Světlo hlavolamu - Zapáté

24. říjen 2016 | 06.53 |

Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na to, co se stalo. Seděl jsem na posteli s notebookem na kolenou a prohlížel si obraz Madony ve skalách, který byl nalezen u mrtvého muže. Prohlížel jsem si místa, kde jsem předtím zahlédl nažloutlé skvrny. Co tím chtěl pachatel naznačit? Jejich ruce vypadaly naprosto normálně. Něco za nimi? Ne, nic za nimi nebylo. Jen hory... ty zůstaly nedotčené žlutou barvou. Tak co mohl myslet? Povzdychl jsem si a protřel jsem si oči. Stejně bych toho nijak moc nenaspal ani za pomocí prášků, takže spát půjdu až dnes večer. Když jsem vypnul obrázek s Madonou, zarazil jsem se. Jak říkal to jméno? Gray O'Derrell. Co byl zač, že musel zemřít? Když jsem si jeho jméno vyhledal, vyskočilo na mě hned několik odkazů; podporujte O'Derrella; O'Derrell proti veřejnému vystupování a pokřikování; O'Derrell slibuje noční klid po uplynutí jedenácté hodiny večerní; O'Derrel získává procenta v kampani; O'Derrell se nevrátil z politické schůzky s panem...; Gray O'Derrell nezvěstný už třetím dnem – pátrání ukončeno na přání rodiny.
Gray O'Derrell byl politik. Těmi nápisy, kterých jsem zatím shlédl poměrně dost, zřejmě sliboval plno věcí a během nějaké politické akce záhadně zmizel. A já ho dnes ráno viděl, jak umírá rukou někoho jiného. Někdo, kdo byl proti němu? Je snad možné, že mu utekl, a jeho vrah se ho rozhodl zbavit jednou pro vždy? Proč?
Najel jsem na jeho prohlášení o nočním klidu. Bylo pod tím plno komentářů nějakých lidí, kteří s jeho rozhodnutím nesouhlasili. Chtěl zamezit hospodám ve výdělcích, proto se proti němu spiklo plno podnik a žalovali ho, bezúspěšně. Získal poměrně dost procent v kampani, možná, že by vyhrál, kdyby tehdy nezmizel. Od ohlášení, že se ztratil, uplynul měsíc. Proč po něm najednou nepátrali dál? Z myšlení mě vyrušil jasný blesk, který proťal oblohu vejpůl a upoutal tak mou plnou pozornost. Chvíli na to se rozpršelo a kapky dopadaly na sklo oken. Poslouchal jsem, jak bubnují o sklo, a odložil notebook. Vím, že bych do toho moc hrabat neměl, ale co jiného mi zbývá? Kdybych šel rovnou domů, přesněji řečeno – kdybych neusnul – nic z toho bych neviděl a vůbec by se mě to netýkalo. Očima jsem zabloudil na kartičku od Patricka. Bude to hlásit v televizi, nebo to jejich malá televizní stanice ani nezjistí, nebo to řeknou příliš pozdě? Jak moc reportéři překroutí pravdu, jak je jejich zvykem? Co všechno řeknou světu a co si skryjí pro sebe?
V mysli mi zůstal obrázek Madony ve skalách. Nejspíš byl špinavý... proč ale jenom na těch třech místech? V historii prohlížeče jsem vypátral předešlou adresu a na obraz se pozorněji podíval. Ty skvrny jsem viděl naprosto dokonale přímo před sebou na tom obraze. Žlutou barvou pošpiněné byly jenom ruce těch tří. Proč? Kam mohli ukazovat? Ne, to by pachatele nikterak nezaujalo. Potom mi svitla menší naděje a popadl menší papír a tužku. A zapsal jsem si tři čísla.

Madonna v chladném, modrém hábitu, očima jakoby nepřítomnýma vztahovala roztaženou ruku na Ježíše Krista, který jakoby třemi prsty žehnal Janu Křtiteli. Ten má taktéž pět prstů roztažených od sebe, jakoby někoho káral. Když to vezmu popořadě... pět, pět, tři. Něco mi unikalo? Bylo to jako při křížovce – vždy bylo něco, co jste nevěděli, proto tam byly v malém horním rohu nápovědy. Jenže tady žádná nápověda nebyla. Jednalo se snad o datum? O nějakou událost? Číslo? Čeho? Netušil jsem.
Upřel jsem oči na hodiny. 5:12. Mohlo jít čirou náhodou... Čas? Sklapl jsem notebook. Nebudu se v tom šťourat, je to práce policie, nikoliv moje. I kdybych jim řekl, co mě napadlo, vysmějí se mi – nemám pro to žádný důkaz. Složil jsem se na postel a zavřel oči. Myšlenky mi křičely jedna přes druhou. Kde mohu mít jistotu, že má myšlenka je ta správná?
Bohužel mi to nedalo spát – vím pouze čas, který navíc může být špatný. I tak mi to nedalo. Možná se mi vysmějí, možná to přijmou jako dobrou radu. Zavolal jsem na policejní stanici, ozval se mi Bill rutinní hláškou každé jiné policejní stanice.
"Ten obraz Madony ve skalách," řekl jsem bez pozdravu a on na krátkou chvíli zmlkl. "Podívejte se pozorněji. Jsou tma žluté skvrny, nepletu se?"
Opět ticho. Nejistě jsem polkl. Spletl jsem se snad? "A?" ozval se Bill a já zpozorněl. Taky nad tím snad přemýšlel.
"Všimněte si, kolik prstů ukazují postavy, které mají zvýrazněné ruce," pošťouchl jsem ho kupředu a posadil se.
"Všiml jsem si; pět, pět, tři," řekl Bill. Opět delší ticho. "Napadlo tě snad něco?" zeptal se mě už o něco zaujatěji. Risk nebo zisk.
"Co když to odkazuje na čas? 5:53?" zeptal jsem se poněkud rychle. Moc času mi v tom případě nezbývalo. A pokud to čirou náhodou mělo být 5:35, tak už jsem byl pár minut v mínusu. Bill mě ujistil, že to nechá prověřit odborníky. To si nemyslím – než na něco přijdou, cokoliv se může stát. "Hlídá někdo místo činu?" zeptal jsem se opět zničehonic.
"Ano, měli by tam být nějací naši lidi," řekl Bill poklidně. "Hele, jen tak mezi námi – tohle bych ti říkat neměl. Můžu za to dostat trest."
Hlídají místo činu, protože si myslí, že se pachatel vrátí na místo? Nebo pachatel půjde po mně? Ne, je hloupost, že by viděl mou tvář. Utekl dřív, než jsem ho pořádně viděl já. I tak se mi trochu sevřelo hrdlo. Jsem tvrdohlavý, ale nedalo by mi to pokoj, kdybych se neujistil, že to, co mě napadlo, je jen hloupost. I tak mám dost nehezký pocit. Před otevřením dveří jsem se znovu zadíval na vzkaz. Lidé mě zrazují. Popadl jsem klíče a utíkal jsem po schodech dolů. Můžu se plést a tohle je jen jedna velká hloupost. Ale, co když...
Kontroloval jsem čas skoro každých dvacet kroků. Vždycky, když nějaký potřebujete, je čas proti Vám a nutí vás k extrémním výkonům. A já jeden dnes brzy ráno podal. Sotva jsem popadal dech. Když jsem se konečně dostal k budově divadla a prohlédl si místo činu, nebyl jsem překvapený, že zde byli už reportéři, ale také že policisté odvedli tak mizernou práci, že to bylo až šílené. Nikterak se nezabývali krvavým flekem na zemi, jen ho posypali solí a vypařili se. Chvíli jsem pozoroval reportéry před sebou a potom jsem se rozhlédl. Vrazi se sice jen málokdy vracejí na to samé místo, ale... něco mi říkalo, že ten, kdo zabil toho politika před pár hodinami, není až tak úplně obyčejný vrah.
Všiml jsem si, že jedno ze světel, která osvětlovala budovu divadla, nesvítilo. Pochybuji, že by ho vypnuli. Vypadla snad žárovka? Reportéři se plně starali o svou práci a mně si nevšímali. Jeho jsem tam nikde neviděl. Pochybuji, že by tady jen kvůli nějaké vraždě. Jejich televizní stanice je malá, jen málokdo je nejspíš sleduje – proč se tedy namáhat a shánět všechno? Avšak myšlenka, že tady mohl být a není, mě trochu zamrzela a zabolela. Znovu jsem svou mysl zaměřil na nesvítící světlo.
Kolem těch zaměstnaných reportérů a kameramanů jsem se dostal poněkud snadno. Mířil jsem pouze k jedinému místu, které zaujalo mou mysl. Když jsem se dostal ke světlu, které nesvítilo, zaujal mě prapodivný zvuk. Krátce na to zhaslo jiné světlo. Tohle už bylo opravdu podezřelé. Co se tam dělo? Slyšel jsem podivné chrastění. Obešel jsem asi půlku divadla a potom se zarazil. Všiml jsem si jakéhosi zahaleného muže, který si pohrával s elektrickým vedením. Přiblížil jsem se k němu a on se na mě prudce podíval. Nechápavě jsem na něj hleděl. Rychle zavřel skříňku a rozběhl se pryč. Opravoval to snad? Nemyslím si. Tak co tady...? Když se prudce rozsvítilo světlo, které předtím zhaslo, vzhlédl jsem vzhůru, kam nyní paprsek světla mířil. A sevřel se mi žaludek. Jestli mě pohled na mrtvého muže předtím vyvedl z míry... co se mi stane nyní? Cítil jsem, jak se mi zvýšil tep, a prsty se mi mírně rozklepaly. Je snad možné, že to byl ten samý člověk, jako předtím?
Pokud ano... rozhodně zvýšil kvalitu své vraždy.
5:53, budova divadla, západní křídlo. Zamrazilo mě.
Díval jsem se nahoru, jak za nohy visí nějaký další muž, na krku měl připnutou jakousi ceduli, zatímco byl ve svěrací kazajce. Když se cedule trochu zatočila, všiml jsem si nějaké malby. Avšak... Spíše nápis z druhé strany té malby mě zaujal. Kolem krku visela muži cedule s nápisem: "Přemýšlej, příteli. Tvůj Leonardo Houdini." Co to mělo znamenat?
Než jsem se nadál, ozvalo se za mnou stisknutí fotoaparátu. Prudce jsem se za tím zvukem otočil a ozářil mě blesk. Stejně zmatený, jako jsem byl já, byl i Patrick Sway, který vykoukl zpoza černého fotoaparátu. Oba jsme na sebe chvíli hleděli. Co tady dělal?
"Co tady děláš?" zeptal se mě na mou vlastní myšlenku. Vítr, který zlehounka zafoukal, mi do nosu i do mysli zavál zápach cigaret. Kouřil snad cestou sem v autě? Znejistil jsem. Jaká je pravděpodobnost, že mi uvěří, že jsem zde čirou náhodou? A až se sem dostanou ostatní reportéři, jistě zavolají policii – co jim řeknu tentokrát? To už je příliš velká náhoda, abych se objevil dvakrát na tom samém místě, viděl vraha a zůstal bez úhony.
Leonardo Houdini. Dvě naprosto odlišná jména, nijak spolu nesouvisející. Jméno geniálního umělce a příjmení mistra v únicích. Proč zrovna tato dvě jména? Ozářil mě další blesk, který mě málem oslepil a donutil zakrýt si tvář.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře