Světlo hlavolamu - Zašesté

26. říjen 2016 | 06.38 |

Ozářil mě další blesk, který mě málem oslepil a přiměl zakrýt si tvář. Patrick se rychle dostal ke mně a zakryl mi obličej, nechávajíc svůj fotoaparát viset na krku. Co se to dělo? Zvuk dalších a dalších fotoaparátů mi napověděl, že si mě všiml nejen Patrick, ale také i ostatní reportéři a novináři, kteří se zde vzali bůhvíodkud. Schoval mě za sebe, pořád zakrývaje mou tvář. Chápu – tohle si jistě nenechá nikdo z nich pro sebe, půjde to do televize. Proč mě však brání? Proč nedělá svou práci? Když jsem zvedl hlavu k oné ceduli nad námi, konečně jsem spatřil obraz, který před námi mrtvý muž skrýval; který po celou tu dobu trpělivě držel tak, aby se moc netočil a nenapověděl ostatním ihned svůj důvod zde. Další dílo od Leonarda da Vinciho. Tu ženu na obraze znám, napadlo mě ihned. Krátce na to mi došlo, že obraz, na který nyní hledím, je Dáma s hranostajem, další neskutečně známý obraz od již zmíněného autora. Proto Leonardo. Ale proč Houdini? Oběť předtím byla nalezená v řetězech, tento muž je v kazajce hlavou dolů. Další z Houdiniho triků. Záhada po přezdívce je vyřešená – za jak dlouho si tohle uvědomí i policie?
Přemýšlej, příteli... Nechal tady vzkaz pro svého kumpána? Pokud ano, kdo to byl? Nebo snad čekal, že to policie najde a nechá se zmást? Proč zrovna obraz Dámy s hranostajem? V hlavě jsem měl více otázek, než bylo třeba. Opět mi myšlenku ukradl zvuk fotoaparátu a potom prasknutí skla. Podíval jsem se k Patrickovi a mírně vykulil oči. Ten maniak rozbil fotoaparát?! Neuškodí si tak na pověsti? Najednou mě popadl za zápěstí a rychle se rozběhl kupředu, tahajíc mě za sebou. Co se stalo, když jsem se zamýšlel nad obrazem, který nám tady vrah zřejmě záměrně zanechal?
Než jsem se nadál, strčil mě do auta a zabouchl za mnou dveře, sedajíc si na sedadlo vedle mě a řítíc se ranními uličkami, jako maniak, aniž bych se stihl připoutat. Tohle je únos! Na mou otázku, kam mě to veze, mi neodpověděl. Jen mi přikázal, abych se připoutal, než prudce zatočil doprava a já málem sletěl na něj. Když jsem mě krátkou chvíli, pro své vlastní bezpečí jsem se připoutal. Je vůbec dovoleno jezdit tak rychle? Ano, je možná reportér, ale i ti mají jistá omezení. Navíc... upozornil na mě právě on, takže je to jeho chyba. Když se zastavil před jakýmsi domem a odpoutal se, vrazil jsem mu do nosu a dostal se z jeho auta. Byl v šoku z mého náhlého výpadu, ale reagoval pohotově – chvíli na to byl také z auta venku a už dělal velké kroky, aby mě dohonil. Co si myslí? Pojedu autobusem!
Už jsem se chtěl podívat na nějaké nejbližší spojení, ale on mě popadl za zápěstí a stáhl dozadu. Vrazil jsem do něj zády a on málem ztratil rovnováhu díky vlastnímu hloupému činu. Držel mě u sebe, zatímco jsem se mu snažil vykroutit.
"Mohl by ses zklidnit a poslouchat mě?!" zeptal se už zle a tím zaujal mou pozornost. Přestal jsem se bránit. "Dobře, teď tě pustím," oznámil mi a chvíli na to mě vážně pustil. K jeho překvapení jsem nezačal zdrhat, ale rozmáchl jsem se rukou a chtěl ho praštit do nosu, ale mou pěst před obličejem prudce zastavil a zašklebil se. "Nemysli si, že se neumím bránit," mrkl na mě, zkroutil mi ruku dozadu a přitiskl mě na tabuli s jízdním řádem. Zatraceně... I když na to nevypadá, ten maniak má skutečně sílu. Ten maniak? Osoba, která mě nepřestává překvapovat a zajímat zároveň.
"Pořád mi dlužíš vysvětlení," řekl jsem a jeho síla v mém zápěstí trochu povolila. Otočil jsem se na něj trochu hlavou, abych mu viděl do očí. "Pořád mi dlužíš vysvětlení, odkud mě znáš, a co všechno o mě víš," dodal jsem trochu syčivým hlasem. Zápěstí mě už začínalo bolet. Chce snad, aby mi odumřela ruka? Jakoby slyšel mé myšlenky a pustil mě.
Měl jsem sto chutí praštit ho loktem do břicha, ale místo toho jsem udělal krok stranou a mnul si namožené zápěstí. Kupodivu se na mě usmál a podotkl, že mám docela sílu. Ve slabém světle pouliční lampy jsem si povšiml, že mu z nosu teče trochu krev. Tak silně jsem ho přece nepraštil... nebo snad ano? Trochu jsem se provinile podíval stranou a zabrblal něco, co jsem považoval za omluvu. Slyšel jsem chabý smích. Vysvětlil mi, že nejsem první ani poslední, který ho takto praštil, takže jeho nos už trochu snese. Založil si ruce do kapes a rozhlédl se kolem dokola.
"Nechceš jít dovnitř? Na ulici by se některé věci řešit neměly, nemyslíš?" zeptal se opatrně, a když jsem se na něj znovu podíval, ustoupil o krok zpátky. Bože, já ho nezmlátím ihned, ale až poté, co mi řekne všechno. I tak... musím uznat, že měl pravdu. Do auta se vrátil pro své věci, zamkl ho a vydal se kupředu, zatímco jsem ho tiše následoval a prohlížel si ho. Je skutečně možné, že mě někdo jako on mohl znát? Nemohl si to jen tak zjistit v práci? V hlavě jsem měl plno otázek, ale jedna se mi ozývala především – co všechno o mně ví? Otevřel mi branku, ale i tak jsem ho nechal jít jako prvního. Mohu mu důvěřovat? Cítil jsem, že se mi trochu zvýšil tep... stejně jako předtím. Je to snad jeho aura, jeho hlas, co mě přivádí do tohoto stavu? Ne. Předtím jsem s ním normálně mluvit a až poté, kdy jsem vyřešil tu křížovku, jsem měl potíž vůbec myslet. Chvíli hledal v kabeli klíče a potom otevřel, vešel dovnitř jako první, okamžitě se vyzul a řekl mi, abych tak učinil také. Pozoroval jsem ho, jak si je dává úhledně vedle dalších párů bot a kabát věsí mezi mnohé další kabáty – vše upravené, vyprané, uklizené a jistě drahé. Vyzul jsem se ještě venku a dostal se dovnitř. Nemá obavy, že bych mu tady něco sebral? Proč si jen tak do domu pouští cizího člověka? To má ve mně takovou důvěru?
Postupoval dál do obývacího pokoje a nečekal na mě, zahazujíc kravatu, která ho už delší dobu škrtila kolem krku. Když jsem se k němu dostal, už stál s rozepnutou košilí a něco hledal mezi knížkami. Nemohl jsem pomoci bližšímu pohledu na jeho vypracované tělo. Zakroutil jsem nad sebou hlavou. Je doma, je tedy jasné, že se bude chtít převléct!
"R-Raději bych měl jít dřív, než bude pozdě na školu," zakoktal jsem se, když jsem odvracel pohled od něj, ale to už jsem slyšel kroky směrem ke mně. Chvíli na to uzavřel Patrick mé oči v těch svých a dlouze se do nich díval, jakoby snad on sám hledal odpovědi na otázky, které se mu honily hlavou. Zamrkal jsem. O co se to...? Uvědomil jsem si, jak se nebezpečně rychle přibližuje a rychle se skrčil. To ho rozesmálo.
"Víš, že jsi to byl to, kdo mě sbalil?" zeptal se pobaveně a já cítil, že jsem zrudl. CO?! Vstal jsem tak prudce, že jsem ho málem praštil hlavou, ale včas stihl uhnout – měl štěstí. Vzhledem k tomu, že jsem se zakoktal, nebyl jsem schopný se ho zeptat, jak na takovou hovadinu mohl přijít? To byl snad důvod, proč jsem ho podvědomě chtěl najít a zjistit, vše co o mně ví, právě od něj? Prošel kolem mě, dřív než jsem byl schopný se ho na něco vůbec zeptat nebo mu odpovědět... na takovou absurdní otázku. Pronásledoval jsem ho až do kuchyně a rozhlížel se kolem sebe.
Zarazila mě jeho ruka, která se přede mnou najednou objevila, a svírala plechovku s pivem. Chvíli jsem na ni hleděl a potom s poděkováním ji přijal. Jak může vědět, že upřednostňuji pivo v plechovce než točené? Otevřel jsem ho a nespouštěl přitom oči z Patricka. Že by to byla přeci jenom pravda? Je zde možnost... že jsme někdy spolu chodili? Když se otočil a já spatřil bílou plechovku od jiného druhu piva, zarazil jsem se. Zničehonic jsem měl jakýsi záblesk oné plechovky na stole, která posléze spadla, když jsem do ní drncl, a vylila se na zemi. Zaraženě jsem se díval před sebe. Co to bylo...? Vzpomínka? Na co? Je snad možné... že bych v tomhle domě už kdysi byl? Je pravda, že jsme já a Patrick... spolu něco měli? Přiložil jsem si plechovku k ústům a zamyslel jsem se.
"Nějak jsi zmlkl," slyšel jsem najednou hlas a vzhlédl k Patrickovi. "Byl jsi to ty, kdo se přišel ptát a zatím tady, jak to tak vypadá, mluvím jenom já." Pozoroval mě tím uhrančivým, klidným pohledem hada, který tiše a trpělivě čeká, až bude moci kousnout svou kořist, uspat ji navěky svým smrtícím jedem a spolknout na jeden pokus. Očima jsem se podíval stranou a prohlížel si kuchyni. Možná, že je to jenom má vlastní představa. Možná, že si něco nalhávám. A on toho využívá, aby si ze mě vystřelil. Co se dá dělat... musím to zjistit. Vypil jsem zbytek piva na jeden zátah. Jistě mi bude blbě, ale potřebuji odpovědi. Položil jsem prázdnou plechovku na stůl a zadíval se na něj. Je vyloučené, aby se se mnou někdo, jako je on, kdy vyspal. Tak proč by lhal? Co by z toho vůbec měl? Abych byl schopen vést jakousi konverzaci s ním, musel jsem si otupit mysl. Jinak bych pořád přemýšlel nad zbytečnostmi nebo hloupostmi, které by mě dřív nebo později začaly rozptylovat.
"Přemýšlím..." odpověděl jsem mu konečně na otázku a podíval se jeho směrem. "Nechápu to – jak by tak úspěšný člověk, jako jsi ty, mohl skončit s osobou, jakou já? Naprosto odlišní a přesto mi tvrdíš, že jsme spolu kdy něco měli? Dovol mi tedy, abych ti nevěřil, protože je to naprosto nemožné."
Jen se spokojeně usmál a odložil plechovku, přešel ke mně a zastavil se jen kousíček ode mě. "Vždycky jsi o všem tak moc přemýšlel," řekl mile a cvrnkl mě do čela. "Mám ti tedy dokázat, že jsme skutečně byli pár?"
Zeptal jsem se ho, proč si tedy doposud hrál na cizince a udržoval si ode mě odstup. Jen se pousmál a prohrábl mi pomalu vlasy, že to bylo proto, abych neutrpěl šok, kdyby se mé vzpomínky vrátily všechny najednou. Sklonil se ke mně a stiskl mi vlasy tak, abych nemohl uhnout. Zase útočil... Musím být zřejmě hodně špatný alkoholik. Stačila mi jenom jedna plechovka piva a připadal jsem si opilý. Nechal jsem ho, aby mě políbil, a svévolně jsem polibek prohloubil.
Mysl mě zradila. Pokud bude chtít udělat něco víc, nebudu mít výčitky. Cítil jsem, jak jeho prsty pomalu sklouzávají z mých vlasů směrem dolů na temeno hlavy, jemně hladí kůži na krku a zastavují se na rameni, aby mě k sobě přitiskl, jako plaché mládě, které je zraněné a nemá nikde rodinu. Stiskl jsem jeho rozepnutou košili mezi prsty. Když jsem otevřel oči, všiml jsem si, že mě pozoruje pohledem divoké šelmy. Hran a vlka a ovci? Odstrčil jsem ho od sebe. Na to zapomeň. Byl očividně vyvedený z mého činu, zatímco jsem byl já naprosto zmatený, že jsem mu něco takového vůbec dovolil!
"Měl bych raději jít," řekl jsem bez rozmyslu, ale on mě zastavil.
"Podívej se pořádně na hodiny. Jestli nechceš, aby tě cestou odchytili reportéři, zůstaň. Pokud je ti jedno, že tě rozmetou a udělají z tebe obětního beránka, hlavní terč svých otázek... budiž," pustil mě. "Ale potom za mnou nechoď."
Zatímco jsem se snažil utřídit si myšlenky, věnoval jsem mu krátký pohled. Měl pravdu – jsem v situaci, kde jen stěží mi někdo uvěří, že jsem tam byl opravdu nevinně, a zároveň v této situaci kvůli němu! Prošel kolem mě, slyšel jsem, že pustil televizi. Mám zůstat...? Pořád mi neodpověděl na mé otázky. Když jsem mu je připomněl, odvětil, že vše, co jsem potřeboval vědět, mi už řekl. Prý jsem chytrý dost, takže si to mám domyslet. Arogantní blbec. Já bych ho nejraději...!
Pivo v mém žaludku se konečně začínalo ozývat, když jsem tak rychle vystřízlivěl. Po předešlém drinku a vzpomínce na dvě mrtvá těla se mi tak akorát sevřel žaludek a já neváhal a využil Patrickův dřez jako první možnost. Prudce vstal a křičel, co zase dělám, chvíli mě sledoval, jak se skoro dusím, potom někam odešel a vrátil se s jakýmsi práškem. Napustil studenou vodu do skleničky a hodil prášek do ní. Když se rozpustil, podal mi skleničku a zakroutil nade mnou hlavou. Kupodivu se usmál.
"Vážně ses nezměnil," pronesl jen tak do větru.
"Býval jsem snad vždycky špatný alkoholik?" zeptal jsem se ho protivně. Opatrně mi prohrábl vlasy, jakoby se snad bál, že ho opět od sebe odsunu.
"Vždycky," řekl pouze a potom se opřel o stůl naproti mně, zatímco jsem popíjel vodu s práškem. Bylo to hnusné, ale když pro to šel okamžitě, nejspíš ví, že mi to pomáhá. Zrudl jsem při myšlence, jaký s ním mohl být sex. Ušklíbl se a utahoval si ze mě, že myslím na něco nemravného. I když jsem se z toho snažil vykroutit, dokonale odhadl, na co myslím. Samozřejmě jsem pořád zapíral. Podíval se mi hluboce do očí a přiblížil se ke mně víc, než bylo třeba, aby mi oznámil: "Nikdy jsi nebyl schopný mi lhát."
Políbil mě na čelo a zase odešel do obývacího pokoje, odkud jsem slyšel úvodní znělku televizních novin. Usrkl jsem z nápoje a následoval ho. Usadil jsem se vedle něj, aniž bych se zeptal, zda můžu, a pozoroval hlavní hlasatelku, která se narovnala a chvíli čekala, než nás přivítala u ranních novin.
"Chceš, abych tě odvezl do školy?" zeptal se zničehonic. "Bude to celkem nebezpečné – jen tak se potloukat po městě, když jsi v bryndě."
"Není třeba," řekl jsem okamžitě a soustředil se na ženu na obrazovce. Nejdříve se pochopitelně mluvilo o povodni, která zdevastovala velké město, další zbytečné, politické prohry a výhry, nezapomněli zmínit manželku zavražděného muže, kterého jsme našli zavěšeného nohami dolů v kazajce, která se k smrti svého manžela zatím vyjadřovat nechtěla, zabalena do kožichu, poměrně drahého, pro ni už lehce obnošeného, takže si místo zařizování pohřbu nebo hledání pachatele vyrazila nakoupit. Živý rozhovor s ní poskytl jakýsi Bill a já zpozorněl. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se jedná o Billa, toho policistu, který mě zavezl domů. Vysvětlil divákům, že se jedná o spolupracovníka Graye O'Derrella. Jeho totožnost je prý zatím neznámá. Podle záběrů ho teprve nyní sundávali – jistě ho vidělo plno lidí, fotek na internetu bude spousta.
Madona ve skalách. Dáma s hranostajem. Co se nám snaží Leonardo Houdini říct? Očividně jsem nebyl jediný, koho to zajímalo, protože Patrick nespouštěl oči z obrazovky a tiskl pravou ruku v pěst, zatímco se to snažil levou rukou skrýt. A potom...
"Dokonce jsme zjistili, že jedna osoba, se kterou jsme však nebyli schopni udělat rozhovor, byla přítomna při obou vraždách a vyvázla bez jediného zranění. Zda je tento muž spolupachatel nebo jenom náhodný kolemjdoucí to policie určit nemůže," řekla žena vážným hlasem a já zíral na obrazovku před sebou, stejně tak Patrick, který snad konečně zpozorněl. Oba jsme zírali na fotografii, na kterém jsem byl já, zmateně se dívajíc zrovna ve chvíli, když mě Patrick vyfotil.
Zpozorněl jsem, když byl potom ukázán záběr, jak mě Patrick kryje a dává za sebe a rozbíjí následně kameru, zatímco reportér to komentoval tak, že se Patrick Sway dopustil přestupku a zaútočil na obyčejného občana. Chvíli na to televize úplně ztmavla a já sledoval svůj obraz. Netušil jsem, kam se mám dívat. Vedle sebe jsem viděl Patricka, který pořád držel ruku ve vzduchu a tiše se díval před sebe. Pevně stiskl ovladač v ruce. Bylo mi jasné, ani nevím jak, že brzy vybouchne. Tak moc, že se ho budu i bát. Jak jsem to mohl vědět? Měl pohled lidí, kteří, když vybouchnou, šíří se kolem nich pohroma. Otázkou zůstává; způsobil jsem tu pohromu já?
"Sakra!" zaklel Patrick vztekle a hodil s ovladačem o zem až se rozbil. Baterky z něj vypadly a zakutálely se pod televizi a pod gauč. Tiše se díval před sebe, podpíral si bradu a vypadal, jako psychopat, sem a tam se nenápadně zahýbal a nemrkal. Abych pravdu řekl – děsil mě. Děsil mě tak moc, že jsem si nedovolil cokoliv říct.
Abych prolomil nekončící ticho, které rušilo jen občasné zavrzání gauče pod Patrickem, rozhodl jsem se pro opatrnou otázku: "A co teď...?"
Chvíli bylo opět nekonečné, děsivé ticho. Potom se opřel o gauč, který těžce zavrzal, a hleděl jen tak do prázdna, než mi na krátko chvíli věnoval pohled a potom oči opět zaměřil na vypnutou televizi. Otřel si drobné kapičky potu, které se mu objevily na čele.
"Rozehráli jsme nebezpečnou hru... Tohle není nějaká křížovka, kterou můžeš snadno vyluštit pomocí bystrého mozku," řekl Patrick konečně a zavřel zklamaně, znaveně oči. "Lidé příliš věří televizi. Je to hlavolam, který nemůžeš nikdy zastavit natož pochopit. Nyní je z nás štvaná zvěř. Pokud sis myslel, že máš mizerný život, připrav se na ještě větší dávku hoven, než kdy předtím. Protože z tohohle bahna se jen tak snadno nedostaneš. To mi věř..."
A já věděl, že mluví pravdu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře