Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Světlo hlavolamu - Zaosmé

Světlo hlavolamu - Zaosmé

30. říjen 2016 | 07.14 |

Ve třídě se zničehonic ze mě stal hlavní důvod všemožných debat. Přestože jsem chodil přímo kolem osob, které o mně mluvily, ani je to nepozastavilo, aby rozebíraly, zda jsem to byl skutečně já v televizi na místě činu dvou mrtvých, nebo to byl někdo mně hodně podobný. Holky si neodpustily poznámky, že to bylo statečné a neskutečně romantické, když mě Patrick Sway zachránil, a kroutily se, kdykoliv to jméno říkaly. Hlavně nezačněte slintat, pomyslel jsem si a usadil jsem se. Konečně si ostatní všimli, že jejich hlavní téma hovorů už je ve třídě a sedí na svém místě. Slétli se ke mně, jako hejno vran, a kdyby mohli, uklovali by mě k smrti svými otázkami, zda to, co bylo v televizi, je pravda. Raději jsem vytáhl křížovky, dal si sluchátka do uší a začal luštit. Nějaký nevychovanec mi je sebral a všem hlásil, že jsem je prý měl i na místě činu. Znuděně jsem hleděl před sebe. O co jim všem najednou jde? To mě všichni podezřívají, že jsem vrah? Opatrně mi ji vrátil a vzdálil se hned na tři kroky od mé lavice. Ignoroval jsem ho a soustředil se na svou křížovku.
Učitel vešel dovnitř a chtěl něco hned sdělit, ale zastavil se v půlce věty, když si mě všiml. Odkašlal si a já se prudce postavil, odkládajíc tužku z ruky. To všechny rozesmálo. Učitel mě pokáral, abych dával pozor, když mluví, než nám svolil konečně usednout. Potom pokračoval ve větě, tedy spíše ve výkladu, který začal, sotva vešel do třídy. Schoval jsem rychle křížovky, popadl sešit a začal nehezky škrábat, za což si potom budu nadávat, ale musel jsem mít rychle jeho věty napsané, jinak bych byl v tomto předmětu ztracený úplně. Fyziku jsem nikdy neměl rád. Spravil si brýle, pohladil si svou plešku a otočil se k tabuli, píšíc nějaké zadání příkladu. Někdy jsem toho názoru, že fyzika žere mozek jako nějaký parazit. Protože jsme všichni byli tak aktivní, rozhodl učitel za nás, že si napíšeme dobrovolnou písemku.
Co jsme mohli dělat? Jen tiše souhlasit.
Než jsem mohl odejít ze třídy, abych se přesunul spolu s ostatními do jiné učebny na další hodinu, zavolal si mě učitel.
"Pane Hughesi, prosím, posaďte se," poukázal na lavici před katedrou. Bylo mi jasné, že tak rychle rozhodně neodejdu, povzdychl jsem si a posadil se na místo před ním. Chvíli si mě prohlížel skrz brýle a potom si je sundal. Ztratil tak trochu důstojnosti, ale respektu ode mě měl rozhodně hodně. "Vím, že jste si prošel poslední dobou špatnými věcmi, to Vás však neomlouvá z toho, že budete ignorovat realitu. Pro tentokrát to nechám bez nějakého pohoršení, protože vím, že se hodláte angažovat v soutěži v křížovkách, že ji snad pokaždé vyhrajete a co se týče dalších kol o tom ani mluvit nebudu. Buďme k sobě upřímní; škola z toho má čistý zisk. Máte úžasný mozek. Zkuste se proto někdy také zamyslet i nad fyzikou, co Vy na to?"
"Omlouvám se, už se to víckrát nestane," slíbil jsem mu. Zasmál se.
"To jste říkal vždycky, když jsem Vás přistihl, že luštíte křížovku pod lavicí," pohrozil mi učitel prstem. Nasadil si brýle a rukou mě poslal pryč.
Pohotově jsem ze třídy vyběhl, ale zastavil jsem se, když mi začal vibrovat mobil. Neznámé číslo. Váhavě jsem to zvedl. Když jsem se zeptal, kdo volá, bylo na druhé straně ticho. Nikdo se neozval. Pokrčil jsem nad tím rameny a hovor ukončil. Více jsem se tím číslem nezabýval a utíkal na další hodinu.
K mému překvapení mě však ten hovor v průběhu dne čím dál víc stíhal. Mohlo by to být něco důležitého? Když jsem měl volný čas, na internetu jsem si opět vyhledal obraz Dámy s hranostajem.
Nemohl jsem se soustředit – třída pořád rušila můj proud myšlenek, musel jsem na vzduch. Venku na schodech jsem pozoroval obraz slavného umělce a snažil se zjistit, jakou zprávu v něm pachatel zanechal. Pracuje sám? A pokud ano, jak to mohl stihnout všechno tak rychle připravit? Připravoval to několik let? Proč? Pomsta? Komu? Přejel jsem prsty o obrazovce a najel na hlavní stránky novin. Pozorně jsem si prohlédl tvář zavražděného muže, kterého nemohli identifikovat. Jakou spojitost měl s tím politikem? Vybírá vrah oběti náhodně? Povzdychl jsem si. Zívl jsem.
Zvuk zvonku mě vytrhl z přemýšlení a já si uvědomil, že hodina, která mě nyní čekala, byla ještě útrpnější, než fyzika – francouzský jazyk. Celý dnešní den jsem byl nějak moc mimo. Učitelé mi to omlouvali, protože se doslechli, že jsem ztratil paměť a někteří mi přáli hodně pevné nervy, abych si rychle vzpomněl, jiní však tolik pochopení neměli a tvářili se, že by mě nejraději praštili do hlavy a vrátili mi tak rychle paměť. Kéž by to šlo tak snadno, pomyslel jsem si pokaždé, kdykoliv jsem spatřil takovýto pohled.
"Otevřete si učebnici na straně..." zněly jejich věty pořád dokola a dokola. Nudil jsem se. Podepřel jsem si hlavu, opatrně se podíval na svůj klín a pozoroval jednotlivá prázdná políčka křížovky. Chápu, jak jsem předtím mohl přežít. Zakrývaje sešit s křížovky učebnicí francouzštiny byl geniální nápad. Učitelka si ničeho kupodivu nevšimla a já tak mohl nenápadně vyluštit několik stránek ze sešitu a zklidnit tak svou mysl.
Ke konci dne mě potkal alespoň trochu zajímavý předmět – chemie. Učitel zrovna vysvětloval jednotlivé kyanidy, zatímco nám ukazoval jednotlivé vzorky, sedíc na svém stole, sem a tam mačkajíc tlačítko, aby se na tabuli rozsvítily obrázky a chemické názvy sloučenin, které nám říkal. Má mysl se konečně chytila a můj mozek přijal jeho slova, poslouchal a věnoval mu plnou pozornost, takže křížovek už nebylo potřeba.
Po únavně dlouhém dni, který mi zpestřila řidička autobusu tím, že mi záměrně ujela před nosem, jsem se konečně doplazil na nádraží. Čekal jsem na vlak. Potom jsem se zarazil, když jsem měl nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Jen letmo jsem se podíval za sebe a viděl několik svých spolužáků. Ti rozhodně upřednostňují práci svalů před mozkem. Začínalo být zima. Bude to možná vypadat, že před nimi prchám, ale vešel do nádražní haly a rozhodl se čekat na vlak tam. K mému překvapení mě následovali. Asi jsme měli jen stejnou cestu. To určitě... Někdy pochybuji o své inteligenci, kdykoliv mám takové záblesky hloupostí. Zastavil jsem se u jedné lavičky, a abych si potvrdil, že šli skutečně za mnou, že neměli společnou cestu, sundal jsem si tašku a dělal, že v ní něco hledám.
Bingo. Čtyři kluci z mé třídy se zastavili kousek ode mě a pozorovali mě. Bylo vůbec nutné, abych se jich ptal, co se děje, nebo co po mně chtějí? Viděl jsem jim to na očích. V mozku mi ihned proběhly všechny možné scénáře, které by mohly následovat. Abych se vyhnul tomu nejhoršímu, zapnul jsem kabelu, očima prozkoumal prostor vedle sebe a potom se nenápadně podíval na toho nejbližšího z nich. Svíral ruce v pěst a poklidně dýchal. Aha, takže teorie číslo dvě byla ta správná. Narovnal jsem se. Musím jejich mozky na chvíli zaměstnat.
"Kolik je hodin?" zeptal jsem se jich mile a usmál se nevinně, jako bych si jejich postojů vůbec nevšiml. Doufám, že na to jeden z nich skočí. Ano! Jeden z nich, vzadu, ten nejmenší, mi na to skočil! Vytáhl mobil a řekl mi čas. Jako by tím zapnul stopky a já vypálil, jak nejrychleji jsem uměl daleko od nich. Chvíli jim trvalo, než se vzpamatovali, potom mě už pohotově stíhali a dobíhali.
Měl jsem méně času, než jsem si původně myslel. Probíhal jsem kolem nově přicházejících osob, které spěchaly na zrovna přijíždějící vlak. Oddychl jsem si, že je to zrovna ten můj. Ale byl bych nyní stokrát raději, kdyby odjížděl. Bylo mi jasné, že si nebudou chtít jenom promluvit, ale že padne i spoustu ran, kterým bych se stokrát raději vyhnul, než abych je přijal zrovna já.
Naskočil jsem do nějakého vlaku, který zrovna odjížděl, aniž bych tušil, kam jede, a rychle zavřel za sebou dveře. Do dveří udeřila jedna vzteklá pěst a následovala ji další. Mírně jsem nadskočil, když se ozvaly dvě hrozivé rány a zadýchaně pozoroval tu skupinku, která se během krátké chvíle změnila na smečku divé zvěře. Když se vlak konečně rozjel, sesunul jsem se k zemi, zatímco ti hlupáci se marně snažili vlak dohonit a otevřít dveře, aby se dostali ke mně. Dělo se tohle na denním pořádku i předtím? Hluboce jsem vydechl a prohlédl si číslo vlaku. No výborně – jedu na úplně jinou stranu. Budu muset doufat, že stihnu ještě nějaký vlak v rozumnou chvíli.
Když se vlak zastavil a já vystoupil na úplně opuštěném nádraží, rozhlédl jsem se kolem sebe. Začalo se stmívat. Nejistě jsem stiskl poutko své tašky a usadil se na lavičku, vyčkávajíc v zimě na další vlak, doufajíc, že přijede brzy. Čekal jsem. Minula nejspíš jedna hodina. Minuly nejspíš dvě. Další vlak už nepřijel. Klepal jsem se zimou. Podíval jsem se na čas. Jak dlouho jsem tam skutečně seděl? Už bylo deset hodin večer! Nemusím se divit, že sotva cítím prsty. Povedlo se mi najít jakýsi starý jízdní řád. Vlak v mém směru touto stanicí jenom projížděl a nezastavoval zde. Výborně, Alexi, tohle se může povést jenom tobě! Aby toho nebylo málo, začalo pršet. Schoval jsem se promrzlý, promoklý pod střechu budovy, tlače se ke stěně vytáčel jsem Patrickovo číslo. Snad ho nebudu moc otravovat.
Dýchl jsem si na promrzlé ruce a čekal, až mi to zvedne.
"Můžu vědět, kde jsi?" zeptal se mě podrážděně. Vzbudil jsem ho snad? Omluvil jsem se. "To je fuk, kde jsi?" zeptal se. "Doufám, že už na cestě domů. A jestli hodláš tvrdit, že se škola protáhla, tak kecáš."
"Ne," řekl jsem popravdě a strčil jednu ruku hluboko do kapsy.
"Kde jsi?"
"Na nádraží..."
"Kdy ti jede další vlak?" započal svůj výslech okamžitě.
"Nevím," řekl jsem tiše, ale opět popravdě.
Slyšel jsem, jak si povzdychl.
"Fajn, jaké je to nádraží? Zajedu pro tebe," navrhl mi, a já slyšel, jak bral několik věcí a sedačka pod ním zavrzala, když vstal. Vzbudil jsem ho?
Rozhlédl jsem se kolem, hledajíc nějaké jméno. Byl jsem bezradný. Řekl jsem mu, že je to o zastávku dál, než je moje škola. Zavrčel na mě, že to mu moc nepomůže, protože tím směrem může být stanic plno. Nasadil jsem si kapuci a vyšel do deště, před bránu, abych přečetl zrezivělý nápis.
"To by mělo být zavřené," poznamenal jenom a já slyšel nastartování motoru v pozadí. "Dobře, někde se schovej, jsem tam do deseti minut."
"Díky," poděkoval jsem, než zavěsil. Svěsil jsem ruku k boku a potom ji schoval do kapsy. Na jeho výzvu jsem se skutečně schoval pod střechu a tiskl k sobě svou brašnu. Zněl nějak moc klidně – čekal jsem mnohem větší výbuch... Je na tohle zvyklý? Nestalo se to poprvé, kdy jsme spolu předtím trávili čas? Bylo to na denním pořádku?
Povzdychl jsem si a opřel se o mokré, hnijící dřevo. Rozhlížel jsem se kolem sebe, každou chvíli jsem se díval za budovu, doufajíc, že ho tam někde uvidím. Má plno práce a ho navíc ještě otravuji. Když jsem mu chtěl napsat zprávu, že mu půjdu naproti, všiml jsem si uloženého obrázku z internetu. Dáma s hranostajem. Hrdá žena, která se nechala Leonardem namalovat spolu s bílou fretkou. Milenka vévody milánského, Cecilia Gallerani. Proč pachatel vybral zrovna obraz, u kterého je sporné, že ho skutečně namaloval Leonardo da Vinci. Chtěl snad odvést pozornost od svého pravého záměru?
Všiml jsem si světel na zemi před sebou, která rázem zhasla. Podíval jsem se za roh. Viděl jsem Patricka. Schoval jsem mobil a rozběhl se k němu. On mě jen tiše sledoval a zastavil se kousek od brány.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře