Pod kůži - Kapitola první

22. prosinec 2016 | 07.13 |

Harry England Ravenshaw, hnědovlasý mladý muž, v bílé košili, zastrčené do béžových kalhot a zakryté modrorudou uniformou vojáka, pochodoval již naučeným, vojenským krokem kupředu. Jeho světle zelené oči byly bystřejší, než se na první pohled zdálo. Sedmadvacetiletý muž se narodil přesně rok po začátku první světové války. Nyní byla jeho země, Velká Británie, hrdá to země, opět ve válce, již třetím rokem. Bylo mu jasné, proč si ho dnes povolali. Povolali ho konečně do boje – přímo do nepřátelských linií, aby se dostal dovnitř, jako červ, prohledal všechno a předal jim zprávu. Jeho rodina na něj nemohla být pyšnější. Přičinil se, kdykoliv to jen šlo, přestože většinou zastavoval jen pouliční bitky výrostků. Jeho otec padl za vlast, starší bratr taktéž. Patřil do hrdého rodu udatných bojovníků, kteří se nebáli za svou zemi zemřít, kdyby jim to někdo rozkázal. Psal se rok 1942. Německo se příliš rozrostlo, vyhrávalo a prohrávalo, Francie byla pod jeho bedlivým dozorem. Bylo tedy pochopitelné, že osloví potomka skoro národního hry, aby jim pomohl s menší prácičkou.
25. ledna 1942, kdy obdržela Velká Británie deklaraci války od Thajska, v deset hodin dopoledne, kráčel tento muž poklidným krokem vpřed, připravený kdykoliv chytit kulku, aby ochránil svou zemi a lidi v ní.
Zaklepal na dveře z tmavého, ebenového dřeva a čekal na svolení, že smí vstoupit dovnitř. Po pár krocích se zastavil, uklonil se a vzal místo před sebou. Velitel anglických vojsk si ho osobně zavolal. Sledoval ho skrz ty nevýrazné oči, skryté pod brýlemi, zatímco před ním ležela mapa, posypaná všelijakými značkami – označení německých táborů a základen. Světle zelené oči se opět zaměřily na muže před nimi. Byl to zavalitý muž, malé výšky. Nevypadal na první pohled jako velitel všech rozehnaných vojsk Velké Británie po celém světě, ale když se postavil, jeho respekt z něj zářil na míle daleko. Přestože byl starý, skoro padesátiletý, moc dobře věděl, co zemi způsobila první válka, ve které se i on hrdě přičinil. Zkoumavým pohledem si mladíka prohlédl, jak před ním sedí, hrdý a vyrovnaný, pokojný a dočkavý. Připomínal mu vlastního otce. Opět se podíval z místnosti skrz okno a sledoval rozsáhlé pláně zelené trávy.
"Jistě víte, sire," začal pokojným hlasem a obrátil se na mladíka, jehož oči byly nyní více než pozorné. "Proč jsem si vyžádal přímo Vás, že ano?"
"Ano, sire," odpověděl mu stejně pokojným hlasem Harry England. "Psal jste již v dopisu, že mé služby by se naší zemi opět hodily. Řekněte místo a čas a já se co nejrychleji vypravím."
Muž se pousmál a zakroutil nad jeho horlivostí hlavou. Prošel kolem něj a položil mu ruku na rameno, jako starému příteli.
"V dopise jsem si sice vyžádal Vás, ale abych pravdu řekl, po domluvě s královnou jsme se nakonec rozhodli jinak," řekl mu upřímně.


"Jinak? Jak jinak?" nechápal mladík.
Někdo zaklepal na dveře a vzbudil pozornost u obou dvou. Harry England se otočil k tmavým dveřím a pozoroval je, jak se na vyzvání velitele otevírají. Zaraženě sledoval, jak jeho mladší, nevlastní bratr, Lewis America Ravenshaw, původem ze Spojených států amerických, mladé to země, vkročil dovnitř, dal si ruku na prso a hrdě pozdravil velitele před sebou. Na jeho pokyn dal ruku dolů a pohled mu padl na staršího bratra.
"Dlouho jsme se neviděli, Harry," oslovil ho zdvořile a spravil si brýle, které mu trochu sklouzly z nosu, když se předtím uklonil na důkaz respektu. Harry se trochu zamračil a odvrátil od něj pohled. Lewis k němu přešel a usadil se do křesla vedle něj.
"Důvod, proč jsem zavolal i Lewise, je prostý," promluvil velitel pokojně. "Moc dobře vím, Harry, jak jste schopný, ale v této válce bychom riskovali příliš, kdybychom vyslali Vás."
Harrymu ihned došlo, co tím myslí, prudce vstal a zasyčel vzteklým hlasem, jako nějaký nevychovaný pes: "Chcete snad říct, že pošlete na ono důležité místo nováčka, jako je můj nevlastní bratr?!" Nezapomněl zdůraznit předposlední slovo, aby dal jasně najevo, jak jím nyní pohrdá. Lewis však zůstal v naprostém klidu a pozoroval malbu královny Viktorie za obrovským křeslem velitele anglických vojsk. Bojovat za stát, který ho přijal jako syna, přestože se narodil ženě z Ameriky a otec Harryho ho sem přivedl, aby nezůstal už jako děcko sám, když mu matka zemřela. K Harrymu si nikdy cestu nenašel. Otec bral jenom povinnost postarat se o něj, než zemřel ve válce.
"Ano," usmál se velitel milým hlasem, aby zkrotil vztek v Harrym. Chvíli na to se mladý muž skutečně utišil, omluvil se za své chování a jako spořádaný člověk se znovu posadil. "Nemyslím si, že Vy byste to nezvládl lépe, sire Harry, ale proslýchá se, že v Německu Vaši tvář už moc dobře znají. Kdybychom Vás tam poslali, jako špeha, jako nějakého poddůstojníka nebo důstojníka, jistě by Vás ihned poznali a zabili. Ztratili bychom tak vážený život občana, kterého bychom jen stěží mohli někým jiným nahradit. Ano, jste zapálený pro věc, stejně jako Váš otec, ale stejně jako jsme poslali do boje jeho před lety, ztratili jsme ho a nehodláme riskovat stejnou chybu i tentokrát. Lewis je mladší a nikdo ho nezná. Vaše tváře, byť jsou si podobné, jsou také naprosto rozdílné. Jste rozumný, sire Harry, kdybychom poslali Vás, skončil byste s kulkou v hlavě."
Harry pevně sevřel ruce v pěst.
"Takže jsem zde jako náhrada nebo nástupce mého bratra?" zeptal se Lewis pokojným hlasem, ignorujíc fakt, že jeho bratr seděl přímo vedle něj.
"Ano," odvětil velitel okamžitě a chodil po místnosti, aby lépe myslel, jak to rozrušenému staršímu bratrovi vysvětlit, aby neudělal nějakou hloupost, a zároveň zčásti uklidnit mladšího bratra, že nezemře ve válce, kterou Velká Británie nezačala.
"Kde budu mít jistotu, že se tam vůbec dostane živý?" zeptal se Harry netrpělivým hlasem a špičkou boty už delší dobu přejížděl po koberci a byl si vědom toho, že ho ničí, stejně jako naleštěnou špičku. Velitel mu věnoval tichý, přemýšlivý pohled.
"Můžete klidně dohlédnout na to, aby se mladý Lewis dostal na nepřátelské území v pořádku. Pokud si vás však někdo všimne, budete to Vy, kdo ho prozradí," odpověděl velitel chladně. Harry přimhouřil oči. Chování velitele se mu ani trochu nelíbilo. Překvapilo ho však, že Lewis vstal a dal si ruku na prso, zatímco slíbil veliteli, že se pokusí tuto zemi, která mu dala domov, nezklamat.
Potom beze slova odešel.
Harry se omluvil a spěchal za tím mladým hlupákem. Zavřel dveře, popadl ho za rameno a strčil ho na zeď, zamezujíc mu rukami, aby se dostal někam jinam.
"Musíš se opravdu vyžívat v ničení mého života," zavrčel na něj Harry zle.
"Ale kdepak – je to jenom kol, který jsem přijal. Nemám problém zemřít pro svou zemi," řekl Lewis poklidným hlasem a spravil si brýle. "Pokud však budeš opravdu trvat na tom, abych nešel, můžu své rozhodnutí přehodnotit pro Tebe, bratře."
Harry se rozesmál a odstoupil od něj. "Ani náhodou – ani nevíš, jak dlouho jsem se těšil, až tě delší dobu neuvidím," řekl mu Harry panovačně, otočil se na patě a odešel, však se zamračeným výrazem na tváři. Nemohl pořád překousnout ten fakt, že do nepřátelských linií půjde on, jeho nezkušený, nevlastní bratr! Lewis se za ním díval, potom se otočil a kráčel druhou stranou chodby pryč. Vzájemná rivalita dvou bratrů dohnala je až sem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře