

Reson mu chvíli svíral zápěstí, ale pak poslechnul, pustil ho a odstoupil od něj, dívaje se na hvězdy nad nimi. Se slovy, že jen hlupák by mával smrti napřed. Rhein se mile usmál, že pro dobro jeho vlastní vnučky se vždycky stane oním hlupákem.

"Zemřete," zašeptal Reson a pohlédl do země. "a přesto se smějete."

"To je něco, co pochopíš až na samotném konci svého života."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře