Aréna smrti - Kapitola šestá (2. část)

9. září 2015 | 07.00 |

   Asi tak o půlnoci se ozval alarm a věci se rozbily. Bílá vesele zavrčela a utíkala pryč. Smála se, jako maniak, strhávala všechno a všechny na zem, nepoznávaje ani přítele či nepřítele. Prostě se smála a všechno strhávala k zemi. Nikdo ji nemohl chytit. Když se konečně dostala k bráně, že uteče, vběhla Gilobovi na opravenou kytaru, kterou mu zničila zase na kousky, přesto ji odhodil stranou. Následně ji jakýsi kus kytary přirazil ke krku a uzemnil ji tak. Zle vrčela a vrtěla se. Kopala nohama. Snažila se dostat pryč. A pak se šíleně zasmála. Usmál se a sledoval, jak se směje i ona.

   "Měla bys na to šílenosti mnohem víc, než dostatek." usmál se Giloba vesele. Když přiběhli strážníci s pouty, opíral se o svou kytaru, kterou držel Bílou u země. Vrčela, poměrně nechutně chraptěla a zase se smála.

   "Pane Gilobo!" zastavil se hned muž. Giloba vytáhl svou kytaru a Bílá se usmála. Muži poté zakřičeli a byl slyšet smích Bílé. Šedý se díval ze své cely k místu, odkud vycházel křik lidí. Na zem dopadlo několik těl. Bílá se usmála, na tváři měla krev.

   "Hodná holka." pochválil ji Giloba a pohladil po hlavě. Bílá měla skutečně pohled maniaka. Vůdkyně pomalu kráčela k nim.

   "Zbav se jí." přikázala mu zle. "To jsem ti snad přikázala hned."

   "Nebyla by škoda ji jen tak zahodit?" zeptal se Giloba a chytil Bílou za rameno. "Mohla by se ještě hodit."

   To už byla Vůdkyně u něj a kopla ho do břicha tak silně, že poničil i bránu ze železa.

Bílá se usmívala a dívala se před sebe. "Nepotřebuji další stvůry, jako jsi ty." řekla Vůdkyně klidným hlasem a otočila se na Bílou. Praštila ji do zad a Bílá spadla na zem, zatímco oči jí směřovaly nahoru. Zachytila jí nad zemí a pohlédla na Gilobu. "Příště si uvědom, koho postihne tvá šílenost." Giloba se vesele ušklíbl, stejně šíleně, jako Bílá předtím.

   "O to strach nemějte." zašeptal do temnoty noci. "Svou šílenost už rozšiřovat nebudu, přestože jí mám v sobě tolik."

   Vůdkyně vhodila Bílou do cely k Černé, která ji jenom tiše sledovala a pohlédla a Bílou. Opřela ji o zeď a posadila se vedle ní. Už k ní necítila nenávist, jako předtím. Sama měla obvázanou ruku a břicho. Prohlédla na její obvázanou dlaň a položila jí ruku na zem. Opřela se o kolena. Nemohla usnout. Nikdo z vězňů nespal. Myšlenka, že usne a jeho spoluvězeň ho zabije, byla poněkud silnější, než únava. Fialový děsil své dva další spoluvězně. Doposud v jeho cele byli i ti dva předchozí, které zabil.

   Nějaká žena začala zpívat. Všichni se podívali jejím směrem. Zpívala to Labuť, zatímco okolo ní usínaly Vlaštovka a Sýkora. Vrána v cele vedle nich se pousmála a také pomalu usínala. Labuť měla krásný hlas. Nebylo se divit. Opustila své právě narozené dítě. Šla do vězení, protože zabila jeho otce. Nechtěla si ho vzít. Jak jinak se v dnešní době zbavit dotěrného manžela, než smrtí? Dítě je bez otce. Bude snad i bez matky?

   Kolibřík pomalu chytil Sasanku za ruku a ona se na něj tiše podívala. Pak se mu opřela o rameno.

   V noci se báli všichni. Cely byly chladné. Skrz mříže jste však mohli chytit někoho ze své skupiny, či někoho známého, nebo prostě nějakého vězně, abyste se ujistili, že jste naživu a že je tady někdo vedle vás, že jste ještě nepřišli o rozum. Noční věznice vypadala poněkud klidně. Vypadala, jako hotel, kde se chtěli všichni seznámit. Dokonce i nepřátelé se nyní drželi za ruce, aby si dodali odvahy a jistoty pro další den. Noci v celách byly osamělé, chladné a kruté. Moses se tiše díval před sebe. Za ruku ho chytila nějaká dívka, ale stisk jí oplatil. Přes noc bylo všem jedno, kdo je vedle nich. Bylo pro ně hlavní, že BYL vedle nich! Vyjednávači a strážníci obcházeli cely a sledovali zoufalé vězně, kteří si přáli radši zemřít, než být přes noc sami. Strach, který celý den všichni potlačovali, nyní vyšel na povrch. Starost, které se všichni bránili, pronikla také ven. Nyní nebyly žádné rozdíly. Všichni byli uvěznění v klecích, jako ptáci.

   Vojáci vynášeli těla mrtvých, mezi nimi bylo i spousta dětí.

   Vůdkyně je bezcitně sledovala. Pohlédla na měsíc, který jasně zářil. Jednu noc strávili vězni v Aréně smrti, další zase v celách. Ale nyní tam museli jít všichni. Musela se odklidit těla a uzavřít blok G.

   Spatřila Gilobu. Seděl na střeše. Na sobě měl jenom bílé tílko. Sledovala jeho bledé, pohublé tělo, vypracované svaly na rukách a břiše, tmavé kalhoty, šarlatové vlasy, se kterými si pohrával vítr, a oči tak temné, ale zároveň klidné, jako moře před bouří. Na krku mu visel dřevěný kříž, za který se chytil, a zavřel oči. Pak je mírně otevřel a podíval se jejím směrem. Věnovala mu krátký pohled a pak odešla. On se však za ní díval s respektem. Vzhlédl k velkému měsíci nad hlavou a zase zavřel oči. Stiskl svůj kříž. Tiše se modlil za spásu své duše. Vůdkyně se zastavila u dveří, naposledy se na něj podívala a pak odešla i ona. Díval se za ní, respekt v jeho očích byl pořád znát. Pamatoval si hořkost své prohry a její sladké vítězství. S pohledem na měsíc a hvězdy okolo něj vyčkával, až slunce vyjde na obzor. Jeho vlasy se rozhořely, když slunce vyšlo...

   Stejně jako slunce dopadlo svými paprsky na lístky stromů a na stébla trávy, stejně tak dopadalo na jednotlivé vězně, kteří už byli v Aréně smrti, ani sami netušili, kdy usnuli, když se probouzeli. Ale věděli jednu věc, a ta byla jistá. Všichni okolo nich jsou zase nepřátelé. Nyní už nemohou mít jistotu v nikom jiném, než sobě. Nyní, kdyby se dotkli někoho jiného, zaplatili by za to životem. A tak začal třetí den Krvavých her. A když vítr oznamoval spolu s trháním látky, že Vyjednávači prošli skrz svou vlastní chodbu, bylo jasné, že návrat do cel už je naprosto nemožný. Bylo potřeba zase bojovat o holé životy s těmi, kdo byli mnohonásobně silnější, než oni samotní. Předešlí vězni věděli, jak to chodí. Hned z rána, když jsou všichni rozespalí, začínají jatka. Čím méně lidí se dožije poledne, tím lépe pro všechny.

   "Všichni v pořádku?" zeptal se Šedý. Bílá mlčela a nevyjadřovala se k tomu, co se včera stalo. A ostatní projevili trochu úcty a nevyptávali se jí také na nic, co se stalo. Ani ona sama to pořádně nevěděla. A to ji děsilo. Chytila se za hlavu. Jako by jí někdo vypláchl mozek. Nic nevěděla. Ani to, co se stalo, když přišel Giloba. Nepamatovala si nic, ani scénu v noci.

   "Vypadá to tak." souhlasil Fialový.

   "Kdy tohle peklo skončí?" zeptala se Černá.

   "Dokud nebudeme poslední, co budou stát na nohách." řekl Zelený a vstal. "Mít strach... je přirozené, ne?"

   "Kdybys ho neměl, lhal bys." řekl Fialový.

   "Ale co když ho mám víc než odvahy?"

   "Proto jsme tady my. Abychom ti ji zase dodali." řekl Šedý. Bílá vzhlédla a pousmála se.

   "A pomůžeme ti zase vstát, když budeš na zemi, a chytíme tě, až budeš padat do temnoty." řekla vesele.

   "Už ses vzpamatovala?" zeptala se Černá. Bílá vesele přikývla a usmála se na ni. Naklonila hlavu na stranu. "Pak bychom měli začít." Protočila pistolemi a dala si je na opasek. "Protože čím více bodů budeme mít, tím větší jistotu záchrany. Tak zněla přece pravidla, ne?"

   Ostatní přikývli.

   Ozval se výstřel. Černá se prudce otočila, ohnala se dýkami vedle sebe. Odrazila kulku od sebe, rychle vytáhala pistoli a několikrát z ní vystřelila. Kdosi seskočil z větve na druhou a prchal pryč.

   "Vyjednávač." řekl Moses a Fialový se na něj podíval. "Nehýbeme se, proto útočí. Nebo jde po mně."

   "Zásoby pomalu docházejí." řekla Bílá a ukázala na pytel, který měl Fialový přivázaný z opasku.

   "Nemohu za to, že někdo v noci všechno sežral." řekl zle s pohledem na Zeleného.

   "No co, měl jsem hlad!" řekl Zelený.

   "Ale tam bylo jídlo pro pět lidí." řekla Bílá vesele.

   "To seš takové prase?" praštila ho Černá zle. "Co kdybych řekla, že mám hlad, hm?"

   "Tak máš smůlu." zasmál se Zelený, sebral balík a začal hltat zbytky jídla.

   Moses mu pytel sebral a házel si s ním v jedné ruce. Zelený po něm skočil, ale minul ho. To se několikrát opakovalo, až pytel konečně chytil, přestože Moses uhýbal na stranu. Usmál se, když viděl, jak dítě před ním hryže do pytle a nepouští ho, jako zuřivý pes.

   "On ho..." pomyslela si Bílá a pousmála se. "Snažil se ho lehce procvičit, aby mířil kousek vedle. A rychleji."

   Moses pustil pytel na zem a Zelený začal hltat, zatímco se Moses usmíval. "Takhle byste se provokovat moc neměli. Vzhledem k tomu, jak spolu dobře vycházíte, samozřejmě ironicky řečeno, tak byste se jedině pozabíjeli klidně i o kousek chleba." řekl vesele a kousl do jablka. "A až vám jídlo dojde, budeme na tom stejně. Budete muset krást." Házel si s jablkem. "Ale vy máte přece sponzora." Přesekl jablko na dvě poloviny. "Tak proč dělat špinavou práci jiných, hm?" Kousl do poloviny a druhou hodil k nim.

   "Proč nám tohle říkáš?" zajímal se Šedý.

   "Možná jako radu?" usmál se Moses a spolkl zbytek jablka.

   "Radu?"

   "Přijde den, kdy i váš sponzor bude váhat, zda vám má něco poslat. Až ten den nadejde, budete ho nenávidět. Stane se z vás to, co ze mě. A budete se snažit utíkat jenom před Vyjednávači. Budete přežívat." Přestal se usmívat. "Ale to chci na sobě změnit. Myslím si, že byste mohli vyhrát. Tak si říkám: Co se takhle připojit k nějakým šílencům, co mají výhru jistou. Padlo to na vás. Za chvíli vás budou následovat i jiní, aniž byste si toho všimli. Kdo ví..." Napíchl na meč půlku jablka a podal jim ji. "Možná nás všechny vyvedete právě vy z tohohle pekla směrem k ráji."

   "Takže chceš jenom ochranu, jo?" zeptala se Černá.

   "Ne, budu za vámi stát. Přes bouře a blesky. I kdyby mě měli zabít, rozhodně se od vás jen tak neodtrhnu. Protože dnes se rozhoduje, kdo vše vezme a kdo skončí. Každý den může být váš poslední. Ale máte zatracené štěstí, že vás nezabili. Kdo ví..." Usmál se. "Možná, že s vámi Vůdkyně nebude chtít ani bojovat. A Gilobu před vaším zabitím taky zastaví."

   "Kdo vůbec jsi?" zeptala se Bílá.

   "Vězeň, Moses."

   "Moses..."

   "Měli bychom se nějak pohnout, klidně i o metr. Jinak Vůdkyně rozhodně zešílí a bude ječet tak hlasitě, že ji uslyšíme i my. Zatímco její kamery tohle neslyší, my uslyšíme ji."

   "Co tím myslíš?" zpozorněl Zelený.

   "Kamery sem nedolehnou, jo?" zeptal se Šedý a pohlédl nahoru. "Skrz stromy nás budou těžko hledat. I kdyby tady dali kameru hned od začátku, něco by jim signál rušit mohlo, že?"

   "Velmi správně." usmál se Moses a chytil svůj kabát. "Sice mi ho zničili, ale i tak... Po delší době zase bude rušit signál."

   "Slušný nápad." pochválil ho Fialový.

   "To díky vám jsem se dostal o blok výš. Něco mi říká, že jít proti vám by byla sebevražda. Tak si hodím mincí. Buď vás zabiju ve spánku, nebo nás zabije Giloba. Volím radši první možnost."

   "Skutečně?" slyšel posměšný hlas a prudce se otočil. Na větvi seděl Giloba a usmíval se. "Neměj strach, Mosesi, kamaráde." Seskočil dolů. "Jen si říkám, jak jsem si tě nemohl nevšimnout. Celkem slušná práce, tenhle kabát."

   "Hry ještě neodstartovala." řekl Moses zle.

   "Ano, rány ještě neoznámily první mrtvolu. Chceš jí být ty?"

   Moses vytáhl meč. "Co chceš?!"

   "Uklidni se. Jen vás tak pozoruji. Radši se začněte hýbat, hříšníci. Nebo skončíte špatně."

   Moses po něm zaútočil, ale Giloba zmizel a zase se objevil. "Obraz?"

   "Jenom počítačová kopie, nepůjdu přece tobě přímo do rány, příteli. Nejsem tak velký maniak, abych šel na smrt dobrovolně. Cela smrti. Řekni, proč jsi v ní radši nezůstal a nezemřel?"

   Moses se ohnal mečem a celý obraz Giloby zmizel. "Abych denně viděl tvůj ksicht? Dík nechci, stačí mi ten, co jsem viděl." řekl Moses zle. Podíval se na Zjizvené potomky. "Máte problém s tím, že jsem na Cele smrti?"

   "Ani ne." zasmál se Fialový.

   "Pokud ses sám rozhodl, klidně s námi pojď." řekl Šedý a podíval se nahoru na kameru, která nad nimi poletovala. "Všechno totiž nepůjde podle jejího plánu! I kdyby mě za to měla zabít... Zničím všechny její úlomky. I kdybych tady měl ztvrdnout na dalších deset let, neovládne mě!"

   "Ikdyž budeš mít její jed v plicích?" zeptal se Moses vesele.

   "Musím své jméno očistit. A je mi jedno jak..."

   Před nimi se rázem objevila krabice, která spadla na zem. Bylo na ní Šedého jméno, Manrin Shison. Tiše ji sledoval.

   "Pokud tomu je tak, zabíjej." řekl muž v šátku vesele. Šedý vyndal novou, malou střelnou zbraň z krabice. Namočil ji do vody a dal si ji na záda. Vzhlédl. "Bojuj, abys přežil. A dones mi srdce všech, co se vám postaví do cesty. Ať nenávist zaslepí tvé oči a vede tě kupředu."

   "Šedý, slib mi jednu věc... Neumřeš." řekl Fialový.

   "Spolehni se." zamračil se Šedý.

   "Hlupáci většinou bývají oslavováni, na chytráky se jenom vzpomíná." zasmál se Moses. "Co z toho budeš ty?"

   "Ani jedno." řekl Šedý zle. "Vítěz těchto Krvavých her! A až všichni popadají k zemi... pomohu jim zase vstát!"

   "Je to jasné." zasmál se Moses. "Za tohle tě Vůdkyně zabije. Jsi hlupák, Šedý. Hlupák, kterého všichni budou následovat! Vyhrál jsi. Pokořil jsi i toho, komu dali boží jméno." Dal meč před sebe a usmíval se. "Rozhodně se mnou v téhle krvavé řežbě počítej. Skrz krev ostatních vykoupíme své duše a půjdeme cestou vítězů, přímo za svobodou."

   "Nic jiného ani neplánuji." řekl Šedý zle.

   "Změnil ses." řekl Fialový. "Už není ten slaboch, jako na začátku." pomyslel si.

   "Smrt druhých každého změní." řekla Černá.

   "Ani já se už smrti nebojím." řekl Zelený. "Pokud bude mé vykoupení, radši uteču a budu volný!"

   Bílá se usmála. "Jsme všichni šílení, že?" zeptala se vesele.

   "Kdo by si pomyslel, že začátečníci se tak snadno dostanou do poloviny soutěže bez mrknutí oka?" zeptal se Moses vesele. "Pokračujte tímhle tempem a překonáte i prvního vítěze Krvavých her!"

   "Spolehni se." usmála se Bílá. "Díky za cennou lekci, Gilobo. Tvé šílenství mi hodně pomůže."

   Giloba se usmál. Stál na stromě a díval se před sebe. "Aby ses nespletla, Bílá..." řekl vesele a v ruce držel vysílačku. Na ní bylo červené tlačítko. Přejížděl po něm prstem. "Nikdy nevíš, kdy tě ovládne úplně. Ale neboj se. Nechám tě na pokoji. Užívejte si vaše dočasné štěstí. Až se budete blížit ke konci, budete si přát, abych vás při našem prvním setkání zabil a očistil tak vaše duše. Ale Vůdkyně má s vámi jiné plány." Vzhlédl. "Zahrajeme si hru o vaše životy? Kolik z vás si vsadí na to, že tady zemře? Řekl bych, že všichni..."

   "Porušení pravidel? Jdi k čertu, Vůdkyně!" pomyslel si Moses vesele a vzhlédl. "Díky nim odsud konečně vypadnu. A ty tomu nijak nezabráníš. Pak ti s radostí vyříznu srdce!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Aréna smrti - Kapitola šestá (2. část) zly-ctenar 26. 09. 2015 - 17:24
RE(2x): Aréna smrti - Kapitola šestá (2. část) spisovaterka 26. 09. 2015 - 18:04