Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis dvanáctý

8. září 2015 | 07.03 |

Dopis dvanáctý

Noir se nakonec probudil, jako poslední osoba v domě; Alice už dávno pobíhala po kuchyni a připravovala snídani, zatímco Reson ani Rhein ze svých pozic z předchozích hodin nevstali, ani je nějak nepozměnili. Pořád měli o čem se bavit. Kdykoliv našli téma, které toho druhého zraňovalo, hned se přešlo na něco jiné. Reson se proto omluvil, když se Rheina zeptal na jeho zdravotní stav a uvědomil si jakousi pomyslnou neochotu rozebírat jeho stáří. Rhein to však přešel se slovy, že je starý strašák, který by měl zmizet, a tak našli společnou cestu pryč z toho kruhu, do kterého se pomalu blížili. Rhein nad tím jen mávl rukou, vůbec se o svůj zdravotní stav nestaral. Dokud dýchá a dokud mluví a zpívá, ještě nezemřel, hodlá tady strašit dlouhou dobu. Alice se zastavila, sotva spatřila Noira na schodech s rozcuchanými vlasy. Hned vyprskla v smích a chytila se za břicho, na což hned Noir zasyčel, aby se nesmála. Ona však odpověděla, že vypadá naprosto rozkošně. Vlasy měl Noir rozcuchané na všechny strachy a trčely mu především nahoru, takže vypadal spíše jako strašák. Hned si chtěl vlasy rozcuchat, ale Alice ho popadla, ukazujíc ho svému dědečkovi, který na něj chvíli hleděl a pak se hlasitě rozesmál, mlátil nohou o zem a držel se za břicho. Reson se na Noira podíval jen zpoza ramene a pak zase před sebe.

Když se Noirovi konečně podařilo své vlasy zkrotit, Alice se mu pořád posmívala, stejně tak Rhein se smál při pohledu na něj. Přestože nabídli Resonovi snídani, zdvořile ji odmítl. Rhein na něj zasyčel, aby ho příliš neštval s tím, že toho moc nesní, jinak mu do krku nacpe celého krocana, pak může říkat takové kecy. Reson se pousmál a souhlasil s ním.

"Ostatně, je to Vaše povinnost, starat se o ostatní lidi, aby byli zdraví," dodal nakonec. Rhein a Alice je nakonec vyprovodili, když Noir snědl chleba s máslem a solí. Reson jim poděkoval za nocleh a za jídlo, na což se Rhein rozohnil, že skoro nic do toho úzkého krku nenacpal, tak na co si tady nyní hraje. Alice ho musela okřiknout. Rhein se potupně omluvil. Alice předala Noirovi šálu, čepici a rukavice se slovy, aby se nenachladil a brzy se sem vrátil. Reson se usmál a pohladil Alici po hlavě se slovy, aby na něj dávala pozor. Ona mu přikázala, aby dával pozor na Noira. Když jim posléze mávali ze dveří, Reson se podíval směrem k místu, kde předtím byla tržnice.

Lampióny se už vyměnily za nové, některé shořely, jiným zhasla svíčka a spadly na zem.

Muž se zbraněmi se za nimi díval, jak odcházejí. Tiše poznamenal, že hra začala a on se pořád tváří, jako tichý hráč, který hrát ještě nezačal.

A tak, sotva vyšel měsíc a jasně jim svítil na cestu, opustili Noir a Reson město Lennoncard, zatímco je všichni pocestní zdravili a loučili se s nimi. Noir se Resona zeptal, proč tady nemohou zůstat. Doručovatel odvětil, že mají ještě nějakou práci, ale vzápětí mu slíbil, že cesta už nebude dlouhá. Noir se mu najednou zavěsil o ruku. Reson se na něj tiše podíval, zatímco se chlapec díval do země. Na chvíli se zdálo, že se Reson usmál.

Ještěrka za nimi utíkala a hulákala, skřehotala za nimi, jak si mohli dovolit na ni zapomenout. Noir se mírně skrčil, aby mu mohla vylézt po zádech a nadále s ní pokračoval, zatímco se mu obmotala kolem krku. Reson pohlédl do mapy a Noir se postavil na špičky, aby vůbec něco viděl. Nakonec se Reson mírně snížil, aby i on viděl. Důkladný popis celé země se vyskytoval na tak malé mapě. Mířili k nejbližšímu městu, které bylo vzdálené, podle poznámek kolem, dva dny cesty. Vzhledem k tomu, že Reson nyní putuje s Noirem a ještěrkou, bude to cesta o něco delší.

Když opouštěli Lennoncard, Noir se naposledy podíval dolů na město.

Rozběhl se za Resonem a teprve nyní se ho zeptal, zda je v pořádku. Reson se na něj podíval a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co tím myslí. S menším úšklebkem mu řekl, že ho sotva jenom škrábl, sebral mu na chvíli čepici a rozcuchal chlapci vlasy. Noir ihned sebral čepici zpět a tiše zasyčel, aby ho nedráždil, jinak se tentokrát strefí, protože bude mířit přesně. Reson ho poškádlil slovy, že by se netrefil, ani kdyby stál přímo před ním.

Noir se ho hlasitě zeptal, co si to k němu dovoluje, a protože se Reson pomalu rozběhl pryč, vypálil Noir ihned za ním, křičíc za ním, aby okamžitě zastavil. Ještěrka se jen zarazila nad jejich rádoby najednou dobrým vztahem, když viděla, jak se navzájem škádlí. Přesto se však zdálo, že se usmála a uculila se. Protože s nimi vydržela a její rána se už zahojila, hodil jí Reson kousek masa, po kterém skočila jako nějaká šelma a trhala ho, zatímco se oba smáli. Hned na ně zasyčela, zda nechtějí být další obětí v jejich drápcích. Nemohla však odolat, když vlezla Resonovi pod košili a stočila se do klubíčka, přidržujíc se na jeho ramenech.

Noir se zasmál, že je na něj závislá, na což na něj ještěrka hodila nehezký pohled a tiše zavrčela. Reson ji pohladil po hlavě, lísala se k jeho ruce a vrněla. Reson poznamenal, že hledá jen místo, kde se přichytit, aby jí bylo teplo. Ještěrka vyplázla na Noira jazyk, což ho pobouřilo.

Cesta probíhala bez problémů, ono dítě Resonovi už nepřipadala až tak protivné, jako předtím. Prohlédl si mapu a pohlédl na horu před nimi. Navrhl Noirovi rychlejší cestu, ale obtížnější, přes strmé hory daleko před nimi. Noir, protože se díval po lese kolem, ho nevnímal. Když se ho Reson zeptal znovu a hlasitěji, trhl hlavou a usmál se, že je mu to jedno. Reson si povzdychl a něco si zabrblal. Noir okolo něj proběhl, div ho nestrhl k zemi a vesele se zasmál, že by měli vyrazit. Resoun zakroutil hlavou, však usmál se trochu. Chlapec po chvíli přestal utíkat, protože cestu neznal.

Konečně kráčeli jeden vedle druhého, jako sobě rovni, jako přátelé.

Noira mírně strašily špičaté vrcholky hor, posypané sněhem, jinak jejich půda byla temně černá a leskla se v odrazu hvězd a měsíčního svitu. Reson kráčel nahoru po hoře bez problémů, už zde lezl tolikrát, že zde mohl kráčet se zavřenýma očima a se zavázanými rukami, bez jediného problému, a hravě by se dostal na druhou stranu hory. Jenomže Noir touhle cestou šel poprvé; vlastně byl poprvé mimo svou vesnici. Podjela mu ruka, skončil na zadku a sjížděl dolů s menším křikem. Sotva se zastavil zase na začátku, Reson se za ním konečně ohlédl. Provokativně se ho zeptal, zda chtěl jen vyzkoušet, jak moc zdejší půda klouže. Noir tiše zavrčel, že toho bude litovat a rozběhl se za ním, Když už byl skoro u něj, podjela mu noha a s křikem se zase dostal dolů. To se několikrát opakovalo, až Reson zakroutil hlavou. Takhle ztrácet čas. Kdyby to věděl, šli by oklikou a vyšlo by to nastejno.

Noir seděl unaveně na zemi a špulil ústa na protest, že se už ani nehne.

Reson mu řekl, že jim zbytečně ubíhá čas, na což na něj Noir provokativně vyplázl jazyk. Reson jen zakroutil hlavou a vyzval chlapce, aby to zkusil znovu. Noir se ani nepohnul a další chvíli trucoval. Posléze ho však celé tělo brnělo a studilo, takže vstal a rozběhl se proti strmému kopci před sebou. Ještěrka vykoukla zpod Resonového oblečení a zamrkala. Noir už, už byl nahoře, ale posléze mu noha znovu podjela. Mírně zavrčel. Byl naštvaný nad svou vlastní neschopností.

Najednou ho však chytila čísi ruka v rukavici.

Byl to Reson, který ho nyní držel. Doručovatel se mírně pousmál a pomohl chlapci pomalu nahoru, aby sám nespadl.

Když byl Noir nahoře na bezpečnějším kameni, tiše poděkoval a zahanbeně se díval dolů. Reson ho poplácal po zádech a řekl, že odvedl dobrou práci. Noir se na něj zaraženě díval a pak pohlédl stranou. Něco si zabrblal pro sebe. Reson vstal a nabídl chlapci pomocnou ruku, který ji (jenom pro jistotu) přijal. Nyní měl jistotu, že pokud spadne, doručovatel spadne s ním. Pořád mu to vězelo v hlavě; hodlá mu vůbec někdy říct své jméno? Pokoušel se ho zjistit už i předtím, ani na brašně, kterou si tolik hlídá, jméno nenašel. Pomalu následoval doručovatele přes propast, přes kterou se tyčil vrzající most ze dřeva, které už plesnivělo dlouhou dobu, vrzalo, div neprasklo pod každým jeho krokem. Měl strach, že spadne, že zemře, zatímco Reson poklidně kráčel vpřed. Se slovy, že ten most tady stojí stovky let a nikdy nespadl, ho rozhodně neuklidnil. Nyní se Noir držel provazu a říkal, že dál nepůjde. Reson si povzdychl. Byli v půlce mostu a on dostal hysterický záchvat z toho, že by se mu mohlo něco stát. Tak to tedy pěkně děkuji za takového strašpytele, jako společnost.

Přestože mu Reson řekl, že může jít před ním, a kdyby se něco stalo, jistě by ho dohodil na druhou stranu, Noir rázně odmítl. Držel se provazu, jako klíště. Dokonce ani Reson ho nemohl sundat, přestože se snažil a síly měl celkem dost. Nakonec ho pustil. Rozhodl se ho mírně podráždit. Se slovy, aby si klidně spadl s mostem, pomalu kráčel po vrzajících prknech kupředu. Noir málem zakřičel a zapomněl na svůj strach. Utíkal po mostě, přestože za ním jedno prkno prasklo a sletělo dolů. Předběhl Resona a sám zůstal na druhé straně, držíc se klád, které most podpíraly, zatímco se klepal.

Reson se jen zasmál. Ale i ještěrka okolo něj rychle proběhla, jakoby ji něco polekalo. Tohle Resona už mírně zaráželo; až pak si to uvědomil. Výška jednotlivých vrcholů hor kolem něj a hloubka propasti pod ním. Jedinečná past, kde jeho zbraň nemůže určit, kde se přesně démoni nacházejí. Ale na to, aby se rozhodl, co dál, bylo už pozdě.

Rychle se rozběhl po mostě. Křičíc za Noirem, aby utíkal. Však chlapec se polekal něčeho za ním. A doručovatel si uvědomil svou vlastní chybu, až ho ona samotná dostihla.

Most se v půlce skoro rozlomil, jen část shnilého dřeva ho doposud držela pohromadě. Reson se okamžitě chytil provazu a zavalil ho obří stín. Noir polekaně sledoval scénu před sebou, zatímco ještěrka se podívala stranou; snad ji zaujímalo něco jiného. Démon o velikosti minimálně deseti až dvanácti metrů, do šířky měřící minimálně tři metry, se díval dolů nadoručovatele, jehož uniforma pálila a dráždila démonovy oči. Připomínal jakéhosi hada s temnýma očima, které rudě zářily, jako krev. Démon hlasitě zařval. Reson po něm vypálil, démon však uhnul! Reson se zarazil, střela proletěla okolo něj a mizela v dálce, dokud nezničila skálu daleko před sebou.

Střela přece měla zmizet, tak proč zničila skálu za ním?

Nestihl se vyhnout útoku, který přišel seshora. Démon ho škrábl svými ostny na zádech a srazil k zemi, zatímco sám most přeskočil a zmizel v temnotě. Reson pevně stiskl zuby k sobě, držíc se za ruku, která mu krvácela. Bylo mu jasné, že démon si byl vědom od počátku jeho předešlého zranění. Jednotlivé kapičky rychle padaly dolů do tmy, kde končily v démonově tlamě, který vyplazoval jazyk, aby je všechny pochytil a mohl je zlehounka spolknout.

Když se Reson rozběhl a křičel za Noirem, aby utekl, démon se objevil za ním a opět po něm zaútočil, div ho s sebou nestrhl dolů do propasti. Reson se stihl na poslední chvíli zachytit praskajícího provazu. Zamířil za démonem a několikrát vystřelil. Záře ozářila spodní část propasti. Noir jen polekaně sledoval to, co spatřil Reson na dně propasti. Resona to však nijak nepřekvapilo.

Dole, hluboko pod ním, v několikametrové, hluboké propasti poletovalo a leželo několik desítek, ne-li stovek démonů, kteří se jen velmi líně potloukali vedle toho druhého. Světlo je téměř oslepilo a jednoho dokonce zasáhlo a hned se rozpustil, jako plamínek pod vodou. To donutilo ostatní se ihned hýbat ze strany na stranu. Onen démon, který ochutnal Resonovu krev mezitím po něm zaútočil zezadu. Přestože Reson zaměřil a vystřelil, vrazil do něj démon, div ho nestrhl s sebou. Reson najednou dostal velmi známý pocit, který ho až děsil. Povedlo se mu po značném úsilí vyšplhat zpátky na most a utíkal po něm, co mu nohy stačily. Mezitím démoni jednotlivá prkna vyhazovali pryč svými drápy nebo ostny na zádech a někteří už mlsně poletovali okolo něj, ve snaze ho sežrat během běhu. Přestože po nich doručovatel střílel, co mu prsty stíhaly stisknout spoušť, některé to jen pošimralo a létaly vedle něj ještě agresivněji. Sotva se Noir chtěl přiblížit, zakřičel na něj Reson, aby okamžitě zmizel.

Najednou se jeden kámen odrazil od démonovy hlavy a druhý ho strefil do očí. Démon zasténal, vrazil do druhého a oba se zřítili dolů, zatímco se točili do stran. Reson zavrčel směrem k Noirovi, že mu snad něco řekl. Chlapec však kámen hodil proti dalšímu, který už, už otevíral tlamu a polykal Resona, ale kámen ho vyvedl z míry a donutil ho zastavit. Mezitím ho už Reson skopl dolů přes most, a tak skončil, jako jeho dva společníci.

Někteří démoni změnili svůj tvar a změnili se na malé netopýry a jiné kousavé savce, kteří se proti němu rozletěli a začali ho škrábat a kousat všude možně. Strefit je nyní, to teprve byla výzva. Přestože je zaměřil a předpokládal jejich pohyby správně, náboj minul, protože se pohybovali rychleji, než předpokládal. Neměl na vybranou. Rozběhl se přes most. Démoni rychle hryzali do provazů, aby most úplně zničili. Jednotlivá prkna praskala za Resonem, který utíkal, co mu síly stačily. Démoni řvali a svolávali ještě spící jedince. Řvali na oslavu svého předběžného vítězství. Oslava bude veliká! Hostina bude obrovská! Je zde jeden proradný červ, ten slizký doručovatel. Pojďte si pro něj!

Hluboké hlasy, které volaly za Resonem, že neuteče, ho pronásledovaly a byly pořád silnější a silnější, blíž a blíž, až se Reson skrčil, zuby cvakly naprázdno a démoni sletěli na most. Reson se polekal, když viděl, že několik prken díky tomu prasklo. Rychle se rozběhl kupředu, zatímco za ním Noir křičel a rozběhl se po mostě. Reson za ním křičel, aby z mostu okamžitě zmizel. Několik obřích tlam se za ním otevíralo, jedna s druhou se prala, aby právě ona měla to největší a nejšťavnatější sousto. Sliny jim tekly z úst. Oči jim žhnuly při pomyšlení na onu neodolatelnou chuť krve. A pak se před nimi objevil démon, nejzuřivější ze všech; ten, který to všechno začal; ten, který už Resonovu krev ochutnal a nyní chtěl víc. Nehodlal se dělit s nikým.

Reson se prudce otočil, zamířil na něj a vypálil.

Střela byla tak rychlá a prudká, pro démona nečekaná, takže démon odletěl stranou, zatímco se mu tlama rozpadala, odrazil ostatní démony za sebou, ale stejně tak Reson padal k zemi, zbraň vydala příliš velký zpětný tlak. Sice se země dotkl, ale jenom proto, aby se od ní odrazil, utíkal po rozpadajícím mostě. Most praskl, provaz pozvolna klouzal a dřevěná prkna padala dolů, postupně se oddělovala a točila se do všech stran, když letěla dolů na těla démonů.

Poslední démon, který letěl vzduchem, ale rozpadal se, skočil po Resonovi a strhl ho dolů spolu s mostem. Noir, který zůstal stát na místě, se rychle rozběhl zpátky a sám skočil ke skále, aby ho padající most nestrhl s sebou. Polekaně se podíval dolů a sledoval démona, který padal k zemi a s mostem si pohrával vítr, který mírně zafoukal do jeho zbytku. Most byl rozdělený na tři části. Polovina visela na jedné straně, čtvrtina spadla dolů a čtvrtina zůstala viset na druhé straně. Noir polekaně zavolal do propasti pod sebou. Hej! Jeho hlas se ozval v několika ozvěnách a chlapec se polekal, že doručovatel skončil někde dolů pod zemí spolu s démony, kde nyní ležel mrtvý. Opět zavolal dolů do propasti, kde se jeho hlas rozlehl mezi démony, kteří už pomalu usínali a tiše vrčeli na toho, kdo to všechno způsobil, na toho, kdo je vzbudil, který ležel na zemi a nehýbal se. Poté praskl a prášek z něj zmizel v jejich ústech; odměna za to, že si dovolil je vzbudit kvůli ničemu.

Most se mírně zvedl, když do něj vítr zafoukal.

Najednou Noir vykulil oči a pousmál se. Reson se držel poslední parkety z druhé strany a nyní se jí chytil z druhé strany, přehoupl se a chytil se dřeva nad sebou. Pomalu lezl nahoru, ruka ho pořád bolela a krvácel, avšak nyní ji už měl obvázanou šálou, takže krvácení zastavil, alespoň tak nedráždil démony pod sebou, kteří opět usnuli. Jejich výdechy se ozývaly v tichých ozvěnách skrz celou horu. Postupoval nahoru pomalu; rychleji šplhat s pochroumanou rukou rozhodně nemohl.

Když se konečně dostal nahoru, Noir mu pomohl, aby se od propasti vzdálil, což mladíka překvapilo; spíše očekával, že ho shodí dolů, se slovy, jak si mohl opovážit ho takhle vylekat. Nakonec se pousmál a chlapci prohrábl vlasy. Nasadil mu čepici na hlavu. Poděkoval mu za pomoc. Předtím by ho ani nenapadlo, že by tenhle klučina mu mohl být k nějakému užitku. Nakonec se ukázalo, že ani trochu nelitoval, že s ním chlapec nyní pobýval. Chvíli spočinuli na jednou místě, zatímco si Reson pořádně utáhl šálu kolem ruky, ignorujíc chlapcova slova, že by si měl dát pozor na infekci. Přistihl chlapce, jak se na krátkou chvíli díval na jeho pistoli. Noir ihned předstíral, že se díval kolem. Řekl mu, že to není jeho chyba, že chyba je v jeho zbrani, že neuposlechla rozkaz a vystřelila bez svolení. Přesto, když to říkal, pořád měl před očima to, co se stalo před chvílí; střela minula démona a zničila skálu za ním.

Noir něco zabrblal; něco ve smyslu, že netušil, že bude moci vystřelit na člověka.

Najednou Resonova ruka spočinula na jeho hlavě. Chlapec mírně zrudnul. Pohlédl prudce stranou. Tiše zasyčel, aby toho nechal, že není dítě. Reson se musel tomuhle tvrzení zasmát, stejně tak ještěrka vypadala, že se dokonale baví. Aniž by se Noir nadál, objevil se na doručovatelových ramenech. Hned ho začal mlátit do hlavy a křičet, aby ho okamžitě, ale okamžitěpustil zpátky na zem. Když tak Reson už chtěl učinit, Noir začal vřískat jako siréna, že malé démony poblíž nich vylekal naprosto dokonale. Reson měl velmi blízko k tomu, aby se rozesmál z plného hrdla. Zakroutil hlavou a poklidně kráčel kupředu, bez pohledu zpátky za sebe na propast, na které se před několika minutami ještě tyčil dřevěný most. Noira po několika minutách začaly bolet ruce, takže Resona přestal slabě mlátit do hlavy a nyní na něm spíše jen tak visel, jako hromádka neštěstí bez života. Přesto; doručovatel se pousmál.

"Jsi stejný, jako oni," zašeptal najednou chlapec a Reson zpozorněl. "Jako ti... kteří odvedli mou matku a otec se za nimi vydal. Ani jeden se už nevrátil, přestože mi říkali, abych na ně počkal." Reson na to nereagoval a pokračoval v chůzi kupředu, zatímco ještěrka poskakovala vedle něj. "Přestože mi říkali, že to bude jen na chvíli." Reson poznal, že se chlapec snažil potlačit slzy. Pouze zavřel oči. Neměl za úkol ho podpořit, ale doručit. Avšak řekl mu jen jednu věc.

"Pokud tě opravdu milovali, nepřikovali by tě ke sloupu, jako nějaké divoké zvíře, po kterém chtěli, aby zkrotlo."

Jemu samotnému se vybavily opět vyhublé ruce a pouta na nich. Ruce se klepaly. Malý chlapec vykřikl ze spaní a držel se za hlavu, zatímco mu pouta jen stěží dovolily jakýkoliv jiný pohyb. Najednou se otevřela malá škvírka ve dveřích a dovnitř proniklo světlo. Temně fialové oči zpozorněly. Chlapec hned zalezl do rohu a klepal se. Dovnitř nakoukla osoba bez tváře, však zuby měla čistě bílé. Ušklíbla se na chlapce, který zakřičel, avšak jeho hlas nebyl slyšet.

Noir mlčel. Nic nenamítal na to, co Reson řekl. Do jisté míry měl také pravdu. Malé ruce se chytily doručovatele kolem krku a tiše se ho zeptal, poněkolikáté za celou tu cestu, jak se jmenuje. A Reson ho, poněkolikáté za tuto cestu, ignoroval. Nyní mu však konečně po delší době odpověděl, že to není jeho starost. Chlapec jen tiše přikývl. Bylo mu jasné, že se mladíkovo jméno nedozví. Vzhlédl k nebi, ze kterého pomalu padaly sněhové vločky, které ladně poletovaly vzduchem.

"Někdy je lepší věci nevědět," pravil Reson cestou. "protože pak tě slova ranní méně, než kdybych ti je řekl okamžitě, po tvé otázce."

Noir namítl, že už je to dlouhá doba, co se ho na to zeptal. Reson ho i tak zčásti ignoroval a zčásti poslouchal. Na jednu stranu by mu mile rád vyhověl, na stranu druhou si byl vědom hrozby ze strany démonů, kteří na tohle vyčkávali po celé dny, po celé roky, kdy ho vídaly kolem nich tiše procházet a rychle zabíjet jejich bratry. Reson se zastavil a díval se před sebe. Noir zpozorněl a vzhlédl také. Nyní se mu oči otevřely dokořán.

"Roklina duší," řekl Reson pouze.

Před nimi se tyčilo několik set kamenů, vysokých, jako stromy z lesů, které minuly. Stála tady v osamění, uprostřed holé pustiny, kde už ani sníh nepadal. Vše se tomuhle místu vyhnulo, aby ztraceným duším dopřálo klid alespoň po smrti, zatímco tady bloudí a naříkají. Sloupy kamenů, které by zdálky jistě lidi mátly, že jsou stromy skutečnými, vy tyčily až do nebe. Mátly lidi uvnitř sebe, uzavíraly se a nedovolily nikomu odejít z jejich jedinečného světa. Jen málokdo znal cestu správnou, aniž by se nezamotal mezi nimi, nebo se úplně neztratil. Roklina duší, jak ji nazvali první lidi, kteří zde našli mrtvoly svých známých a dostali se ven, posléze všem říkali, koho zde potkali, jak se odtam dostali a co všechno viděli. Lidé jim nevěřili, označili je za blázny a kacíře, pokud ve svém hlásání pokračovali, a pochopitelně; když se nevzdali svých pravdivých blábolů, nechali je hromadně popravit přede všemi, především před jejich stoupenci, kteří se ani poté nevzdali jejich slov a roznášeli je po světě dál. Mezi těmi, kteří je podporovali ze stínů, jsme byli i my. Ti, kteří byli stejně jako oni odvrženi dřív, než mohli své učení obhájit.  Jsme tady. Pořád žijeme. Tiše doufáme, že se vrátí ti, kteří je podporovali. Avšak marně. Přesto věříme; víme, jaké zlé úmysly má ona Roklina duší, které se spíše snažíme vyhnout. Z dálky se ještě skrz vítr ozývaly výkřiky těch, kteří zde zbloudili a neznali cestu skrz.

Říká se, že za jasného svitu měsíce můžete zde spatřit ty největší hříšné duše, které zde nalezly smrt.

Můžete slyšet, jak křičí, že jsou pořád naživu, přestože je už dávno Roklina pohltila a zamezila jejich duším svobodu a spasení.

Na Noirovu otázku, proč se tak nazývá, Reson odpověděl se slovy, že je to název starý asi tak jako název Země samotné. Chlapec mírně stiskl doručovatelovy vlasy. Zeptal se ho, zda skrz onu roklinu někdy šel úplně sám. Reson přikývl. Vydal se kupředu. Ignoroval chlapce, který ho tahal za vlasy a prosil, aby to obešli, že nechce slyšet onen křik duší.

Země kolem nich byla mrtvá, černá, tichá.

Noir spatřil povytaženou mapu v Resonově brašně. Když už se chtěl pohnout, Reson se zastavil. Před nimi proběhla skupinka démonů, kteří měli podobu klidným jelenů a laní, avšak jejich rudé oč je prozradily okamžitě. Sotva ta překrásná zvířataodběhla zpátky do lesa, vydal se Reson kupředu. Noir využil té příležitosti a natáhl se pro mapu. Velice opatrně ji otevřel. Spatřil přeškrtnutou Stulisiu a nad Qaarem poletující otazník. Mírně přejel po názvu své rodné vesnice prsty. Zarazil se. Ucítil na měkkých polštářcích na prstech něco tekutého. Pohlédl na ruku. Viděl, že mu na ní zbyl pravděpodobně inkoust. Stejně tak šmouha zbyla po jeho ruce. Otisky na místě, kde stála jeho vesnice, mu nyní zůstaly vtištěné do starého pergamenu. Reson si byl moc dobře vědom toho, co chlapec dělá; přesto však pokračoval v cestě, nesouc chlapce na zádech. Najednou ho chytil a opatrně položil na zem. Noir ve spěchu schoval mapu za zády. Reson mu však nevěnoval pozornost. Se slovy, aby šel těsně za ním, mu podal ještěrku a vytasil pistoli. Překročil tlustou čáru, která hraničila území mezi Roklinou duší aokolnímsvětem.

Ozvaly se hlasy. Ozvěny hlasů.

Reson kráčel kupředu, jeho oči byly temnější, než si Noir kdy pamatoval. Přesto v nich viděl jakýsi klid a útěchu, že se nic nestane. Šel těsně za doručovatelem, div se ho nechytil za uniformu ze strachu, sotva vítr mírně zavál a pohrál si se suchými větvemi, které vydaly skutečně strašidelný zvuk. Nedaleko od Noira cosi vykřiklo. Spíše to byla ozvěna výkřiku, která ho děsila víc a víc, čím víc mizela v dáli, tím víc cítil, že je něco za nimi. Ohlížel se. Přesto nikdy nic neviděl. Měl neskutečný strach z toho, co ani neexistovalo. Najednou chlapec šlápl na ostrý kamínek, až vykřikl bolestí a vyskočil mírně do vzduchu, držíc se za nohu. Reson se zastavil a díval se na chlapce temnýma očima. Aniž by cokoliv řekl, pokračoval kupředu. Chlapec, vystrašený, že ho chce opustit a zanechat, aby zde bloudil úplně sám a aby se jeho duše připojila k ostatním, se za ním rychle rozběhl, zapomínaje na bolest v noze. To už však Reson zmizel za vysokým kamenem, který se nyní stáčel a měl na sobě vyryté různé ornamenty, které z něj nakonec na vrcholku udělaly drobnou spirálu, protože se pořád ztenčovaly a ztenčovaly.

Noir se rozběhl k rohu, ale prudce se zastavil.

Reson nikde poblíž nebyl, přestože za ním volal (pořád ho oslovoval, jak doručovatele). Myslel si, že je to jen hloupý vtip, a tak se rozběhl kupředu, rozhlížeje se kolem sebe, zatáčeje všude, kde mohl. Myšlenka, že by zde zůstal a navěky bloudil, až by z něj zbyla jenom duše, ho opravdu děsila a nutila ho, aby neustále křičel. Cosi se před ním objevilo; problesklo to však tak rychle, až vyjíkl. Zakryl si ústa leknutím. Po chvíli se znovu zeptal do větru, kde je. Slyšel kroky. Prudce se ohlédl, ale nikde nic nebylo. Za ním se objevil bílý závoj, který přes něj přehodily bílé, skoro průsvitné ruce. Vykřikl leknutím.

Doručovatel, který už byl skoro venku z Rokliny duší, se zastavil, pár centimetrů od hranice, a pomalu se otočil, zjišťujíc, že chlapec za ním není. Už předtím se mu zdálo, že neslyší jeho brblání. Pohlédl nahoru na temné nebe, na kterém se měsíc šklebil, smál se a především se zákeřně pokukoval na Resona, snad jakoby ho provokoval, že ani jedno hloupé dítě uhlídat nemůže. Souhlasil s ním. Ostatně; jeho povinností nebylo ho ohlídat, ale doručit.

Ještěrka tiše zavrčela. Švihla chlapce přes tvář a vyskočila mu z náruče. Přestože za ní volal, aby se zastavila, ještěrka zmizela za rohem. Sotva se k rohu dostal i chlapec, ještěrka byla ta tam. Nyní byl opravdu jenom on sám. Tiše zavrčel. Zašeptal, že nenávidí všechny doručovatele do morku kostí. Rozhlížel se kolem sebe. Vytáhl mapu, kterou předtím šlohl onomu mladíkovi, aniž by si toho, hlupák jeden, všiml. Přestože uměl číst, nedokázal rozeznat značky kolem Rokliny duší, které si zde Reson poznamenal.

Zarazila ho však značka nahoře v pravém rohu, napsaná úhledným písmem – R. H.

Snažil se v mapě něco najít; nakonec ji zahodil, protože mu nijak nepomohla a rozběhl se kupředu. Vítr si chvíli pohrával s mapou, posléze ji prudce vyzdvihl do nebe a nechal ji, aby poletovala pod širým nebem. Posléze zlehounka spadla dolů. Reson se prudce zastavil, když okolo něj poklidně proletěla a podíval se za ní, zatímco brzdil. Těsně před zemí ji stihl chytit. Všiml si, že křížek přes Stulisiu byl mírně rozmazaný. Mírně přimhouřil oči. Kam ten hlupák malý šel?

Pomalu začalo pršet.

Noir se potácel okolo kamenných sloupů, které všechny vypadaly jeden jako druhý.

Slyšel klapot podpatků a máchnutí křídel. Vzhlédl, ale nikde žádného ptáka neviděl. Kdyby se podíval lépe, spatřil by osobu a spolu s ní i orla, který se jí snesl na rameno a tam tiše vyčkával. Jeho oči byly hladové; pořád hledal onu ještěrku, kterou nesměl předtím spolknout zaživa, jen lehce se jí dotknout, sotva drápy smočit v její sladké krvi, která ho nyní dráždila a popoháněla po celou tu dobu, zatímco strádal a toužil po čerstvém mase. Osoba přiložila k ústům malou píšťalku. Orel okamžitě vzhlédl a roztáhl křídla. Osoba zašeptala nějaká latinská slova. Hned na to se orel vrhl střemhlav dolů. Ostrý zobák se jasně zaleskl v odrazu měsíčního svitu.

Noir nyní vzhlédl; byl si jistý, že něco slyšel. Nikde nic neviděl.

Ještěrka poskakovala kolem a hledala nějaký východ. Rozhodla se, že vyleze po kameni, jen pár centimetrů od ní jí za zády proletěl hladový orel, který jí už předtím uštědřil nehezkou ránu na bříšku. Rána se jí sice zacelila poměrně rychle, ale nyní ji mírně zabolela. Pohlédla za sebe; to už král nebe poletoval vzduchem a hledal svou kořist, jako smyslů zbavený.

Osoba se ušklíbla.

Zatímco ještěrka šplhala nahoru po vysokém kameni, Noir se po ní díval na zemi. Spatřil však blížící se stín. Pohlédl za sebe. Zakřičel leknutím.

Reson prudce trhl hlavou směrem, odkud slyšel výkřik.

Ještěrka se zastavila, sotva vyšplhala nahoru a spatřila záda oné osoby. Snad jako by polkla. Osoba se na ni podívala. Jasně bílé oči ještěrku polekaly. Pustila se. Padala dolů. Osoba se ještě chvíli dívala, jak padá, a pak odvrátila pohled; nepotřebovala vidět smrt nepotřebné návnady a pěšáka, který ji stejně ani troch nezajímal. Ještěrce se na poslední chvíli povedlo své drápky zapíchnout do skály, takže na zem nespadla v plné rychlosti. I tak měla problém se přetočit na nohy a posléze prchat.

Jasně bílé oči hleděly vpřed. Posléze se pozvolna zavřely. Osoba něco zašeptala tichým, skoro neslyšným hlasem. Requiescat in pace. Slova roznesl vítr přes celou Roklinu duší, s přáním na rtech, aby se i ona ještěrka stala součástí jednoho velkého kruhu smrti. Sepjala ruce. Zavřela jasně zářící oči. Otevřela ústa. Chtěla pokračovat v modlitbě. Najednou však uskočila stranou, zatímco se skála pod ní prolomila. Poklidně se dívala do temně fialových očí Resona, který rozhodně nevypadal spokojeně. Už předtím si všiml orla, ten ho nyní dovedl k oné osobě. Tajemná osoba se ušklíbla. Roztáhla ruce. Zvolala. Salve, peccator!

Reson se zarazil. Latina, pomyslel si.

Slyšel hvízdání. Pohlédl stranou. Stihl zamířit, vystřelit už nestihl. Orel ho málem poškrábal, kdyby po něm ještěrka neohroženě neskočila, s výhružně připravenými zuby. Snad mu chtěla oplatit to, co on udělal jí. Osoba se pořád šklebila, jen tiše všemu dění kolem sebe přihlížela. Vzhlédla k nebi. Zvolala.

"Pro tempore... Pulvis et umbra sumus," rozezněl se hlas osoby přes celé bludiště, posléze seskočila ladně dolů. V tuto chvíli... jsme prach a stín. Vzhlédla k hříšníkovi před sebou. Něco mu ukázala. Reson zpozorněl. Prudce naň zamířil pistolí. Střelil, dokud měl čas, a utíkal pryč, ohlížeje se za sebou. Osoba stála na místě, mírně zboku, přesto jí však úsměv nezmizel. Její tvář z polovin zakrývala kapuce. Otočila se na Resona. Ušklíbla se zlověstně. Bílé zuby zazářily, jako tesáky bestie. Orel zahvízdal. Střemhlav dolů zaútočil po Noirovi, který stihl vykřiknout, když se kousek za ním zničila země pod prudkým nárazem. Reson ihned poznal, kde se chlapec nachází, a rozběhl se jeho směrem.

Osoba se zasmála.

Její hlas se rozezněl po celé roklině.

Démoni se začali shromažďovat v jejím blízkém okolí; překročit hranici si však netroufli. Cítili duše, které je sem dovedly; dvě duše tak prohnilé, že jim sliny stékaly z tlam jen z pomyšlení, jak se do ní zakousnou a budou ji v zubech držet jen chvíli, než jim ji sebere někdo jiný, přesto budou natolik potěšeni z té dobroty, že to svým druhům oplatí až posléze, co oni za ně spolknou dobrotu.

Reson si jich všiml, když probíhal poblíž konce rokliny. Vystřelil po nich, aby je rozehnal, a zase vběhl mezi kameny, doufajíc, že chlapce někde spatří. Pak si to uvědomil.

Noir už nekřičel.

Místo toho pevně držel ještěrku u sebe, utíkal, jak nejrychleji mohl, rozhlížel se kolem sebe a tiše prosil, aby mohl odsud uniknout naživu. Slyšel broušení drápů. To se jen orel připravoval. Brousil si drápy o zem, o skály poblíž něj. Jeho oči byly naprosto spokojené; jen utíkej, kořisti moje, však já tě stejně chytím.

Ještěrka zle syčela, hrozila orlovi svými drápy a malými zoubky, avšak orel si brousil drápy, aby jí mohl znovu udělit lekci o tom,kdo je mezi nimi na vyšší příčce v potravinovém řetězci.

Najednou se orel zastavil; spíše někdo ho zastavil. Byl to Reson, který držel orla za pařáty. Noir se zastavil a prudce se otočil, když slyšel orla naříkat.

Chtěl něco říct, ale Reson mu řekl, aby se přiblížil, zatímco sám namířil na něj. Noir se polekal, že míří na něj, ve skutečnosti však Reson mířil za něj. Osoba v černém plášti k nim pomalu kráčel, usmívala se a posléze začala hvízdat. Orel se pomalu uklidňoval, a když přestala hvízdat a zatavila se na místě, orlova hlava klesla dolů, vyplázl jazyk a vypadal jako mrtvý. Osoba jim pomalu zatleskala, zatímco Reson stiskl spoušť. K jeho překvapení šla stisknout a tak se zastavil v půlce. Přesto jeho hlaveň slabě zářila. Osoba se jen pozasmála, že nevystřelí.

Chlapec se schoval za doručovatele a tiše pozoroval orla v jeho ruce.

"O tom, zda vystřelím, nebo ne, rozhodnu já sám," řekl Reson chladným hlasem. Osoba se hlasitě zasmála. Snad jako by její smích prolomil bariéru kolem dokola. Démoni zavyli, zasmáli se mohutnými hlasy a rozběhli se kupředu, jako smyslů zbavení, překročili hranici a nic se jim nestalo. Jako by z nich opadl ten strach. Strach, který je sžíral po celou tu dobu, co jen tiše vyčkávali a toužili po ochutnání těch sladkých duší.

Reson osobu jen tiše pochválil, zda dobrou práci.

Osoba naklonila hlavu na stranu. Se slovy, že už musí být jinde, se otočila a chtěla odejít. Reson na ni namířil. Osoba i tak pokračovala v chůzi, zatímco Reson tiskl spoušť zbraně; avšak se jeho zbraň zasekla a on netušil proč. Bylo to jako předtím, když nemohl vystřelit na obyčejného člověka. A přesto osoba před ním nebyla ani člověk, ani démon, spíše jen něco mezi tím. A Reson si toho byl vědom.

Když byl Noir připravený se zeptat, kdo to byl, popadl ho Reson za ruku a utíkal s ním, spíše prolétávajíc kolem jednotlivých sloupů, než aby je spíše obíhal, aby našel tu správnou cestu. Noir se ho ptal, co se děje. Chudák dítě; není si ani vědomo nebezpečí, které se k němu tak rychle blíží.

Ani ne pár vteřin na to, sotva opustili svá předchozí místa, na zem došlápla obří tlama. Vedle ní dopadly nažloutlé sliny. Rudé oči toužící po krvi se dívaly před sebe. Pára poletovala okolo masivního těla a obří tlamy, která byla poseta nabroušenými špičáky, jenom špičáky, ostatní zuby onen démon nepotřeboval. Posléze se k němu připojilo další deset podobných nestvůr, které byly spolu s ním o to děsivější, když je ozářil svit měsíce a dodal jim tak hrůzostrašnou podobu. Měsíční svit dopadal na jejich těla, spíše skrz ně prosvítal sem a tam, zatímco oni pomalu pokračovali ve svém lovu. Nemuseli pospíchat, kořist jim přece nikam neuteče.

Reson moc dobře znal cestu ven z tohohle bludiště, ale bylo mu také jasné, že jedno špatné zahnutí a bludiště se semkne, uzavře se a oni zde zůstanou uvěznění navěky, stejně jako ti, kteří cestu předtím vůbec neznali, a přesto se sem nějakým způsobem dostali. Vytí a naříkání démonů z hladovění se rozeznělo po celé roklině. Byli rozhodnuti zabít ty lidi, kteří je takto vyprovokovali a donutili dojít až sem.

Vítr prudce zavál.

Reson ihned stál Noira za roh, zatímco prudký vítr nadzvedl prach kolem nich a rozházel kosti, které se ještě nerozpadly na prach kolem. Poté vítr snad promluvil; vy lidé hloupí, co se pořád snažíte najít cestu ven – dívejte se kolem sebe pořádně a cesta se Vám otevře!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře