Ráj smrti - Kapitola druhá (3. část)

7. září 2015 | 07.09 |

Když se konečně vzpamatoval, podíval se doleva. Plno stromů bylo prapodivně rozmístěno přes cestu. Pokud to vůbec kdy byla cesta, nyní tam byly samé stromy, blízko sebe, ale korunami na sebe vůbec nedosahovaly. Vítr si pohrával s jednotlivými květy a lístky, jemně do nich strkal, aby se uvolnily a on si k nim za letu mohl přivonět. Barvy květů byly bílé, světle žluté, krémově oranžové, bílé s tmavě růžovými okraji, nebo světle a tmavě růžové. Když vítr zafoukal více, zvedl ze země mnoho lístků, které spadly už dříve, než se Wretch probudil. Když se podíval znovu nahoru, nikde tu světelnou kouli neviděl. Že by se jí už doopravdy zbavil? Musel se nad tím pousmát. Konečně měl klid. Konečně se podíval doprava. Viděl spoustu dalších stromů a tmavých keřů, které se krčily kolem kmenů stromů a skoro s nimi splývaly. Vstal a podíval se za sebe. Spatřil temnou barvu skály. Když vzhlédl vzhůru, končila snad v samotném nebi. Zaklepal na ni. Mírně do ní udeřil. Bylo mu jasné, že i kdyby se snažil sebevíc, cesty zpátky do té místnosti už není více. Najednou se však pousmál a opřel se o chladnou kamennou stěnu před sebou. Otočil se a pohlédl nyní k jasnému nebi, ale hned se zarazil. Spatřil jasné slunce nad ním, jak jasně zářilo a prohlíželo si ho, však uprostřed a kolem dokola mělo kolem sebe jeden tlustý černý pruh. Wretch zmateně zamrkal. Vypadalo tak slunce i předtím? Nepamatoval si. Malý kroužek uprostřed slunce zdál se pohybující, ale nemohl tomu věnovat delší pozornost, protože ho pak oči začaly pálit. Hned si je zakryl a putoval zpět do stínu.

Zakopl při své nevidomosti o kořen stromu a spadl na zem. Překvapilo ho, že země byla o dost jemnější na dotek, než očekával. Utrhl pár trsů trávy; byla na dotek jemnější a měkčí, než si pamatoval. Nebo to byl jenom nějaký klam? Chytil se za hlavu. Proč měl chvíli pocit, že si je něčím jistý, a pak ho mozek přesvědčil o něčem jiném? Nechápal to. Skutečně to nechápal. Co to bylo za svět, ve kterém se náhle objevil; byl tohle skutečně Ráj? Zamyslel se. Ta žena, kterou předtím potkal, Victoria, měla přece kopí. A pokud si dobře pamatoval a myšlenky se mu nesmíchaly se vzpomínkami, onen muž, který zničil bar Sabakimu, měl nějaké obrovské dělo na rameni. Chytil se za hlavu. Vůbec nic mu nedávalo smysl. Najednou spatřil nějakou tvář a neuvědomil si, že je to jeho žena, která se na něj mile usmívala. Sledoval ten úsměv před sebou a přemýšlel, komu tak může patřit. Zavřel oči. Opřel se o strom a popadl klacek. Chvíli vrtal do země. Vzpomněl si na všechna jména rozhodčích. Co má nyní dělat? Netušil. Zahodil klacek daleko od sebe do křoví. Podepřel si hlavu o ruce, kterými se opíral o kolena. Tiše si povzdychl. Bylo mu jasné, že mu mozek už od rána nefunguje tak, jak by měl. Netušil proč, ale měl pocit, že má přece navíc, než jen na tak chabé teorie, se kterými přišel. Ze všeho nejdřív si musí potvrdit, že je naživu, nebo že je nějak uspaný a někdo mu do těla dal drogu, která tohle všechno způsobila. Jenže jak to dokázat sobě samotnému, když ještě k tomu všemu spíte a není nikdo, kdo by Vás probudil? Seděl ve stínu mohutného kmene. Nyní se na něj otočil. Sledoval tvrdou starou kůru, kterou na sobě strom nesl; byla plná jizev a pomalu hnila, byla napadena červy, kteří se do kůry pouštěli i nyní a jedli ji, jako o život, jakoby to bylo jejich poslední jídlo a poslední naděje na záchranu, než je někdo zabije.  Aniž by zaváhal, vzal Wretch jednoho mezi prsty a prohlížel si odporného černé červa s šedým pruhem kolem celého těla. Pozoroval ho, jak se jeho oplzlé tělo hýbe ze strany na stranu ve snaze se zachránit a dostat se z toho sevření v čas, aby se mu něco nestalo, aby nezemřel nenajezený. Wretch sledoval, jak se hýbe pomalu ze strany na stranu, chvíli hraje mrtvého a potom najednou útočí, aby se mohl alespoň snažit o útěk. Sledoval ty malé zoubky, které se ho snažily kousnout, ale nedosáhly k jeho kůži tak moc, aby se mohly zakousnout hluboko a nechat ho vykrvácet. Chvíli jen tak tiše přihlížel, prohlížel si toho nebohého tvora. Nakonec se rozhodl, že se nezachová jako dravec, a jemně položil červa na zem. Chvíli se plazil kolem dokola a pak se na chvíli zahrabal a znovu vylezl na povrch. Wretch se pousmál. Nepřišel zabíjet, přišel najít odpovědi. Překročil červa a ponechal ho svého osudu. Drobná očka se za ním důkladně dívaly. Vedle červa zlehounka proletěl lístek bílého kvítku a dopadl nedaleko od odcházejícího muže. Červ se mírně zvedl, aby ho viděl odcházet. Najednou slyšel za sebou kroky. Rychle se podíval za sebe, to už ho zase svíraly jiné prsty, o dost silněji, než před malou chvílí, div ho nerozdrtily. Tiše volal o pomoc, ale nikdo ho neslyšel. Kroutil se ze strany na stranu, nyní se mu povedlo toho velkého muže, který ho svíral, kousnout, ale bylo mu to k ničemu. Najednou jeho tělo ochablo a kleslo dolů. Ten, kdo ho držel, se mile usmál. Jemně ho pohladil po slizkém těle, to už ho červ kousl, až zahalený muž zakřičel. Wretch prudce trhl hlavou dozadu, ale nikde nikoho neviděl. Tajemný muž stál za stromem a máchal rukou do strany a cucal si palec, nadávajíc na červa, který snad spokojeně vrněl a tiše se mu posmíval. Muž tiše zaklel a čekal, až se Wretch znovu otočí a on bude moci odejít, jakoby se nic nestalo. Wretch chvíli vyčkával, dokonce se i vrátil a muž cítil, že jde blíž k němu. Před stromem se však mladý novinář zastavil a znovu se otočil. Tentokrát skutečně odešel. Zmizel mezi stromy. Když ten tajemný muž vykoukl zpoza stromu, oddychnul si, ale červ ho kousl znovu, tentokrát se jeho výkřik smísil s hlasy ptáků, kteří vyletěli vzhůru, když tak hlasitě vykřikl, spíše to byl výkřik ženy pro tuhle chvíli. Asi ho to malé kousnutí skutečně bolelo. Díky hlasitému křiku ptáků ho však Wretch tentokrát přeslechl, spíše se otočil za různobarevnými ptáky, kteří vyletěli nahoru do vzduchu, do nebe, které zatím viděl jen jednou. Pohlédl na temný les před sebou. Zhluboka se nadechnul, dodávaje si tak odvahu a jistotu, že je to jen zlý sen, který nějakou tu chvíli asi potrvá. Vzhlédl ke stromům, které se rozprostíraly po celé cestě kupředu. Nemohl už couvnout zpátky. Existovala jen cesta kupředu. A on se po ní musel vydat dobrovolně. Znepokojoval ho fakt, že je tady jen on sám, že doposud neviděl nikoho dalšího. Zakroutil hlavou do stran. Musejí tady být i ostatní, už by to bylo příliš šílené i na takového cvoka, jako je on. Na chvíli zapochyboval, že by to byl jen sen, ale sotva spatřil obřího motýla, velkého jako jeho dlaň, s barvami, které se z modré měnily na tmavě zelenou, byl si nyní naprosto jistý, že tak překrásnou věc jeho zastaralá paměť nemůže přece vytvořit, aniž by se nad tím předtím nějak zamyslel a představil. Přesto pozoroval ta velká křídla, tak překrásná a jasná, že z nich nemohl spustit oči. Tak jasně zářivá, jako diamanty samotné. Kdyby mohl, hned by motýla sevřel v rukách, prohlédl si ho zblízka pod mikroskopem, ale pochopitelně, pak by ho zase pustil na svobodu, aby si ten jedinečný tvor užil svého krátkého života a mohl prožít a poznat mnoho nových věcí. Motýl se najednou k němu rozletěl, a když mu nastavil prst, motýl mu na něm přistál. Zmateně zamrkal, ale zůstal jen tak tiše stát. Nakonec se pousmál a jemně motýlovi přejel po křídlech prsty. Potom zmateně pohlédl na jakýsi tmavý prášek, který mu na prstech zůstal. Rozetřel si ho. Motýl se mezitím odrazil od jeho prstu a vzletěl k jeho tváři, chvíli si ho nejspíš prohlížel zblízka a pak rychle odletěl pryč, když se ho Wretch chtěl znovu dotknout. Wretch zmateně zamrkal, ale potom se pousmál. Překrásní jedinci si zaslouží překrásné zacházení. Motýl vyletěl na strom a zachytil se opatrně listu, aby ho nijak nepoškodil, a roztáhla svá křídla, která Wretche přímo hypnotizovala. Mohl je sledovat po celé hodiny. Ale hned se zbavil toho překrásného pohledu; nemohl zapomenout na to, že toto je Ráj smrti. Cokoliv tady může znamenat jeho smrt, aniž by mohl vědět, proč musel zemřít zrovna tím způsobem, kterým rozhodnou ostatní; přemýšlel, zda o jeho smrti bude rozhodovat i Nemma. Najednou cítil, že se mu hruď sevřela bolestí, když si vzpomněl znovu na ten překrásný úsměv ženy. Chytil se za hlavu, nyní ho opravdu bolela, až klesl na kolena a tiše syčel bolestí. Motýl rychle sletěl z listu a doletěl na jeho hlavu, jemně ho hladíc svými tenkými nožkami, až ho nakonec uklidnil, což mladého novináře zarazilo. Když přestal cítit bolest, zmateně vzhlédl. To už motýl poletoval znovu před ním a prohlížel si toho člověka, který před chvílí trpěl. Nic neřekl, ale pousmál se. Nastavil motýlovi prst, aby na něm znovu spočinul, ale motýl od něj odletěl, odvrátil od něj pohled, jako bezcitně krásná žena, ke které cítil menší sympatie a ona mu tak dala jasně najevo, že už jen podle prokletého jména jeho tvář poznává na míle daleko a odmítá se pošpinit tím, že se na něj podívá, natož na něj promluví. Sledoval, jak ten dar přírody letí od něj pryč, tak vznešeně, tak volně. V čem se lišili? Když se konečně uklidnil a dech se mu vrátil do normálu, bolest na prsou zmizela spolu s listím, které sebral vítr a odnesl pryč, pohlédl na onu cestu, kterou zakrývaly stromy. Mohl jít tímhle směrem, nebo tím druhým. Ale rozhodl se pro tuhle cestu, půjde jí tedy až do konce. Muž vykoukl zpoza stromu a díval se za ním, jak postupuje kupředu, odhrnuje větve, které byl už tak těžké, že klesaly až k zemi, aby vůbec mohl projít, a přimhouřil oči, které ve stínu vypadaly jako dva temné ohořelé uhlíky.

Wretch opatrně postupoval kupředu, díval se, kam šlape, čeho se chytá, snažil se nenarušit jemnou a křehkou podstatu toho všeho kolem sebe, nechtěl vyrušit jediného tvora z činnosti, kterou právě dělal. Důkladně si prohlížel prostor kolem sebe; větve se každým krokem kupředu snižovaly a snižovaly, až nakonec stál před větvemi, které před ním doslova ležely na zemi a listy tvořily jakousi plochu, na kterou mohl stoupnout a pokud by se mu to povedlo, mohl by skočit na protější plochu stejně formovanou a pokud by pod ním vydržel, mohl by tak vylézt až úplně nahoru. Ale zkoušet to rozhodně nechtěl. Nejdříve rozhodně ne. Ale pak ho dětská zvědavost a lidská zaujatost přinutila, aby to otestoval. K jeho překvapení se mu povedlo bezpečně se dostat na druhých schod z listí. Když už chtěl skočit na třetí, sjela mu noha a on sletěl dolů. Poté zanadával, jak moc ho bolí záda, zanadával sám na sebe, jaký je idiot, že se chová jako malé pětileté dítě, že musí zkoušet i takovou pitomost. Ale pak se rozesmál, sice jen na chvíli, ale i tak. Mírně si otestoval, zda se v tomhle snu, či realitě, či co to skutečně bylo, může ještě pořádně bavit, jako předtím. Pousmál se a sledoval listy nahoře nad sebou a nechal na sebe dopadat kapky rosy, které na něj nyní padaly díky větru, který podráždil a probudil listy, které ze sebe hned stíraly chladné kapky. Jemu to nevadilo, uvítal mírně probuzení. Přál si, aby to bylo skutečné probuzení. Nakonec se však rozhodl, že se mu tenhle sen začíná celkem zamlouvat, takže o probuzení bude ještě nějakou odložena řeč na dobu neurčitou. Rozhodně si to tady chtěl všechno prohlédnout; byl nyní jako malé zvídavé dítě, které vstoupilo do dlouho zakázané místnosti a nyní si přálo vidět a slyšet vše kolem sebe. Zasmál se a chytil se za hlavu nad tím, jak je nemožný. Ale nevadilo mu to. Cítil se naživu tak, jako nikdy předtím. Roztáhl ruce a nechal na sebe dopadat p nějaké době drobné lístečky z květů nebo ze stromů, které ho příjemně šimraly na holém krku a tváři. Vzhlédl vzhůru k mohutným větvím nad ním, které byly plné listů a překrásných rozkvetlých květů. Pozoroval je, jak se pomalu a ladně pohybují ze strany na stranu, když do nich vítr jemně zafouká a dá jim povel k tanci, aby si ho užily, jako nikdy předtím, protože se může stát, že může být jejich poslední, pokud budou tančit příliš neomaleně a odtrhnou se od skupiny a spadnou na zem. Najednou si na něco vzpomněl. Vyndal si to zpod obleku a prohlížel si to v ruce. Ohmatal to prsty a pevně to stisknul. Pořád na tom byla jeho krev, nyní si už uvědomil, proč to předtím tak moc tisknul. Pohlédl na svou ruku. Neměl na ní jizvu. Zdálo se mu to snad a krev patří někomu jinému? Vyloučeno, pomyslel si. Stejně, jako byl požádán, nespouštěl z toho oči a nikomu to nedával ani neukazoval. Pevně to sevřel v ruce a znovu to opatrně schoval pod těsný oblek. Chtěl si ho mírně natrhnout kolem krku, aby mohl normálně dýchat, ale roztrhnout nešel. Zamračil se, když s pevnou látkou začal zápasit a dokonce se pokoušel ji rozkousat, ale bylo to k ničemu, pak si uvědomil, jak nemožně vypadal. Vzdychnul a vzhlédl znovu k nebi, ruce měl roztažené, zatímco ležel na zemi. Netušil, co má dělat. Na co čekal? Měl by se přece snažit najít nějakou cestu odsud, to bylo jasné, ale kde by měl začít hledat? Pochyboval, že zde byl někdo jiný, než on sám, nebo že by zde zvířata uměla; tak velký šílenec doufal, že ještě nebyl. Zavřel oči a nechal se ovát větrem. Tiše doufal, že až se skutečně probudí, bude spát ve své posteli, že tohle bude jen jeden dlouhý zlý sen; proč tomu však pořád tak pevně věřil, aniž by se snažil najít nějaký důkaz, že to není realita? Proč tady nyní jen tak ležel, jako nějaká snadná kořist, jako oběť připravená Bohovi, aby ji rovnou pozřel? Prudce otevřel oči a rychle vstal, uskakujíc stranou. Pohlédl zpátky na místo, kde před chvílí ležel. Připadal si, jako blázen, ale měl pocit, že proti němu něco letělo. Nějaký obří kámen nebo něco obřího. Když nic ani po minutě, nebo po hodině nepřicházelo, povzdychnul si, zakroutil hlavou a pomyslel si, že by se měl rozhodně pořádně prospat. A až se probudí, měl by si zajít k lékaři. Rozhlédl se kolem sebe. Zarazil se. Místo kolem něj se mu rázem zdálo osvětlené o něco více, než před malou chvílí. Vzhlédl a spatřil malou světelnou kouli, která se bezpečně skrývala v koruně stromů, nyní však pomalu seskočila dolů a po vzduchu k němu plula. Zmateně zamrkal a prohlížel si ji za letu. Zastavila se před ním, obletěla si ho několikrát snad ze všech stran a úhlů a pak se mírně vzdálila. Wretch, aniž by tušil, proč to dělá, natáhl k ní opatrně ruku. Koule trochu odletěla a jeho ruka se okamžitě zastavila. Koule se nepřiblížila, aby mu dovolila sáhnout si na ni; vždyť ji přece tak nehezky od sebe odřízl, proč by mu měla něco takového dovolit? Ačkoliv mu to připadalo hloupé, poškrábal se na hlavě a trochu zahanbeně se té věci omluvil, dívaje se spíše od země, než na onu kouli. Koule k němu přiletěla a nyní se na ni díval. Lehce zrudl a hned od ní trochu poodešel, bráníc se před ní, jakoby to byl nějaký svalnatý muž, tázaje se jí, co se děje. Koule se k němu opatrně přiblížila, ladně se zakroutila ve vzduchu a zastavila se kousek od jeho tváře, kterou nakonec znovu odtáhl pryč. Připadal si naprosto potupně, cítil, že rudne více, ačkoliv to bylo naprosto nesmyslné a nespolečenské. Měl přece nějaký osobní prostor! Div se koule rovnou nezeptal, zda nechce odstřelit někam dál od něj, jinak ji praští. Jako by mu koule četla myšlenky a v očích jakbysmet. Hned se vzdálila do bezpečné vzdálenosti na půl metru. Pořád mu však poletovala ve výšce očí, jakoby mu naznačovala, aby se jí díval přímo do očí. I tak to bylo pro Wretche potupné; ti pošuci si v tom snad vyžívají, takhle ztrapňovat a kontrolovatdůkladně lidi, kdo to kdy slyšel. Copak neznají žádnou osobní zónu, do které by se prostě dívat neměli?! Tiše zuřil v sobě, tisknul ruce v pěst, ale když se snažil kouli udeřit, odletěla pokaždé na jinou stranu. Po chvíli se zarazil; tahle koule byla o dost rychlejší, než ta předtím, která ho sledovala. Nebo si z něj ta koule předtím vystřelila? Pak si hned chtěl vytrhat všechny hlavy; copak je totální maniak?! Proč tady přemýšlí nad nějakou zatracenou koulí? Zakroutil hlavou. Musel si nějak vyčistit myšlenky. Otočil se ke kouli zády. Musel ji ignorovat. Nebo se o to alespoň pokoušet. Najednou však cítil jakýsi tlak na zádech. Zmateně zamrkal. Když se podíval přes rameno, co to je, div nezařval leknutím. Jen ústa se mu zkřivila leknutím, když viděl, že se k němu ta koule lísá jako kočka. Hned ji od sebe odrazil, skutečně surově, pěstí a držel ruce před sebou, aby tu šílenou věc od sebe udržel dál, zatímco se ta věc snažila k němu znovu přiblížit, ba co víc, ono to mělo skutečně sílu, protože Wretch cítil, že zatímco se jí snaží vzdorovat, ona ho pomalu posouvá po zemi, přestože stál nohami pevně na zemi. Měl sto chutí se zeptat, kdo vytvořil takovou šílenost, ale koule ještě přitlačila, takže nyní si byl jistý, že putuje po zemi bez vlastního přičinění. Přemýšlel, jak se té dotěrné koule zbavit. Skutečně ho děsila. Byla jako bývalá přítelkyně s nějakým zvláštním komplexem na jeho tělo. Alespoň o tom četl, nikdy to naživo nezažil. Díval se kolem sebe, jak se té věci co nejrychleji zbavit. Měl ji odkopnout stranou a zmizet? Co když se mu přilepí na nohu?! Pomalu propadal zoufalství, že ho ta věc snad bude chtít sežrat zaživa, pokud ji nechá, aby se k němu takhle lísala už od samotného počátku. Hledal nějaký klacek, kterým by ji odstrčil, popřípadě propíchl, aby zjistil, zda to vůbec půjde; zda ji může nějak zničit, popřípadě zabít, pokud to nepůjde rovnou. Klacků zde bylo mnoho, ale koule byla skutečně nedočkavá, takže na jednom místě nestál ani pět sekund. Neměl ani šanci zvednout ruku, bůhví, co by se stalo, kdyby tak učinil. Jaké by to mohlo mít následky? Pomyslel si, že možná i smrtící. Ale něco udělat musel, protože ta koule snad nabírala na síle jen z jeho doteku a kyslíku ve vzduchu, který snad pohlcovala, jako nějaký vysavač. Hořce zalitoval, že ji neobešel nebo rovnou neodstrčil stranou; tohle by se tedy rozhodně nestalo, kdyby to udělal. Zanadával sám na sebe. Koule na chvíli doletěla a pak do něj vrazila. Ucítil obří tlak na hrudi, nemohl na chvíli dýchat. Koule se znovu vzdálila a opět do něj udeřila, však silněji. Nyní mírně popojel po zemi a zakašlal. Co se to dělo, Proč najednou cítil, že se nemůže pořádně hýbat? Copak ho porazí nějaká pitomá koule? Uvědomil si až posléze, že oblek sám se mu začal sám smršťovat, byl tak úzký, že se nadechnout nemohl a stahoval mu všechny svaly, chtěl snad jeho tělo rozdrtit. Koule vyletěla vysoko do vzduchu. V tu chvíli se mu oblek přestal smršťovat tak silně. Mohl se nadechnout. Ale aby si uvědomil, co se skutečně stalo, neměl čas. Stihl pouze vzhlédnout. Koule letěla proti němu velkou rychlostí, vydávala jakýsi pisklavý zvuk. Sledoval, jak se snad sama zvětšila a rozzářila ještě jasněji. Cítil, že mu strach pohltil tělo. Ale rozum nad ním zvítězil v poslední chvíli. Rychle odskočil stranou, zatímco sek koule zabořila do země, která napraskla, zatřásla se. Wretch dopadl na zem a rychle se ohlédl. Přejel o trochu blíž k díře a vykulil oči leknutím. Díra nebyla jen malá, jak si myslel, byla hluboká snad několik metrů, ne-li dokonce i kilometrů a i tak světlo koule se zdálo být pořád menší a menší, jakoby snad pořád klesala níž a níž; šlo vůbec klesnout ještě hlouběji? Zatahal za límec toho obleku, který jim byl dán. Nyní už ho tak moc neškrtil, přestože kolem hrudi byl pořád mírně zúžený. Co to bylo? Trochu za něj zatahal, aby se mohl zhluboka nadechnout a vydechnout s jistotou, že ta šílená věc je nyní míle pod zemí a že jemu dá už rozhodně pokoj. Alespoň v to doufal. I tak se sem a tam ohlížel, zda se náhodou ta pomatená koule nedostala ven a nepronásleduje ho, jako nějaký střelenýstalker. I tak se nad tím po chvíli muset zasmát. Bylo to normální? Pochopitelně nebylo ani náhodou!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře