Legenda, proměna a prach 3

10. listopad 2016 | 07.05 |
› 

Ráno mě budili bratři a vyjeveně na mě koukali. Jednak jsem zaspala, jednak jsem vypadala jako nějaká příšera, která po mnoha letech vylezla z podzemí – taky všechno kolem mě tak vypadalo. Kdo kdy zkoušel spát v tak nepohodlném oblečení. Odehnala jsem je hned pryč, že za chvíli budu v pohodě. Nebyla jsem – když jsem vstala, zvedl se mi žaludek a já pospíchala na záchod. Do čeho jsem se to zamotala? Kdy jsem se stihla převléct do jedněch z těchto odporných šatů? Všimla jsem si na umyvadle otevřené láhve. Rychle jsem si schovala a přála si, aby ji rodiče neviděli. Ale viděli. Kupodivu si oba počkali, až se prospím těch pár hodin, bratry mezitím vypravili do školky sami, a nyní jsem zbývala na řadě já. Byla přednáška, které jsem se celý život chtěla vyhnout. Matka se mě zastávala, že mě k tomu jistě donutili, protože bych nikdy nepila – rozhodně ne tak moc, abych dopadla takto. Na té oslavě jsem nepila. Tak proč jsem se vůbec chtěla opíjet dneska ráno? Mám okno. Kupodivu mě táta zavezl do školy, všimla jsem si nehezkého pohledu od Alice a těch dvou, které už čekaly, zatímco jsem byla oblečená tak jako včera před nákupem. Zřejmě s tím počítaly. Proto jely těsně za námi a sotva můj otec odjel, vesele se ke mně hrnuly, stáhly mě na záchodky, převlékly, učesaly mě a nalíčily. Jedno mučení skončilo, začínalo druhé znova?!
Když jsme vešly dovnitř, všichni na nás zírali. To už mě popadla Alice za ruku a tahala k lavici, za bedlivého pohledu na Williama, který na ni zíral, zatímco žvýkal párátko. Usadila jsem se do své lavice a váhavě jsem se rozhlédla kolem. Chyběly mi moje brýle, které mi na záchodcích odcizila Samanta. Neviděla jsem pořádně. Obávala jsem se, co by přišlo po škole, protože jsem oslovila ihned Alici, že dneska nemohu; mám kroužek v kendó klubu a pokud tam nepřijdu podruhé, jistě si o mě začnou dělat starosti. Emma se jen zasmála, že dvakrát mě snad nezabijí, jsem prý mladá, mám si užívat a oni by to měli pochopit. Toho jsem se právě obávala.
Co všechno se může stát po škole?
"Dnes jsou na programu dvě oslavy; u Becky a druhá je u Williama. Musíme se na to řádně připravit. Jaké šaty bych si měla vzít?" vyptávala se Alice zasněně.
"Rozhodně ne ty růžové, myslel by si, že ho chceš svést," reagovala Samanta ihned.
"Já bych brala ty rudé – dokazují ženskou sílu!" přitakala Emma a odhrnula si vlasy z očí. Alice se otočila na mě.
"Co myslíš? Jakou barvu bych si měla vzít?" zeptala se mě.
"A čeho?" zamrkala jsem na ni zaraženě. Zasmály se všechny tři. "Myslíš šatů? Pokud by to bylo na mě, brala bych šedé nebo černé."
"A to je tvoje chyba, kterou z tebe musíme dostat, broučku," řekla Alice vesele, popadla mě za ruku a tahala zase bůhvíkam. Proběhly jsme kolem Williama Plottera, který se za námi díval a kupodivu nic na mě neříkal. Ty podpatky mě rozhodně zabijí! Sotva na nich umím chodit a ony po mně chtějí, abych běhala?
Na mou otázku, kam jedeme, jsem dostala očekávanou odpověď od všech tří; nakupovat! To si na každou oslavu kupují něco jiného? Aha, aby nepřišly dvakrát v tom samém. Proto řešil barvu šatů. Už se pomalu chytám. Zajely jsme tentokrát do jiného obchodního domu, který ty tři měly prolezlé skrz na skrz. Alice hned popadla několik různých šatů, většinou bez ramínek a s hlubokým dekoltem. Vypadala v nich překrásně, ale Samanta a Emma věčně kroutily hlavou. Tmavě fialové mě zaujaly a tak jsem řekla, že v nich vypadá štíhleji. Na to přitakala Emma, že tady dávají vyniknout její dokonalosti a ženskosti. Aby Samanta nebyla pozadu, dodala, že kdyby si natočila vlasy, vypadala by v nich, jako nějaká císařovna.
"Nechci vypadat jako tisíc let stará panna," řekla Alice otráveně. "Hele, ta oslava u Williama má přednost. Kašlu na Becky, sotva vím, kdo to je. Potřebuji něco svůdného, abych Williamovi vyrazila dech."
"A potom možná i něco jiného," zasmála se Samanta a Emma s ní. V tomhle případě jsem mlčela a jen po očku se po nich dívala.
"Co myslíš," přešla ke mně. "Fialové nebo máme jít dál?"
"Tyhle vypadají opravdu moc pěkně," řekla jsem upřímně. Záviděla jsem jí popravdě řečeno. Alice měla tvář těla přesýpacích hodin – doslova. Vše, po čem muži toužili, to by u ní dostali ve větší míře, než je zdrávo. Už jsem nyní chápala, na co Samanta narážela. Pousmála jsem se. Když si Alice koupila ony neuvěřitelně drahé šaty, přibrala k nim i neuvěřitelně drahou kabelku, skoro za dvě třetiny těch šatů. Byly to pořád pro mě velké sumy, ale čím více jsme jich viděla, tím mi to připadalo normálnější.
"Koupím si je pro případ, že bych nenašla ještě nějaké lepší, tak budu mít zálohu na jinou oslavu," rozhodla se Alice nakonec, ignorujíc má slova kompletně. Pokrčila jsem nad ní rameny. Prochodily jsme celý obchodní dům a Alice opět odcházela, ověšená několika taškami. Kde na to bere peníze? Nejspíš od rodičů. Koupila něco mně, Samantě i Emmě s tím, že už máme taky obnošené hadry. Ty věci, které mi včera koupila... některé jsem ani jednou neměla na sobě! Měla bych se nad sebou zamyslet!
Prošli jsme tímto způsobem spousty obchodů, jejichž názvy jsem kdysi slýchávala ohledně nového trendu, nebo ve spojení slov nejdražší obchody tohoto století. A přesto se Alice chovala jako normální zákaznice, jakoby tam chodila denně. Nejspíš ano, protože jít dvakrát za dva dny do obchodního domu, to už je do nebe volající. Zatímco ještě přebíhala z jednoho obchodu do jednoho, zavolala jsem tátově příteli, že dnes opět nepřijdu, že mi do toho nešlo. Nenechala jsem ho ani pořádně domluvit a zavěsila, protože už mě zase volaly. Bylo to sobecké, já vím, ale nyní nemám čas se s ním bavit.
Plno názvů se mi promíchalo v hlavě a já si začínala rozpomínat, že včera jsme tyto obchody taktéž navštívily. Alice kupovala dražší a dražší šaty a ony fialové nakonec připadly mi s tím, že už se jí tolik nelíbí jako předtím, s čímž Samanta a Emma souhlasily. A já tak získala další nové šaty. Z obchodního centra jsme opět vyšly ověšené všechny čtyři několika taškami, za rychlé, vojácké kůže. Málem jsem si vyvrtla kotník na podpatku, ale povedlo se mi to ustát, abych nevzbudila povyk. Naházely jsme to všechno do prostorného kufru auta, zasedly jsme svá místa a Alice jela kupředu. Zajímalo by mě, proč zrovna já sedím po jejím boku. Je snad možné, že už jsem na stejné úrovni? Ta myšlenka a zároveň zjištění mě neskutečně potěšily a zahřály na prsou.
Když jsme dojely k Alici domů, začal úplně ten samý proces, jako včera; opětovné zkoušení a líčení, přelíčení a odhazování nepotřebných věcí, které nebudou na dnešní oslavu vůbec potřeba. V průběhu soukání se do fialových šatů jsem se zarazila.
"Zítra píšeme písemku z angličtiny," řekla jsem najednou. Ty tři se zarazily, chvíli na mě hleděly, zda to myslím vážně, a potom se hlasitě rozesmály.
"Vypni na chvilku mozek a užívej si," poradila mi Emma a cvrnkla mě do čela. "Musíš si také najít čas, kdy se bavit." A potom zvracet, že je mi špatně, pomyslela jsem si skepticky, ale usmála jsem se a přikývla.
"Zavolal někdo Becky, že na tu její stupidní oslavu nikdo nejde?" zasmála se Alice, zatímco si zkoušela několik náušnic, které by se hodily k jejím šatům.
"Myslím si, že jí to dojde během chvíle," navrhla jsem. Všechny tři se hlasitě rozesmály a Samanta mě pochválila, že to je dobrý vtip. Usmála jsem se trochu panovačně. Slyšet zrovna pochvalu od ní by mě nenapadlo – byla to osoba, která lichotila jen Alici, a slyšet pochvalu pro někoho jiného z jejích úst bylo nemožné. Toho jsem si byla moc dobře vědoma, proto pro mě ta pochvala tolik znamenala!
Zničehonic se mi rozezvonil telefon. "Zapomněla jsi snad, slečinko, že máš vyzvednout kluky ze školky," ozval se hromový hlas mého otce. Tiše jsem vydechla a zavřela pomalu oči. Sakra, úplně jsem zapomněla na čas... Očima jsem zatikala kolem sebe ve snaze se na něco vymluvit. "Navíc mi volali z kendó klubu – dvakrát jsi tam nebyla. Jak mi to vysvětlíš, holčičko?" pokračoval dál svůj výslech a mně se hůře dýchalo. Nesnášela jsem, když mě nenazýval jménem. Bylo to vždycky, když jsem udělala něco špatně, a nyní se mi hruď svírala tak moc, že mi bylo špatně.
"Zapomněla jsem-..." začala jsem, ale otec mě ihned přerušil.
"Jo tak zapomněla?" zopakoval po mně komicky, rozčíleným hlasem. "Takže pokud hodláš i nadále zapomínat, to jsi nám mohla říct rovnou, abychom jim našli chůvu, která by byla alespoň o trochu schopnější, než jsi ty!"
A potom zavěsil. Leskly se mi oči. Musela jsem několikrát zamrkat, abych se zbavila otravných slz, a otočila se na Alici a ostatních, které ustály v pohybu a poslouchaly. Usmála jsem se.
"Blbí rodiče," řekla jsem vesele, na což se zasmály se mnou a přikyvovaly. Vysvětlila jsem jim, že mí bratři jsou tak neschopní, že i ve věku sedmi let nejsou schopni vyjít ze školy bez doprovodu nebo do ní vůbec dojít sami načas. Smály jsme se mému neštěstí, zatímco jsme se připravovaly. Takové hlouposti a já jsem si z nich dělala hlavu. Proč bych se měla tím zaobírat? Je to jejich starost – jsou rodiče, ať se starají sami!
Aby mě zvuk telefonu neotravoval, vypnula jsem nejdříve zvonění a potom úplně celý, hodila ho kdesi do kabely s učením a nestarala se dál o něj. Nyní budu mít čas jenom pro sebe, abych byla stejně dokonalá, ne-li dokonalejší než Alice! Měla jsem vztek na své hloupé rodiče, ale zároveň jsem se cítila tak uvolněná, jako nikdy předtím. Alici jsem pomáhala natočit vlasy. I když se snažila, myslím si, že nevypadla tak krásně, jako já. I tak jsem jí ten hloupý kompliment složila, aby byla spokojenější. Krátce na to však nadávala a nemohla najít dobré boty k šatům. Plno bot vyházela a řekla, že už je nechce nikdy vidět, že jsou tak otřesné, že jí z toho bolí oči, a potom prohledávala skříň, aby našla nakonec úplně jiné, nové šaty. Ty krásné fialové šaty ze mě nestrhne ani náhodou! Na krátkou chvíli poznamenala, že vypadám v nich dobře, ale že ona bud dnes královnou večírku. Bylo mi jasné, co má dnes v plánu – svést Williama. Ať si toho hlupáka nechá! Není ani hezký!
Kolem osmé večer byla konečně přichystaná a připravená vyjít z domu a myslet si o sobě, že je člověk. Nakonec skončila v těch samých věcech, jako předtím. Proto jsme toho názoru, že mi to slušelo o dost víc, než jí! Ale to jí říkat nebudu. Mohla by chytit depresi. Dovolila mi, abych řídila, zatímco si přepudrovala nos a přejela přes rty leskem tolikrát, až tam měla trojnásobnou vrstvu, než by bylo potřeba.
Projely jsme kolem našeho domu. Ani jsem se na něj nepodívala. Bylo mi však jasné, podle rozsvícených světel nahoře, že bratři ještě nespí. Ať si dělají, co chtějí! Oni zítra nebudou schopni vstát! Já ano!
Než jsme vůbec mohly vejít dovnitř, dva sluhové před bránou si nás museli zapsat a odškrtnout, že jsme vůbec dorazily. Oni o tom pochybovali? Spíše se chtěli jen pokochat, protože jsme vypadaly naprosto překrásně. Sotva jsme vstoupily, takové drobné komplimenty jsme slyšely pořád a pořád. Víc, víc! Očima jsem všem naznačovala, aby nás, ne... aby mě chválily ještě víc! Zbylé holky kroutily hlavami, že mě nemohou poznat. Vypadaly opravdu uboze v těch šatech s ramínky. Kroutila jsem nad nimi hlavou – byly pod naší úroveň.
Alice hned objednala čtyřikrát vodku a nějaký drink. Zpočátku to chutnalo trpce, ale potom jsem si uvědomila, že když nad tím nepřemýšlím a hodím to do sebe najednou, není to až tak strašné. Pila jsem. Tančila jsem. Bavila jsem se. I s lidmi, které bych jinak nenáviděla do morku kostí. Na této oslavě byli jen vyvolení. A já byla jednou z nich! Jen málokdo byl vyvolený. Jen málokomu otevírali bránu sluhové s tím, že může vstoupit. Co jsem po celou tu dobu se svým životem dělala? Na co jsem myslela?
"Hej, zmiz odsud, nemáš pozvánku, a navíc jsi příliš stará," ozval se William pobaveně a všichni se začali smát. Dostala jsem se kupředu. Pozorovala jsem svou matku, která stála před bránou, a když si mě všimla, pozorovala mě jen s tichým, vyčítavým výrazem. Ostatní se na mě podívali.
"Táta je v nemocnici," řekla mi jenom.
Chvíli jsem váhala, než jsem konečně sobecky odvětila tak, abych uspokojila sebe i ostatní. "No a co? Může si za to jistě on sám," řekla jsem chladně. Oči se jí zaleskly, zamrkala, aby se zbavila slz. Nic mi na to neřekla. Otočila se k nám zády a tiše odešla, jako by byla v transu. Její chyba! Měl si dávat pozor! Bylo mi jedno, co je s ním. Za to, jak na mě ječel, musel být potrestán! Všichni se začali se smát a tleskat mi, jak jsem ji snadno odbyla.
"Netušil jsem, že přijdeš. Copak nejsme snobi?" zeptal se William pobaveně, když se konečně skrz dav prorval ke mně.
"Změnila jsem názor," řekla jsem upřímně a hodila do sebe další skleničku s vodkou. Sebral mi ji z ruky a chytil mě kolem pasu s otázkou, zda si může se mnou zatančit. Dělala jsem, že přemýšlím, ale pak jsem se zasmála, odstrčila ho od sebe a řekla jen, že se nad tím zamyslím a pak se mu ozvu. Mrkla jsem na něj.
Všechno jsem z mysli odstranila jen proto, abych se mohla svobodomyslně bavit. Nic mě netrápilo.
V pozdních ranních hodinách všichni odpadávali, jen já jsem se smála spolu s Alicí. Vydržela toho hodně. A já byla překvapená sebou samotnou, že toho také dost vydržím. Samanta a Emma už dávno spaly rozvalené na stolech a sluhové se je snažily probudit.
"A teď řekni upřímně," snažila se Alice uspořádat slova, přestože jí jazyk motal. Škytla a zasmála se. "To byla fakt tvoje máti? Nebo jenom nějaká osoba?"
"Jo," zasmála jsem se a ona se mnou. Potom odpadla na stůl. Cítila jsem se, jako královna. Vydržela jsem! Prohlédla jsem si zbytek ve své skleničce, než jsem to všechno do sebe dostala jedním hltem. A potom jsem konečně odpadla také.
Když se nad tím zamyslím... Je celkem jednoduché ovládat životy druhých. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře