Světlo hlavolamu - Zadeváté

1. listopad 2016 | 07.04 |

Sotva jsem k němu doběhl a zastavil jsem, utržil jsem krutou ránu přímo do temene hlavy, zatímco mi začal nadávat, že jsem mu měl zavolat, aby pro mě přijel. Brblal něco o tom, že přesně tohle očekával, že se stane. Zaraženě jsem ho sledoval a nakonec se nuceně usmál. Překvapila mě jeho prudkost.
"Co je na tom vtipného?!" zeptal se mě krutě.
"Měl jsi snad obavy?" provokoval jsem ho. Tentokrát jsem ráně uhnul.
"Ovšemže!" řekl zle. "Víš moc dobře, že se tady pohybuje maniak. Měl jsem... To je jedno." Podíval se stranou a já si uvědomil, že jsem možná tím žertem zašel dál, než jsem původně plánoval. Dloubl jsem do něj. Když mi věnoval pozornost, omluvil jsem se mu.
Jen převrátil oči a přešel k autu. Otevřel mi dveře.
"Naskoč," řekl pouze a přešel na stranu řidiče. Váhavě jsem se došoural k jeho autu a usadil se po jeho boku. Po dobu naší jízdy hrálo jenom rádio, kde chvílemi zněly písně, chvílemi se rozebíral případ mrtvého pana neznámého. Bylo mi jasné, proč poslouchá zrovna tuhle stanici – říká se o ní, že má ty nejnovější informace. Poslouchá to kvůli práci pochopitelně. Podíval jsem se z okna a zadíval se na nádraží, kolem kterého jsme projeli. Zrovna z něj vycházel mim, ještě si stíral bílou barvu z tváře. Díval se za naším autem poněkud delší dobu, než by bylo normální. Nejspíš si mě všiml.
Až budu mít čas, jistě se tam zase stavím a přispěji mu na to živoření. Po dobu jízdy jsme oba mlčeli. Bylo mi jasné, že hněv v něm pomalu bublá a on brzy vybouchne. Vím, měl jsem mu zavolat, ale nedal mi na sebe žádný kontakt. Mám ho v mobilu z doby, kterou si nepamatuji? Netuším. Teplo z vozu mi nepomohlo; spíše se mi začala motat hlava. Chtěl jsem si otevřít okno, ale přísný pohled mi to beze slov zakázal.
Byl jsem rád, když konečně zatočil a zastavil. Jal jsem se utíkat pryč, ale daleko jsem neutekl. Stisk na mé ruce mě zastavil.
"Co ti musím říct, abys mi uvěřil, že mám o tebe strach?" zeptal se mě dotčeně, skoro zoufale. Mlčel jsem. Pustil mou ruku poněkud nejistě. Nyní už jen mrholilo. Chladný vzduch mě pohladil po odhalené kůži a já pomalu vydechl.
Váhavě jsem jeho ruku nyní stiskl já.
"Mohu... Mohu ti opravdu věřit? Ve všem...?"
Chvíli váhal.
"V lásce určitě," řekl po chvíli odhodlaně a pevně mi stiskl ruku na oplátku. Pozoroval jsem jeho vážnou tvář, která se ke mně přiblížila. Neuhnul jsem. Jeho rty byly horoucí. Nevnímal jsem chladné kapky, soustředil jsem se jen na jeho rty. Když se potom oddálil, zatahal mě slabě za vlasy. "Tak mi zkus věřit, než si ty sám vzpomeneš..."
Jeho oči mě odzbrojily. Neviděl jsem nikdy tak zoufale prosící oči, jako byly ty jeho. Divíte se mi, že jsem mu podlehl?
Byl nedočkavý. Už předtím se choval, jako netrpělivá šelma před svou kořistí. Přesto, když mě dovedl do své ložnice a povalil na postel, zaváhal, když se skláněl nade mnou, zatímco já toužebně už čekal na jeho kroky.

Opětoval jsem mu ten vzrušený pohled – vím to. Celé mé tělo se třáslo a toužilo po jeho dotyku. Najednou mi oblečení připadalo neskutečně otravné a já se ho chtěl zbavit a strhnout ho přitom i z něj.
Proč však nic nedělal?
Nevydržel jsem to napětí mezi námi a vášnivě ho políbil, zatímco jsem ho stáhl na sebe na postel, až mě zalehl, ale bylo mi to jedno. Mozek mi sice radil jedno, ale srdce ho přehlušilo a křičelo po něčem úplně jiném. Nejspíš jsem mu tak dal jakýsi povel, aby i on začal spolupracovat. Naše jazyky se proplétaly a nechtěly se rozplést. Spolupracovaly a hrály si navzájem.
Našel mou ruku a pevně ji sevřel, stisk jsem mu oplatil.
Cítil jsem, jak jeho druhá ruka opatrně, zkoumavě přejíždí po mém mokrém oblečení a potom se dostává pod nasáklou látku, aby se dotkla kůže. Jakékoliv místo, kterého se dotkl, začalo okamžitě po jeho dotyku hořet.
Bylo těžké udržet vzdych i v tomhle případě. Jako by mé tělo znal nazpaměť. Věděl, kterého místa se má dotknout, aby mě vzrušil ještě víc, než jsem byl doposud. Snad se bavil, snad se mu líbilo, jak mě mohl trápit.
Konečně mi sundal mokrou košili. Rázem mi byla zima. Otřásl jsem se, ale on nezůstal moc pozadu. Prohlédl jsem si jeho propracované tělo. Mohl bych na ně hledět celé hodiny. Vždycky vypadal takto? Sklonil se ke mně a můj krk posypal mnoha polibky, kousl mě do klíční kosti, než pomalu olízl bradavku. Zachvěl jsem se přitom pocitu, když jemně zuby přejížděl po růžovém hrbolku. Doháněl mě tím k šílenství.
Vzdychl jsem, když mou bradavku skousl o něco silněji a vydechl na ni teplý vzduch ze svých úst. Vždycky mě dokázal tak dráždit? Při pohledu na něj jsem pomalu začínal věřit, že možná... možná jsme byli opravdu pár. Stiskl jsem mu vlasy a přiměl ho podívat se na mě. Usmál se a políbil mě, dravě, vášnivě.
"Mám pokračovat?" zašeptal mi do ucha, hlasem, který mě mírně děsil, ale vzrušoval o to víc. Přikývl jsem bez přemýšlení. Ušklíbl se nad mou reakcí a jeho ruce, přejíždějící mi po těle, které jim šlo samo naproti, se pomalu posouvaly dolů, dokud se nezastavily o lem mých kalhot. Nespokojeně, hravě však zavrčel. "Tohle bude muset dolů," ušklíbl se.
"T-Tak si pohni..." zakoktal jsem, celý zarudlý. Na chvíli se zasmál, ale díkybohu že vyslyšel můj požadavek ihned a stáhl je. Ani on nezůstal pozadu a po chvíli jsem ho mohl sledovat jenom ve spodním prádle. Nyní jsem byl opravdu rád za málo světla v místnosti, jistě by si všiml, jak jsem ztvrdl jen při pohledu na něm.
Na druhou stranu mě to však mrzelo; rukou jsem zkoumal jeho tělo důkladněji a přál si ho vidět lépe. Chytil mě za ruku a pevně ji stiskl v té své, o dost větší.
Když se dotkl mého rozkroku, kousl jsem se do rtu, abych nevydal nějaký hloupý a trapný sten, ale jeho hlas blízko mého ucha mě vyzval, ale to nedržel v sobě, zatímco mě nepřestal škádlit a hladit.
"Chci slyšet tvůj hlas," zašeptal mi do ucha a jemně do něj kousl. Snažil jsem se dlouho své vzrušení nedávat najevo, ale nakonec jsem s ním prohrál a odevzdal se mu úplně celý. Kdy mi nebo sobě stihl sundat spodní prádlo, jsem nepostřehl. Naslinil jsem jeho prsty, aby se do mě dostal bez problémů. Zpočátku to trochu bolelo, ale potom jsem se úplně uvolnil. Prsty zmizely po chvíli a on mě přiměl, abych se na něm v tom šeře ložnice podíval. "Mohu?" zeptal se mě nejistě.
Palcem mi přejel po rtech. Pousmál jsem se.
"Můžeš," svolil jsem mu a roztáhl nohy o něco víc, aby měl o to lepší prostor. Bude to bolet? Zahodil jsem tuhle myšlenku daleko do své mysli a pomalu vydechl. Tak či onak to brzy zjistím. Není potřeba nad tím moc přemýšlet.
Pomalu, opatrně do mě pronikl a jeho pomalý vnik mě doháněl spíše k šílenství, než aby mi pomohl se uvolnit ještě víc. Cítil jsem jeho velikost... nebo jsem byl já tak těsný kolem něj? Netušil jsem. Ale byl to úžasný pocit. Trhaně jsem vydechl. Sklonil se ke mně, aby mě políbil a uklidnil slovy, že bolest za chvíli přejde. Obmotal jsem mu ruce kolem krku a přinutil ho, aby se opět přiblížil, abych ho mohl hluboce políbit. Obmotal jsem mu nohy kolem pasu, a když jsem se odtáhl, sotva dýchajíc, řekl jsem mu: "Do toho..."
Slyšel jsem jeho úšklebek.
Začal s pomalými tempy, abych si na něj zvykl, a když jsem byl potom uvolněný a on se necítil tak stísněný, přirážel o něco prudčeji a rychleji. Domem se ozývaly naše společné vzdychy. Když se potom dostal k onomu místu slasti, neudržel jsem vzrušený sten. Nejspíš jsem mu tak dal najevo, aby do toho místa vrážel víc a víc, protože hned tak učinil. Neprotestoval jsem. Bylo to úžasné. Možná jsem mu říkal, aby přestal, ale nechtěl jsem, aby přestal. Možná jsem ho urážel, ale to nejspíš ještě více vzrušovalo, protože jsem cítil, jak uvnitř mě roste víc a víc a tvrdne.
Abych nezůstal pozadu, třel jsem si i svůj úd. Bylo to dokonalé spojení. Když poté prudce přirazil, oba jsme vyvrcholili ve stejnou chvíli a on se svalil na mě. Po chvíli ze mě spadl. Zadýchaně jsem se díval do stropu a potom jsem se na něj podíval. Začal se smát. Udělal jsem snad něco špatně?
Prohrábl mi vlasy.
"Myslel jsem si, že se nedožiju dne, kdy tohle budu s tebou udělat znovu," zazubil se. Převrátil jsem nad ním oči a praštil ho po ruce.
"Blbečku," zasmál jsem se a vydechl. Zavřel jsem oči. Když jsem je zase otevřel, někam šel. Na mou otázku, kam jde, neodpověděl. Posadil jsem se a ucítil jsem prudkou bolest. Blbý nápad. Raději jsem si zase lehl a přetočil se na břicho. Zrudl jsem při myšlence, kolikrát jsme to spolu mohli dělat.
Přivoněl jsem k peřině pod sebou; voněla po něm. Když jsem slyšel otevření dveří, Patrick kráčel ke mně a podával mi plechovku s pivem, zatímco tu svou měl už otevřenou. Upil z ní a položil ji na stolek. Pozorně jsem ji sledoval. Stejný obrázek se mi v mysli zobrazil už i předtím, že? Kousl jsem do plechovky. Praštil mě do hlavy, že do toho nemám kousat, nevím, kde se to všude válelo. Zasmál jsem se.
"To není nic vtipného," řekl mi protivně.
"Promiň," řekl jsem soucitně. Když si lehl a dal ruce za hlavu, chtěl jsem si lehnout k němu a opřít se o něj. Na chvíli jsem zaváhal, než jsem se k němu alespoň přesunul. Nic nenamítal. Překvapilo mě, když mě k sobě přivinul a vydechl. Opět jsem kousl do plechovky při pohledu na jeho noční stolek s plechovkou od piva. A opět jsem dostal pohlavek.
"Zase si to udělal," pokáral mě.
"Vždycky sis dával plechovku na stolek?" zeptal jsem se ho najednou.
"Co?"
"Kdykoliv jsme spolu tohle dělali, dával sis pivo na stolek? Ano nebo ne?" zeptal jsem se ho znovu. Zamrkal.
Zaraženě na mě hleděl. "Jo... Proč?" zeptal se nechápavě. Zamyslel jsem se a opět nevědomky kousl do plechovky, tentokrát jsem jeho pohlavku unikl.
"Nebij mě, budu ještě blbý," řekl jsem mu provokativně.
"To u tebe nehrozí," zasmál se a opět mě uvěznil ve svém náručí. Na můj dotaz jsme nakonec oba zapomněli, protože začal vykládat nějaké hlouposti. I když se blížila pozdní hodina, pořád jsme se spolu bavili. Zničehonic jsem si však něco uvědomil.
"Nemáš být v práci?" vyhrkl jsem najednou. Zasmál se.
"Myslíš si, že ty záběry jsou skutečně živě natočené? Prosím tě," smál se dál. "Ale pokud ti nestačí originál, můžeš se podívat na mou kopii v televizi."
Zakroutil jsem nad ním hlavou a posadil se na okraj postele, připravený se jít osprchovat. Pustil televizi zrovna ve chvíli, když začínaly zprávy ze stanice Serpentes. Žena chvíli mluvila a zdravila občany, kteří pustili tento kanál. Potom konečně začala hovořit k věci a zvážněla, zaměřila své modré oči na kameru a spustila.
"Dnes jsme obdrželi neobvyklou zprávu," ihned řekla. "Máme už totožnost mrtvého neznámého muže. Jmenuje se Stuart Wien, rakouský módní návrhář. Jeho manželka, Josephine, nám poskytla rozhovor, v kterém nazývá vraha svého manžela za kacíře."
"Můj manžel nikdy nikomu nic neudělal, a ta sv*ně si zaslouží viset!" křičela žena v drahém, bílém kožichu a potom se hraně rozplakala. "Proč zrovna Stuart? Proč ne já?!" A potom už jen křičela.
Stuart Wien, rakouský módní návrhář, problesklo mi znovu hlavou. To jméno jsem už slyšel předtím. Ale kde? Chytil jsem se za hlavu, jak moc mě zničehonic rozbolela. Spatřil jsem jakousi fotografii Stuarta a posléze fotografii Graye. Co to bylo...?
Hlava se mi najednou zatočila a zvedl se mi žaludek. Na něco důležitého jsem nejspíš zapomínal. Na co? Pravda... Dva dny v kuse jsem vůbec nespal. Chybělo mi těch osm hodin drahocenného spánku za tu dobu. Je tedy pochopitelné, že když jsem se zničehonic svalil z postele na zem, nepřekvapilo to jenom mě... ale i Patricka.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře