Gomenasai 01

21. říjen 2016 | 07.00 |

Pohled Ryuunosukeho:
Ryuunosuke pomalu otevřel oči, avšak okamžitě je prudce zavřel, protože byl málem oslepen prudkým bílým světlem nad sebou. Promnul si kořen nosu, aby se dostal z onoho nepříjemného pocitu, kdy nic pořádného nemůže vidět.
"Ach, pane Okuyamo, konečně jste vzhůru!" ozvalo se odněkud z pokoje. Kdo to mohl být? Ryunnosuke otočil hlavu instinktivně za hlasem, který však nepoznával.
"Kde to jsem?" zeptal se konečně a pomalu otevřel oči, nejdříve jenom trochu, aby si zvykl na světlo kolem sebe, a potom úplně, když měl jistotu, že to jeho předtím podrážděné oči vydrží.
"Jsme v nemocnici, pane Okuyamo," hlas opět promluvil. "Měl jste autonehodu při Vaší cestě do práce. Pamatujete si něco?" Ryunnosuke se nyní pořádně rozhlédl po pokoji a všiml si muže nosícího bílý, laboratorní plášť vedle své postele. Doktor? Takže je vážně v nemocnici, myslel si, že slyší špatně.
"Ne, nic si nepamatuji," řekl Ryuunosuke a začal panikařit. Chytil se za hlavu a ruce se mu klepaly. "Doktore, proč si nic nepamatuji? Co se stalo?!" Prudce vstal, prohlížejíc si své klepající se ruce, než ho doktor chytil za ramena a jemně ho přitlačil zpátky na postel. Kupodivu ho dotek doktora uklidnil – měl jistotu, že pořád žije.
"To je v pořádku," řekl doktor vlídným, uklidňujícím hlasem. "Měl jste autonehodu. Musel jste se zřejmě praštit do hlavy během ní, pane Okuyamo. Zůstanete tady na pozorování, dokud nebudete naprosto v pořádku. Rozumíte mi?"
Ryuunosuke jenom tiše přikývl.
Doktor posléze jen dodal, že bude muset odejít, ale že mu pošle sestru, aby se o něj postarala. Potom tiše odešel, zatímco Ryuunosuke tiše přikývl. Nahlas jenom poznamenal, že ničemu z toho pořádně nerozumí, než se znaveně svalil zpátky na postel a vzdychl, čekajíc na sestru, než přijde. Mezitím opatrně tiskl ruce v pěst, pohybujíc se svými prsty, aby se ujistil, že má pořád cit v dlaních.
"Pan Okuyama?" slyšel najednou ženský hlas, vzhlédl a viděl ve dveřích mladou sestřičku. Usmála se na něj a vešla dovnitř. "Doktor Shoji mě posílá. Je Vám špatně? Chtěl byste nějaké léky?" Ryuunosuke jenom tiše zakroutil hlavou. "Chtěl byste se projít po nemocnici a vidět, jak to tady vypadá?"
Ryuunosuke se na ni trochu znaveně podíval, zamyslel se a potom přikývl.
"Dobře, pomohu Vám z postele," řekla s milým úsměvem na tváři a přešla k jeho posteli, pomáhající mu sednout si a postavit se na nohy.
Ryuunosuke se přidržel stojanu s infúzí vedle své postele a pomalu se dostal na nohy, zatímco mu pomohla sestřička udržet rovnováhu při prvním kroku. Ryuunosuke se opatrně, pomalu dostával každým krokem blíže ke dveřím, zatímco se pevně, avšak zároveň slabě přidržoval stojanu.

Když se sestřičkou vyšel ven, slyšel, jak začalo něco pípat. Sestřička vytáhla nějaké podivné stopky a omluvila se mu.
"Je tady jiný pacient, který mě volá. Budete v pořádku?" zeptala se ho, jemně ho hladíc po rameni, jako zraněné zvíře. Ryuunosuke pohlédl na její ruku, potom jí do očí a váhavě přikývl. Usmála se na něj a pokračovala: "Dobře, kdybyste cokoliv potřeboval, nebojte se oslovit někoho z personálu. Jděte pomalu, a kdybyste si nebyl jistý svými kroky, najděte nejbližší místo k opření, nebo lépe k sezení."
Poslední větu dodávala už za spěšného kroku kolem něj, následně se rozběhla a utíkala na pokoj s pacientem, který ji tak zoufale volal. Ryuunosuke si povzdychl a udělal pár kroků navíc, než se dostal k prvnímu rohu, kde zabočil, a netušil, kam má vůbec jít. Nikdy tady nebyl, alespoň si to nepamatuje.
"Zajímalo by mě, jak je tahle díra velká," zabrblal si spíše pod nos a pomalými, opatrnými kroky postupoval dál skrz chodbu.

Pohled Kasumi:
Kasumi se posadila ve své posteli a čekala, až sestřička přijde.
"Slečno Hatake, volala jste?" zeptala se sestřička, která přispěchala do jejího pokoje, trochu zadýchaná. Kasumi se na ni mile usmála a přikývla. Když sestra popadla dech, narovnala se a úsměv jí opětovala.
"Chtěla jsem se jen zeptat, jestli bych se nemohla trochu projet po okolí?" zeptala se Kasumi zdvořile, jako vždycky. "Pokud Vám to ovšem nevadí," dodala ihned, avšak nadšení z její tváře a očí nezmizelo s oním dodatkem. Sestřička si toho všimla a přikývla. Obdivovala tuhle dívenku, jak se nikdy nevzdává.
"Ovšemže, slečno Hatake," řekla a otočila se ke dveřím, kde se ještě zastavila, otočila se na ni a dodala: "Hned budu zpátky s vaším vozíčkem," dodala spěšně a vyšla ze dveří. Kasumi se za ní dívala. Posadila se na okraj postele a svěsila nohy dolů, čekajíc na sestřin návrat. Kam by měla dnes jet? Je zde někdo nový? Kolik lidí od včerejška odešlo domů? Nebude jí smutno, až odejdou všichni její přátelé, byť bylo dvakrát nebo třikrát tak starší než ona? To dvacetiletou Kasumi ani tak moc netrápilo. Byla ráda za každou novou tvář, kterou poznala.
‚Přijde dnes Keiko?‘ pomyslela si, než ji vyrušilo z myšlení otevření dveří. Sledovala sestru, která jí pomohla odpojit se od umělé výživy, a usadila se na vozíček.
"Tak," promluvila sestra konečně po nekončící minutě ticha. "Vše je v pořádku," dodala a vytlačila Kasumi z jejího pokoje. Pomohla jí přejet přes práh.
Kasumi jí zdvořile poděkovala a dál se vydala sama, zatímco sestřička zavřela za ní dveře a sama odešla za prací do jiného pokoje. Když se dostala do haly, povšimla si, že polovina starých lidí, se kterými si vždy tak mile povídala, byla už pryč. Včera tady byl povyk, šli domů, nebo opustili tento svět? Trochu ji to rozesmutnilo. Vydala se směrem ven, kde už měla své oblíbené místo s výhledem, ale zarazil jí hlas z televize. Pomalu se otočila s vozíkem a přejela k televizi, před kterou sedělo plno lidí a nemohlo se dohodnout, co vůbec budou sledovat.
Viděla v ní ženu, která jí byla hodně podobná. Viděla v ní Keiko, svou mladší sestru, která se mile usmívala do televize a odpovídala na otázky reportéra, který ji zpovídal z jejího osobního života. Keiko Hatake byla známá herečka a dabérka, je tedy jasné, že když ji člověk uviděl, chtěl s ní natočit rozhovor. ‚Má vážně štěstí,‘ pomyslela si Kasumi a smutně se usmála. Sledovala svou sestru, jak celá září a s úsměvem odpovídá na otázky, které jí byly pokládány. Déle už to však nevydržela. Několikrát zamrkala, aby se zbavila slz z očí, otočila se na vozíčku a jela pryč. Zůstat tam ještě chvíli, jistě by začala plakat.
Dojela na své oblíbené místo venku, zatímco si tiše broukala melodii. Vzpomínala, když k ní Keiko jako malá chodila, hrávala jí na housle. Milovala ten zvuk. To ji donutilo vypustit ještě jednu slzu navíc, než se konečně zastavila. Vzhlédla k městu Tanabe před sebou. Vždycky měla na něj překrásný výhled odsud – nikdy tam nebyla, snila o tom, jaké to tam může být. Jací jsou zdejší lidé?
"Jako vždycky... překrásný výhled," zašeptala si pro sebe. Pomalu zavřela oči. "Jaké to tam skutečně je? Jací jsou zdejší lidé? Mají tak dobrou horkou čokoládu jako tady, nebo je ještě lepší? Mají tam žvýkačky s příchutí jahody?"
Věci, které nikdy nemohla zkusit. Věci, které měla zapovězené kvůli svým nemocným plicím. Se zavřenýma očima užívala si prostředí kolem sebe, nasávala vzduch, jakoby si přál rozplynout se a v podobě prášku poletovat nad městem, prohlížet si ho a sledovat životy obyčejných lidí. Lidí, kteří měli možnost volby a zvolili si správně.

Pohled Ryuunosukeho:
Ryuunosuke se zastavil, když procházel chodbou a podíval se z okna. Viděl nejvyšší stavby města Tanabe, ve kterém doposud žil. Tedy alespoň v to doufal. O kolik vzácných vzpomínek přišel? Bylo mu tehdy dvacet dva let. Kolik toho za život poznal? Miloval někdy někoho? Milovala ho jeho rodina? Nebo byl sirotek?
"Páni," vzdychl při pohledu na vrcholky staveb města a zkusil se postavit na špičky, aby viděl lépe. "Vypadá to překrásně." Chvíli na to všiml dívky na vozíčku koutkem oka, rychle klesl zpátky na paty a mírně s sebou škubl, aby se skryl, jako kdyby udělal něco nehezkého. ‚Kdo to může být?‘ zamyslel se a pozoroval dívku nedaleko od sebe. ‚Vypadá povědomě. Měl bych ji jít pozdravit?‘
Rozhodl se. Opatrnými, nejistými a pomalými kroky se pomalu blížil k dívce venku a chvíli si ji jen tak prohlížel. Mile ji pozdravil, na což dívka trochu nadskočila a podíval se jeho směrem. Mile se na něj usmála.
"Dobrý den," pozdravila ho mile. Nebyla to dívka, jak si původně myslel, byla to žena. Překrásná žena, jejíž tmavé vlasy byly rovné, dlouhé, sahaly jí až dolů ke kostrči, byly lesklé, překrásné, jako havraní peříčka na podzim.
"Omlouvám, že jsem tě tak polekal," řekl a podrbal se na hlavě trochu stydlivě.
Dívka naklonial hlavu na stranu a prohlížela si ho.
"Neviděli jsme se už někdy?" zeptala se zaujatě.
"N-Nevím," zakoktal Ryuunosuke váhavě. "Prý jsem měl autonehodu... a nejspíš jsem ztratil paměť."
Dívka ho sledovala a mile se na něj usmála. Otočila se na vozíčku k němu a zvedla ruku výše k němu. Zaraženě ji sledoval.
"V tom případě mě těší, jmenuji se Kasumi Hatake," usmála se na něj a on ji nyní spatřil, jako nějakého překrásného anděla. Je vůbec možné, že stojí na zemi, stejně jako ona:? Nezemřel náhodou a není v nebi? Uvědomil si, že na ni hledí, za což se stydlivě omluvil, a slabě stiskl její ruku.
"T-Těší mě... Jmenuji se Ryuunosuke Okuyama," představil se mile a pokusil se úsměv opětovat. Kasumi se chvíli smála, než se začala dusit svým kašlem. Ryuunosuke chvíli váhal, než se k ní přiblížil a poplácal jí po zádech s otázkou, zda je v pořádku.
Když přikývla a vysvětlila mu, že se to stává pořád, Ryuunosuke pohlédl smutně do země. Navrhl, že ji odveze zpátky na pokoj, pokud se necítí dobře, ona však zakroutila hlavou a usmála se víc.
"Zvládnu to sama," řekla vesele a projela kolem něj. "Doufám, že tě tady ještě někdy uvidím," dodala a zamávala mu předtím, než zmizela ve dveřích nemocnice. Ryuunosuke se za ní díval.
‚Vypadá povědomě,‘ napadlo ho. ‚Kde jsem ji už viděl? A proč je tady? Vypadá zdravě, až na ten kašel.‘
Podíval se na město Tanabe před sebou a nechal se unášet tím překrásným výhledem. Na co všechno zapomněl? Znal tuhle dívku? Plno otázek, žádné odpovědi...
Dne 21. října roku 2016 Ryuunosuke potkal Kasumi. Zbývalo osudných 65 dnů, které stráví spolu tito dva lidé, než se kolo osudu pro jednoho z nich zastaví navěky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře