Strach - Kapitola osmá

4. listopad 2016 | 06.40 |

KAPITOLA OSMÁ: Sny, které déšť spláchl v minulosti
S očekáváním jsem se dívala na roh, odkud vycházel hluk největší. Zpoza něj se po pár chvílích vyřítilo naše auto, hrdě ho řídila teta, se šíleným úsměvem, kterým mě až děsila, zatímco bratránci drželi transparenty, hulákali a smáli se, a za nimi se táhl dlouhý průvod několika lidí. Až jsem se skutečně děsila, co udělali, že je následuje tolik lidí, dokud jsme si nevšimla jednotných triček. Byly černá, naštěstí v barvě se strefili, jinak názvy byly rozdílné.
Rozhodně jsme nebyli skupina s názvem: Miluji bůček nebo Koukat můžeš, sahat nesmíš nebo jiné vtipné nápisy na tričkách, které bylo možno koupit si v létě na pouti. Ale bylo to k pousmání. Naverbovali snad úplně všechny, kteří se nacházeli na telefonním seznamu. Ale na druhou stranu, jak je mohli tak rychle zkontaktovat. Věděli to snad teta nebo strýc dopředu? Lituji toho, že jsem se jich na to nikdy nezeptala, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. S pohledem před sebe jsem však ztratila veškerou radost. Oni s tím buldozerem snad chtěli zabít mě, nikoliv zničit budovu. Div do mě obří koule nevrazila vší silou. Naštěstí ji zastavili v čas. Málem by se připravili o budoucí prezidentku, pomyslela jsem si škodolibě.
Z našeho starého, rozvrzaného auta vylezla ještě jedna osoba. Stará učitelka konečně přestala nadávat a oslovila ženu, jako Běnku. Co to je za jméno? Běnka předstoupila před muže, který zuřivě odklepával popel ze svého doutníku, když k ní kráčel rázným krokem. Snad jako by se ti dva znali už z dřívější doby. Zatímco se koule přede mnou pomalu přestávala houpat, konečně přišel i zbytek naší střelené rodinky, aby se zapojil do protestu. Běnka měla na sobě černé triko, s logem, které měli i učitelé, děti a lidi okolo, jen ne obvolaní lidé, mí bratránci, teta a strýc. Postavila se před muže s mírně rozkročným postojem. Chvíli na sebe jen tak zírali a pak se muž pousmál.
Hlasitě se rozesmál, až když si vložil doutník zpět do úst a zašišlal něco nesrozumitelným tónem, kterému však Běnka rozuměla dokonale, protože mu posléze odpověděla rázným tónem hlasu. Kdo to byl? Viděla jsem ji poprvé. Ale ostatní ji zřejmě znali. Stará učitelka si to k ní ihned zamířila a hulákala, co zase podělala na ouřadech, čemuž jsem nerozuměla. Rozuměla jsem slovu podělat, ale ouřady? Jen jsem tiše stála a spolu s Pelterem a s ostatními jsem čekala, jak se to všechno nakonec vysvětlí a jak tahle šaškárna nakonec skončí.
K mé radosti jsem nečekala moc dlouhou dobu. Stará žena vyloženě seřvala onu Běnku, a ta pouze potupně přikývla.
Jako starostka by sis to tady měla ohlídat! Ztuhla jsem. Co? Pomyslela jsem si pro sebe a pohlédla na onu Běnku. Asi se mi to jen zdálo. Ale pak zase... oslovila ji starostkou. Spadla mi čelist. Tahle šílená stará ženská zvaná Běnka že je starostka?! Ano, ona Běnka byla skutečně starostkou tohoto městečka, hrdě ve své pozici už vystupovala přibližně tři roky.


Když se Běnka konečně přestala hádat se starší učitelkou, konečně se mohla otočit na muže a plně se mu věnovat. Mile se na něj usmála. To si snad dělá legraci... Hodlá s ním vyjednávat jako s nějakým malým dítětem? Napadlo mě, co mu nabídne za úplatek. Lízátko? A bonbonek jako bonus, aby si rychle sbalil saky paky a vypadl? Chvíli se na sebe jen dívali, zatímco se Běnka až neovladatelně mile usmívala. Až jsem si začala myslet, že je to stejně falešný úsměv, který používala kdysi máma. Pohlédla jsem na budovu za sebou. Snad jsem jí takhle dávala poslední tichý sbohem. Anebo ne? Prudce jsem trhla hlavou dozadu, sotva Běnka začala mluvit.
Začala na muže ječet více než pisklavým hlasem, ale zato vážným a zároveň i hlubokým, kterého jsem se poměrně bála. Její výška hlasu přeskakovala z jedné noty na druhou, takže chvíli pištěla, jako siréna, jindy zase bručela, jako medvěd a jindy mluvila skoro normálně. Ale zaujala muže na tolik, že na ni jen civěl, mlčel a v puse držel doutník za pomocí spodního a horního rtu. Ale nevykonal žádný pohyb. Měl by si odklepat, napadlo mě. Ale neodklepal si. Běnka na něj ječela všelijaké názvy, pak mu začala postupně ukazovat jakési papíry. Všichni jsme ji tiše sledovali. Dokonce i řidič buldozeru uznal, že to bude na dlouho, a tak se vypařil a přišel s balíčky s jídlem, protože měl hlad a nehodlal čekat na konec nekončící šichty.
Posadil se zpátky a své sedadlo, rozevřel balíček a s radostí se pustil do domácích toustů, které mu pravděpodobně udělala jeho žena, se šunkou a sýrem, druhé byly pravděpodobně s burákovým máslem. Spokojeně si mlaskal ve své kabince a provokoval mě jen svou přítomností. Zakručelo mi mírně v břiše při vzpomínce, kolik jsem toho dneska snědla. Ale sotva jsem viděla burákové máslo, udělalo se mi špatně jen z pomyšlení na cukr, který se v něm skrýval.
Když jsem jen tak tiše přihlížela a poslouchala starostku, uvědomila jsem si, že takhle jedná pouze starostka. Jako prezidentka by musela svůj hlas ještě zesílit, aby ji slyšeli všichni, když nepoužívá mikrofon. I tak ji muselo být slyšet i o několik rohů dál. Muž jí konečně začal rázně oponovat a vypadalo to, že ho brzy vynese v zubech mimo město, aby si tam mohli poklidně promluvit, ale najednou se Běnka usmála. Pak však muže poněkud surově a netradičně kopla do rozkroku se slovy, že bordel v její vesnici dělat on nebude. Tiše jsem na ni civěla. Opravdu si to mohla dovolit?
Představa vysoce postavené ženy, která kope někoho méně postaveného do rozkroku, byť by to bylo v zájmu její sebezáchovy, mi působila opravdu netradičně a odpudivě. Smí se to vůbec? Pokud bych to brala z hlediska etikety a morálky, rozhodně by bylo všechno proti tomuhle chování. Ale když se jedná o sebezáchovu a ochranu jiných, tak to povolení je. Nejspíš. Alespoň za mé vlády to povoleno bude!
Nakonec dodala, že bordel si zvládne vytvořit sama a ještě větší.
Můj pohled byste jen stěží dokázali k někomu nebo k něčemu přirovnat. Oči jsem měla vykulené, jako sova, ústa mi skoro nešla vidět, byla jsem bledá, jako stěna, ruce pořád překřížené, do odporu a nesouhlasu s jejich rozhodnutím a zároveň jsem měla jednu nohu vzadu, abych se ujistila, že nespadnu, kdyby mě obří koule přede mnou chtěla skutečně zabít. Muselo to všechno vypadat opravdu komicky, čehož si byla starostka vědoma. Po nějaké chvíli začala utěšovat děti, které se však jen hlasitě smály. Očividně jim nijak neuškodila tahle podívaná. Mohly si z toho vzít příklad, jak jim radil zrzek. Pelter šel pomoct je sundat dolů. Dvojčátka, která nejdříve visela na zrzkovi, k němu vesele natahovala ruce a tiskly vítr před sebou. Snad mu něco naznačovaly. Nechápala jsem tohle jejich gesto. On nastavil ruce. Udělal stejné gesto, jako dvojčátka. Tiše jsem jen přihlížela.
A pak, div jsem nezaječela. Dvojčata po něm skočila, jako divá zvěř a (nebýt mého skvělého výcviku v předešlých dnech, asi by ho jejich váha srazila k zemi, nebo hůř zabila) Pelter je chytil do náruče, mírně se skrčil, aby je postavil na zem a pohladil je po hlavách. Musím uznat, že jsem na ně trochu žárlila, protože mě by rozhodně neunesl. I tak jsem se té scéně pousmála.
Dítka natáhla ruce a zase hmatala prstíky do vzduchu a tiskla malé pěstičky. A to jsem na ně civěla ještě víc. Pelter se však mile usmál, skrčil se k nim a dřepl si. Chlapeček i holčička mu stiskli vlasy a začali se s nimi přetahovat, snad jakoby to byl provaz, který chtěly mít jen každý sám pro sebe. A Pelter to strpěl! Mě jen vyděsila ta představa, jak mi někdo sahá na vlasy, a on je nechal, aby si
s nimi hrály! Mírně váhavě jsem se k nim přiblížila ze strachu, že se na mě vrhnou brzy taky. Oba se na mě podívali, natahujíc Pelterovu pusu, jako nějakou žvýkačku. A rozběhli se ke mně. Ihned jsem dala ruce před sebe, abych je chytila za hlavy, čímž jsem si od nich držela dostatečný odstup. Pelter se mi hlasitě zasmál. Mírně jsem zrudla, ale měla jsem chuť ho snad poprvé opravdu surově praštit do hlavy.
Náhle se mi však jejich ručičky obmotaly okolo mých zápěstí a stáhly mě trochu dolů k nim. Díky, sestřičko. Zmateně jsem zamrkala. Pelter se mile usmál. Váhavě jsem ta dvě stvoření objala a pohlédla na něj. Zvedl palec nahoru s roztomilým úsměvem.
Nakonec to nebylo až tak hrozné, napadlo mě, když jsem je držela u sebe.
Pelter chvíli vypadal, že každou chvíli začne žárlit a zřejmě i pukne žárlivostí, tak jsem je pustila. Ihned se otočily, současně, jakoby to měly nacvičené, a běžely k němu, aby ho svalily na zem se smíchem. Co bylo na tom vtipného, mi unikalo. Ale vypadali všichni tři tak roztomile. Slyšela jsem známý hlas. Ohlédla jsem se. Nebyl to zrzek. Ale zrzek Jiank. Usmála jsem se a nechala jsem ho, aby mi pomohl vstát. Rozcuchal mi vlasy, čímž mě naštval. Ale jeho velká ruka na mě spočinula o něco delší dobu, než jsem byla zvyklá při jeho běžném škádlení. Musela jsem mu ji sama sundat.
"Raději se starej o své bratránky, jinak se z té roztomilosti zcvoknou." zasmála jsem se při pohledu na Thomiase, který měl oči vykulené, držíc si děti, co nejvíce od těla, zatímco Pivak se jim osobně nabídl jako jejich další hračka. Anzoh a Damad si to očividně užívali. Anzoh dělal vtipné tváře, Damad mluvil veselým, pisklavým hlasem a házel s kačerem Stístkem ze strany na stranu. Pak mu ho jedna holčička sebrala a jeho osobnost se zcela zhroutila. Skončil na chodníku, zkolaboval. Asi mu pevně stiskla jeho srdce, když mu sebrala onu hračku, kterou nikdy nikomu nepůjčoval. Ani mně ne. Damad ležel na chodníku a očividně si nikdo nevšímal, že byl mrtvý. Děti si mezitím házely s kačírkem, který štěrkal, a z vykulených očí mi bylo jasné, že chce co nejdříve pryč.
Nakonec Pelter odchytil hračku ve vzduchu se slovy, že není na hraní a hodil ji na Damada, který rázem ožil, objal hračku, div jí neurval hlavu a začal brečet štěstím, že kačer je zpátky u něj. I kačer měl podle všeho radost a jeho pohled už nevypadal až tak vyděšeně. Jenže tolik milované děti začaly brečet a křičet, že chtějí kačírka zpátky do svých ušmatlaných ručiček. V tomhle případě jsem se musela postavit na stranu Damada a raději jsem je od sebe odehnala dřív, než se ke mně mohly přiblížit. Pak mi však nohu začaly svírat dva páry ruček. Polekaně jsem se podívala, co se mě to chytilo. Byla to dvojčátka a vesele se na mě smála. Zaječela jsem a snažila jsem se je ze sebe sundat. Třepala jsem nohou. To nejsou děti! To jsou klíšťata! Pelter, který byl atakován hromadou dětí, se mi jen hlasitě zasmál, až jsem měla chuť ho praštit.
Nebyl jediný, kdo byl sražen k zemi. I Jianka kupodivu svalili na zem a tahali ho za vlasy. Divím se, že mu to nevadilo. Ovšem jeho šťastný obličej byl naprosto dokonalý. Až mě i pobavil. Pořád jsem se však okoušela zbavit dvou klíšťat. Ale když mi ruku chytila malá, černovlasá holčička, zarazila jsem se. Teta si toho všimla a usmála se mým směrem. Nevím proč, ale připomínala mi dětskou a dívčí verzi mého táty. Pousmála jsem se na ni, nechala jsem dvojčata na své noze přilepené a skrčila se k dívence, abych jí něžně pohladila po hlavě. Hned se zaradovala a objala mě. Pelter kráčel mým směrem, až jsem se zarazila, co se stalo, nebo co jsem udělala špatně. Jen mi řekl, zatímco mu dvě děti na ramenou natahovaly tváře do všech stran, že mi děkuje. Usmála jsem se a zakroutila hlavou do stran.
"Je to tvá zásluha." řekla jsem nakonec s úsměvem. "Ostatně... Já jsem jen nepotřebný pěšák na šachovnici. Ty jsi věž." Nevím, jestli to pochopil. Ale podle toho, že se na mě mile usmál, tak to pochopil. Přikývl. Ale nesouhlasil s mým prohlášením. Nejsi pěšák, ale kůň. Zarazila jsem se. Pamatuji si, že když se mnou táta hrál naposledy, dva dny před jeho smrtí, aby se uklidnil od stresu, řekl mi, že jsem pěšák. Řekl mi to už jednou, když jsme hráli poprvé. Vysvětlil mi, že hraji klidně proti pravidlům, abych ochránila svého krále. Ale nechápala jsem, proč to řekl i při naší poslední hře. Myšlenka na moji nynější rodinu a rozestavění šachových figurek mě zaujala na delší dobu. Teta byla rozhodně královna. Strýc byl král. O tom nebyl pochyb. Ale co mí bratranci? Kam bych je zařadila? Jak bych je označila? A zaslouží si vůbec označení v šachovnici, když jsou tady a teď, nikoliv jen na chvíli ve hře. Nakonec se všechny děti rozběhly proti starostce a starší učitelce, které s úsměvem mávaly muži, který na ně ječel, div nevyletěl ze svého auta, jak moc se nahýbal z okýnka. Musela jsem se usmát. Děti se vrhly na starostku a učitelku, div je neumačkaly obě najednou. Pelter se postavil vedle mě a objal mě. Mírně jsem zrudla z jeho náhlé akce. Sice jsem se ho chtěla zeptat, proč to dělá, ale jeho ruka na mé hlavě mě uklidnila, že mi děkuje. Usmála jsem se. Té jeho roztomilosti a zároveň tichosti jsem jen stěží dokázala odolat. Věděla jsem, že z něj bude skvělý učitel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře