Světlo hlavolamu - Zatřetí

20. říjen 2016 | 06.51 |

Z mého mobilu vycházely pomalé, až uspávající tóny, které se snažil hráč na housle co nejvíce procítit. Hezky pomalu a ladně klouzal tehdy smyčec po strunách, aby vydávaly tak překrásné, tak svůdné noty, aby chytily každé posluchačovo srdce a přiměly ho, aby jen jim věnoval svou plnou pozornost. Tuhle melodii jsem našel náhodou, ale byla překrásná. A uklidňující především. Se zavřenýma očima jsem počítal do sta, než jsem konečně otevřel oči a vnímal svět kolem sebe. Prohrábl jsem si zpocené vlasy. Nepomohlo to. Mé srdce pořád splašeně bilo. Bilo tak šíleně už od doby, kdy jsem začal luštit tu křížovku. Ne, už předtím – od doby, kdy mi začal počítat čas strávený nad křížovkou. A stejně ani nevím, jak jsem byl úspěšný. I když jsem si dal studenu sprchu, pořád za zvuku doznívajících houslí, nepomohlo to. Zkusím to ještě nějak strpět, pokud to nepřestane další den, zavolám tomu psychologovi. Vyšel jsem z koupelny a vysušil si vlasy. Prohlédl jsem si číslo, které mi v nemocnici tehdy dali. Má to vůbec smysl? Pokud má mysl samovolně zapomněla to, co se stalo v minulosti, nebylo to proto, aby mě před tím něčím ochránila? Chci si vzpomenout, ale kdykoliv se o to pokusím, rozbolí mě hlava a mé prsty reagují samovolně, hledají krabičku s léky proti bolesti hlavy.
Rozvalil jsem se na postel a hleděl do stropu. Proč žiju sám? Proč mi má starší sestra sem a tam nezavolá? Jak vím, že mám sestru? Na stolku v kuchyňském koutku mám fotku s nějakou dívkou, starší, máme stejné oči a tvar obličeje. Ona má vlasy světle rezavé. Na fotce vypadala spokojeně, i já. Tak co se pokazilo, že jsem zapomněl? Ví o tom něco? Nemyslím si. Žiju sám v tomto bytě – proč bych tedy volal své sestře a oznamoval jí pokaždé, když vyjdu ven? Ne, takový člověk jsem rozhodně nebyl. A pokud jsem nebyl takový... jaký jsem doopravdy byl? Znovu mě rozbolela hlava, tentokrát jsem však svými rukami pevně sevřel peřinu pod sebou. Zhluboka jsem se nadechl. Do mysli se mi opět dostal Patrick Sway a jeho telefonní číslo. Co jsem si myslel? Je to jenom arogantní blb, který... Zrudl jsem při vzpomínce, když mě políbil. Co si myslel, zatraceně?! Líbat mě jen tak. Převalil jsem se na břicho a díval se na zeď před sebou. Měl bych si vyluštit křížovku, abych se uklidnil. To bych rozhodně udělal, kdyby mí srdce od doby, kdy jsem začal luštit tu křížovku předtím, nebylo jako pominuté. Mže to být nemoc, když Vám neustále zrychleně bije srdce?
Uznávám, nakonec jsem nebyl ani schopný udělat si večeři a zůstal jsem ležet na posteli, s tupým pohledem do stropu.
Přemáhalo mě spaní. Když usnu nyní, skoro v osm hodin večer, nepodívám se ani na učení, a probudím se okolo jedné hodiny ráno. Moment... skoro v osm hodin! Prudce jsem se posadil a zapnul televizi. Zatraceně, málem bych zapomněl-! Projížděl jsem všechny kanály, jako maniak a nesoustředil se na nic jiného. Tak moc jsem nad tím přemýšlel, že jsem na něj dočista zapomněl.

Možná, že se dozvím něco víc. Konečně jsem ho spatřil a ustál v pohybu. Sakra, přišel jsem o jeho pozdrav a o otázku, jak se dnes večer mám. Natáhl jsem se pro mikinu, kde jsem si předtím uložil jeho kartičku. Prohlédl jsem si úhledně napsané číslo a potom jsem vzhlédl k jeho obličeji v televizi. Zpozorněl jsem, až když jsem za ním viděl nádraží, kde každé ráno nastupuji a vystupuji z vlaku ze školy. Co tam dělal? Kdy se tam stihl dostat s kamerou? Povšiml jsem si drobného nápisu živě vlevo nahoře. Konečně jsem se zaposlouchal do jeho hlasu. Rekonstrukce? Špatné spoje mezi kolejemi? Zastaralé vagóny? Ruční brzy funkční jen v polovině vlaků?
Aha, takže se mi to nezdálo – skutečně byl v tom vlaku i předtím!
Dělal výzkum pro svou dnešní reportáž. Konečně mě to nakoplo. Podíval jsem se spěšně na jeho kartičku. Televizní stanice Serpentes. Zarazil jsem se nad tím názvem. Tohle jsem slyšel poprvé. Když jsem se ještě stihl zaměřit na jeho mikrofon předtím, než mi zmizel ze záběru, všiml jsem si malého, zeleného hada, který se točil kolem toho názvu. Proč jsem si toho nikdy nevšiml? Počkat... Serpentes? Existuje vůbec něco takového? Serpentes... Hadi? Jak výstižné, pomyslel jsem si, když jsem se zamyslel, co taková práce reportéra obnáší. Zakroutil jsem nad tím hlavou a vypnul televizi, protože se už hlavní reportér loučil s ostatními. Proč jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Držel jsem polštář u sebe a pozoroval kartičku před sebou. Nevím, co jsem si přál na ní více zjistit. Bylo tam jeho jméno, telefonní číslo a jméno s číslem televizní stanice. Pustil jsem ji na postel a pozoroval, jak padala přímo dolů. Mohu mu už zavolat? Ne, teď určitě teprve jede zpátky na stanici, a až za delší dobu pojede teprve domů. Přetočil jsem se na záda. Proč jsem měl tak rozhází myšlenky? Myslel jsem si, že se uklidním, když ho uvidím, ale mé srdce pořád zběsile tlouklo. Proč?
Když se blížilo k deváté večer, nevydržel jsem to a zavolal mu. Chvíli to vyzvánělo a mě přepadl strach, co mu řeknu, takže jsem to chtěl položit, ale zničehonic se ozval jeho hlas a já ztuhl. Co mu mám říct? Tak mluv, sakra!
"Haló? Je tam někdo?" zeptal se mě Patrick a já nejistě polkl. "Tak haló? Jestli si ze mě hodláš střílet, tak se ti to nepovedlo!" Byl podrážděný. "Mám si tě snad najít přes tvé vlastní číslo, chytráku?" Hodně rychlá změna, nejdříve se pokoušel vtipkovat, nyní dokonce výhružky. Zajímavé! "Doufám, že si to nenahráváš, ty zmetku!" Aha, takže dokonce i urážky. Musel jsem se snažit ze všech sil, abych se nerozesmál.
"Promiň, musel jsem tě trochu poškádlit," promluvil jsem konečně se smíchem v hlase. Chvíli bylo ticho, než se mě konečně váhavě zeptal, kdo jsem. "To jsem já, ten, o kom víš víc, než on sám," řekl jsem nyní trochu podrážděně já, ale jen jsem svou podrážděnost hrál.
"Alexi?" zeptal se váhavě a já jeho myšlenku potvrdil.
Omluvil se mi, že mě ihned nepoznal, a zeptal se mě, jak mi může pomoci. No právě – mám mu říct takovou stupiditu, která se mi honila hlavou už pěknou chvíli, nebo s ním mluvit? Popravdě řečeno – třeba mi to pomůže a já se uvolním. Zeptal jsem se ho, co to měl za podivné stopky předtím. Na druhé straně bylo opět ticho. Řekl jsem snad něco špatně? Rychle jsem se to snažil zamluvit: "Chci říct... ehm, byly značkové. Už jsem je někdy předtím nejspíš viděl."
Pořád ticho. Chytal jsem se posledního stébla. Asi si myslí, že jsem magor – výborně, Alexi, výborně! "Dostal jsem je jako dárek od jednoho mého přítele," řekl konečně. Výborně, vyhnul jsem se trapné scéně, ale potřeboval jsem se dostat k důvodu, proč volám. Když jsem se ho zeptal, zda je má po ruce, neodpustil si poznámku, že mám podivné otázky. Ano, já vím, ale jen stěží bych usnul, když by mi srdce tlouklo tak zběsile.
"Zkus je zmáčknout," řekl jsem konečně. Sice brblal, proč to po něm chci, ale sotva jsem uslyšel to cvaknutí znovu, moje srdce se konečně zklidnilo a tlouklo zase normálně. Zarazil jsem se. Co to zatraceně se mnou je? Zeptal jsem se ho, zda náhodou neví, kde je jeho přítel koupil.
"Máš opravdu divné otázky, víš to?" zeptal se mě podrážděně nyní on. Chápu, měl náročný den a já ho ještě otravuji s takovými hloupostmi. Omluvil jsem se mu. "To nevadí... Vzpomněl sis na něco?" zeptal se mě zničehonic a já zpozorněl.
"Co tím myslíš?" zeptal jsem se nechápavě. Opět nekončící ticho. "Haló?"
"To nic," řekl konečně. "Hele, už jedu domů a nechci mít pokutu za to, že tady s tebou probírám své stopky. Až budeš mít čas, tak mi v nějakou rozumnou dobu zavolej nebo napiš. Pořád přece chceš slyšet svůj příběh, ne?"
A než jsem stačil odpovědět, zavěsil. Zůstal jsem hledět před sebe a položil mobil vedle sebe. Lehl jsem si na záda a trochu se schoulil do klubíčka. Co to zatraceně se mnou je? Pořád mi v mysli hrál znova a znova zvuk stopek. Je snad možné, že jsem sám cvičil se stopkami a luštil křížovky, abych byl co nejrychlejší? Ne, to je pitomost. Prohlédl jsem si svůj mobil. Uložil jsem si jeho číslo a zase ho položil vedle sebe. Nyní jsem cítil jakousi prázdnotu uvnitř sebe. Co on ví a já ne? Co mi uniká?
Zavřel jsem oči, připravený si na těch pět hodin zdřímnout, ale nadskočil jsem, když se můj mobil rozvibroval a já ho pohotově zvedl, aniž bych se díval na to, kdo mi volá. Na druhé straně bylo ticho. Delší dobu.
"Haló?" zeptal jsem se konečně. A ten někdo položil. Co to sakra bylo? Podíval jsem se na to číslo. Neznámé číslo. Pokrčil jsem rameny. Zřejmě omyl.
Neměl jsem kupodivu náladu jít spát ihned. Zítra bych měl mít první dvě hodiny volno. Měl bych si nejspíš zajít koupit nějaký nový sešit plný křížovek, abych se mohl dostatečně připravit na tu soutěž. Možná bych se mohl zajít podívat i do města na noční život mých "takzvaných spolužáků", kteří se každou noc nechávají obejmout opileckou múzou a spí v jejím náručí. Vzal jsem si bundu a vyšel ven.
Cestou dolů ze schodů jsem si prohlížel svůj seznam kontaktů. Některé lidi jsem už poznal, jiné pořád mám označené pro sebe jako za neznámé. Schoval jsem mobil hluboko do kapsy a vydal se do víru města. Pouliční lampy svítily po každých deseti metrech od sebe a prodlužovaly tak stíny věcí kolem sebe, dávaly tak žebrákům trochu světla, aby si našli nějaké dobré místo ke spánku a místním opilcům a výtržníkům poskytovali útočiště nebo zábavu jako takovou. Prošel jsem kolem nich zrovna ve chvíli, kdy záměrně poničili jednu z lamp a ona zhasla. Díval jsem se za nimi, jak se skrývají v jejím stínu a potom postupují k další. Víc pozornosti jsem jim nevěnoval.
Stihl jsem ještě jednu z nočních tramvají a vydal se hlouběji do města. Netušil jsem, na které zastávce jsem vystoupil. Potřeboval jsem se provětrat. Vlezl jsem do nějakého baru, kde to skutečně žilo. Hudba řvala natolik, že bych ohluchl, kdyby její hluk nepohlcovaly i zbylé uši. Prorval jsem se kolem tančících párů či skupinek až k baru, kde jsem si odchytil jednu jedinou prázdnou stoličku. Jen stěží bych si mohl něco objednat, když by mě barman ignoroval s tím, že na mě pořádně nevidí. Židle toho měla za sebou už opravdu hodně, ale k sezení mi ještě posloužila dobře. Udržet rovnováhu bylo však o poznání horší; houpala se ze strany na stranu a já měl pocit, že jsem na lodi. Bezva, jediná volná židle, na kterou si sednu, kterou ukořistím před ostatními, ona se kymácí! To se může stát jenom mně, opravdu! Rozhlédl jsem se kolem, až potom jsem si uvědomil, že jsem zaujal barmana. Chvíli na mě civěl, přestože jsem mu svou objednávku už dávno řekl. Aha, takže jsem tady pro legraci – jediný hlupák, který si sedne na kymácející se židli. Barmanovy malé oči mě upřeně pozorovaly a snad si přály, abych každou chvíli spadl, ale nakonec se otočil a namíchal mi nějaký drink. Nejsem moc na sezení venku, teda alespoň si to myslím.
K mému překvapení v baru jsem vydržel přes tři hodiny, než mě to tam přestalo bavit úplně. Zkuste si takovou dobu udržet rovnováhu za posměšků oplzlého barmana před sebou, který si neodpouští jediný úšklebek ani poznámku vůči Vaší snaze!
Potloukal jsem se nočním životem města, který mě nikterak nepohltil, nenadchl ani nezajímal. Co jsem doposud se svým životem dělal? To jsem snad jenom luštil křížovky? To mi připomnělo, abych si koupil nějaký další pořádný sešit, abych se nenudil. Zřejmě jsem vystřízlivěl z této opilecké noci dřív, než mí již střízlivějící spolužáci. Potkal jsem jich cestou do obchodu hned několik, ale nikterak jsme se k sobě navzájem nehlásili. Tohle noční chození po městě vážně není pro mě, napadlo mě, když jsem se dostal do obchodu, kde se ještě svítilo. Neměli žádný pořádný sešit, takže jsem si jich koupil hned několik do zásoby. Prodavačka se na mě dívala s povytáhnutým obočím, ale já jí věnoval jen milý, lehce sarkastický úsměv. Proč na mě tak hleděla? Jsem snad vrah?
Když jsem mohl konečně odejít, pospíchal jsem na přijíždějící tramvaj. Měla číslo, které pokaždé jezdí kolem mého bytu. Nevím, jaká to bude zastávka, ale alespoň se projedu. Bohužel pro mě – na velmi krátkou chvíli jsem usnul a ve spěchu jsem vystoupil někde úplně jinde, než jsem měl původně v plánu. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Kde to zatraceně jsem? Povzdychl jsem si. Aha, takže se budu muset vydat pěšky domů – pochybuji, že ještě v tuto noční hodinu něco pojede. Prohlédl jsem si stanici. Výborně, Alexi, jenom tobě se může povést zameškat pět dalších zastávek! Vydal jsem se tedy podél kolejí – nejjistější cesta, jak se dostat domů!
Zarazil jsem se však u divadelní budovy, která stála osamocená uprostřed náměstí, a kolem ní se rozprostíral park, aby vystihl její majestátnost. Jen slabá světla ji osvětlovala, přestože uvnitř už nikdo nebyl. Zarazil jsem se, když jsem si všiml jakéhosi světla a potom jsem slyšel výbuch. Nějaký vandal tam pouští petardy? Postavy byl menší, viděl jsem ho proti světlu. Nějaké děcko. Vydal jsem se jeho směrem, abych ho zastavil před další petardou, ale když se na mě prudce otočil, dal se rychle na útěk. Zarazil jsem se. Při útěku mi teprve nyní došlo, že se celou tu dobu před něčím krčil. Nebylo to vůbec děcko. A to světlo nebylo vůbec z petardy. Pustil jsem igelitku s křížovkami na zem. Tu noc jsem byl svědkem něčeho, co rozhodlo o celém zbytku mého života.
Přímo přede mnou ležel muž, kolem celého těla měl obmotaný řetěz, stažený tak moc, že maso pod ním muselo trpět, až krvácelo, v hrudi měl díru od náboje ze zbraně, zatímco tvář měl přebarvenou na bílou barvu, zvýrazněné jen spodní víčky a rty. Světlo z divadla jen slabounce osvětlovalo jakousi fotografii vedle něj. Ne, fotografie to nebyla. Byl to obraz, který jsem zpočátku nepoznával. Bylo na něm plno lidí. Kdo ho mohl namalovat? Stáhl si ho snad z internetu?
Zničehonic se za mnou objevilo větší světlo a já se otočil, zakrývaje si oči, aby mě světlo z baterky neoslepilo.
"Ruce vzhůru!" zakřičeli na mě nějací muži, podle oblečení hlídači, a než jsem se nadál, stála přede mnou dvě policejní auta, mířilo na mě šest pistolí (dvě od hlídačů, čtyři policejní pistole) a dvě protivné baterky mi svítily přímo do očí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře