Gomenasai 04

26. listopad 2016 | 06.59 |

Pohled Ryuunosukeho:
"Promiňte," zamával Ryuunosuke na sestřičku, která prošla kolem jeho pokoje. Zastavila se a nakoukla zmateně dovnitř.
"Ach, pane Okuyamo, je Vám nevolno?" zeptala se ihned starostlivě. Ryuunosuke zakroutil hlavou, odpovídajíc záporně. "Mohu pro Vás tedy něco udělat?" zeptala se ho sestřička s milým úsměvem na rtech.
"Nevíte, jak se daří slečně Kasumi?" zeptal se jí opatrně. Sestřička na chvíli znejistila, úsměv jí trochu povadl, ale krátce na to se znovu usmála tak široce, jako předtím.
"Slečně Hatake právě usnula. Dělá to dobře jejím plicím. Pokud by se její stav zlepšil, jistě jí řeknu, aby se za Vámi stavila," zalhala sestřička. Ryuunosuke si toho všiml a trochu svraštil obočí. Proč mu lhala? "Ještě něco? Musím jít zkontrolovat jiného pacienta, takže pokud mě omluvíte...?" Uklonila se mu a stejně tak rychle i zmizela. Ryuunosuke se za ní zklamaně díval a povzdychl si.

Pohled Kasumi:
Kasumi mlčela a dívala se na peřinu, kterou nejistě svírala mezi prsty.
"Proč jsi přišla?" zašeptala tiše.
Keiko se mile usmála. Úsměv její však byl tak chladný, že si ho Kasumi nepřála vidět. Keiko, šťastné dítě. Vždycky měla lepší, šťastnější život, než Kasumi. A přesto ji Kasumi milovala jako vlastní sestru. Byla jediná, která za ní chodila.
"Rodiče zase odřekli návštěvu, tak jsem dorazila sama. Opět," řekla Keiko trochu smutně a posadila se na postel, vedle Kasumi, a chytila ji za chladné ruce. Svým teplem je však nezahřála. "Copak já ti nestačím?" zeptala se vesele a široce se na svou sestru usmála. Kasumi mlčela a dívala se spíše skrz ni někam do neznáma, než zavřela oči. I ona se usmála a přikývla.
"Jsem ráda, kdykoliv přijdeš, Keiko-chan," řekla mile a roztáhla ruce, aby svou sestru mohla obejmout. Keiko jí doslova skočila do náruče a držela ji po delší chvíli, než ji nechala opět ulehnout do postele.
"Už je ti trochu lépe?" zeptala se Keiko mile.
Kasumi se nuceně usmála. "Kéž by to šlo tak rychle," řekla trochu smutně, ale Keiko jí cvrnkla do čela se slovy, aby se netvářila jako kakabus. Kasumi se zasmála nad její poznámkou.
"Chceš se projet?" zeptala se Keiko živě. Kasumi vesele přikývla, ale když Keiko vyběhla z pokoje, aby sehnala sestru, její úsměv se vytratil. Svěsila hlavu. Proč musela přijít zrovna dnes...? Kasumi se zaleskly oči. Rychle si nevytvořené slzy setřela, aby se jich zbavila. Oči měla zarudlé od zadržovaných slz. Proč to musela být zrovna Keiko, kdo ji věčně navštěvoval? Proč alespoň jednou nepřišli rodiče? To ji tolik nenávidí, že ji nechtějí ani vidět? Proč?
Natáhla se pro sklenici s vodou a napila se, aby uvolnila plíce, které jí už jasně dávaly najevo, že se začne dusit, pokud se něčeho nenapije. Ulehla do postele a pomalu zavřela oči. Kéž by mohla celý život jenom prospat a neprobudit se, když by měla zjistit, že už je konec. Vždycky tomu tak bylo – Keiko chodila už jako malá sama. Rodiče sem snad nikdy nezavítali. Prohlédla si ruce, ve kterých měla infúze. Zhluboka, ztěžka se nadechla a zavřela oči.
"Omlouvám se," zašeptala Kasumi tiše do místnosti. Chvíli na to se otevřely dveře a Keiko zvesela přitáhla vozík. Kasumi se už naučeně posadila a přehodila nohy přes postel. Sestřička přišla krátce za Keiko a pomohla Kasumi oddělit se od přístrojů. Řekla Keiko, co dělat, kdyby se slečna Hatake dusila, a Keiko s úsměvem přikývla.
Chvíli na to už Keiko zvesela, rychle jezdila s Kasumi, která po ní křičela, aby zpomalila, zatímco se pevně držela vozíčku, aby nespadla, kdykoliv její sestra zprudka zatočila, div nesrazila cestou několik chodců. Přestože Kasumi křičela, aby zpomalila, nemohla si pomoct, ale smála se spolu s Keiko. Přestože takovéhle jízdy jí stály dost nervů, nemohla se nesmát se svou sestrou. Díky této rychlosti věděla, cítila, že je pořád naživu. Už sestřičky a doktoři za nimi křičeli, aby zpomalily, ale Keiko si z nich hlavu nedělala a zabrzdila, až ona uznala za vhodné, chytajíc Kasumi, aby nevypadla.
"Takhle mě neděs!" smála se Kasumi a Keiko jí spravila rozcuchané vlasy.
"Řekni, že sis to neužila?" zeptala se Keiko během smíchu. Kasumi nad ní zakroutila hlavou. Ale Keiko měla pravdu. Srdce jí bušilo tak splašeně, že nyní měla jistotu, že žije. Krev jí proudila v žilách a ona cítila endorfiny po celém těle. Ukázala sestře, aby se k ní nahnula a potom zašeptala:
"Ještě jednou, jo?"
Keiko se nehezky ušklíbla, zadupala nohou, jako nedočkavý kůň a rozběhla se s vozíčkem kupředu, zatímco se Kasumi smála a radovala se. Kasumi jí ukázala cestu k jejímu oblíbenému místu. Keiko přes ni přehodila svou bundu, než vyjely ven.
"Koukej si ji zase obléct, bud ti zima," hubovala ji Kasumi.
"To říká ta pravá, která sedí jen tak v košili," dloubla jí Keiko do ramena. Kasumi se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a podívala na Tanabe. Pomalu se stmívalo. Světla se začínala rozsvěcovat. Návštěvní hodiny by měly brzy končit, ale jí bylo jasné, že jí sestřičky dovolí, aby tady Keiko zůstala po delší dobu. Chytila svou sestru za ruku a společně se dívaly na rozsvěcující se Tanabe a na západ slunce.
"Je to nádhera," řekla Kasumi zasněně.
"Škoda, že tě nemohu povozit dál, než po tomhle areálu," řekla Keiko trochu zklamaně, ale Kasumi do ní dloubla, aby na ni nedělala protáhlé obličeje.
Ovál je studený vítr a Kasumi se zachumlala do Keičiny bundy. Její sestra jen poznamenala, že je jí nyní její bunda vhod, ale Kasumi jí už hrozila rukou, že jí do ní sama dostane, pokud ji bude zlobit. Keiko se opřela o vozíček a spokojeně svou sestru objala, zatímco sledovaly městečko před sebou.
"Sestři..." zašeptala tiše.
"Hm?" ozvala se Kasumi a pohladila ji po dlaních.
"Brzy odsud odjedu," řekla Keiko s úsměvem a Kasumi trochu zvedla hlavu, zaražena a nechápavě se podívala se na svou sestru, která byla skutečně šťastná. "Nevím přesné datum, ale bude to někdy v prosinci. Na tvoje narozeniny tady rozhodně ještě budu, ale potom... pojedu za oceán."
Kasumi ji tiše sledovala a potom se usmála.
"Takže ti vyšla ta práce...?" zeptala se vesele. Keiko se na ni také usmála a hrdě přikývla. "Tak to gratuluji!" roztáhla Kasumi ruce a Keiko ji objala a pevně přitiskla k sobě. Kasumi jí prohrábla vlasy a pevně tiskla k sobě, berouc si tak poslední pozornost své sestry jen a jen pro sebe na delší dobu samoty.

Pohled Ryuunosukeho:
Ryuunosuke chvíli ležel na posteli a zíral do stropu, chvíli zase chodil po místnosti a nejistými kroky mapoval pořád tu samou trasu, dokud se mu nezačala točit hlava a on znovu neusedl na postel. Držel se za hlavu. Chtěl si vzpomenout. Chtěl odsud odejít. Na chvíli se zarazil – jeho mysl ho opět doběhla; chtěl tady zůstat kvůli Kasumi, vůči které cítil jakýsi dluh, na který zapomněl, ale chtěl si také co nejrychleji vzpomenout a co nejrychleji odsud odejít. Jaká je jeho rodina? Vědí, že je tady? Pohádal se s ní, proto se sem doposud nikdo nedostal, ani ho nehledal, nebo nepostrádal? Nic o sobě netušil. Je snad možné, že jeho rodina už dávno nežije? Nic o sobě nevěděl, a ona o něm věděla úplně vše.
Najednou uslyšel smích, který upoutal jeho pozornost.
Vstal z postele a došoural se ke dveřím, kolem kterého zničehonic projel vozíček takovou rychlostí, že ho vítr kolem něj málem srazil k zemi. Zachytil se kliky, aby skutečně nespadl, a zaraženě se díval za vozíčkem, ve kterém děla Kasumi a ještě nějaká jiná žena. Přestože Kasumi křičela, aby zpomalila, smála se. Nemohl z nich spustit oči – obě vypadaly tak šťastně. Kdo je ta druhá žena?
Zavřel za sebou tiše dveře a vydal se za nimi, trochu kulhajíc, opírajíc se o zábradlí, aby měl nějakou oporu. Podíval se za roh a viděl, že ta neznámá osoba tlačí Kasumi ven, zatímco přes ni přehazuje svůj teplý kabát. Chladný vítr ho ovlál a on se otřásl, přestože nebyl ani v blízkosti dveří.
Hryzalo ho svědomí, že by ty dvě neměl špehovat, ale nemohl si pomoci, a dostal se až ke dveřím. Obě vypadaly překrásně během západu slunce. Jsou si tak moc podobné, napadlo ho. Jsou snad sestry?
Opatrně nohou v papuči došlápl na chladnou půdu pod sebou a přiblížil se tiše k nim, aby je slyšel o něco lépe.
"Tak to gratuluji!" slyšel Kasumin veselý hlas a sledoval, jak tu ženu objímá. Sledoval náklonnost dvou sester a snažil se vzpomenout si, kde už viděl tu druhou. Připadala mu jaksi povědomá, ale nemohl si vybavit, kde už ji viděl. Ona neznámá se na něj s úlekem otočila, chvíli na něj zírala a mrkala, než ho potom nejistě oslovila:
"Ryuunosuke? Jsi to vážně ty?"
Kasumi se ohlédla a vesele se usmála. Rychle svůj vozíček otočila a přejela mladému muži, aby ho objala kolem pasu a vyvedla ho tak trochu z míry.
"Jop! Je to Ryuu! Přišel o paměť, takže si tě možná nepamatuje, ale brzy si určitě vzpomene, že Ryuu?" zeptala se Kasumi vesele a usmála se, jako malé dítě; široce a upřímně. Ryuunosuke ji zaraženě sledoval, jak ho pořád držela kolem pasu. Nemohl si pomoci, ale úsměv jí opětovat.
"V tom případě tě zase ráda vidím, Ryuunosuke," promluvila Keiko mile a kráčela k nim. Ryuunosuke se na ni zaraženě podíval. Nepoznával ji. Kdo to měl být? Vztáhla k němu ruku a pohladila ho po tváři. Potom dala ruku před sebe a čekala s klidným, milým pohledem a úsměvem na tváři. "Těší mě. Jsem Keiko Hatake, mladší sestra Tatsumi. Doufám, že si na mě brzy vzpomeneš, protože my dva jsme si užili spolu dost legrace už kdysi, jako mladší."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře