Gomenasai 03

12. listopad 2016 | 07.00 |

Pohled Ryuunosukeho:
Ryuunosuke ji váhavě poslouchal a potom její ruku opatrně pustil. Kasumi se na něj zaraženě podívala a naklonila hlavu na stranu s nevyřčenou otázkou, co se děje, proč se od ní najednou tak moc odtahuje. Po chvíli se znovu usmála a dodala: "Ale neboj se, nejsem vůbec naštvaná. Jsem ráda, že jsi konečně tady. I když si na mě nepamatuješ, můžeme si udělat plno nových vzpomínek. Co říkáš?"
‚Slíbil jsem jí... že sem budu chodit? To jsem tak špatný člověk, že ani tak snadný slib nemohu splnit?‘ zamyslel se Ryuunosuke posmutněle nad sebou.
"Slečno Kasumi!" slyšeli oba hlas jakéhosi doktora a Kasumi se za ním otočila. "je čas na Vaši injekci."
"Jistě," usmála se Kasumi a potom se znovu podívala na Ryuunosukeho. "Tak zase někdy jindy, Ryuu-..." začala, ale potom se rozkašlala a nemohla se nadchnout, takže k ní doktor přispěchal a hladil ji soucitně po zádech.
"To je důvod, proč jsem vám říkal, že smíte být venku jen na krátkou chvíli. Navíc začíná být zima a to Vám vůbec neprospěje, slečno," vyčítal jí, zatímco jí na vozíčku odvážel pryč. Ryuunosuke se za nimi tiše díval. "A vy byste se, mladíku, měl také vrátit na pokoj," dodal doktor směrem k němu, než s Kasumi vjel dovnitř. Ryuunosuke se za nimi tiše díval a nakonec se pousmál.
‚Ryuu... Zní to rozhodně lépe než mi říkat celým jménem,‘ pomyslel si a vydal se za nimi. Chtěl alespoň vědět, kde má ta mladá žena pokoj, aby ji mohl příště navštívit a nemusel čekat, zda se objeví na tom místě nebo ne. Viděl, jak ji doktor zavírá v pokoji a ještě jí něco říká, než potom odvezl vozík a zmizel. Ryuunosuke se opatrně přiblížil ke dveřím, tahajíc za sebou stojan s infúzí a opatrně pootevřel oči. Viděl Kasumi, jak sedí na posteli a smutně se dívá na své třesoucí se ruce. Chytila se trochu za krk a promnula si ho. Hned na to se rozkašlala a nedívajíc se kolem hmatala po vodě. Strčila do ní a voda se rozlila po stole. Ryuunosuke se rychle dostal dovnitř, nalil jí vodu do kelímku a podal jí ho. Zaraženě se na něj podívala, než se znovu rozkašlala a potom se napila.
"Co... Co tady děláš?" zeptala se přiškrceným hlasem, když mohla konečně normálně nadechnout. Ryuunosuke ji tiše sledoval. Z nosu se jí táhl jakýsi drát k přístroji, díky kterému mohla normálně dýchat. Krátce na to se na něj mile usmála a zeptala se, zda ji sledoval, když ji sem doktor vezl. Ryuunosuke cítil, že má mírně zarudlé tváře, podíval se stranou a zabrblal, že šel jenom kolem. "Nemáš náhodou pokoj úplně na jiné straně?" zeptala se Kasumi a na chvíli se zasmála.
"Co ti doopravdy je?" zeptal se Ryuunosuke váhavě. Krátce na to se chytil za hlavu a zasyčel bolestí. Kasumi ho polekaně sledovala.


"Ryuu...?" oslovila ho polekaně, zatímco si Ryuunosuke tiskl hlavu a držel vlasy tak silně, že si je málem svým stiskem vytrhal. Kasumi reagovala rychle a zavolala sestru. Mačkala tlačítko a rychle dýchala. Přístroj upozorňoval na její zrychlený dech i tep srdce.
Měla strach.
Ryuunosuke ji viděl, ale nevnímal ji jako obraz před sebou, a když sevřel víčka k sobě, viděl tmu a potom jakési záblesky. Vzpomínky? Proč přišly tak náhle? Skončil na kolenou a pevně se držel za hlavu, zatímco Kasumi sklouzla z postele k němu a třásla s ním, něco křičela, ale on ji neslyšel.
Potom konečně spatřil zřetelný obraz přímo před sebou. Viděl malou dívenku, hodně podobající se Kasumi, která se něčemu smála. Slyšel její dětský hlas, o to víc ho hlava bolela. Její smích se mu ozýval v ozvěnách, zatímco si ji vybavil, jak sedí na lavičce vedle něj a drží ho za ruku.
‚Slib mi, že mě brzy navštívíš,‘ slyšel její radostný veselý hlas a potom ten svůj, který jí sliboval, že bude zpátky dřív, než se naděje. Vzpomněl jsi, jak ho tehdy objala a políbila na líčko.
"Pane Okuyamo!"
Probudil ho konečně mužský hlas a prudce otevřel oči. Ležel ve své posteli, orosený potem, zadýchaně se dívaje kolem sebe. Pevně stiskl deku mezi prsty, zatímco se ho sestřička a doktor snažili uklidnit, že se nic neděje. Jediné, na co se zmohl třesoucím se hlasem, bylo: "Co to sakra bylo?"
"Podle všeho jste zničehonic zhroutil na zem," řekl mu doktor, který mu svítil do očí a pozoroval jeho reagující zornice, mezitím mu sestřička změřila teplotu. "Měl jste záchvat. Vzpomněl jste si na něco?"
Ryuunosuke se snažil vzpomenout, ale mysl měl úplně prázdnou. Až potom se mu vybavily všechny obrazy najednou, vzpomínky, na které zapomněl, které předtím viděl, a opět ho rozbolela hlava.
Hlas sestřičky ho pomalu uklidňoval.
"Kdyby se to opakovalo, okamžitě volejte sestru. Slečně Hatake jsem to také sdělil, když mi řekla, že se prý znáte. Jak jste se vůbec ocitl v jejím pokoji?" vyzvídal ho doktor opatrně.
"Šel... jsem okolo," zalhal Ryuunosuke.
"Ona říkala něco jiného," vyvedl ho z omylu doktor a Ryuunosuke zaváhal. Co všechno jim řekla? "Prý se znáte...?"
"Poznal jsem ji před pár dny," řekl Ryuunosuke upřímně.
Doktor nakonec rozhodl, že mu dá prášky na spaní, aby se vyspal, a pokud se mu ten záchvat bude opakovat, nasadí sedativa a bude neustále pod dozorem. Ryuunosuke si přál, aby si už více nevzpomněl. Myšlenka, že by byl tady zavřený, v tak malém prostoru, ho děsila.
Sestřička ho, když doktor odešel, uklidnila, že to doktor nemyslel doslova. I tak ho jen tak představa vystrašila natolik, že si zakryl obličej rukou a přál si zůstat sám, aby mohl plakat. Zná se s Kasumi. Na co všechno zapomněl? Co se stalo tehdy, když s ní byl? Jak mohla vědět, že tehdy měl autonehodu s otcem, když on to sám netušil? Řekl jí to? A co ten slib? Byla to pravda, nebo si to jen nalhával? Sestřička mu dala sedativa, která začala brzy účinkovat, a on se cítil rozespale. Po chvíli usnul a jeho srdce se konečně mohlo uklidnit, mozek vypnout a celé tělo mohlo odpočívat. Na jak dlouho však? Kolik takovýchto šoků ještě přijde, než si vzpomene na všechno?

Pohled Kasumi:
Kasumi rychle zavolala sestru, když se Ryuunosuke zhroutil přímo jí postele. Než přišli, snažila se na něj mluvit, aby ho uklidnila, držela ho u sebe, dokonce ho i nesměle políbila na hlavu s prosbou, aby se uklidnil. Ale nic nepomáhalo.
‚Co mu je?‘ přemýšlela se Kasumi a v očích měla slzy. Doktor a sestřička si ho potom odvedli a doktor se vrátil, aby se jí zeptal, co tady ten mladý muž dělal. Řekla mu vše popravdě, nic nezapírala.
Dlouhou dobu nedočkavě čekala, až se jeden z nich vrátí a řekne jí, co se stalo. Přišla sestřička a uklidnila ji slovy, že už se probudil, že prodělal záchvat a nejspíš si na něco vzpomněl. Může za to ona? Podívala se trochu smutně k zemi, ale krátce na to se usmála a řekla, že to je dobře – konečně si vzpomněl... takže je možnost, že už ji nyní pozná. Sestřička ji uklidnila, že to nebyla její vina, že zkolaboval.
Spravila jí trubičky, které se jí během snahy pomoci Ryuunosukemu trochu zamotaly. Natřásla jí polštář a prohrábla vlasy. Kasumi se na ni usmála a poděkovala jí.
"Spíše já bych měla děkovat Vám," řekal sestřička mile a úsměv jí opětovala. "Díky Vám jsme ho byli schopni najít rychle. Kdyby zkolaboval někde sám... bylo by to možná horší. Až se trochu uklidní, můžete ho jít navštívit, chtěla byste?" Kasumi vesele přikývla a sestřička ji trochu přikryla. "Dobře, řeknu to doktorovi," dodala, utřela vylitou vodu, donesla novou skleničku s vodou a řekla jí, aby si příště dávala pozor.
Kasumi se trochu začervenala a zahanbeně přikývla. Sestřička ji však polechtala, aby ji rozesmála a zvedla náladu. Kasumi byla strašně lechtivá, i když byla dospělá. Prosila ji, aby přestala, zatímco od smíchu už plakala. Sestřička se omluvila a také si utřela slzy, které jí vytryskly, když se smála s ní.
"Úsměv Vám sluší rozhodně více, než ten protáhlý obličej... Musela jsem," odůvodnila své chování sestřička a Kasumi přikývla, s úsměvem.
"Děkuji," poděkovala mile. "Až budu mít zase protáhlý obličej, máte ode mě povolení mě takto potrestat, i když budu protestovat, dobře?"
Sestřička se zasmála a Kasumi s ní. Chvíli na to zapípal přístroj sestřičce, že ji volá zase jiný pacient. Omluvila se a Kasumi jen zakroutila hlavou, že může klidně jít, že už to zvládne sama.
Než se otočila k odchodu, ještě se zastavila.
"Málem bych zapomněla," řekal sestřička a otevřela dveře. Kasum zpozorněla a potom vykulila oči, prudce vstávajíc, dokud ji trubičky nezastavily, aby dál už nepokračovala. Oči se jí trochu zaleskly a prsty zatřásly, dokud je nestiskla v pěst. Sevřela pevně rty a pohlédla dolů. Vlasy jí trochu zakryly obličej.
‚Proč zrovna nyní...?‘ pomyslela si a ze všech sil se snažila nevzhlédnout opět vzhůru.
"Vaše sestra se za Vámi přišla podívat," řekla sestřička a obešla hnědovlasou ženu, Keiko Hatake, uklonila se jí a odešla. Keiko přešla k posteli a sledovala svou starší sestru s úsměvem.
"Ahoj, sestřičko," zazněl její milý hlas do vzduchu a přesekl tak to ticho, které Kasumi tolik milovala, které bylo jejím jediným přítelem zde, v uzavřené místnosti. Kasumi se na ni ani nepodívala, zatímco se jí oči leskly. "Dlouho jsme se neviděly, že?" 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře