Světlo hlavolamu - Zadruhé

18. říjen 2016 | 06.50 |

"Nepamatuji?" zeptal jsem se ho zaraženě, zatímco jsem na něj hleděl. Zná mě snad? Neměl jsem moc času nad tím přemýšlet. Určitě si ze mě jenom vystřelil, nebo si mě s někým plete. Je nemožné, vyloučené, abych se znal s kým, jako je zrovna on. To je přece nesmysl. Otočil jsem se k němu zády a spěchal na autobus. Kdo ve skutečnosti je? Doslova jsem naskočil dovnitř, když řidička zavírala dveře a hulákala na mě, abych si příště pospíšil. Musel jsem jí několikrát omluvit, aby mi vůbec dala lístek. S takovými lidmi se musí velmi opatrně. Stačí jedno špatné slovo a jsou jako sopky – vybuchnou a způsobí Vám jenom potíže. Hledal jsem nějaké volné místo, ale raději jsem zůstal stát. Podíval jsem se z okna a potom se ohlédl. Patrick Sway tam pořád stál a pozoroval náš autobus. Co mohl o mně vědět? Otázky, které se mi ronily v hlavě, se týkaly hlavně jeho. Je snad možné, že jsem to podvědomě věděl, proto jsem se o něj tak moc staral?
Když se uvolnilo místo a nikdo se nehrnul, aby ho obsadil, usedl jsem k oknu a díval se na míjející budovy. Vždycky jsem je od určité zastávky počítal a snažil se uvědomit si změny, které na nich nastaly. V této čtvrti se pořád něco bouralo nebo přestavovalo. Ne, že by tady lidi byli nějak extra bohatí – spíše byli nespokojení s tím, jak jejich dům vypadá po letech nebo spíše po dnech. I tak si upřímně myslím, že jsou to blázni, naprostí blázni.
Zhluboka jsem se nadechl a hned jsem zkřivil nos, když jsem si uvědomil, že muž, který kolem mě zrovna prošel ke dveřím, nehezky zapáchá po cigaretách. Chvíli trvalo, než ta milá řidička zastavila, muž vystoupil a trochu čerstvého vzduchu se dostalo i ke mně. Copak nefunguje klimatizace? Proto nemám moc v oblibě cesty autobusem. Ve vlaku mám do jisté míry svobodu. Vstal jsem, aby si na mé místo mohl sednout někdo jiný, a přesunul se k oknu, pozorujíc nekončící řadu naprosto stejných domů. Další jedinečná čtvrť.
Po další půlhodině nudné jízdy konečně přišla na řadu má zastávka a já se dostal ven z autobusu. Slyšel jsem, jak řidička ječela na právě nastupující ženu, kterou zřejmě dostatečně vystrašila, aby rychle zacouvala zpátky a dovolila jí rychle odjet pryč. Moc dlouho jsem se poblíž nezastavoval – ta ženská by byla schopná klidně i zacouvat a potom by se vymlouvala, že si mě nevšimla, nebo že jsem jí skočil pod kola! Do školy jsem se dostal kupodivu předčasně. Měl jsem alespoň chvíli na luštění křížovek, než začalo osm nekončících hodin skoro bez přestávek. Během té doby jsem měl největší chuť jít umýt hned šest svých spolužáků z deseti, protože zapáchali po cigaretách. Ach, nenechte se zmást; není nás jenom deset, má nás být dle všeho třicet dva, ale jen jedna třetina chodí do školy.
Neustále opakující se dny, věci, které nemají skoro žádný smysl. Věty, které se jen málokdy změní. Takový je můj každý školní den.

Jen se sem a tam změní jméno, jinak jsou to pořád ty samé informace, jako předešlé dny. Před odchodem ze třídy jsem si všiml, že se alespoň naše nástěnka trochu změnila. Bylo na ní vyvěšené oznámení o soutěži v křížovkách. Není možné, ono se to konečně dostalo i k nám v původním tvaru? Neotrhané nebo neohořelé a zapáchající od cigaret? Bude se konat za dva týdny – pomůcky jako vždycky, čas stejný, nezapomněli ostatním popřát hodně štěstí. Zjistil jsem si, u kterého učitele se mám hlásit tentokrát, a vydal jsem se směrem k jeho kabinetu. Zdvořile jsem zaklepal, sotva jsem chtěl vejít, už mi hned říkal, že si mě zapisuje. Nebylo potřeba cokoliv říkat – znal mě dokonale, věděl, co ode mě může očekávat. A tak jsem měl z krku delší rozmluvu o tom, proč bych se tam měl přihlásit zrovna já. Prošel jsem kolem nástěnky, kde byla fotka a jméno předešlého vítěze. Opravdu to chcete vědět? Nerad se na tu fotografii dívám – prosil jsem několikrát toho učitele, aby ji sundal, ale on ji tam nechává, aby prý inspiroval další studenty.
Ano, vyhrál jsem předešlé dvě soutěže, ale ani nevím, jak jsem se k tomu dostal. Zřejmě mě luštění křížovek bavilo už i předtím. Kéž bych našel křížovku, ve které by mi někdo poradil, co se stalo, že jsem na to zapomněl. Aby mě přestala bolet hlava, vzal jsem si prášek. Je to už naučený pohyb, něco jako reflex. Podíval jsem se na mobil cestou do šaten. Měl bych tomu psychologovi skutečně zavolat? Mobil jsem zaklapl, schoval do kapsy a otevřel dveře od šatny. Snad na tom ještě nejsem tak bídně, abych se musel spoléhat na pomoc odborníka. Bylo by sice moudré za ním zajít v čas, ale... Jsem zřejmě hodně nerozhodný a váhavý člověk, ale zároveň šílenec do křížovek. Už sám sebe pomalu začínám chápat; nejspíš.
Co se týče spolužáků, zřejmě jsme odjakživa měli od sebe jistý odstup. Po tu dobu, co si něco pamatuji, na mě zatím promluvili jenom tehdy, abych jim s něčím pomohl. Opět mě napadla myšlenka; jakým člověkem jsem byl, než jsem zapomněl? A je dobře, že jsem zapomněl?
Došel jsem na zastávku a rozhlédl se kolem. Tak tiché klidné místo by to bylo... kdyby už od zatáčky nebylo slyšet zběsilé troubení autobusu. Aha, moje známá nevrlá řidička má pořád službu, takže na mě bude vážně naštvaná. Aby mi vůbec zastavila! Na chvíli to vypadalo, že mě buď přejede, nebo zapomene zastavit, ale nakonec zastavila jenom kousek ode mě a přinutila mě spěšným pohybem dozadu jí udělat nějaký prostor. Nasupeně otevřel dveře, zaječela, abych si pospíšil a já ji rychle poslechl. Jak vyjednávat s naštvanými lidmi? Rozhodně se na ně neusmívat, naštvete je ještě víc. Neodporujte jim, jsou schopni Vás i praštit. Raději jsem spěšně zaplatil, neboť mi už hrozila pěstí, že jsem jí měl uhnout už dávno, nebo jsem měl zůstat na místě, aby mě mohla přejet a ukončit tak mé trápení. Příjemná paní, že? Ale bohužel vždycky to vyjde tak, že s ní trávím celý týden po dobu chození do školy. Zastavil jsem se u zadních dveří a rozhlédl se kolem.
Než jsem se dostal na nádraží, bylo už poměrně pozdě. Celý dne strávit ve škole a vrátit se domů pozdě? Není divu, že se na mě sousedka dívá vždy jako na zjevení, když ji ráno potkávám. Asi si myslí, že si po nocích užívám, když mi pořád hraje televizi. Kéž by jenom věděla... Pousmál jsem se při vzpomínce na Patricka, ale vzpomněl jsem si na jeho slova. Co tím myslel? Rozhodně o mně něco ví! Abych přišel na jiné myšlenky, šel jsem už do vlaku, který pojede až za dalších deset minut. Podíval jsem se na místo, kde jsem předtím s ním seděl. Jaká je šance, že to znovu potkám? Nulová, prober se, Alexi! Buď realista... Posadil jsem se však znovu na své místo z rána. Naděje umírá poslední! Možná, že konečně zjistím, co se předtím stalo. Ano, to znělo příliš optimisticky. Zrudl jsem při pomyšlení, jak jsem na něj musel předtím hledět.
Podíval jsem se z okna a znepokojeně přitom špičkou nohy dupal o zem. Neměl jsem kupodivu náladu na křížovky. Vlak se rozjel. Patrick Sway nikde. S největší pravděpodobností se mi to zdálo. Ráno jsem byl nejspíš rozespalý. Kdo může říct, že každý den spí pět hodin a potom luští křížovky? To je nejpravděpodobnější – Patrick Sway z dnešního rána musel být můj výtvor mysli.
Prohrábl jsem si batoh. Jen tak okrajem mysli jsem zavadil o připomenutí, že jsem si pod stolem zapomněl učebnici angličtiny, ale nijak jsem se tím nezabýval. Stejně tam zítra půjdu zase. A pozítří taky... A pořád dokola. Stereotypní dny bez trošky vzrušení. Dělám věci pořád dokola, jakoby mi něco chybělo.
Vystoupil jsem na poslední zastávce a povšiml si mima, který všechny otravoval a rozhazoval papírky roztrhaných novin kolem sebe. Tohle by mě nebavilo – celý den se snažit na sebe upoutat pozornost a vydělat si tak málo. Proč nešel studovat? Neměl zřejmě na vybranou.
Sotva si mě všiml a hned se ke mně rozběhl, kontrolujíc mě. Proč? Aha, ráno jsem kvůli němu spadl na zem. Natáhl obličej. Uklidnil jsem ho, že se nic nestalo, na což se hned mile uculil a přikývl. Popadl mě za ruku a odtáhl zpět na místo, kde mával na ostatní a ukazoval na mě. Cože? To mě chce zapojit do představení? Nemám čas...
Chtěl jsem odejít, ale popadl mě za ruku silněji, přitiskl k sobě a někdo nás vyfotil. Když potom fotoaparát zmizel z jeho tváře, zazubil se na mě Patrick Sway. Poděkoval mimovi, který zasalutoval a doslova mě odstrčil k němu, nevinně mi mávajíc, za což si vydělal nějakou bankovku. Nevšiml jsem si, kolik to bylo, protože mě už Patrick tahal někam jinam. Na mou otázku, co si to dovoluje, reagoval pouze slovy, že mi pomůže si na něj vzpomenout. Prudce jsem se mu vysmekl ze sevření, když jsme opustili nádraží, a udělal před ním krok dozadu. Očividně ho to pobavilo, protože se zasmál.
Všiml si mého pohledu a úsměv se mu pomalu vytrácel. "Vážně si na mě nepamatuješ?" zeptal se, slyšel jsem zklamání v jeho hlase.
"Nejspíš si mě s někým pleteš," namítl jsem, pevně stiskl batoh a otočil se k němu zády. To už mě však popadl za poutko od batohu a silou, kterou jsme vzájemně vytvořili, mi ho serval ze zad. "Hej!" otočil jsem se na něj prudce. "Vrať to," nastavil jsem ruku před sebe. Avšak on se nehezky ušklíbl. Co je to za maniaka? Pohupoval si s mým batohem z jedné ruky do druhé a mě to rozčilovalo.
"Pojď se mnou skleničku, možná, že si na mě potom vzpomeneš," namítl pobaveně. Rozmáchl jsem se po svém batohu.
"A co kdybys mi to prostě řekl ty sám?" zeptal jsem se ho dotčeně a konečně jsem ukořistil svůj batoh zpátky. Pokrčil rameny a byl toho názoru, že bych ho nyní neposlouchal důkladně. Je to rozhodně lákavá nabídka a rozhodně něco získám. Ale jak mohu vědět, že tohle nezkouší na všechny kolem? Podezřívavě jsem přimhouřil oči a prohlížel si ho.
"Můžeš mi věřit," zvedl obranně ruce.
Co mi zbývalo? Přepadla mě zvědavost. Vůbec ho neznám, ale on zná mě. Vydal jsem se tedy s ním do blízkého baru, cítíc, jak se za námi někdo dívá. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem jenom nějakou vzdálenou osobu u vchodu do nádraží v černobílém oblečení. Než jsem stihl zaostřit i na tvář, už mě Patrick sunul do dveří baru. Oběma nám objednal nějaký drink a hned zabral místo v blízkosti pultu. Váhavě jsem se posadil k němu a rozhlížel jsem se. Neuvědomil jsem si, že ho lidé v podstatě ani neznají.
"Bude to znít divně, ale..." začal jsem nejistě. "Odkud se známe?"
"Nechceš si nejdříve poslechnout celý příběh, než začínat někde od poloviny?" zeptal se mě s humorem. Moc mi do smíchu nebylo. Najednou ze své kapsy vyndal jakýsi papír a tužku. Křížovka? Zaraženě jsem se na něj podíval. Patrick si opřel lokty o stůl a trochu se ke mně nahnul. "Schválně, za jak dlouho to vyluštíš? Potom ti něco řeknu. Chci jen vědět, zda jsi to skutečně ty, nebo se pletu," řekl mi narovinu a poukázal na křížovku přede mnou. Nejistě jsem vzal propisku do ruky. Jak mu tohle může pomoct?
Vytáhl stopky a jejich spuštění mě zarazilo. Ten zvuk znám! Obyčejné pípnutí pro Vás a všechny ostatní, ale pro mě... Rychle jsem se vzpamatoval a prohlédl si podrobně všechny otázky. Cítil jsem, jak se mi srdce rozbušilo víc. Jako by tlukot mého srdce... začaly určovat uběhnuté sekundy. Pozorně jsem si pročítal každou otázku a psal odpovědi. U ničeho jsem kupodivu neváhal. Jak jsem mohl znát všechny odpovědi tak doslova a bez váhání? Kolik času mi už uteklo?
Po chvíli jsem odložil propisku vedle papíru a předal mu vyluštěnou křížovku, zatímco mé srdce zběsile bilo. Co to je za pocit? Cítil jsem chladný pot, který mi pomalu stékal po krku, a nejistě jsem polkl. Proč nyní vnímám bušení svého srdce obezřetněji, než předtím? Zhluboka a velmi pomalu jsem vydechl a pomalu jsem uklidňoval své tělo od stresu, který se ve mně nahromadil. Vzhlédl jsem k němu. Byla to snad nějaká zkouška? Předtím mluvil o tom, že mi vše poví, tak proč mi dal místo toho křížovku? Proč si chtěl otestovat, zda jsem to já nebo někdo jiný? A co byla ráno ta scéna na nádraží?
"Takže...?" zeptal jsem se ho, když jsem se naprosto upokojil. Na jeho tváři se mihnul nehezký úšklebek, který se potom změnil v široký úsměv.
"Skutečně pozoruhodné – v tak krátkém časovém limitu a bez chyby to můžeš dovést jenom ty, Alexi," oslovil mě jménem. To je sice hezké, ale mohl by už začít mluvit. Místo toho se podíval na hodinky. Vytáhl si z kapsy jakousi kartičku. "Už nemám čas na delší povídání, ale zavolej mi, až budeš mít volný celý den – vypravování o tvém životě nebude otázka pěti minut u kávy," pokoušel se zavtipkovat a vstal. Nastavil před sebe ruku. Po chvíli jsem taktéž stal a potřásl si s ním.
Doprovodil jsem ho ven. Proč jsem byl najednou tak neklidný? Využil mě, aby se pobavil, a nakonec mi nic neřekl. Ne, nebyl jsem neklidný, ale podrážděný. Tím to bude! A neskutečně naštvaný na osobu, která stála přímo vedle mě a pozorovala mě. Patrick Sway si zkontroloval hodinky, jakoby na něco nebo na někoho čekal. Upravil si kabát a otočil se na mě. Chvíli mě jen tak pozoroval, až mě to i trochu rozčilovalo.
Potom se najednou ke mně rychle přiblížil a než jsem stihl zareagovat... přitiskl své rty na mé. Jako bych zamrzl v čase. Jediné, na co jsem se soustředil... byly jeho oči. Oči, ve kterých jsem se ztrácel při každém úderu svého srdce. Oči tak temné, že mě pohltily během prvního okamžiky, když jsem je viděl tak zblízka. Ani jsem si neuvědomoval, co dělám. Neuvědomoval si to i on, nebo to dělal při plných smyslech?
Po chvíli se odtáhl, rozcuchal mi vlasy, zatímco jsem byl ještě v transu, odešel.
Nepamatuji si, jak jsem se dostal domů. Jediné, co jsem po dlouhou nekončící dobu slyšel, byly pronikavé údery mého srdce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře