Legenda, proměna a prach 1

19. říjen 2016 | 06.06 |
› 

Zase jsem přišla pozdě do školy. Všichni na mě civí. No jo – jsem jim pro smích, jako vždycky... Holka s dvěma zapletenými culíky, s brýlemi na nose, zamlklá, divná, jimi nepochopená, milující knihy. Nechápu, proč bych se měla měnit? Abych se jim líbila? Není třeba, nepřijmou mě. Nikdy. Jmenuji se Caroline Queensová. Když se mě předtím zeptali, zda mám něco společného se skupinou Queen, jen jsem na ně tiše hleděla. Začali se mi smát. Není potřeba na mě měnit jedinou věc. Prošla jsem kolem hlavní královny, která se za mnou pohrdavě podívala a něco pošeptala zbylým dvěma vedle sebe. Ano, zase mě pomlouvají. Učitel mezitím pokračoval ve svém proslovu ke třídě, která už ho stejně neposlouchala. Kdo by se také chtěl učit goniometrické rovnice pořád dokola a dokola, když nechápe ani ty základní, když má po ruce tak "dokonalé" téma – věčně pozdě chodící Caroline Queensovou. Usadila jsem se na své místo a opatrně se podívala za sebe. Nejotravnější osoba ze třídy naneštěstí spala, takže jsem nemusela poslouchat ještě jeho přihlouplý proslov. Učitel si myslel, že ho všichni poslouchají, proto nadšeně, jako nikdy předtím, vykládal jakousi historii vzniku goniometrických rovnic. Měl to zapotřebí? Důvod, proč chodím věčně pozdě? Mám dva malé bráchy, dvojčata, chodí teprve na základku, do první třídy. Víte, jak těžké je nasoukat je jenom do kalhot od uniformy? O košili se raději bavit ani nebudu – to je ztracená hodina na oba. Nebudu raději ani připomínat kravatu. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Musí vydržet do odpoledne, potom budu mít čas na to, abych se vyzuřila spolu s mečem a nechala ho zapíchnout každého, kdo mi vejde do cesty. Usmála jsem se té představě, jak mou první obětí je právě ona, Alice Lionová. Ona a lev? Nechtějte mě rozesmát – jistě bych ji v šermu dokázala porazit i se zavřenýma očima. Po zbytek hodiny jsem jako několik dalších párů očí hypnotizovala hodiny a tiše je prosila, aby se posouvaly rychleji, protože dvě hodny matematiky po sobě hned po ránu jsou na zabití.
Myšlenkami jsem byla naprosto mimo – měla jsem obavy, co mí dva malí bráškové ve škole zase vyvedou. Nestalo by se, aby mi minimálně pětkrát nezavolali ze školky, že se prali, křičeli na učitelku, že je příliš stará a nemá je co poučovat, nedávali pozor, mlátili se nebo kopali do lavice před sebou. To byly ty nejčastější věci, proč by si mě měli zavolat ze školy a myslet si, že jsem jejich matka. Popravdě řečeno – máma už to psychicky nevydržela a rozhodla se, že když si to celou dobu, když museli být ve školce oni, užívala ona, tak si to nyní užiju sama. Hodná maminka, že?
S pohledem z okna jsem ani nepostřehla, že mě učitel vyvolal a já byla úplně mimo. Dostala jsem od něj vyčítavý pohled a výhružné pokynutí rukou, abych ho pro příště vnímala. Když se otočil, jen jsem na ně vyplázla jazyk. Sotva se uráčil konečně po dvou nesnesitelných hodinách odejít, vyhodila jsem si nohy na stůl, dala do uší sluchátka a začala jsem si číst.

Nemohla jsem vystát hlasy lidí kolem mě. Mohli by mě ještě nakazit "svými hloupými mozky či názory". Cítil jsem však nenávistný pohled od Alice Lionové a její "služebnic". Stejně tak se probudil věčný provokatér za mnou. Dalo mi to všechno práci ignorovat i ostatní a soustředit se na četbu. Někdo mi poklepal na rameno. Fajn, asi mu jednu vrazím a až se mě na to zeptá můj učitel šermu, řeknu, že to bylo v sebeobraně, on mě pochválí a vše bude schváleno jako obranný reflex. Už jsem si připravovala pěst, ale zarazila jsem sama sebe. Zírala jsem na osoby, která si mě dovolila vyrušit. Třídní hvězda, nejhezčí kluk ze třídy, naprosto arogantní, ale neodolatelný William Plotter. Někteří říkají, že ho vytvořila příroda proto, aby si ostatní uvědomili, že vzduch kolem nich náleží jenom osobám, jako je on. Odvrátila jsem od něj pohled, znovu si našla místo, kde jsem skončila, a pokračovala v četbě. Dovolil si však příliš a vytáhl mi sluchátko z uší! Konečně však upoutal mou pozornost a já se na něj otráveně podívala pohledem, že pokud nebude mluvit rychle, nacpu ho do koše s odpadky.
"Jak je možné, že knihomol jako ty chodí pozdě?" zeptal se povýšeně. Chce si hrát? Pozvedla jsem obočí, zavřela knížku, prst mi posloužil jako záložka a shodila nohy ze stolu. Vypnula jsem si hudbu na mobilu a vyndala si i druhé sluchátko. Nečekala jsem, že i dnes se budu muset zabývat blbcem jménem William Plotter.
"My knihomolové máme na práci stokrát důležitější věci, než někomu věčně lozit za zadkem a ptát se jich na jejich osobní problémy," řekla jsem mu chladným, však klidným hlasem, jako vždycky. Nechápu, co všechny přitahuje na tomhle sobeckém hlupákovi. On se však ušklíbl a rozhodl se útok slovy opakovat po mně.
"A jaké důležitější věci mají na práci knihomolové, když jsou věčně zalezlí v knihovně, a když si uvědomí, kolik je hodin, ani se nestihnou pořádně upravit?" zeptal se nebezpečně blízko mě. Ukazováčkem jsem ho odsunula od sebe, což ho očividně vyvedlo z míry. Názorně jsem si posléze prst utřela do kapesníku, abych nechytila tu jeho sobeckost na sebe.
"V knihovně jsem nebyla, na rozdíl od nafoukanců, jako jsi ty, mám důležitější věci na práci, než si počítat počet kalhotek v mém vlastnictví," řekla jsem mu drze, však spokojeně se svým prohlášením. Vyvedlo ho to z míry. Podívala jsem se na mobil. "Teď když mě omluvíš, ráda bych stihla další hodinu, aniž bych si musela nechat vymýt mozek kvůli těm kecům, které ses mi snažil do něj nacpat, měj se," řekla jsem sarkastickým tónem, popadla své věci a schválně do něj cestou vrazila. Byl naprosto vykolejený, ale to mi nevadilo. Možná, že jsem zamlklá, ale vůči němu jsem schopná bojovat, když uráží knihovnu.
Jak dlouho může takový den trvat? Mizerných 24 hodin, které se táhnou tak moc, až se děsíte, že jste se zastavili v čase. Už delší chvíli jsem místo literatury hypnotizovala obrazovku mobilu a čekala, kdy se uráčí nějaká učitelka ze školy mi zavolat, já budu moci odejít a jít seřvat své dva nevychované bratry, že se neumí chovat. Kupodivu byli vzornější delší dobu, než jsem čekala nebo byla zvyklá. Třetí hodina skončila a žádná zpráva ze školy nepřišla! Že by do ní mí bratři ani nedošli? Šli jenom za dveře a potom se vrátili domů? No co, moje starost by to nebyla – já je tam přece dovedla!
Po celý den mě to děsilo. Až konečně v průběhu šesté hodiny mi přišla zpráva, od rozčílené učitelky, kterou jsem přímo viděla před sebou – psychicky mimo – jak křičí, abych si je odvedla. Usmála jsem se, vstala, sebrala věci, omluvila se a vyběhla ze třídy, za bedlivé pozornosti ostatních.
Ze školní budovy jsem nikdy neutíkala raději, ale cestou do základní školy se ve mně probouzela zlá, šílená sestra, která si srovná své dva mladší, nevychované bratry (jen před dohledem učitelky, abych měla svědky, že jsem je poučila).
Ve škole jsem je ihned našla, popadla za lokty a křičela na něj, jak si to mohli zase dovolit, ignorovala jsem učitelčin hlas, který mi vysvětloval, co se stalo. Mí bráškové byli naučení, aby začali, jakože brečet, že mají tak přísnou sestru. Zabouchla jsem za námi dveře a tahala je za roh, dokud mě starší z nich Jim nestavil a nevytrhl si z mého sevřené ruku.
"Ségra! Budu mít modřinu!" postěžoval si zle. Tom chvíli na to také odsunul ruku z mého sevření.
"Tak ať! To nemůžete vydržet ani jeden den?" zeptala jsem se jich vztekle, spravila si batoh na zádech a vydala se směrem domů. Chodit do školy by tak či onak nemělo smysl – stejně bychom za chvíli už končili. A vracet se na poslední hodinu, na těch pár zbylých minut Ekonomiky s mou třídní učitelkou, opravdu nehodlám.
Protože jsme byli protivní navzájem, rozhodla jsem se, že zakročím. Pozvala jsme je do cukrárny, kde jsem jim promlouvala do duše, aby to už nikdy víckrát nedělali, zatímco se oni cpali čokoládovým dortem. Vždycky to tak skončilo – měla jsem je seřvat, ale skončili skoro ještě pochváleni za to, že mi pomohli z toho prokletého místa zvané škola.
"I tak jsi ráda, když něco provedeme," tvářili se oba dva, jako svatí. Ukázala jsem na ně káravě lžičkou a promlouvala jim do duše, že ještě jednou a už je nikdy nepozvu na dort. Oba udělali prosící, štěněčí oči a měli na krajíčku. Převrátila jsem nad nimi oči. Ne, tentokrát neustoupím a budu si stát za svým.
Jejich útoky a sladká slovíčka na mě nesmí platit.
Nakonec jsem jim odpustila a my jsme zapomněli, že se něco takového kdy stalo. Abychom úplně zapomněli na naše předešlé spory, zchudla jsem v peněžence o dalších pár dollarů, abych nám koupila ovocný dort se šlehačkou, který spíše jen mí mladší bratři doslova sežrali. Za nepořádek jsem se pochopitelně musela omlouvat já a oba mí bratři dostali pohlavky.
Cestou domů jsme, bohužel pro mě, potkali "pana dokonalého".
"Měla bys je naučit, jak se lépe chovat, sama bys to potřebovala," prohodil William arogantně. Ušklíbla jsem se.
"Umíme se dobře chovat pouze k lidem, kteří si to zaslouží. Nikoliv k arogantním tupcům, jako osoba stojící přede mnou," řekla jsem pokojným hlasem a tahala oba dva své bratry za sebou.
"Arogantní tupec, říkáš?" zeptal se pobaveně. "To si budu pamatovat!"
Kéž by, pomyslela jsem si.
Své bratry jsem zanechala doma, odhodila batoh a už zase vybíhala z domu, abych stihla svůj kroužek. Jaký kroužek, ptáte se? Kroužek, kde se mohu naprosto bez zábran vyvztekat, a nikdo se na mě nebude dívat, jako na maniaka. Doběhla jsem do černého domu, kde už mi otevírala žena v japonském kimonu a klaněla se mi, vítajíc mě zase tady. Odložila jsem brýle a převlékla se do úboru, popadla jeden z bambusových mečů, nasadila helmu a už jsem byla v tělocvičně, vybírajíc si nějakou oběť, na kterou padne všechen můj vztek za dnešek.
Kendó klub byla pro mě ta nejlepší volba. Vedl ho mámin kamarád, takže jsem měla členství zdarma. Patřila jsem mezi ty nejlepší, přestože v kendó klubu bývali většinou samí kluci. Moc dobře věděli, jaké jsou hranice. Kam až smí dojít a kam mají přísně zakázáno vstoupit. Ještě se mi nestalo, abych prohrála. Pamatuji si, když mi to jeden z nich chtěl ukázat a já jsem zareagovala rychleji a on prohrál. Od té doby se nestalo, že bych kdy prohrála jediný zápas s ostatními. To byl také jeden z důvodů, proč jsem měla členství zdarma – vyhrávala jsem soutěže bez potíží.
Když jsem porazila všechny přítomné muže i mladíky (moc jsme se nepředřeli – z původního počtu třiceti osmi lidí přišlo jenom pět) několikrát, byla opět klidná a spokojená, bez jediné špetky hněvu v sobě. Mámin kamarád mě opět pochválil za dobře odvedenou práci. Ptal se mě na bratry a na rodinu. Vyřídil mi vzkaz od táty, který se tady odpoledne stavil, že se dnes vrátí pozdě, takže na něj nemáme čekat s večeří. Přikývla jsem a poděkovala za vyřízení vzkazu. Prohrábl mi vlasy a poslal mě do šatny převléct se.
Když jsem vešla dovnitř, všichni přítomní se narovnali a zůstali stát v pozoru, dokud jsem neodešla se svými věcmi. Respekt – u nich ho mám – tak proč si ho nemohu vydobýt i u ostatních ve třídě? Nebojím se, když útočím proti třicetiletému muži, ale bojím nějakých ufňukaných nanynek? Ne, bojím se spíše jejich slov. Slova jsou totiž nejmocnější zbraní v této době. Proto jich ode mě uslyšíte jen pomálu.
Loučila jsem se s odcházejícími a šla pomoc mámině příteli s úklidem tělocvičny. Popřál mi bezpečnou cestu domů.
"Pozdravujte manželku," prohodila jsem provokativně, na což popadl bambusovou tyč a hnal mě s ní pryč, ale smál se. Vždycky jsem ho tak provokovala. Jeho manželka je totiž příliš náročný člověk a uspokojit všechny její tužby mu dává zabrat. I tak ji moc miluje a nedovolí nikomu, aby o ní špatně mluvil. Natož aby ji od někoho pozdravoval – je hodně žárlivý.
Ujistila jsem, že jsem zamkla správně, a vydala se s batohem se špinavým úborem domů. Budu ho muset vyprat.
Když jsem čekala na přechodu, zvedl se mi žaludek. Nedaleko ode mě z levé strany se řítila pohroma jménem Alice Lionová a její věrné služebné. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Svůj vztek si vybiju zase někdy jindy. Proč jsem je nemohl potkat před kendem? Vyvztekala bych se a mohla si užívat klidný život.
"Podívejme se, koho tady potkáváme," pronesla Alice a ty dvě se zasmály. Čekala jsem na zelenou, až se rozsvítí a dá mi svolení od nich odejít. "Takže ona chodí za školu, aby mohla pašovat drogy v tak stupidním báglu?"
"Nejsou to drogy, je to úbor," řekla jsem, aniž bych se na ni podívala.
"Tak úbor," zopakovala po mně a ty dvě se zahihňaly. "Nějaká nová zkratka pro drogu?"
"Ano," otočila jsem se na ni s povrchním úsměvem. "Je to vysoce návyková droga, kterou jen tak neseženeš. Je hodně drahá. Asi se to k tobě ještě nedoneslo, ale odebírá jí od nás i samotný prezident." Tato hra se mi začíná líbit.
Ty dvě vedle ní zatajily dech. Potom zašeptaly jedna přes druhou: "To přece nemůže myslet vážně? Vypadá sice jinak, ale ona a dealer?"
Byla jsem tak šťastná, když se konečně rozsvítila zelená, a já je mohla opustit, ať si vymyslí nějakou hloupost a mě z toho vynechají. Rozběhly se za mnou tak na těch směšných vysokých podpatkách, div neskončily tváří k zemi.
"Tak počkej přece!" ozvala se menší z nich, Samanta Woodová, dívka černé pleti s IQ nižším, než má Alice. Obdivuji ji za to, opravdu.
"A kolik toho odbírá?" zeptala se druhá, rusovlasá a bledá Emma Taylorová.
Alice mlčela, ale slyšela jsem, jak její pronikavé podpatky mapují cestu mých roztrhaných tenisek. Konečně jsme se na ně otočila. Vypadaly komicky. Ty dvě zastavily, div nesletěly na zem. Na podpatcích vážně chodit neuměli. Bylo to směšné, opravdu směšné.
"Odbírá toho tak moc, že tenhle bágl je toho plný," řekla jsem sarkasticky, otočila se k nim zády, připravená k odchodu. Všimla jsi prapodivného výrazu v Aliciné tváři. Věřila mi tak moc? To je přece hlupačka.
"Mám pro tebe návrh," řekla Alice zničehonic, ale já ji ignorovala. Jasně, návrh, jak ze mě udělat prase na porážku. Díky nechci. Raději ať si oblékne oblek, popadne bambusový meč a nebudu mít problém z ní udělat sekanou, zatímco mi bude promlouvat do duše.
"Už teď nepřijímám," řekla jsem lehce povýšeným hlasem, jako když mi to oznámila ona před malou chvílí. A ten tón jsem si kupodivu užila. Doběhla mě a zastavila. Co zase chce? Chce si zvýšit ego? Má smůlu, pospíchám. Prošla jsem kolem ní.
"Týden..." řekla a já se zastavila. Otočila jsem se na ni a zamrkala. Týden? Na co? Pokračovala, když si všimla, že upoutala mou pozornost: "Máš týden na to, abys mě přesvědčila, že nejsi jen nicka zabalená ve špíně a prachu z knihovny."
Pevně jsem stiskla ruce v pěst, připravená jí jednu vrazit. Dostala jsem tik do oka. "Zopakuj to?" vyzvala jsem ji pobaveným hlasem, shazujíc kabelu se špinavým oblekem k zemi.
"Máš týden," usmála se na mě zlomyslně, když si všimla, že mě zaujala, a zvedla ke mně ruku. Nechápalo jsem to. Výzva? K čemu? Mám přistoupit na její hru? Potřásla jsem si s ní. Ještě ji ponížím, že se rozhodla si potřást rukou zrovna se mnou. Bude toho litovat ona, ne já.
Kdybych tušila, co se za těmi chladnými slovy a falešným úsměvem skrývá, potřásla bych si s ní tehdy rukou?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře