Gomenasai 02

31. říjen 2016 | 07.06 |

Pohled Kasumi:
Kasumi ležela v lůžku a tiše se dívala do stropu. Jakou má naději na záchranu? Na život, jako takový? Sestřička k ní každý den chodí, ale jí samotné se nezdá, že by se nějakým způsobem zlepšovala. Věděla to... Sestřička jí poslední dobou kontrolovala častěji, než předtím. Blížil se snad konec. Promnula si krk a odkašlala si, aby z krku dostal protivný hlen, který ji začínal pomalu dusit. Překulila se na břicho a povzdychla si. Prohlédla si infúzi ve své ruce. Tak drobná hadička, a přesto ji udržuje při životě po celou dobu jejího života. Sevřela ruce slabě v pěst a pousmála se.
Už to byla delší doba, kdy byla venku – zajímal jí ten mladík – je pořád tady, v nemocnici? Bude si s ním moci promluvit? Usmívala se a přitom si představovala, co mu dnes řekne. Mezitím zavolala sestřičku. Doufala, že i on se bude v tuto dobu potloukat po nemocnici. Chtěla na něj narazit. Chtěla se o něm dozvědět více.
"Omlouvám se za zpoždění, slečno Hatake," omluvila se sestřička hned ve dveřích a spěšně přešla k jejímu lůžku. Ona jenom zakroutila hlavou a mile se na ni usmála, že ji nechtěla vyrušovat, kvůli takové maličkosti. "Chcete se znovu projet sama?" zeptala se sestřička, soudě dle dívčiny radostné tváře uhodla ihned, že zde potkala někoho, kdo ji vskutku zaujal. Kasumi trochu zrudla, ale nakonec tiše, stydlivě přikývla. Sestřička ji pohladila po vlasech a slíbila, že bude hned zpátky.
Kasumi se opatrně dotkla svých tváří, aby zjistila, jak moc hoří. Co se to s ní dělo? Proč jí srdce při vzpomínce na Ryuunosukeho začalo bít o něco rychleji? Je snad možné, že je to stejný jev, o kterém četla kdysi v knížce? Je to snad ten omamný pocit, který dal rozkvětu i pádu tolika lidem – láska – ovoce tak zakázané a přesto sladké, že jsou lidé schopni pro něj umírat bez delšího rozmýšlení?
Když byla Kasumi znovu na vozíku, rychlými, již naučenými pohyby, se pohybovala přes chodbu směrem ke svému obvyklému místu, doufajíc, že Ryuunosukeho znovu spatří. S pohledem na městě tiše čekala a doufala, že ji zase osloví. Na chvíli se sice začala dusit, ale když si pořádně odkašlala, mysl měla opět čistou a nemohla se dočkat opětovného setkání s Ryuunosukem.

Pohled Ryuunosukeho:
Ryuunosuke chodil po svém pokoji a snažil se vzpomenout si na cokoliv, co by mu pomohlo. Chodil po nemocnici a ptal se sestřiček, ptal se doktorů s nadějí, že mu někdo odpoví, co se mohlo stát, že mu někdo poví, proč zapomněl na něco, co pro něj jistě muselo být něco důležitého. Proč na to však zapomněl?
Seděl v kavárně, v jídelně, seděl spolu s postaršími mužmi před televizí, zatímco poslouchal jejich hlasy, jak křičí na svítící obrazovku, že vysílá jenom samé hlouposti, házeli po ní papučemi a hrozili jí pěstmi pohublých rukou, z kterých vedly infúze.

Sestřičky jim také za to trochu hubovaly a posílaly je zpátky na pokoje, pokud se neumí chovat, jako lidé. Ryuunosuke se zeptal jedné ze sestřiček, zda může navštívit slečnu Kasumi, ale ta jen odvětila, že je zrovna vyjížďce po nemocnici. Na jeho otázku, kde by mohla být, mu neodpověděla a rychlým krokem odešla. ‚Milá, jako nikdy předtím,‘ pomyslel si Ryuunosuke zklamaně a zadíval se na televizi před sebou, znuděně.
Po chvíli vstal, přidržujíc se stojanu s infúzí, a rozhodl se, že půjde ven. Čerstvý vzduch mu jistě udělá dobře.
Rozhodl se pro místo, kde se s Kasumi již jednou setkal. Místo, kde měl tak překrásný výhled na Tanabe před sebou. Když se před ním dveře otevřely samy od sebe, zaraženě sledoval dívku na vozíčku, která si pobroukávala jakousi melodii, pokyvovala hlavou a oči měla zavřené, sem a tam přejela rukou ve vzduchu, jakoby někomu udávala správnou melodii, a celkově vypadala, že je sama ve svém světě. Nemohl z ní spustit oči; Kasumi byla ještě krásnější, než si pamatoval z jejich prvního setkání. Když se přiblížil, Kasumi přestala a otočila se na něj se zaujatým pohledem, oči však měla lesknoucí, skoro až plné slz, což ho zarazilo. Tiše ho sledovala, zatímco jí po tvářích stekla jedna drobná slza, zatřpytila se ve vzduchu a potom dopadla na její nemocniční pyžamo.
Mlčenlivě ho sledovala, jakoby se snažila uvědomit, kdo to je.
Ryuunosuke ji váhavě pozdravil. Chvíli na to trochu zrudla, zakryla si tvář a nadával mu, že jsou muži pitomí, že by neměli sledovat ženy brečet a poslepu hledala páčku, kterou by přiměla svůj vozík k posunu. Zarazila se, když trochu popojela dozadu a zastavila se. Vzhlédla a viděla, že ji Ryuunosuke tiše sleduje. Opatrně jí setřel slzy z tváří a usmál se na ni.
"Pravda, ženy by neměly plakat, nesluší jim to," souhlasil s ní s úsměvem a odsunul jí vlasy z tváře, aby její překrásné oči viděl o to důkladněji. "Ale už vůbec by neměly říkat mužům, co mají dělat," dodal milým hlasem, nespouštěje oči z dívčininým, které ho upoutaly, svázaly a nepustily ho.

Pohled Kasumi:
Kasumi se tiše dívala na Ryuunosukeho a mlčela.
"Co to bylo za melodii?" zeptal se a konečně odstoupil. Kasumi se ještě chvíli dívala na místo, kde předtím viděla jeho tvář, jakoby přemýšlela a potom sklonila hlavu zase dopředu, hrbila se nyní trochu.
"Písnička, kterou mi mladší sestra vždycky zpívala, abych lépe usínala..." zašeptala tiše, potlačujíc slzy. "Abych zapomněla, že spím v nemocničním lůžku, ale jsem s ní, s mámou a s tátou..."
"Navštívila tě teď někdy?" zeptal se Ryuunosuke opatrně. Kasumi chvíli váhala; pořád si pamatovala jakési malé dítě, které mělo obvázanou hlavu, ale vesele se na ni usmívalo. Nyní se i ona usmála, zvedla hlavu a naklonila ji na stranu.
"Ovšemže!" zalhala vesele a zasmála se. "Co tě nemá? Co by to bylo za rodiče, kdyby nechali svou dceru naprosto samotnou v pusté, opuštěné, až děsivé nemocnici po celých dvacet let?" A smála se dál. Ryuunosuke s trochu nuceně usmál. Bylo mu jasné, že mu nyní lže. Chytil ji za ruku, na což se přestala smát a podívala se mu nyní pořádně do očí. Přečetl ji velmi snadno a ona si toho byla vědoma. Svěsila hlavu, přesto pořád s úsměvem. "Všiml sis, jak falešný smích to byl? Není se čemu divit. Tenkrát jsi mi to také nevěřil," zašeptala tiše, však s úsměvem.
"Tenkrát?" zopakoval Ryuunosuke.
"Nepamatuješ si? Ani trochu? Už jsme se jednou setkali."
"Je mi líto..." řekl Ryuunosuke trochu zklamaně. Tentokrát mu však stisk ruky opětovala a spletla jejich prsty dohromady s úsměvem. Vzhled a pozoroval její veselou tvář, z níž pořád ten okouzlující úsměv nezmizel.
"Vím jistě, že si brzy vzpomeneš. Jak na mě, tak na všechno ostatní!" řekla vesele a pevně mu ruku sevřel. Potom pozvedla pěst do vzduchu a zvolala: "Do toho, Ryuunosuke! Chytni vzpomínky za pačesy a nepouštěj se jich!"
Potom se rozkašlala na delší chvíli, až se Ryuunosuke bál, že se dusí. Jen mávala rukou do stran, držela se za krk a kašlala. Potom se rozesmál a řekla, že je hloupá, že tak moc křičela. Omluvila se mu, že ho tak vylekala.
Ryuunosuke se jí konečně zeptal, co jí je.
Smutně se na něj usmála; vážně si nic nepamatuje...
"Jsem tady už od narození," řekla upřímně a zadívala se na Tanabe před sebou. "V Tanabi jsem nikdy nebyla. Ale chci tam jednou jít. Chci vědět, jak tam chutná místní čokoláda, jací jsou tam lidé, kolik zábavy tam mohu najít..." Podívala se na Ryuunosukeho s úsměvem. "Jednou odsud odejdu. A ty mě pozveš na zmrzlinu!" Dloubla do něj loktem a Ryuunosuke se začervenal.
Opět se zadívala na Tanabe; bylo to překrásné město z tohohle pohledu.
"Důvod, proč tady jsem od narození, je prostý – mám nemocné plíce. Díky přístrojům mohu normálně dýchat a věřit, že se neudusím okamžitě. Sem a tam mám záchvaty. Poslední dobou se to však zlepšuje. Mým snem... je projít se Tanabem v období zimy. Chci vidět, jak to tam vypadá zasněžené; jak se lidé oblékají, když je jim zima; jak slaví spolu Vánoce." Podívala se trochu k zemi a s úsměvem dodala: "Rodina mi vždycky posílá nějaké drobné dárečky, všechny je mám ve svém pokoji..."
"Není ti někdy smutno?" zeptal se Ryuunosuke. Zakroutila hlavou a podívala se mu do očí, pořád s tím překrásným úsměvem na tváři. Dodala jen, že když ho má nyní po boku, nemůže být šťastnější osobou. Ryuunosuke mlčel a potom pohlédl na Tanabe před nimi, červenajíc se. "Jak dlouho se známe?"
"Žertuješ?" zeptala se vesele, ale potom se mu omluvila, když viděla, že ještě víc posmutněl. "Známe se od chvíle, kdy ses sem dostal po autonehodě s Tvým otcem. Bylo ti devět, mě bylo osm. I když jsem se tě snažila rozesmát, ty jsi snad postrádal emoce a pořád ses tvářil jako kaktus. Měl jsi obvázanou hlavu, tak jsem ti vždycky říkala mumie, nad čímž ses vždycky legračně rozčiloval."
"Víš, nad tím by se rozčílil snad každý," řekl Ryuunosuke trochu mrzutě, ale Kasumi se rozesmála o to víc.
Během smíchu dodala, že přesně tímto hlasem to vždycky říkal. Ryuunosuke nemohl udržet smích a rozesmál se s ní. Věděla o něm všechno, zatímco on o ní nevěděl nic. Byl v nevýhodě. Ale Kasumi nebyla osoba, která by toho jakkoliv zneužila. Váhavě ho chytila i za druhou ruku a opět jejich prsty propletla. Usmívala se, zatímco ho pevně držela a nechtěla pustit.
"Než jsi tehdy odešel," řekla a oči jí zářily radostí a štěstím. "Říkal jsi, že se sem vrátíš. Ale potom jsi nepřišel. Slíbil jsi mi, že mě budeš navštěvovat. Měl jsi moc učení? Našel sis práci? Řekni... Proč jsi nepřišel...?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře