Světlo hlavolamu - Začtvrté

22. říjen 2016 | 06.52 |

Bylo mi to jasné – jsem naprosto v háji.
Přimhouřil jsem oči, abych podrážděné zornice ušetřil trápení z prudkého světla, a zvedl ruce, jak mi bylo řečeno. Jsem naprosto v háji. Jak jim budu vysvětlovat, že jsem zde byl úplnou náhodou? Ano, Alexi, tito pánové ti jistě budou věřit, že jsi před malou chvílí nechal uprchnout nějakého vraha, zatímco za tebou leží mrtvý muž v řetězech s prostřelenou hrudí. Měl jsem odjakživa smůlu na problémy? Proč jsem nemohl mít amnézii zrovna v tuto chvíli?! Dal bych za ni skutečně nevím co!
"Žádné prudké pohyby," řekl mi jeden z policistů a spolu s druhým se vydal ke mně. Je opravdu nutné na mě mířit? Nejspíš ano. Byli si nejspíš naprosto jistí, když mě nasoukali dozadu do malého prostoru v autě se spoutanými rukami za zády a šli zkontrolovat mrtvého člověka. Upřímně řečeno – ještě jsem pořádně nerozdýchal šok z toho, že jsem našel mrtvolu, a hned se na mě navalil další – myslí si, že jsem ho zabil já. Jsem toho schopný? Vypadám tam? S největší pravděpodobností se mi vysmějí, když jim řeknu, že jsem šel kolem náhodou. Moment, moje křížovky! Viděl jsem, jak je jeden z nich zvedá a nějak to komentuje. Aha, takže ten muž si před smrtí jistě šel koupit křížovky. Praštil jsem hlavou o mříže před sebou.
Je velmi těžké přimět ostatní, aby Vám věřili, především pro mě – pro osobu, která sebe ani pořádně nezná. Zhluboka, pomalu jsem vydechl. Špatný nápad. Stáhl se mi žaludek a mně bylo mdlo. Zarazil mě prudký náraz do skla. Zvedl jsem hlavu a pozoroval jsem, jak se rozpršelo. Moc jim to nevyšlo – onen potenciální vrah to měl vymyšlené do posledního puntíku! Déšť smyje všechny stopy. Sakra, copak ti dva hlídači spali nebo to udělali záměrně?!
Hlavní je zůstat v klidu – kdykoliv člověk začne tvrdit, že je nevinný, policisté si ho sami usvědčí a nepotřebují ani důkazy. V této době jsou slova tou nejcennější a zároveň nejhrozivější zbraní ze všech. Opatrně jsem vykoukl z okna. Nebude to až tak rychlé, jak se původně zdálo.
Museli zajistit místo činu a dokonce nezapomněli ani na žluté pásky kolem dokola. Zajímalo by mě, co jim ti hlídači vykládali, když se potom všichni podívali mým směrem. Nemohou přece tvrdit, že jsem ho zastřelil já... nebo snad ano? Překvapeně jsem zamrkal, když se vydali mým směrem dva policisté, nastoupili dovnitř a auto se rozjelo kupředu s houkačkou zapnutou. Vážně dobrý vtip, hoši, ale zastavte, já si vystoupím na dalším rohu, napadlo mě. Asi neuměli číst myšlenky. Skončil jsem na policejní stanici. Já, který nikdy nic neudělal, já, který si nic nepamatuje, já, který viděl vraha a nebude schopný ho ani identifikovat.
Bylo to poprvé za celý můj život, kdy jsem se ocitl na policejní stanici.
Ve výslechové místnosti jsem strávil minimálně hodinu a deset minut, okraden o své věci a bez jediné známky, že by mi kdokoliv věřil, než se konečně ve dveřích objevil jeden z těch, který byl u mého zatčení.

Není možné, aby za takovou dobu nebyli schopni si utřídit v hlavách, že jsem nebyl schopen něco takového jako je vražda udělat. Tedy... pokud to nebyly jenom svalnaté tupé opice, jakými se jevily. Mé nejhorší obavy se naplnily a místo inteligentních lidí mi byly přiděleny ony tupé opice.
Je to nedorozumění, jsi nevinný, Alexi, spolupracuj a jistě se to vysvětlí, říkal jsem si v duchu, když kolem mě ti dva poletovali a přitom si hráli tu známou policejní hru na hodného a zlého policistu. A přitom jsem si všiml jejich pohledů; soudili sami, zda bych byl schopný někoho zabít či nikoliv.
