Legenda, proměna a prach 2

29. říjen 2016 | 06.26 |
› 

V úterý ráno jsem ležela v posteli a čekala, až bude vhodná chvíle probudit a následně zavést mé bratry do školky a doufat, že vydrží zůstat vzorní, jako včera. Pořád jsem se však v mysli vracela k tomu, co mi včera pověděla včelí královna, slečna dokonalá. Určitě si ze mě jenom vystřelila, pochybuji, že by to myslela vážně – byla opilá, nic jiného by tomu neodpovídalo. Čekání mě přestalo bavit. Rozhodla jsem se jim oplatit jejich štědrost ze včerejška, vzbudila jsme je o deset minut dříve, než obvykle. Oba hned spustili, že máme ještě čas, ale já jim surově vzala peřiny a ukázala jim směr koupelna. Oba zavrávorali a loudavě se odvlekli navzájem, podpírajíc jeden druhého do koupelny.
Stála jsem jim za zády, abych se ujistila, že to nedopadne, jako včera ráno, kdy si Jim usmyslel, že Toma potrápí, a využije k tomu celou tubu pasty. Kdo to po nich uklízel a potom s nimi vyšel pozdě a přišel do školy pozdě? Ano, správně. Já! Tentokrát byli pod vážným, ostřížím dohledem. Když jsem měla jistotu, že si už obličeje budou schopni umýt, aniž by něco nenatropili, vydala jsem se jim přichystat snídat a ohřát čaj. Ve dveřích jsem ještě stihla zamávat tátovi, který beze slova odešel, jen mi odpověděl stejným gestem na rozloučení. Máma bude ještě spát, dnes má odpolední. Musím se postarat o chod domácnosti, dokud ještě spí.
Připravila jsem jim rychlou snídani a chtěla je zavolat – byla jsem svědkem, jak se oba přetahují o ručník a trhají ho na kousky. Tak fajn, řekněme, že mi právě roztrhli ručník. Oba dostali pohlavek a po rukách tak silně, jak jen to šlo, ale zároveň jsem neporušila pravidla kendó – neútočit na neozbrojené. I když by si zasloužili pětadvacet na prdel. Pod mým bedlivým dohledem, zatímco jsem pila kávu, snídali. Museli se přemáhat, aby byli naprosto v klidu a nijak mě nevyrušili, pohrozila jsem jim tentokrát pořádnou ránou. Přikázala jsem jim umýt po sobě hrnky, zatímco jsem šla zkusit, zda můj úbor je už suchý. Byl suchý, alespoň jedno pozitivum. Přehodila jsem ho přes židli, aby ho, až se vzbudí, máma přežehlila. Uměla to rozhodně lépe než já. Najednou jsem slyšela křik.
"A dost!" zakřičela jsem na oba dva, sundala si papuče a hodila je po nich. Ti dva malí uličníci pustili vodu na plno a Jim jí kropil Toma. Než jsem se dostala ke kohoutku, byla jsem kompletně mokrá. Oba schytali několik pohlavků, ale ani to jim nestačilo, protože se smáli, jako pomatení. Takže je mi jasné, že opět přijdu pozdě! Když jsem konečně našla čisté oblečení a ujistila se, že ti dva nemají po ruce vodu (ani jinou nebezpečnou věc), popadla jsem je trochu surově za zápěstí, až oba protestovali. Upravila jsem jim košile a zasunula je do kalhot, jako naschvál si je oba vyndali a zasmáli se tomu. Přivedou mě do blázince – nechápu, jak to s nimi máma mohla sedm let vydržet a nezešílet.
Když jsme vycházeli, bylo už skoro osm. Výborně, takže zase zameškám minimálně půlhodinu z první hodiny. Ti dva vyběhli kupředu, zatímco jsem zamykala.
"Pozor!" zakřičela jsem na ně, když jsem si všimla, že se k nim blíží auto, a oni se jako vždycky nerozhlédli. Kupodivu se zastavili na cestě a auto jenom kousek od nich, zatímco oba na to drahé auto hleděli s otevřenou pusou. Přiblížila jsem se, ale jen o pár kroků, abych mohla zmateně zamrkat a nahodit otrávený výraz. To mě snad hodlá sledovat? Spravila jsem si batoh a přešla ke svým bratrům, nevšímaje si řidičky; Alice Lionové, za kterou seděly Samanta a Emma a všechny tři mi pobaveně mávaly.
"Proč jsi nám neřekla, že mají tvoje kámošky takové fáro?" zeptal se Tom unešeně a já převrátila oči.
"Nejsou to moje kámošky," užila jsem jeho výrazu a oba své bratry posunula před sebe, protože se pořád otáčeli a hleděli na to auto. Královna však popojela kupředu mile mě i mé bratry pozdravila. Ignoruj ji, říkala jsem si pro sebe. Málem najela na chodník, což mé bratry snad ještě více vzrušilo a ptaly, se zda se toho laku na autě mohou dotknout. Pohrdavě jsem pronesla, že ještě něco chytí, když se toho dotknou, třeba breberky, tak se znechuceně odtáhli a vyplázli jazyky. Alice se chytila za hruď, jakoby přišla o dech. Upozornila mě, že ho dala zrovna vyleštit, ale že si mí bratři (i já) mohou sáhnout. To určitě. Popojela kupředu a otevřela mi dveře.
"Naskoč," řekla a nahodila ten dokonalý úsměv. Cože? Pozvedal jsem obočí a hleděla na ni. "Pěšky to rozhodně nestihnete a já jsem schopna zavést tě do minuty do školky a do dvou minut do školy. Co ty na to?"
"Sázka?" ušklíbla jsem se na ni. Natáhla ke mně ruku.
"Když si to tolik přeješ...?" nechala svou větu zaznít do vzduchu. Potom ruku stáhla, když viděla, že se nemám k činu. Mí bratři naskočili bez druhého pobízení a říkali mi, abych si pohnula. Fajn, až vás zabije, já do vězení nepůjdu, pomyslela jsem si, usadila se vedle Alice a zavřela dveře. K mému překvapení to nechala změřit Emmu. Byli jsme do padesáti sekund před školkou a oba mí bratři unešeně děkovali a utíkali do školky. "Myslela jsem si, že zaspíš, tak jsme na tebe počkaly," řekla mile ke mně.
Děsila mě.
"Fajn, já taky vystupuji, dojdu to pěšky," rozhodla jsem se. Zastavila mě a znovu nahodila úsměv, že se přece se mnou vsadila, že do minuty bude zase ve škole. Shodila si sluneční brýle do obličeje a rozjela se kupředu. Na parkovišti na nás všichni hleděli – no jo, kdo může říct, že každý den může jezdit drahým autem do školy? Poděkovala jsem pohrdavě za svezení a chtěla odejít, ale to už mě chytila za ruku a stáhla zpátky k nim.
"Přece sis nemyslela, že to dělám jen tak?" zeptala se s koketním úsměvem. Chvíli na to si spravila obličej a ten úsměv jí konečně zmizel. Zakroutila jsem nad ní hlavou a pronesla, že je střelená, otočila se k ní zády a vydala se do třídy. Už se Vám někdy stalo, že tolik nenávidíte prostor kolem sebe? Představte si své největší nepřátele ve třídě... a představte si, jak jsem se cítila, když si ty tři kolem mě rozsedly a bránily mi dýchat. Podívala jsme se z okna, zatímco do mě po celou tu dobu Emma nebo Samanta hučely. Kolik jim Alice proboha zaplatila, aby mi zničily život? O přestávce jsem se jich už vztekle zeptala, proč mě všude pronásledují. Alice mě chytila za ruce.
"Koukej mě pustit, nebo ti ty ruce zlomím," varovala jsem ji upřímně.
"Zapomnělas? Jsme nyní kámošky," použila stejně otřesný výraz, jako mí bratři. Tak to asi těžko, pomyslela jsem si, vysmekla jsem se jí ze sevření a zakroutila nad ní hlavou. Bouhžel – ty tři byly horší, než klíšťata. Držely se mě celý den a neustále se mě pokoušely zapojit do hovoru. Já je kompletně ignorovala. Když skončila škola, zamířila jsem rovnou domů. Jaký j to pocit, když ve stejném tempu Vaší chůze jezdí auto? Ten pocit jsem zažila díky otravné Alice, které se asi jen tak nezbavím.
"Asi jsme si špatně rozuměly, ale nechci s Vámi mít nic společného," řekla jsem upřímně, opíraje se o její auto. Potom jsem se zarazila. Nikdo mi doposud nevolal ze školky! Zkontrolovala jsme si rychle mobil a rozběhla jsem se pryč. Celou tu dobu mě zaměstnávaly ony a já jsem si to ani neuvědomila! Došli tam, že ano? Že ano?! Doběhla jsem do školky, kde mi učitelka řekla, že sem dnes kluci nedorazili. Utíkala jsem domů a volala mámě. Jistě ji vzbudím a naštvu, ale musela jsem mít jistotu. Div jsem nepraštila s mobilem o zem, když mi řekla, že se kluci vrátili sami a jsou vzorní. Já je už vážně zabiju!
"Tak naskoč," promluvila na mě opět královna třídy a já jí věnovala vzteklý pohled. "Musíš si koupit nějaké nové hadry, v tomhle doufám nechceš chodit v naší společnosti?" Prohodila rukou kolem dokola a potom se mile usmála. Otevřela mi dveře. "Naskoč," řekla mi znovu. V duchu jsem se ušklíbla. Tak nové hadry, říkáš? Budu tě stát hodně – když si to mohou užívat ony, užiji si to i já! Usadila jsem se na sedadlo vedle ní. Dojeli jsme do obřího obchodního domu, kde jsem vždycky toužila jít, kdybych měla nějaký volný čas. Cestou dovnitř jsem zavolala tátově kamarádovi, že dnes na trénink nepřijdu, protože mi do toho něco vešlo. Byl chápavý. Nebo spíše to bylo kvůli tomu, že tam mám jako jediná nulovou absenci.
Sotva jsme vešly, ty tři do mě hustily všelijaké věci, kterým jsem sotva rozuměla, tahaly mě z jednoho obchodu do druhého, dávaly přede mě oblečení a jedna druhou překřikovala, že to se ke mně nehodí, že mám zkusit to nebo ono. Bolela mě z toho hlava, takže se ze mě stala jejich loutka, kterou tahaly z jednoho obchodu do druhého, navlékaly na ni drahé šaty, to samé pořád dokola a dokola. Sotva jsem pronesla: "Nebaví mě to, jdu domů.", popadly mě za ruku a tahaly zase do jiného drahého obchodu. Pověsily na mě hordu tašek a po chvíli přibývaly další a další. Ani jedna z těch věcí, kterou mi tak ochotně kupovaly, se mi nelíbila. A když už jsem si myslela, že mě v podvečer – po namáhavém nákupu, po únavné kávě s těmi třemi – odvezou domů a já budu moci vydechnout, zastavili jsme před Aliciným domem. Tam vytahaly všechny mé věci a donutily mě, abych si je zkusila. Když jsem chodila na příšerně vysokých podpatcích, div jsem neskončila na zemi, pokřikovaly na mě, abych se narovnala, zatímco mi Emma tlačila do zad a názorně kroutila boky. Spravila jsem si brýle, které mi díky její ochotě, tedy surovosti, málem sletěly z nosu. Moje nenávist vůči nim hezky rostla a rostla. Však si brzy odskáčou ony!
Usadily mě na židli – díky bohu, skopla jsem ze sebe podpatky a prohýbala prsty, unesena tou svobodou. Cítila jsem, že se dotkly mých vlasů a prudce jsem s sebou škubla. Emma se omluvila s otázkou, zda to bolelo. Držela v ruce hřeben. Cítila jsem, jak mi někdo chytá ucho a prudce trhla hlavou na druhou stranu. To už mě Samanta napomenula, abych s sebou nešila, jinak mi propíchne ucho. A čím proboha?! Bylo to jedním slovem mučení. Trpěla jsem, jako zvíře. Spravovali mi vlasy, dávaly mi prapodivné natáčky a já jen zděšeně sledovala, co mi to provádějí. Když mi chtěli vypíchnout oko řasenkou, stiskla jsem Alicino zápěstí tak pevně, až se na mě obořila, abych jí dovolila to jenom zkusit. Vypíchne mi oko! Pevně jsem oči zavřela.
"Takhle to ale nepůjde, Caroline," řekla smutně. Mučení! Mučení! Mučení! Sadistky! Podepřela jsem si hlavu, zatímco si pohrávaly s mými vlasy a zkoušely s nimi všemožné věci, zatímco jsem jenom převracela oči. Ta odporná řasenka mě dráždila. Stejně, až přijdu domů, tak si to ihned sundám, smyju a učešu se stoprocentně jinak! Napadlo mě, kdy se budu učit na zítřejší test. Už to vypadalo, že skončily, ale málem mě shodily ze židle, když mě popadly, postavily na nohy a dovedly mě k taškám, kde ke mně přidávaly kopu oblečení, zase ty kombinace měnily a nakonec se shodly v černých šatech bez ramínek. Do toho mě nedostanou! A už vůbec ne bez spodního prádla, jak mi navrhovaly!
"Ani za milión let!" řekla jsem, připravená odejít, ale opět mě stáhly k sobě. Po půlhodině dlouhého boje jsem stála v těch směšných šatech a paty mě bolely od vysokého podpatku. Chvíli na to vyšly i ony, upravené, v podobných šatech. Výborně, stala se ze mě osoba, která se mi doposud hnusila. "Můžu už jít domů?" zeptala jsem se pohrdavě, připravena z nohou skopnout boty a utíkat. Popadly mě a učily mě chodit po schodech. Byl to boj. Dostaly mě do auta a cestou někam do neznáma mi Samanta a Emma hbitě lakovaly nehty na sytě růžovou barvu. Ach bože! Chtěla jsem brečet, ale to mi zakázaly, abych si nerozmazala řasenku a make-up.
Zastavily jsme před domem, který byl naprosto stejný, jako od Alice předtím, jen měl jinou vstupní bránu. Už z dálky byla slyšet nesnesitelně hlasitá hudba, teda spíše slova přednesená a v pozadí hudba – rap. Nechtěla jsem vyjít ven – styděla jsem se za to, jak jsem vypadala. Samanta a Emma mě však dostaly ven, Alice se mi obmotala kolem ruky na podpatcích skoro utíkala dovnitř do domu.
Jeden pohled stačil – opilí nebo pod vlivem drog, vzrušení a naprosto nechutní. Mladiství této doby. Skupina lidí, kam jsem nikdy nechtěla patřit. Navrhla jsem, že půjdu domů, protože musím uvařit večeři bratrům. Samanta mávla rukou, že to ještě chvíli beze mě vydrží a podala mi jakýsi nápoj. Okusila jsem ho. Málem jsem ho vyplivla na zem. Ani jsem si nechtěla tipovat, co všechno musely smíchat dohromady, aby z toho vzniklo něco tak odporného!
Vrazila jsem do nějakého kluka a netušila jsem, zda se mu mám omluvit, on si mě prohlédl, mile se usmál, pozdravil mě a zároveň se mi omluvil. Než jsem byla schopná si ho prohlédnout lépe, už mě Alice tahala pryč a představovala mě mnoha dalším lidem. Nikoho jsem tady neznala. Nechtěla jsem tady být.
Tato pochybná oslava trvala až do pozdních hodin ranních, kdy jsem ty tři už musela prosit, abychom vážně jely domů. Všechny tři naprosto opilé – aha, takže je budu muset odvézt. Alice mě překvapila – usadila se za sedadlo řidiče a zavelela kupředu, opírajíc se vzápětí hlavou o volant, troubíc na všechny kolem. Povzdychla jsem si. Alespoň se zavezu domů a ony cestou vystřízliví, potom pojedou samy. Dávala jsem pozor, abych do ničeho nevrazila, ikdyž škrábanec navíc by se tomuhle autu jenom hodil. Pohlédla jsem na hodiny a vykulila oči. Vyhledala jsem kdesi na zemi své brýle, abych se přesvědčila, že jsou skutečně čtyři hodiny ráno! Máma, pokud dorazí, a táta, pokud bude doma, mě zabijí!
Díky bohu, že ty tři vzadu cestou vystřízlivěly, a navigovaly mě skrz čtvrtě, které jsem neznala. Tohle jsem nikdy netoužila zažít. Že jsem na něco takového přistoupila! Když jsem zastavila před svým domem, podávaly mi všechny tři plno tašek s mým novým oblečením a Emma mi kázala, abych si zítra oblékla nějaký skvělý outfit.
Alice kupodivu vystřízlivěla, usedla za volant a popřála mi hezkou noc. Na otázku, zda se mí rodiče budou hněvat, jsem se jenom usmála, že to jistě pochopí. I ona se usmála, dodala, že dnes pro mě přijede ve stejný čas, jako včera, a potom se rozjela kupředu. Výborně, takže už se nevyspím, nanejvýš hodinu, ale to nebude mít smysl. Uvařím si raději kávu. Skutečně je toto jejich každodenní život? Kdy se stíhají učit, aby měli tak dobré známky, jaké mají? Zvládnu dnes ten test? Ne, to je mi jasné, ani jsem se na to nemohla podívat, díky někomu. Povzdychla jsem si.
Zalovila jsem kdesi v kapse pro klíče a otevřela tiše dveře, abych nikoho nevzbudila. Měla jsem naprosto jasno v tom, co udělám, ale předtím...
Zatoužila jsem po vrchovaté vaně plné horké vody. Jen se do ní ponořit, zamyslet se... a víckrát se nevynořit nahoru, abych nemusela každý den čelit předsudkům druhých, každou hodinu a nyní i každou minutu svého života.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře