Spisovaterka | Strach - Kapitola sedmá

KAPITOLA SEDMÁ: Věř ve zpěv dětí

      Domů jsme jeli pomalu. Pelter vypadal na okamžitý kolaps a následnou smrt. Nikdy jsem ho takhle zlomeného neviděla. Snad nás ani neposlouchal. Snažili jsme se na něj všichni mluvit. Jen Jiank byl potichu a řídil auto. Pořád jsem přemýšlela o gestu, které předtím udělal. Proč udělal jenom to a nic mu neřekl. Je to snad proto, že s kluky se od mala zachází jinak, než s holkami? Když se holka zraní, hned se jí musí ošetřit bebíčko. Když se zraní kluk, řekne se mu, aby nebrečel. A přesto byl Pelter někdo úplně jiný, než bývá obvyklé u chlapců. Měl city. A to se cenilo.

      Sotva to Pivak, Anzoh a Damad zavolali svým nadřízeným, scénáristům, agentům a dalším důležitým lidem, rozhodli se, že zase proti jejich vůli zůstanou doma. Tentokrát jim však nikdo nestál v cestě. Kupodivu jim ustoupili ihned se slovy, že se to pokusí pochopit a možná je nevyrazí. Tiše jsem poslouchala každý z jejich rozhovorů. Pelter seděl na sedačce, zkroucený do jakési polohy, kterou nemohu ani popsat slovy. Byla krkolomná. Ale více o ní říct nemohu. Ale vypadal v ní spokojeně. Teta si k němu přisedla a pohladila ho po hlavě. Snad jsem místo nich viděla mladší tetu a malého Peltera, jako dítě, když se zranil a ona ho uklidňovala slovy, že vše bude v pořádku. Nic se nezměnilo. Věk v tom neměl žádnou roli. I dvacetiletý muž může trpět, jako dítě. V tu chvíli jsem si to uvědomila. Trpěl mnohem víc, než já. Na rozdíl ode mě se s tím neuměl vypořádat sám. Byla jsem o dost silnější osobnost, než on. Pohlédla jsem na papírek v ruce. Bylo tam jeho písmo, jeho sen. Tiše jsem ho sledovala. Pevně jsem ho stiskla, držíc ruku v pěst. Papírek se zmuchlal do malé kuličky. Ruka se mi mírně z pevného stisku zatřepala. A po chvíli mě i rozbolela. Nebyla to však bolest, kterou musel cítit Pelter. Sám.

      Abych neviděla hrozný moment svého života, smutného Peltera, odebrala jsem se pomalu nahoru. Bylo mi mizerně. V druhém patře jsem potakal Pivaka. Chytil mě něžně okolo ramen a pomohl mi vylézt i poslední schody do třetího patra. Poděkovala jsem mu. Ale on mě nepustil. Otevřel mi dveře a po mém boku vešel pomalu dovnitř. Pomalu se mnou přešel k posteli. Přikryl mě dekou a něžně políbil na čelo s vlídnými slovy a mírným úsměvem, že když můj úsměv zmizí, bude se mi ho on sám snažit navrátit. A povedlo se mu to. Musela jsem se nad tímhle opravdu mile pousmát. Pohladil mě po hlavě a vstal. Poradil mi, abych se prospala.

      Ale po poslední zkušenosti s nehezkým snem jsem opravdu usnout nechtěla. Poprosila jsem ho, aby zůstal se mnou. Chvíli mě jen tak sledoval. Asi se bál, že by mě mohl urazit jakoukoliv svou odpovědí. Nakonec se vrátil. Posunula jsem se trochu stranou. Posadil se vedle mě a pohladil mě po hlavě. Opřela jsem si ji o jeho břicho. Něžně mě po ní hladil. Musela jsem se pousmát. Ale nebyla jsem to já, kdo potřeboval uklidnit.

      Celé ráno bylo neuvěřitelně tiché. Snad jen Thomiasovo brnkání na kytaru onen klid rušilo. Ale bylo to hezké brnkání. Jiank byl u něj v pokoji. Pravděpodobně byl v depresi, naštvaný sám na sebe. Protože ony chuligány znal. Seděl s rukami překříženými přes hruď. Kupodivu si o tom šel promluvit s Thomasem a nezačali se hádat. Nebo brali ohled na Peltera, který se pořád ještě nepohnul ze svého místa, nepromluvil a odmítal dokonce i jídlo a pití. Ani na sladkosti nereagoval. A to mi přišlo už opravdu vážné. Nicméně, neslyšet ty dva se hádat, zatímco jsou v jedné místnosti, byl i pro mě uklidňující okamžik. Tiše jsem poslouchala slabé brnkání, které mě však uklidňovalo. Pivak zůstal v mém pokoji po celou tu dobu. Hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď, což mu nevadilo. I on vypadal neklidně. Všimla jsem si, že zhubnul a že je bledší. Stejně tak Damad a Anzoh se mírně změnili. Bylo mi jasné, že jejich práce je o dost rychlejší, než si mysleli, proto se museli i oni zrychlit, aby stačili a nezůstali pozadu. Jako já. Viděla jsem je daleko před sebou. Nemohla jsem natáhnout ruku, abych je zastavila. Byli už příliš daleko. Opravdu jsem se bála své nejhorší představy, že mě zanechají vzadu a ani se neohlédnou. Nevím proč, ale ta představa mě bolela u srdce. Pivak mě pohladil po hlavě. Pohlédla jsem na něj. Zřejmě i on se toho bál. Potom se po chvilce ticha podíval na mě. Slabě zašeptal, abych i já naplnila svůj sen, že je ochotný mi v  tom pomoct. Usmála jsem se. Pokud tohle řeknou i ostatní bratranci, nebudu se muset skoro ani snažit, protože vím, že jim se to rozhodně povede. I kdyby měli vyhodit nynějšího prezidenta, vím jistě, že jedině jim se to podaří. Tahle myšlenka mi vyloudila úsměv na tváři. Když jsem postupně začala vzpomínat na jednotlivé fotky v albu, musela jsem se dokonce i občas krátce zasmát. Pivak se mě neptal, čemu se směju. Jen mi řekl, abych se nepřestávala smát. Snažila jsem si vzpomenout na všechny překrásné, roztomilé a veselé fotky. Nebylo to těžké, protože každá fotka byla něčím zvláštní a důležitá pro mě samotnou.

      A tak jsem se smála i těm, které nebyly původně zamýšleny, jako vtipné fotky. Ale potřebovala jsem se zbavit špatných vzpomínek.

      A vytvářet si nové za pomocí smíchu byl ten nejlepší způsob. A Pivak se mnou souhlasit. Posléze se zapojil i on a vyprávěl mi zábavné příběhy, které se mu staly. A u nich jsem se skutečně nasmála, až mi tekly i slzy a nemohla jsem se posléze pořádně nadechnout. Rozhodně jsem nepotřebovala drogu, nebo endorfiny z čokolády, abych se skvěle pobavila. Stačily mi Pivakovy vtipně podané příběhy. Nešlo se jim prostě nesmát i během jeho vyprávění. Pak jsem už jenom čekala, co se zase stalo, abych se mohla smát ještě víc. Skrz můj smích jsem slyšel smích i někoho jiného. Podle všeho byli někteří dole a snažili se Peltera rozveselit. Zda se smál on, jsem netušila. Utřela jsem si slzy, sotva popadajíc dech, rudá, jako rajče, ale stejně jsem se i potom smála, přestože Pivak na chvíli přestal mluvit. I jeho náhlé pomlky, významné pomlky, mě pobavily. Nejdříve jsem se bála, že se něco stalo, že na něco zapomněl a pak si rázem vzpomněl, ale pak už jsme se jenom smála, když něco třeba rychle říkal a pak... najednou pomlka. Na to jsem pak už jenom čekala. Jenže jsem se rozesmála taky, takže už to posléze nemělo tak velký efekt, ale pořád jsem se tomu smála. Skutečně mi takovéto chvíle chyběly. Bylo jich málo.

      Když jsem se už vysmála do posledního dechu, konečně jsem se snažila se nadechnout. Ale bylo to velmi těžké, protože mě Pivak znovu a znovu nutil se smát nějakému slovu, které mě předtím rozesmálo. Až mě i štvala jeho strategie, jak mě pomalu, ale jistě zabít tak, aby on nemusel nic dělat. Bránice a břicho mě po velmi krátké chvíli bolely. A pak v tu chvíli, kdy jsem se svíjela v bolestech na posteli, dovnitř vtrhl strýc, začal hulákat a pochopitelně ho následovali i ostatní členové téhle povedené rodinky. S Pivakem jsme na ně jen civěli a mlčeli. Nakonec se ukázalo, že to byl Pelterův nápad, protože si takhle chtěl zvednout náladu. Div jsem ho opravdu surově nepraštila. Svůj vztek jsem ovládla jen stěží... Dobrá, neovládla jsem se, ale Pivak mě držel, abych ho nepraštila... Pivak a Jiank mě drželi. A Pelter se očividně bavil.

      I když jsem je nakonec všechny seřvala, nepomohlo to, aby byli potichu. Takže mě nebolelo jenom břicho a bránice. Bolelo mě břicho, bránice a uši. Až jsem i proklínala den, kdy jsem souhlasila, že půjdu bydlet, přežívat k nim. Pivak je pak dokonce začal řídit, takže jsem nakonec i jeho seřvala, jako malé dítě. Ale s jeho pomocí se oni dostali rychle pryč. Pivak se mile usmál se slovy, že je chtěl jenom uspořádaně vyvést ven. Vzdychla jsem. Občas jeho vtipy nechápu nebo mi docházejí později. Tentokrát mi však došel ihned. Ale až tak moc vtipný mi nepřipadal. I tak, když zmizeli, po chvíli se zvedl i on a poradil mi, abych si
na chvíli odpočinula. Se slovy, že mi děkuje, odešel. Nechápala jsem ho. Ale přikývla jsem. Ležela jsem na posteli a prohlížela si znovu celé fotoalbum. Nevím, proč teta se strýcem dali fotky z jejich mládí předtím. Ale konečná fotka byla ta nejkrásnější. V tu chvíli mě něco napadlo. Na chvíli jsem o tom přemýšlela, ano, jenom pár sekund předtím, než jsem vyběhla z pokoje s mikinou, dávajíc si ji přes hlavu, div jsem na schodech nespadla. Nakonec jsem vrazila do stěny, ale utíkala dolů. Tiše jsem zavrčela, ale konečně jsem protáhla hlavu skrz mikinu a utíkala dolů, sbíhajíc schody po dvou. Několik zmatených pohledů mě sledovalo. Jen jsem ji oznámila, že si půjčuji kolo, na což na mě ihned Anzoh začal syčet, sotva viděl, že beru jeho kolo, abych ho okamžitě vrátila, ale to už jsem jela kupředu.

      Nasadila jsem si kapuci na hlavu, když začalo pršet. Napadl mě šílený nápad. Sice jsem byla zadýchaná už u křižovatky, ale jela jsem, jak rychle jsem mohla. Okolo mě projížděla auta. Děti za oknem se za mnou dívaly a povykovaly na mě, abych přidala. Snad mi fandily, abych vydržela, abych jela ještě rychleji, protože tohle bylo důležité. Rozhodně mi jejich radostné, lehce tlumené hlasy pomohly. Jejich otec se pak naštval a jel už normální rychlostí, nikoliv zpomalenou jenom proto, aby se jeho děti pobavily. Podle všeho se začal hádat s jejich matkou, protože všechny tři hlavy se otočily zpátky. I tak jsem jim byla vděčná, že mě podpořily. Auto mi zmizelo někde ve městě. Ale i já jsem se k němu rychle přibližovala, což pro mě bylo tak akorát dobré. Když jsem vjela do města, přestalo pršet. Projela jsem okolo školy, kde jsem už asi tak půl roku nepáchla. Ale to mi nevadilo. Nakonec jsem se zastavila za pomocí podrážek u bot, protože brzdy nefungovaly. Podívala jsem se na budovu před sebe.

      Tiše jsem sledovala bílou budovu, která byla pokreslená barevnou duhou, která byla vytvořená snad ze všech barev, okolo ní bylo velké slunce, několik barevných kytek a také zvířátek. Budova vypadala však poněkud male. Podívala jsem se na ceduli před ní a smutně jsem si ji četla. Místo určeno k demolici. Okolo této tabulce byla zeď pokreslená obrázky od malých dětí. Byly tam i nápisy od starších a dospělých. Většinou ve směs prosebné a smutné vzkazy, které prosily společnost, která zde měla právo a povolení stavět, aby nechali školku nedotčenou. Když jsem si to přečetla důkladněji, zjistila jsem, že školka stojí na půlce jejich pozemku. Pohlédla jsem na majestátní budovu před sebou. Slyšela jsem najednou veselé hlasy. Přešla jsem ke stěně a vylezla na kolo, abych se přes ni podívala. Zmateně jsem zamrkala.

      Po dvoře pobíhaly děti, smály se, hrály si, ale nebyli to učitelé, dospělí lidé, kteří je hlídali. Možná tak jedna postarší žena s brýlemi na nose, čtoucí si knížku seděla kdesi vzadu. Ale jinak okolo dětí byli mladí lidé. Rozhodně mladší, než by měli být. Vždyť sotva mohli vystudovat střední školu, ale rozhodně ne nějakou pedagogickou. Byli to lidé možná tak stejně staří, jako Pelter. Sledovala jsem děti, jak si každý hraje s jednou osobou, shazuje ji na zem a vesele pak tleská, zatímco se ten druhý směje, jak je silný. Jiní si hráli s deskovými hry, hračkami a jinými věcmi, které byly k dispozici. Starší žena konečně vzhlédla od knížky a všimla si mě. Upřeně dlouho se na mě dívala, snad jakoby přemýšlela, zda jsem jedno z jejich dětí nebo jsem už dávno středoškolačka. Ale asi na nic nepřišla, proto se zahleděla zpátky do knížky, přetočila stránku, založila si svou četbu a vstala ze židle. Ačkoliv nevím jak, všimli si mě i ostatní a dívka na mě začala ukazovat, cucajíc si palec.

      Přišel ke mně jeden mladík se zrzavými vlasy. "Smím ti nějak pomoct?" zeptal se, zatímco v náruči držel dvojčátka, jejichž oči byly jako dva malé, modré safíry. Zamrkala jsem. Chtěla jsem něco úct, ale kolo se zakymácelo a já spadla s ním na zem. Moje hýždě mě pak bolely, když jsem vstala. Dveře nedaleko ode mě se otevřely a mladík s oběma dítky v náruči ke mně šel a ptal se mě, zda jsem v pořádku. Ostatní se jen dívali zpoza brány, jakoby neměli dovoleno odejít. Mladík mi pomohl vstát. Mírně jsem si odkašlala, abych si vrátila svou důstojnost, když mi pustil ruku. Poznamenal, že nevypadám moc na dítě, které by se ztratilo. Ne, řekl... ovečka. Až jsem měla chuť mu i vlepit facku, ale kvůli dětem u něj jsem nemohla. Zeptal se mě, co tady dělám, zatímco mu holčička strčila ruku do pusy a natáhla mu rty. Musela jsem se ovládnout, abych se nerozesmála nahlas.

      Když jsem se uklidnila natolik, že jsem si myslela, že mě ani ten nejstřelenější nápad nebo představa nemohou rozesmát, odpověděla jsem mu, že nejsem ovečka, která se zaběhla, ale přišla jsem se podívat na školku. Děti si hrály s jeho obličejem a tahaly ho za vlasy. Jak to, že po nich nevyjel? Já bych je už asi dávno musela odložit někam jinam, jinak bych byla označena za vraha. Jen představa, jak mi strkají jejich špinavé ručičky do úst, mi byla protivná. Jedno z dvojčátek se pro mě natáhlo a hmatalo po mně, držíc se mladíka přede mnou. Až jsem měla chuť tu ruku odstrčit stranou. Mladík však přešel blíž ke mně. Trochu jsem ustoupila. Zasmál se. Nejsem zvyklá na malé děti. Nemám sourozence. Jenperverzní bratránky.

      Musela jsem se na obě dítka mile usmát. Konečně ke mně přišla i postarší žena s knížkou, tentokrát v ruce pevně sevřenou. Objímala ji, jakoby to bylo také jedno z dětí. Mile se na mě usmála a zastavila se přede mnou, zatímco rusovlasý mladík odstoupil. Chvíli si mě prohlížela a pak veselým hlasem řekla, že jsem přijata. Zamrkala jsem a hleděla jsem na ni, jako na blázna. Pokračovala, že čím více lidí se přidá, tím to pro ně bude lepší. Asi jsem ji špatně pochopila. Konečně jsem se vzpamatovala a řekla jsem jí, proč jsem přišla. A nyní byla zmatená ona. Když jí to pak vysvětlila jedna z učitelek, která mohla být možná tak o dva roky starší než já, pochopila to. Hned se mi omluvila, ale zmateně se mě vyptávala, co tady dělám. Mé oči přeběhly na onu ceduli, která mě mátla. Ale řekla jsem jim důvod. Žena mě chápala. Přikývla a usmála se víc, až jí její protéza málem spadla. Souhlasila a zasmála se. Řekla mi, že mohu přijít kdykoliv, že mě bude očekávat. Podívala jsem se na zrzka, který na mě mrkl. Nevím proč, ale hodně mi připomínal Jianka, ale v tomhle směru byl Jiank naprosto normální. Usmála jsem se na starší učitelku se slovy, že jistě přijdu, na což zpozorněly děti okolo kluka, a hned po mě hmataly. Vzdálila jsem se. Žena se hlasitě, chraplavě zasmála. Ale nakonec souhlasila. Pohlédla jsem na budovu. Neměla jsem odvahu se zeptat, proč ji chtějí skutečně zničit. Nakonec jsem se rozloučila, jak s dětmi, tak učiteli a ubírala se cestou zase zpátky. Nasedla jsem na rozvrzané kolo a mizela pryč. Naposledy jsem se ohlédla za sebe, abych si prohlédla překrásnou stěnu před školkou, a nakonec jsem se i já odebrala zpátky domů, přestože to byla dlouhá cesta.

      Jako na zavolanou začalo znovu pršet. Povzdychla jsem si. Ale nemohla jsem se nepřestat sát nad vzpomínkou dvou roztomilých dětiček, které bych možná i sama zabila, kdyby si se mnou hrály zrovna takhle. Vážně obdivuji Peltera, že tohle bylo jeho rozhodnutí. Najednou jsem se však zastavila. Zmateně jsem se dívala před sebe.

      Na zemi přede mnou seděl Thomias a tiše se díval do země s kytarou na zádech, bez kapuce. Jediné, co chránilo jeho kytaru, byl černý obal. Jeho vlasy byly mokré a zničily si svůj tvar. Měl kapuci. Ale proč ji neměl na hlavě? Slezla jsem z kola a šla k němu. Kapky do nás vrážely, jakoby to byly kulky a snažily se nás zabít. Thomias mlčel a díval se do země. Vypadal zklamaně. Bylo mi jasné, že se zase pohádali se skupinou. Přemýšlela jsem, zda brečí, nebo je to jenom déšť a jeho tváři. Ale bylo mi jasné, že tady sedí už pěknou dobu.