"Fajn, uděláme testy, jestli jsi byl nadopovaný, když jsi po něm střílel, drogu budeš mít ještě v těle," řekl jeden z nich. Hm, blik cvak, sedím tady už hodinu, takže pokud bych něco měl v sobě, zřejmě bych to vypotil nervozitou nebo dostal ze sebe nějakým jiným způsobem. I tak mi odebrali krev a moč, aby si "ujistili", že jsem měl něco v krvi. Zajímalo by mě, co najdou. Sakra, možná že ta jedna osudná sklenička v baru se mi nakonec obrátí v žaludku ještě několikrát! Je to sice nemožné, aby takové malé množství mohlo zvýšit hladinu alkoholu v krvi na velké množství a udrželo se po dobu delší než čtyři hodiny, ale myslím si, že jim bude stačit i to malé promile v krvi, aby si na mě ulevili od každodenních starostí a nervů. A opět jsem téměř osaměl, druhý policista se po chvíli vrátil a nevrle mě pozoroval. Já si nevymyslel, že mě tady musíš hlídat.
Potřeboval bych silnou kávu, abych to tady vůbec vydržel. Jednou za dlouhou dobu se rozhodnu, že si v noci vyjdu ven a skoční to takhle. Podezřelý z vraždy a na zítřek nepřipravený na vyučování – pustí mě vůbec ještě dnes domů? A i kdyby, mělo by vůbec smysl jet domů a ne rovnou do školy? Divné otázky se mi honí v hlavě, když jsem obviněný z vraždy, že?
Trvalo to snad věčnost. Prsty jsem netrpělivě klepal o hřbet ruky. Nyní mě štvalo o to víc, že jsem jen tak pustil ty křížovky na zem. Krátce na to mi však došlo, že by mi je tak či onak sebrali. A říkat si o ně, tak se mi ten muž přede mnou hlasitě vysměje. Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a na velmi krátkou chvíli jsem si přál, aby toto celé byl jenom velmi špatný, zlý sen. Když jsem pomalu vydechoval, rozrazil dveře druhý policista, div mi nepřivodil infarkt a hodil na stůl výsledky ve složce. No, bylo to rychlé nebo příliš pomalé?
"Negativní," řekl trochu nevrle. "A otisky prstů na zbrani nebyli. Má štěstí, že hlídači popsali někoho velmi malého, prý si ho všimli už i předtím, ale než jsme tam dojeli, zastřelil toho chlápka a potom zmizel. Taky dodali, že tenhle se tam dostal náhodou."
Tenhle má taky jméno, pomyslel jsem si otráveně, ale raději jsem mlčel. Rozdělal konečně složku a zvedl fotku zavražděného, dal ji přede mě a potom jeho předešlou tvář, bez bílé barvy a pomalovaných rysů, typických pro nějaké herce. Zeptal se mě, zda toho muže znám. Zakroutil jsem hlavou. Položil přede mě další fotku a potom další a další. Čtyři fotky – muži na nich byli skoro stejní, ale ani jednoho jsem nepoznával. Postupně mi je představil a zeptal se mě, zda jsem o nich někdy slyšel. Ani jedno jméno mi nic nepřipomínalo. Když mi řekl, abych vybral toho, kdo byl na fotografii vedle jako zavražděný, byl jsem ztracený. Přes tu namalovanou tvář šlo jen stěží určovat rysy člověka pod ní. Nakonec jsem váhavě hmátl po jedné z fotek přede mnou. Muž mi ji hned vzal a srovnal ji s tou, kterou měl schovanou v kapse.
"Koho jsi tam viděl?" zeptal se mě konečně ten druhý. Výborně, začali mi věřit? Když jsem jim řekl, co se tam stalo, poslouchali mě a chvílemi si prohlíželi zbylé fotky ve složce. Co tam bylo tak důležitého? "Viděl jsi mu do tváře?"
"Ne," řekl jsem. Minusový bod, já vím. "Byl daleko, ve tmě, tedy... proti světlu z divadla. Než jsem se dostal blíž, už utíkal pryč. Buď byl malého vzrůstu, nebo se krčil."
Oba policisté přikývli. "Napadá tě, proč by ten muž byl spoutaný v řetězech? Nebo ten obraz – má to nějakou spojitost?" zeptal se mě policista a já pokrčil rameny. Všechny věci rychle schovali, jakoby se báli, že bych jim je mohl sebrat.
"Jméno, příjmení, bydliště," řekl ten druhý a já mu to, poněkud neochotně, vše sdělil. Pečlivě si to zapsal na zmuchlaný papír, který potom znovu zmuchlal. "Kdyby se cokoliv stalo nebo kdyby sis čirou náhodou na něco vzpomněl, zavolej nám na stanici. To je vše. Bill tě hodí domů."
"A proč já?" ohradil se na něj Bill.
"Protože já jdu zkontrolovat, zda čirou náhodou někdo neviděl tohohle maníka mimo jeho celu a zapomněl to ohlásit," odpověděl sarkasticky první a odešel i s fotkou pravděpodobného vraha, kterou jsem mu nejistě ukázal. Bill nad ním jen zakroutil očima, nasadil si čepici a hlavou kývl ke dveřím. Rychle jsem vstal a následoval ho ven. Nikdy jsem nebyl radši, když jsem se shledal se svými věcmi.
"Luštíš rád křížovky?" zeptal se mě Bill cestou.
"Ano," odpověděl jsem jednoduše. Nejraději bych to měl už všechno za sebou. Bill se mi omluvil za jejich zbrklé uvážení, ale pochopil jsem jeho výmluvu – byl jsem na místě činu jen chvíli po výstřelu; každého by napadlo, že jsem vrah.
"Kde tě mám vyhodit? Bydlíš s rodinou nebo u přítelkyně?" zeptal se, když nastoupil do auta.
"Sám," řekl jsem opět jednoduše, jednoslovně a on přikývl. "Smím se zeptat... kdo byl ten zabitý muž?"
Bill se na mě váhavě podíval. Jasně, pracovní záležitost, ale zajímalo by mě, koho jsem "dle názoru toho druhého" předtím zabil. Když stál na červenou, vytáhl si fotografii z místa činu. Byl to ten obrázek několika lidí.
"Není to da Vinci?" zeptal jsem se jen tak bez rozmyslu a sám jsem zamrkal nad tím, proč jsem si to předtím neuvědomil. Bill se na mě podíval a potom znovu na obraz. "Madona ve skalách."
"Sakra, máš pravdu," řekl zaujatě. Rozjel se kupředu, ale sem a tam věnoval pohled tomu obrázku. Když jsem ho vyzval, aby mi ho půjčil, zamračil se, tak jsem mu slíbil, že s tím nic neprovedu. Protože musel zabočit, tak mi ho podal a věnoval se plně řízení. Přestože to bylo jenom na chvíli, ve slabém pouličním světle jsem si všiml, že je na něm něco jiného. Okolo rukou ženy a dvou dětí byla jakási slabá, žlutá kolečka. Co to mohlo znamenat?
Než jsem se nad tím mohl zamyslet víc, Bill si obrázek vzal zpátky. Madona ve skalách... Měl bych se na ten obraz podívat znovu, v lepší kvalitě.
Bill konečně zastavil před dveřmi a ještě jednou se mi omluvil za jejich nedbalou akci. Jen jsem nad tím pokýval rukou a vystoupil si.
"Kdyby tě cokoliv napadlo, nebo sis na něco vzpomněl, tak nám zavolej," řekl a vytáhl okýnko nahoru. Zastavil jsem ho však, až mi málem přiskřípl prsty.
"Chci se jen zeptat, kdo to byl? A kdo je pravděpodobný vrah?" zeptal jsem se ho na dvě otázky najednou. Trochu se zamračil a nepříjemně mlaskl.
"Toho maníka musíme zjistit, zda je v cele či nikoliv. A mrtvola se jmenuje, tedy jmenoval Gray O'Derrell," odpověděl mi konečně a já mohl vysunout prsty z malé škvírky mezi plechem auta a sklem. "Až si zjistíme, kdo je ten chlap, a zda je na svobodě, ozveme se. Protože jestli je to ten maniak, kterého jsi ukázal, tak to nakonec bude ještě zajímavé."
A to říká policista?
Než jsem se nadál, byl už pryč. Podíval jsem se na hodiny. Čtyři hodiny ráno. Hm, slušné. Takže bych si mohl jít uvařit silnou dávku kávy, abych vydržel celý tento den na nohách. Ani svých pět hodin spánku nebudu potřebovat. Povzdychl jsem si. To mi ten den pěkně začíná. Už se vážně nemohu dočkat, jak se vyvine dál. Ostatně – kdo může říct, že se jen tak prochází a uvidí vraždu? A je z ní sám nakonec obviněný?
Dobře, dobře, přestanu o tom vtipkovat, měl jsem opravdu strach. Strach, že mi neuvěří a že se mi vysmějí.
Když jsem šel po schodech nahoru a snažil se najít klíče, viděl jsem, jak moc se mi klepe ruka. Před svými dveřmi jsem delší chvíli bojoval s klíčem a vlastní klíčovou dírkou. Musel jsem pevně chytit svou druhou ruku, abych se vůbec strefil klíčem dovnitř. Na krátkou chvíli mě zachvátila panika a já se rozhlédl kolem. Jistě se spletli – ten zločinec je na cele a nic mi nehrozí.
Kolikrát jste viděli ve filmu, že si toto pomyslí svědek a krátce na to zemře? Zakroutil jsem nad sebou hlavou. Tohle není film, ale realita. Zavřel jsem za sebou dveře a přál jsem si, abych se nyní z toho dlouhého, zničujícího a děsivého snu konečně probudil.
Tak moc... že jsem nemyslel na nic jiného.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře