Světlo hlavolamu - Zasedmé

28. říjen 2016 | 06.23 |

Váhavě jsem polkl a podíval se na černou obrazovku, kde se odrážel můj obraz. Bylo mi jasné, že toho využijí, ale až takhle...? Ohrozil jsem Patrickovu práci. Kdybych tam nešel, našel by oběšence on a měl by trhák. Nyní v tom jede se mnou. Seděli jsme delší dobu v naprosté tichosti. To ticho mě zabíjelo zevnitř. Vstal jsem a chtěl odejít z místnosti, ale zastavil mě s otázkou, kam to jdu. Zastavil jsem se na prahu a nebyl schopen se na něj podívat.
"Musím do školy," zalhal jsem pouze.
"Myslíš si, že ti takový kec uvěřím?" zeptal se mě trochu zle a já nejistě polkl. Otočil jsem se na něj, pozoroval jsem ho, jak kráčí ke mně, zastavil se v mé těsné blízkosti. "Další důvod navíc, abych tě už víckrát nepustil z dohledu a nenechal tě jednat na vlastní pěst. Už jednou jsem tě málem ztratil..."
Prohrábl mi vlasy a pevně je stiskl mezi prsty.
"Neznám tě," řekl jsem s jistotou v hlase.
"Nepamatuješ si mě, a v tom je rozdíl," řekl sebejistým hlasem a zatlačil na mě, abych udělal několik kroků dozadu, než mi pustil vlasy a pevně mě přitiskl k sobě. Musím myslet; co všechno udělám, abych ho ochránil? Čeho jsem schopný? Miloval jsem ho? Netušil jsem... Váhavě jsem ho také objal a zůstal potichu.
Přitiskl jsem ucho k jeho hrudi. Důkaz, že je naživu, stejně jako já; tlukot jeho srdce mě pomalu uspával. Zakroutil jsem však hlavou a odstoupil od něj.
"Měl bych jít..." začal jsem, ale on mě přerušil.
"Nikam!" řekl přísným hlasem.
"... do školy," dodal jsem a zmateně na něj zamrkal. Chvíli na mě hleděl a potom se rozesmál. Nemohl jsem si pomoct, ale také jsem se zasmál. Je mi jasné, že po škole se už tady nevrátím – nebudu mu překážet.
Navrhl mi před mým odchodem, že se mohu alespoň osprchovat. Ano, vím, vypadám příšerně. Kdo by vypadal normálně, kdyby každý den spal jen pět hodin? Přikývl jsem na jeho nabídku. Zavedl mě nahoru po schodech, a zatímco něco vykládal, nenápadně jsem zkoumal letmým pohledem pokoje kolem sebe. Nadskočil jsem, když se mě zeptal, co to dělám. Vůbec si mě nevšímej, jen se ti dívám po baráku, napadlo mě, ale tuhle myšlenku jsem raději spolkl.
Když se zastavil, chvíli jsem na něj zmateně mrkal, než mi konečně došlo, že stojí před koupelnou.
Poděkoval jsem za jeho snahu a zmizel vevnitř. Nejspíš chtěl ještě něco říct, ale já mu zabouchl před obličejem. Omluvím se mu potom, ale nyní jsem musel vážně pryč. Musel jsem myslet. Je to pravda? Nebo si ze mě střílí?
Ani po horké sprše jsem nebyl schopný říct, co je pravda a co už ne. Jedno je jisté – ví toho o mně mnohem víc, než mi doposud neřekl. Musím to z něj nějak vymlátit! Chvíli jsem jen tak stál a zíral na sebe do zrcadla, než jsem se pořádně rozhlédl po koupelně. Všiml jsem si prachu, který však prozradil, že nad umyvadlem kdysi stával ještě jeden kelímek, nejspíš s kartáčkem. Nebo přesunul ten svůj. Po důkladném prozkoumání jsem došel k závěru, že tady nejspíš někdo žil, ale silně jsem pochyboval, že jsem to byl zrovna já. Jaký jsem mohl být, abych žil zrovna s ním?
Vysušil jsem si vlasy a zarazil se, když jsem hmatal do prázdna. Hned kousek od mé ruky visel jeho župan a prázdný věšák. Zaraženě jsem zamrkal a pomalu svěsil ruku dolů. Co jsem to nyní chtěl udělat...? Vzít si jeho župan...? Pitomost.
Sundal jsem ručník z hlavy a omotal si ho kolem pasu. Pootevřel jsem dveře a zeptal se Patricka, zda bych si nemohl půjčit nějaké náhradní oblečení. Zasmál se a podotkl, že čekal, kdy se ho na to zeptám, protože jsem si tady prý nechal, od posledně, několik věcí. Když mi podával červené triko a nějaké černé šortky, ani bych neřekl, že jsem toto někdy nosil. Sotva jsem zavřel dveře, varoval mě, že mi to triko možná bude trochu velké. Trochu? Mohl jsem nosit jenom to a vydávat to za noční košili. I tak jsem přijal jeho snahu, a když jsem vylezl ven, zeptal jsem se ho, zda náhodou nemá nějaké normální věci, ve kterých bych se dostal do školy a nikdo by si nevšiml, že jsem byl mimo svůj byt. Jen se zasmál. Chvíli jsem na něj hleděl a potom se na sebe podíval do zrcadla v koupelně. Jasně, tak jsme se pobavili mému účesu a tomu, jak v tom oblečení vypadám směšně male. Shodil jsem ze sebe triko a řekl mu, aby si ze mě přestal konečně střílet a donesl mi oblečení.
"Vypadáš tak rozhodně lépe," popíchl mě, opřel se o futra a pozoroval mě. Opravdu nemám náladu na tyhle řečičky. "Tak nějak sexy," dodal provokativně, až jsem zrudl. To opravdu nemusel! Když mi potom podával nějaké normální triko, vztekle jsem ho popadl a otočil se k němu zády.
Zastavil jsem se a nakonec jsem ho vysoukal z koupelny. Jen ten pohled mi stačil, abych ztratil zdravý rozum. Zakryl jsem si klín a opřel se o dveře. Není přece možné, abych se vzrušil jen z toho jeho pohledu! A tu radost, že nade mnou vyhrál bez boje, mu neudělám! I když jsem se snažil vyčistit si mysl, nepomohlo to. Vylekalo mě jeho zaklepání na dveře.
"Všechno v pohodě?" zeptal se opět tím provokativním hlasem.
"Ne!" řekl jsem drze a snažil jsem se uklidnit.
"Potřebuješ pomoc?" utahoval si ze mě. Místo odpovědi jsem bouchl do dveří a odehnal ho. "Je to snad má chyba, že ti něco je?" pokračoval v utahování. Bingo! Vyřešil jsi správně tajenku! Byl jsem rád, že nás ty dveře dělí. Nereagoval jsem na jeho otázku, alespoň se mě o tom mozek snažil přesvědčit, ale zbytek mého těla hořel... a toužil po jeho doteku. Zavřel jsem oči, abych se uklidnil. Navrhl jsem mu, aby šel mezitím uvařit hodně silný čaj, na což se jen chabě zasmál.
Přitiskl jsem ucho ke dveřím, doufajíc, že uslyším kroky. Po chvíli skutečně odešel a já si mohl oddychnout. Teď abych vyřešil svůj malý... velký problém. Stejně za to může on, pomyslel jsem si trochu mrzutě, pořád jsem se však nemohl zbavit červeně ve tváři. Ujistil jsem se, že klíč v zámku není jen na okrasu, a byl jsem šťastný, jako nikdy předtím, když jsem se zamkl v koupelně. Stáhl jsem si kalhoty. Dělám tohle poprvé, nebo jsem to už kdysi dělal běžně? Pevně jsem zavřel oči a nad ničím jsem nepřemýšlel, jen jsem třel svůj úd. Nemohu se přece udělat při myšlence na chlapa, nebo snad ano?
K mému úpornému snažení dostal jsem odpověď; je to možné. Dalo mi to sice trochu zabrat, ale alespoň už jsem v pohodě a mysl mám čistou. Výčitky jsem z hlavy vypustil, opět jsem se oblékl, jako člověk. Upravil jsem si vlasy, abych nevypadal jako šílenec, a s posledním pohledem do zrcadla jsem koupelnu opustil.
Po příchodu dolů viděl jsem na stole už připravený hrnek s čajem, který se teprve samovolně dodělával. Patrick nikde nebyl. Potom jsem uslyšel jeho hlas, jak se někomu za něco omlouval, a přiblížil se k balkónu, odkud hlas vycházel.
"Rozumím, omlouvám se," řekl znovu, popošel z místa na místo a držel se přitom za vlasy. "Ano, jsem si toho plně vědom. Nechte mě to-... ano. Bylo to potřeba, věřte mi. Nevyjedu po někom bez důvodu, to moc dobře víte. Rozumím, děkuji za Váš čas. Teď mě prosím omluvte."
Chvíli tam jen tak stál a poslouchal hlas, který mu něco kázal tak hlasitě, že jsem sem a tam nějaké to slovo slyšel – většinou to byly nadávky, na to, jaký je hlupák, že tak riskoval –, a potom zavěsil on sám s povzdechem. Vzhlédl a všiml si mě. Mile se usmál a vešel dovnitř s otázkou, zda už se cítím lépe.
"Je to kvůli mně... ten hovor? Byl z práce?" zeptal jsem se ho. Přiblížil se k mému obličeji, až mě málem políbil, až jsem zrudl. Pořád měl na tváři ten nevinný úsměv dítěte.
"Kvůli tobě bych udělal cokoliv, takže nějaká rozbitá kamera cizí společnosti mi starosti nedělá," řekl a cvrnkl mě do čela. Zamračeně jsem se za ním díval a mnul si červené znaménko, které mi na čele jistě zůstane ještě dlouhou dobu.
Zarazil jsem se při pohledu na jeho oblečení – kdy se stihl převléct?
"Moc ses nevyspal, že?" zeptal jsem se, abych změnil téma a usrkl čaje – příliš sladký!
"Jsem zvyklý, spíše mě zaráží, že ty to zvládáš s přehledem – ponocuješ často?" ušklíbl se na mě. Převrátil jsem nad ním oči.
"Nechtěl jsi mě náhodou zavést do práce? Zaprvé: Proč bys to dělal? Zadruhé: Sledoval jsi mě záměrně včera, aniž bys mi cokoliv řekl, až na konečnou zastávku? Zatřetí: A proč jsem tě čirou náhodou opět potkal po škole – jsi snad ve volném čase stalker?" zeptal jsem se ho rovnou na tři otázky, které mě zajímaly nejvíce. Sledoval mě a zamrkal. Začal jsem si na ně tedy odpovídat sám. "Proč bys mě měl zavést do školy? No, řekněme třeba proto, že jsi mě prve dovezl sem a tohle šílenství se děje kvůli jedné nejmenované osobě přede mnou. Potom druhá odpověď – chtěl sis ze mě vystřelit, chápu, pobavil ses, takže jsi toho divadélka mohl nechat... ale potom... mi uniká odpověď na třetí otázku."
Chvíli mlčel a pozoroval mě vyzývavým pohledem, kterým mi oznamoval, abych myslel, že doposud všechny mé body byly správné. Zatoužil jsem mu vylít čaj na hlavu, abych mu spravil ten šílený účes, ale svou chuť jsem ovládl. Posadil se na židli a poukázal, abych se posadil také.
"Chtěl ses o sobě něco dozvědět, ne? Do tvé školy jsem schopný dojet do deseti minut, máme tedy plno času na to si pořádně popovídat," řekl zničehonic. Všiml jsem si jisker v jeho očích. Zkouška? Jak se zachovám? Usadil jsem se naproti němu. Předtím, než začal, jsem mu připomněl, že nemám věci do školy. Mávl jenom rukou, že u mě doma bude rychle a do školy to bude kousek. Vážně netuším, co je pro něj kousek. Asi je tak zazobaný, že mi z něj bude brzy špatně. Díkybohu, že jsem na všechno zapomněl. Napadla mě jedna nehezká myšlenka, která mě pomalu sžírala zevnitř; budu moci věřit, že to, co mi nyní řekne, je pravda?
Najednou vstal a začal se smát, zatímco jsem na něj hleděl.
"Myslím si, že po škole toho budeš chtít vědět o to víc – navíc musím jet do práce, protože jsem včera někomu zachraňoval zadek," řekl se sadistickým úšklebkem.
"Nikdo se tě o tu laskavost neprosil," zavrčel jsem na něj nevrle. Nepřestane provokovat, dokud ho nejspíš nenakopu! "Navíc jsem se do toho dostal díky někomu."
Chvíli jsme se takto nenápadně hádali – tedy spíše já se hádal, on to bral s klidem a odpovídal mi jakoby nic, což mě štvalo ještě víc. Kupodivu svůj slib dodržel. Zavezl mě na mou adresu, kde jsem si vyzvedl věci a než jsem se nadál, projížděli jsme kolem nádraží, kde jsem si všiml mima, který za námi pokukoval, natahoval krk a mával, jako splašený, jako bychom zapomněli odbočit a on nám chtěl něco důležitého říct. No co, uvidím ho stejně večer. Je to jediná osoba, která se nemění – jediná věc, která zůstává stejná.
"Zjistil tvůj šéf nějaké spojení s tím mužem a obrazem? Nebylo na něm něco zvýrazněné?" zeptal jsem se jen tak, aby konverzace nestála. Patrick mi věnoval krátký, tichý pohled a potom se opět soustředil na řízení. Chvíli bylo ticho, atmosféra zhoustla.
"Mám jednu spojku v policii," začal najednou. "Poslal mi několik fotek toho obráceného oběšence. Odkud si myslíš, že jsem předtím získal tak dobré fotky té první mrtvoly? Co se toho obrazu týče – Dáma s hranostajem, zatraceně známé Leonardovo dílo. Luštíš křížovky, jako profesionál, co si o tom myslíš ty?"
Zaraženě jsem zamrkal. "Já?" vydal jsem ze sebe. Přikývl a zatočil doleva, když jsem ho upozornil na kratší cestu pro osobní auta. "No... Nic moc – jen, že je to maniak," dodal jsem potom, což mu přivodilo na tváři úšklebek.
"V tom případě jsme všichni maniaci, protože se zatím zbavil dvou lidí, kteří mnoha z nás pili krev," řekl s úšklebkem na rtech. Chce mě snad nachytat a nahrát mé pomyslné doznání? To se teda načeká! Podal mi zničehonic noviny; hlavní titulek – dva mrtví muži, pod nimi popisek, že lidé se rozdělují na dvě strany; jedna podporuje a obdivuje Leonarda Houdiniho za jeho boj proti (cenzurováno) lidem, druhá ho pomlouvá a je znechucena jeho způsobem vražd. Jeden z nich mu dokonce vzkázal, zda nemůže člověka zabít, aniž by ho předtím mučil. Možná to je pravý důvod, proč to Leonardo Houdini dělá – tito lidé mu nějak ublížili, ale jak? Jeden politik, druhý... totožnost zatím neznáma.
Patrick mě vysadil asi ulici před školou, aby na sebe neupoutal pozornost, slíbil mi, že se mě pokusí z toho případu vystrnadit všemožným způsobem. Na mou otázku, proč se tolik snaží, neodpověděl a odjel. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře