Světlo hlavolamu - Zaprvé

16. říjen 2016 | 06.49 |

Seděl jsem na sedačce a mačkal jednotlivá tlačítka na ovladači. Ani jsem neposlouchal, nebo nepozoroval, co se v té zářivé bedně dělo. Mé oči se plně soustředily na jen jedinou věc – spatřit ho. Jsem maniak? Ale kdeže! Už byl čas, aby se zase objevil na jednom z těch pochybných kanálů, které si stejně člověk nezapamatuje, protože jsou si všechny tak moc podobné. Jen jeho tvář mi zůstala v paměti tak dobře, jako bych ji viděl pár minut zpátky. Tak pronikavé, temné oči, které se tváří, že jsou naprosto bez citu, přesto jsou tak hříšně překrásné a starostlivé. Oči Patricka Swaye. Tak uhrančivé, že to ani hezké nebylo.
Jmenuji se Alex Hughes, dle všeho je mi krátce po dvacítce, ale nepamatuji si jedinou věc ze svého dětství nebo toho, co se stalo před pár měsíci zpátky. Pamatuji si jen jeho, jak na mě mluví, když ležím na nemocničním lůžku a domlouvá mi, abych takovou hloupost už nikdy víckrát neudělal. Co jsem udělal? Proč jsem byl v nemocnici? Na to mi nikdo nebyl schopný odpovědět. Nebo mi to nikdo nechtěl říci.
Oči mi kmitaly po každém kousíčku obrazovky, ve snaze objevit jeho oči, které si jako jediné pamatuji; byly první věcí, kterou jsem spatřil, když jsem se probudil. Kdo ve skutečnosti je? Jsem menší stalker – na internetu jsem si zjistil všechno, ale jeho adresa tam nebyla, ani místo, kde pracuje. S největší pravděpodobností jsem ho musel přehlédnout kvůli mé nedočkavosti a zaujatosti pro jeho oči. Konečně jsem se zastavil, můj prst strnul a já se trošičku nahnul kupředu. Ano, jsem maniak, ale Vy byste pro ty oči také dělali všechny šílené věci. Mile se na mě usmál a pozdravil mě, jako každý jiný večer, zeptal se, zda se mi daří dobře a zda jsem připravený na další nové, čerstvé zprávy, které pro mě získal. Odkud mě znal? Kdy jsme se poznali? Proč hned zmizel, sotva jsem ho tehdy spatřil v nemocnici? Z myšlenek na minulost mě rozbolela hlava. Občas se to stávalo. Můj doktor říkal, že je to přirozená reakce mozku; prý v zájmu zachování mých dosavadních vzpomínek. Zajímalo by mně, kdo mu kdy dal titul "doktor", protože takovouhle hovadinu jsem jakživ neslyšel!
Přejel jsem prsty po obrazovce a pousmál jsem se.
"Jednou tě najdu, Patricku Swayi... a zodpovíš mi všechny mé otázky," slíbil jsem obrázku v televizi, než se se mnou Patrick rozloučil a já vypnul televizi. Seděl jsem tiše ve tmě a zíral před sebe. Musel jsem se uklidnit. Srdce mi zběsile bušilo. Na co jsem zapomínal? Co mi unikalo? Protože mě znovu rozbolela hlava, vzal jsem si prášky proti bolesti, prášky na spaní a ulehl do postele s myšlenkou na Patricka Swaye. Je to už celý měsíc... Měl bych ho začít nějakým způsobem hledat, napadlo mě... než jsem se ponořil do hluboké bezesného spánku, který nic nerušilo.
Tiše jsem vydechl. Jak jsem si myslel – prášky mě poslední dobou už nepřinutí spát déle než pět hodin a potom ještě šestnáct minut a deset sekund, když se mi to podaří, v kuse, než se probudím úplně.

Není potřeba to počítat pokaždé na stopkách nebo na mobilu – vždycky tomu tak bylo. Alespoň po dobu, kdy si pamatuji. Alespoň že každý den spím pět hodin v kuse. Znaveně jsem si protřel obličej. Nepřestanu na to myslet – ikdyž mi doktor říkal, abych se nepokoušel si vzpomenout na něco, na co jsem rád sám zapomněl, nedá mi to pokoj. Při pohledu na hodiny jsem se cítil ještě mizerněji. Co budu dělat ještě tři hodiny, než bude rozumné pro mé sousedy, abych vstával do školy? Rozvalil jsem se na postel a hleděl do potemnělé místnosti kolem sebe. Co mám dělat? Abych svůj mozek nějak zabavil, rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku, popadl sešit s křížovkami, které mi koupil někdo z nemocnice, a začal luštit. Netuším proč, ale už v nemocnici jsem tohle dělal, než mě propustili. Je snad možné, že jsem tohle dělal obvykle, jako nějakou samozřejmost? A měl jsem obvykle během pár minut vyřešenou křížovku přes celou stránku? Ani jsem netušil, odkud ta slova znám, ale mozek mi je hravě vylovil ze svého nitra, ze vzpomínek, které přede mnou uzavřel. Ale proč?
Po chvíli jsem sešit s křížovkami odložil a povzdychl si. Nemohl jsem si pomoci a započal jsem stejný rituál jako před pár hodinami a sledoval jsem nekončící směsici obrázků přede mnou v televizi, jak se mění jeden za druhým, na každém je jiný počet osob, jiných barví pleti, nebo dokonce i zvířata či věci jsem sem a tam zahlédl. Přestože mě ani tato činnost nenaplňovala, bylo to rozhodně lepší než jen tupé hledění do stropu. Projel jsem všechny své zaplacené i nezaplacené kanály minimálně třikrát, než mě začala bolet ruka, a tak jsem ji vystřídal tou druhou. Pro někoho jsem jistě maniak, ale kdo ví – třeba ho zastihnu, jak mluví zrovna o stanici, ve které pracuje. Nikdy to snad nezmínil. A je snad pokaždé na jiném kanálu. Proto musím každý den dělat tohle s nadějí, že ho jednou přistihnu, jak ten název říká a prozradí se.
Konečně jsem přestal mačkat všechna tlačítka pořád dokola a dokola, přestal jsem tvořit nekončící číselnou řadu a televizi vypnul. Když jsem položil ovladač na stůl, rychle jsem hmátl po mobilu a vypnul právě začínající budík. Shrňme si to tedy – spal jsem pět hodin, šestnáct minut a deset sekund, vyluštil jsem pár stránek křížovek a pokoušel se ho zase stalkerovat. Měl bych nejspíš navštívit psychologa, kterého mi ta sestřička tolik doporučovala. Ne, musím ještě vydržet. Tak snadno bych se přece nevzdal! Možná by bylo moudré se na něj poptat lidí. Co když si ho však nepamatují a berou ho jenom jako jednoho z dalších "mnoha reportérů tohoto století"? Pochybuji, že kdybych čirou náhodou někoho na ulici zastavil a zeptal se ho: "Promiňte, ale neznáte Patricka Swaye? Má překrásné oči a je to reportér." Praštil jsem se do hlavy nad tímto nápadem a zaúpěl bolestí. Omlouvám se ti, mozku, ale musíš si rychle vzpomenout, kdo to pro mě je! Je to někdo důležitý? Nebo v nemocničním pokoji po mém probuzení byl náhodou?
Nejhorší na tom je, že si ani slova, která do mě hučel, sotva jsem otevřel oči, nepamatuji. Bylo to důležité? A pokud ano, tak jsem to stejně zapomněl. Abych svůj mozek zaměstnal jinou činností, soustředil jsem se na to, na co by se obyčejný student v mém věku pouhých devatenácti (zřejmě nudných a také navěky ztracených) let soustředit měl. Tuto informaci vím ze své lékařské karty a občanky, stejně tak všechny ostatní potřebné věci.
Než jsem vyšel ze svého bytu, zarazil jsem se nad vzkazem vylepeným na dveřích jako každý jiný den. Nebylo to mé písmo, to vím jistě. Tak kdo by to mohl napsat...? Na onom zmuchlaném a zase narovnaném papíru bylo napsáno: Lidé mě zrazují. Opatrně jsem se ho dotkl a pozoroval to písmo, které mi něco připomínalo a zároveň jsem neměl ani ponětí, proč jsem to doposud nevyhodil a proč to má vyvěšené zrovna na dveřích. Co ta slova pro mě mohla tehdy znamenat? Tři tak obyčejná slova... a přesto pro mě musela být důležitá. Zavřel jsem za sebou dveře a vydal se dolů po schodech, s myšlenkou na tu prapodivnou větu. Lidé mě zrazují. Co tím mohl myslet ten, kdo to napsal? Proč to mám pořád u sebe? Otázky, na které zná odpovědi s největší pravděpodobností jenom on – Patrick Sway.
Sotva jsem vyšel ven, málem jsem se srazil se svou sousedkou, starou paní, která se mě lekla, chytila se za levé prso a začala hulákat, že dostane infarkt – dělá to pokaždé, když mě vidí. Ani ona nevěděla, co se mi skutečně stalo, když jsem se jí na to zeptal. Jen řekla, že viděla, jak mě sanitáři odvádějí pryč. Kdo tedy zavolal sanitku? Co mi bylo? V nemocnici mi nic neřekli, že prý je to lékařské tajemství, které zná jen osoba, která zavolala sanitku.
Kdo je tedy ta osoba?
Mohl by to být jen takovou náhodou i onen pro mě doposud neznámý Patrick Sway? Z myšlenek cestou na nádraží, kde každé ráno chodím a čekám na vlak, který mě zaveze do školy, mě vytrhla ruka v pruhovaném, černobílém rukávu, vykřikl jsem, prudce jsem sebou trhl dozadu a málem spadl na zem, zatímco přede mnou stála osoba, jejíž tvář byla namalována na bílo, jen některé rysy byly zvýrazněné černou tuhou. S vykulenýma očima na mě hleděl a nemohl svou pusu jen tak zavřít. Až potom se snad vzpamatoval, dělal, že si oddychuje, ale nevydal ani hlásek, a nabídl mi ruku. Nejistě jsem přijal a hned jsem byl rázem na nohách, div jsem znovu nespadl na zem, tentokrát tváří napřed, ale muž mě zastavil. Mimy jsem nikdy nepochopil, ale tenhle – vím jistě, že ho potkávám od dob, kdy si něco pamatuji, od doby, kdy chodím zase normálně do školy. Nic o něm nevím. Snad jenom to, že tajtrlíkuje kolem lidí, rozesměje je nebo je nutí se rozplakat – jakoby vždy vycítil, co daná osoba potřebuje nejvíce. Vždy dostane nějaké ty drobné za jeho snahu, ani já nejsem výjimka a pokaždé mu těch pár mincí dám. Je mi za to potom vděčný a pronásleduje mě, jako nějaký pes. Nemám mu to za zlé, že je tak dotěrný – je to jeho práce.
Poskakoval kolem mě a předváděl prapodivné kreatury. Zakroutil jsem nad ním hlavou a sotva jsem chtěl popojít kupředu, zastavil mě a vyplázl na mě jazyk, zatímco si stáhl spodní víčko levého oka dolů. No dobrá, už ti věnuji pozornost, tak se nerozčiluj, pomyslel jsem si. Když si konečně uvědomil, že se mu "zase" věnuji, mile se usmál a předváděl své představení, jako každý jiný den. Chtěl jsem se podívat na hodinky, ale bylo mi jasné, že by to vůči němu bylo nezdvořilé. Z myšlenek mě vytrhl hlas vlaku, který nepříjemně zahoukal. Zatraceně! Málem bych zapomněl! Dal jsem mu do ruky pár drobných a rychle utíkal pryč, zatímco za mnou mával a otvíral ústa do zvuku vlaku. Někdy si říkám, že mám víc štěstí, než rozumu. Dostal jsem se do vlaku v čas a mohl jsem si oddychnout. Tohle se nestalo poprvé – ten mim mě vždycky nějakým způsobem obalamutí a mně vždy málem ujede vlak. Poupravil jsem si ucho tašky na rameni a kráčel kupředu, hledajíc nějaké volné místo u okna.
Všiml jsem dvou prázdných míst, která jsem ihned obsadil. Podíval jsem se z okna a sledoval nádraží, kde jsem ještě spatřil poskakujícího mima. Že ho to pořád baví. Všiml si i on mě, usmál se mile a mával mi. Abych mu tu radost udělal, zamával jsem mu také a vypadal rázem jako nejšťastnější člověk na světě, s někým zatřásl a ukazoval směrem ke mně. Šťastný člověk, když mu k tak velké radosti stačí taková malá hloupost.
Po chvíli mi zmizel z očí, když vlak vyjel z nádraží a zavřel oči, držíc svou tašku u sebe. Abych se zaměstnal, pokoušel jsem se vybavit si, kolik volných míst je za mnou a kolik přede mnou. Dělám si legraci. Vytáhl jsem si křížovky a pokračoval v luštění. Ten sešit budu mít hotový dřív, než dojedu do školy. Vsadíme se?
V půlce cesty jsem zvedl hlavu a zarazil jsem se. Snil jsem nebo bděl? Jen tak jsem civěl na osobu, která si sedla naproti mně, vyhodila si nohy na topení, podepřela si hlavu a dívala se lhostejně z okna, zatímco jeho uhrančivé hnědozelené oči hleděly ven na cestu, která rychle ubíhala, zatímco já byl jako zamrzlý v čase. Opravdu vidím dobře, nebo se mi zdá, že přede mnou sedí Patrick Sway?! Jak by se sem dostal, že? Jenom sním. Asi jsem se pořádně neprobudil. To je jediné řešení. Tak proč se mi tlukot mého srdce zdál tak reálný, až mě to děsilo? Když si konečně všiml, že ve vlaku není sám, konečně svůj pohled zaměřil na mě, a já cítil, že brzy zřejmě sletím na zem. Ty oči... Pravé oči pravého Patricka Swaye se na mě právě nyní dívaly! Vůbec ho neznám, a přesto jsem cítil, že se mnou není něco v pořádku při pohledu na něj. Jakoby kolem něj byla aura, která mě přitahovala, vzrušovala a zároveň děsila, odpuzovala.
Působil na mě stejným dojmem, jako v televizi – milý, přívětivý, sympatický, ale nyní z blízka mě jeho příliš veselá osobnost možná trochu zklamala.
"Děje se něco?" zeptal se mě a já byl vyrušen ze svých myšlenek. Vzhlédl jsem k němu. Chyba! Naše pohledy se střetnuly. Může mít někdo tak hříšně krásné oči, jako on? "Mám něco na tváři?" usmál se pobaveně. Ta aura, kterou jsem z něj cítil předtím... zmizela? Opět to byl on – ten sympatický reportér, do kterého jsem se zakoukal, který mě okouzlil svým vystupováním. Přestaň myslet a odpověz, Alexi, sakra!
"N-Ne, pardon," omluvil jsem se a podíval jsem se spěšně z okna. Je to možné? Opravdu sedí naproti mně! A dokonce se na mě i usmívá, jako na každého jiného. Nejistě jsem stiskl svůj batoh mezi prsty. Hlavně zůstaň v klidu. Patrick mě pokojně sledoval, jakoby mi viděl snad i do hlavy, a spokojeně se usmál.
"Neznáme se odněkud?" zeptal se. On si to snad užíval!
"Nejsem si toho vědom," poznamenal jsem popravdě s upřímným pohledem do těch jeho očí. Je možné, aby někdo sváděl jenom pohledem? Podíval jsem se rychle ven – výborně, toto je už moje zastávka. Ještě delší chvíli s ním být v takové blízkosti a zešílel bych. Mohl bych rovnou jít za doktorem, kterého mi tolik doporučovala ta vstřícná sestřička, a říct mu, aby mi dal kazajku, že jsem nebezpečný. Vstal jsem a popadl batoh, připravený k odchodu. Zarazily mě však kroky, které nepatřily mně, ale pronásledovaly mě. Když jsem vystoupil ven a otočil jsem se na odjíždějící vlak, mohl jsem pozorovat Patricka Swaye, jak stojí přede mnou a těma svýma očima si mě prohlíží. Jsem snad nějaká veřejná socha, že tak hledí?! Dobrá, taky jsem na něj hleděl, ale on proti tomu nic nenamítal – já ano!
Z myšlení mě vymanilo troubení autobusu. Otočil jsem se za ním. Měl bych si pospíšit, aby mi neujel a já nepřišel do školy pozdě. Už jsem byl na odchodu. Ale...
"Ty si na mě... vážně nepamatuješ, co?" zeptal se mě najednou a já se zarazil. Nejistě jsem se na něj otočil a pozoroval ho. Jeho oči byly jiné, než jaké jsem kdy spatřil. Nedají se ani popsat. Ta prázdnota v nich, to zklamání, to očekávání, které se změnilo v naprostou zoufalost. Všechny tyto pocity jsem spatřil při jediném pohledu do těch očí, které mě uchvátily okamžitě. Ale to nebylo důležité, ne v tuto chvíli. Co všechno... může vědět?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře