Ráj smrti - Kapitola druhá (4. část)

10. září 2015 | 07.02 |

Když se konečně zastavil, díval se před sebe, přímo před ním ve vzduchu zlehounka poletoval krémově bílý květ s tmavě růžovými pruhy kolem středu. Nastavil ruku před sebe. Už to vypadalo, že mu do ní kvítek spadne, ale vítr ho vynesl vysoko do vzduchu, když se ho už málem dotkl, a vyletěl vysoko do korun stromů, kde se Wretchovi nakonec ztratil z dohledu. Wretch se však zarazil a mírně povytáhl víčka, která mu před chvílí klesala. Nebyl unavený, ale nyní spatřil něco, co ho zaujalo. Tiše to sledoval. Opatrně se sehnul pro kámen před sebou. Světelná koule se konečně dostala nahoru a rozhlédla se kolem sebe. Tiše se rozletěla za mužem a zastavila se nedaleko od něj. Wretch zaměřil něco nad sebou a poté hodil kámen nahoru. Něco zavřeštělo, zaprskalo jako kočka a zasyčelo jako had a z výšky stromu to sletělo na zem a dopadlo to s obrovským plácnutím, až se listy kolem něj zvedly a pokryly jeho temné tělo. Kámen chvíli na to dopadl vedle toho tvora. Než si ho Wretch mohl pořádně prohlédnout, rozpadl se na popel. Něco na něm však na zemi zůstalo, jakýsi kousek látky. Když se jí Wretch dotkl a prohlédl, tmavá látka barvy spíše šedé až tmavě šedomodré, na dotek působící jako semiš, se mu rozpadla před očima. Chvíli však vydržela, a tak si ji mohl prohlédnout zblízka. Jemně si přejel prsty o sebe, pořád v nich měl onen prášek z látky. Co to bylo za věc?

Slyšel zvuk, prudce se za ním ohlédl. Chvíli čekal. Rychle urval větev ze stromu, která byla tenká a slabá, takže by se ihned zlomila při obyčejném dotyku, ale pro tentokrát mu to muselo stačit. Dal klacek před sebe tázaje se, kdo to je. Světelná koule to vše tiše sledovala a dávala tak dokonalý obraz Itazuře, která pila víno, ale také i Nemmě, která to všechno pozorně sledovala. Pohlédla na jinou obrazovku, kde viděla utíkajícího muže, zmateného a vyděšeného k smrti, v ruce držel nůž a zakopával o své vlastní nohy. Wretch tiše vyčkával. Už slyšel i nějaký zběsilý dech. Skoro viděl před sebou toho polekaného muže a oči, kterému zářily strachem, jak se ohání pěstmi. Avšak neuvědomil si riziko, že může mít zbraň.

Muž vyběhl ze křoví a zakřičel, když ho spatřil.

Rozběhl se proti Wretchovi a ohnal se několikrát nožem, avšak tak neohrabaně, že se mu Wretch snadno vyhnul.

Útok muže byl pomalý a nepřesný. Wretch se rychle ohnal větví, odhazujíc mužův nůž. To muže očividně vyvedlo z míry, polekaně zíral před sebe, zatímco mu drobná větvička vletěla do oka. Div mu nepropíchl oko skrz, hned sebral nůž ze země a nastavil ho před sebe, žádajíc muže, aby se uklidnil. Na to koule zpozorněla, stejně tak i Nemma, která přimhouřila lehce oči. Přejela lehce rukou po obrazovce a pak ji stiskla v pěst. Viděla rovnou tři obrazy toho, co se odehrávalo na jednom místě. Druhý člověk, který pronikl do Ráje smrti skrz první zkoušku a přežil, nyní stál před tím, kterému se to povedlo jako prvnímu. Dovolíš si nyní zemřít, člověče? Nemma se mírně podepřela hlavu. Nevypadala nijak zaujatě, ale rozhodně lepší sledovat tohle, než hloupé lidi, kterým zatím nedošlo, jak se dostat do skutečného Ráje smrti.

Muž najednou zakřičel a zaútočil na Wretche agresivním výpadem své pravé ruky sevřené v pěst. Wretchovi se povedlo uhnout, ale muž se i tak nepřestával ohánět pěstmi kolem sebe. Byl jako posednutý, až na to, že mu jeho mozek vykazoval službu z vlastních okázalých důvodů; nedokázal prostě strpět to utrpení, nemohl si uvědomit, že tohle po něm rozhodčí chtějí. Byl tedy dokonalým příkladem pro všechny ostatní. Když se muž pěstí rozehnal znovu, chytil mu ji v oblasti zápěstí a nasměroval do země. Nic lepšího udělat nemohl. Musel ho přimět, aby si uvědomil, že je pořád člověk. V to alespoň Wretch věřil. Alespoň ta malá naděje v něm doposud byla. Chvíli se nic nedělo. Musel udělat něco on. Co když se ten muž pomátne znovu? Tohle riskovat nechtěl, a ani nemohl. Avšak jeho mysl náhle potemněla. Jak před chvílí měl nápad, jak se muže zbavit, tak mu rázem vypadl a zmizel. Zarazil se, zatímco muže držel za ruku. Hned si na onen nápad vzpomněl, když se na něj podíval dolů. Ale muž se rázem uklidnil. Podíval se na něj s otázkou, proč ho drží. Hned mu řekl zle, aby ho pustil. Wretch se zarazil nad jeho prapodivným chováním. Muž ho ze sebe shodil a odsunul stranou, ruce stiskl v pěsti a zalekl se nože v ruce. Hodil ho před Wretche, prskajíc na něj svou otázku, zda něco udělal a zda se ho pokoušel zabít. Wretch na obranu zvedl ruce a hned říkal, že se o nic nepokoušel, že to on sám proti němu zaútočil, aniž by mu dal nějaký podnět. Muž ho nejdříve označil za lháře a nevěřil mu, pak se však nad celou tou situací zamyslel. Nakonec do větru jen tak prohodil, že je to skutečně směšné. Wretch mohl jenom souhlasit.

Nyní měl možnost si muže prohlédnout lépe. Byl to muž s mírnou nadváhou, měřil kolem metru osmdesáti, vlasy měl tmavě hnědé až černé vzadu na konečcích, uši měl mírně odstáté, ruce nebyly svalnaté, nýbrž překypovaly tukem. Masivní břicho bylo těsně obepnuto oblekem, který ho očividně svazoval a zabraňoval mu pořádně dýchat; možná jeho útok byl z nedostatku kyslíku. To ho napadlo, když viděl muže, jak se snaží uvolnit si oblek o něco víc, aby se mohl nadechnout. Příšerně zapáchal. Nehty měl neupravené a ruce špinavé. Vlasy měl zpocené a mastné. Wretch měl sto chutí se té věci před sebou zeptat, zda je vůbec člověk, nebo zvíře. Na to se na něj však muž otočil a nyní na něj ta kupa tuku a sádla hleděla. Když se ho zeptal, na co tak zírá, muž se jen uchechtl, ušklíbl se jako vlk před jehnětem a ukázal na sebe palcem. S otázkou, zda se ho pokoušel přepravit, Wretche málem položil na lopatky. Tohle bylo na něj opravdu moc. Jak rád by muži sebral dýku a ukončil tohle mučení jeho mozku. Čím dál víc se mu tahle situace zdála bizardnější, než na jejím samotném počátku.

Zhluboka si povzdychl, najednou však muž pomluvil přímo k němu: "Jak se jmenuješ?" Ptal se ho jako nějakého kamaráda, nevykal mu, jak si Wretch myslel, ale rozhodně nezamýšlel mu říct své pravé jméno. Ještě by se mu vysmál a vidět jeho zavalité tělo poskakovat, zatímco břicho bude díky smíchu lítat ze strany na stranu, rozhodně nechtěl. Na chvíli se zamyslel, zatímco si prsty mírně hrál s látkou na sobě, byla celkem drsná na dotyk a zároveň se zdála být jemná, když jste na ni ruku přitlačili o něco více. Z čeho to proboha bylo? Zhluboka si povzdychl, než muži odpověděl.

"Gray," zalhal nakonec.

"Šedý?" zopakoval muž zmateně a zamrkal. Wretch, tedy Šedý, přikývl. Muž se hrdě usmál, vypnul hruď a ukázal na sebe se slovy: "Mé jméno je William, zkráceně Will, těší mě."

Wretch se nad tím mírně pousmál, ale rozhlédl se kolem. Sledoval světelnou kouli, která poletovala ve větvích stromů a hned se k ní přidala další. Zmateně zamrkal. Kolik jich tady může být? Když se ho Will zeptal, co se děje, jen zakroutil hlavou, že se mu jen něco zdálo. Jen skutečnost, že muž vedle něj nyní působil tak mile, zatímco před malou chvílí ho chtěl zabít na místě, byla naprosto, ale naprosto bizardní, až děsivě pravdivá. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Musel si srovnat myšlenky.

"Nevíš, kde to jsme?" zeptal se Will, rozhlížeje se kolem sebe.

"To bych taky rád věděl." poznamenal mírně zle Wretch. Rozhlédl se kolem sebe. Aniž by si to uvědomil, vítr ustál a vše se přestalo hýbat, světelné koule přestaly tak moc zářit a dech muže vedle sebe nyní zřetelně slyšel. Kdyby to šlo, možná by slyšel tep jeho splašeného srdce. Pohlédl očima na Willa a pak zase před sebe. Co tady mají dělat? Čekat, až se zase všichni sejdou, nebo co? Bál se nejvíce možnosti, která ho napadla potom; zabít se navzájem? Pohlédl na muže za sebou a pak na dýku v jeho ruce. Byl by vůbec schopný zabít? Vždyť se mu ruce klepaly, když sekal mrkev a jeho žena vedle něj byla. Alespoň si myslel, že někdy měl takový pocit. Pohlédl na svou ruku, která se mu mírně klepala. Neuvědomoval si to předtím, ale když na muže zaútočil, klepal se. Nebyl zrozený pro boj. Pevně ruku stiskl v pěst a sevřel víčka. Avšak pokud v tomhle světě má nějak přežít a vrátit se zpátky do normálu, bude muset bojovat, a to bude platit i o zabíjení možná. Toho se bál nejvíce.

Silkon mírně zpozorněl a pobaveně se pousmál. Byl to úsměv sadisty. Jemně přejel p řetězu okolo svého těla a pevně si ho utáhl, aby mu stiskl pevně maso. Zavřel oči a zaklonil hlavu dozadu. Tiše šeptal latinská slova, byla modlitba k samotnému Bohu, aby mu dopřál nekončící zábavu, aby se mohl hlasitě smát a nepřestat, dokud vše nebude zalito krví obětí a jeho potem. Mírně roztáhl ruce, zatímco se prohýbal dozadu, aniž by za ním byla jiná větev, aby ho podepřela. Seděl v tureckém sedu na větvi. Nyní pomalu padal dozadu. Avšak nespadl na zem, zachytil se drobné větve, vyhoupl se díky ní zpátky a bezpečně dopadl na větev výš. Mile se usmál a zavřel jasně zářivé oči. Pár malých obrazovek před mohutným kmenem stromu byl rozbitých, některým chyběla část obrazu. Střepy byly na větvi před ním. Byl tak natěšený na hru, že se skoro přestával ovládat. Ach, jak moc on miluje, když si může hrát. Najednou cosi prasklo. Podíval se na malého démona za sebou. Hned na to po démonovi vyletěl obrovský řetěz, který ho roztrhal na kousky. Jeho zbytky zmizely ve vzduchu, zatímco se Silkon pořád díval přes rameno za sebe, oči měl mírně vykulené a zářivé. Poté se usmál šíleněji, než před chvíli. Rozesmál se. Tak moc, až se sám začal dusit.

Will najednou navrhl, aby se šli podívat okolo. Wretch mírně ztrápeně pohlédl na dvě světlené koule, které je pronásledovaly. Zeptal se Willa, zda byl sám nebo někoho potkal. Will se poškrábat na hlavě a chvíli přemýšlel, potom řekl, že nikoho neviděl ani nepotkal, nebo si to nepamatuje. Wretch mírně přimhouřil oči, ale jen na chvíli; nepodezříval ho, jen ho znepokojoval fakt, že si ani on nic nepamatuje. Pohlédl před sebe, zatímco kráčeli jeden vedle druhého. Will se mu pořád omlouval se slovy, že je pacifista, že tohle by nikdy neudělal. Wretch mu nakonec řekl, že pokud se nepřestane omlouvat, bude ho považovat za babu, na což Will přikývl a omlouvat se přestal. Wretch se musel rozesmát. Zeptal se ho, zda si na něco pamatuje, odpověděl ihned záporem. To Wretche zastavilo. Nyní bylo na Willovi, aby se zeptal stejnou otázkou. Také se zastavil a zmateně zamrkal na Šedého. Wretch jen řekl, že se jen nad něčím zamyslel, a znovu zalhal, že si také nic nepamatuje. Will přikývl a svým mohutným hlasem poznamenal, že ten les vypadá skutečně nebezpečně; jeho struktura je jako plán něčí vraždy. Když se ho Wretch zeptal, co tím myslel, Will se znovu zarazil a pak řekl, že nemá ponětí. Wretch chvíli přemýšlel, zatímco tiše zkoumal Willa vedle sebe.

Na druhou stranu to nebylo až tak špatné. Měl společnost, nešílel sám. Až se probudí, rozhodně o tom bude vyprávět své ženě. Tahle situace se mu však každým krokem kupředu zdála být nesmyslnější a nemožnější. Ani tak se jí nevzdával.

Něco před nimi proskočilo, vypadalo to jako černá veverka a jen stěží si toho Wretch všiml. Will na to nereagoval, protože to asi neviděl. Wretch se rozhodl, že raději nebude nic říkat, stejně by si Will myslel, že lže, nebo že se pomátl. I tak tiše přemýšlel, kde ho předtím viděl. Snažil si vzpomenout si, kde stál v té velké místnosti, kde předtím poznali ty divné lidi.

Will se najednou zastavil.

Wretch se zastavil po pár krocích také a oba zírali před sebe.

Ani jeden z nich nic neříkal. Zelenohnědé oči Wretche zíraly před sebe, stejně tak tmavě modré oči Willa hleděly kupředu, ani jeden z nich nemrkal, ani jeden z nich nic neřekl, ani jeden z nich se nepohnul.

Přímo před nimi byla provazu pověšená kostra, byla oběšená, v kostrách rukou držela dva rozdílné dopisy. Odněkud se ozval výstřel. Oba muži se ihned podívali za sebe a sledovali stromy okolo, nikde nikoho neviděli, ale i tak výstřel slyšeli tak jasně, jakoby někdo vystřelil jim přímo vedle uší a rána byla tak hlasitá, že by probrala i mrtvého. Chvíli čekali, ale nic se nedělo. Jejich pohledy znovu padly na dva dopisy, které držela kostra v rukách, zatímco do ní vítr mírně zavlál a ona se zlehounka zahýbala ze strany na stranu a pak zase ustála v pohybu. Wretch se už, už přibližoval, na což mu však Will ihned ustrašeným hlasem řekl, ať se toho nedotýká. Když se ho zeptal proč, sledoval klepajícího se muže, který byl o několik hlav vyšší než on. Musel ho ihned seřvat, jako malé děcko, aby si uvědomil, že je dospělý muž. Povzdychl si. Potom ho napadlo; co když je William starší než on? Jen ta myšlenka, že ho musel seřvat, ho málem rozesmála, ale udržel smích na uzdě. Bylo však na místě, že měl strach také on. Ta kostra rozhodně nebyla odněkud z muzea, vypadala pravdivě, když se podíval zblízka, spatřil ještě kousky kůže. To už se mu žaludek zvedl, div se nepozvracel jen z myšlenky, že před ním se houpe skutečně oběšený muž. Poznal to podle hrudního koše a pánve. Opatrně mu z ruky sebral dopisy, ale až potom si všiml, že mu serval obě ruce. Will polekaně vykřikl. Wretch si povzdychl a opatrně je sundal, dávaje mu je pod nohy. Tiše řekl pokoj s tebou a otočil se. Prohlédl si oba dopisy, byly to spíše dva bílé papíry přehnuté napůl. Will ihned protestoval, aby mu tu věc do rukou nedával, ale než si to stihl uvědomit, už mu jeden dopis Wretch dal. Ozval se hlasitý řev. To už se z pacifisty stal rváč a křičel na Wretche, jak si to mohl dovolit, nyní jeho duše nebude spasena, protože se dotkl něčeho, čeho se dotkla mrtvola. Wretch nad tím obrátil oči v sloup. Pokud ten Bůh existuje, proč ho nevyslyšel, když se k němu modlil, jako maniak? Tak či tak neměl na tohle čas. Chtěl se už probudit. Za každou cenu.Přestože se Willovi klepaly ruce, prsty skoro neovládal, když otevíral na půl přelomený dopis, oba ho pomalu otevřeli tak, aby neviděli, co se v něm píše. Oba pohlédli na toho druhého a rázně přikývli. Ať už je tam cokoliv, přečtou to společně. Popravdě řečeno i Wretch měl trochu strach. Po setkání s šílenou koulí, která se ho nechtěla pustit, a po setkání s tímhle maniakem, který se nakonec ukázal být pacifista, si nemyslel, že by mohlo být něco ještě šílenější, než právě ty věci, které za tento den, týden, rok či hodinu, nebo co to vůbec bylo za časovou jednotku, věřil, že nějaký kousek papíru nemůže být přece děsivější, než to všechno dohromady za tak krátkou chvíli. Will naléhal, aby to neotáčeli, aby raději oba poklekli a modlili se k Bohu, to už mu však Wretch musel říct, aby byl zticha, a jako první otočil svůj list, zatímco Will strašlivě zařval, sledujíc toho pomateně před sebou.

"Je to prázdné," řekl Wretch lhostejně a ukázal mu to.

"Nechci to vidět," zakrýval si oči Will a pořád opakoval tu jednu větu dokola a dokola, až ji nakonec zakřičel mohutným hlasem a sám se podíval, aby se přesvědčil, že papír byl skutečně prázdný. Zhluboka oddychoval, oči měl vytřeštěné a potil se, jako nikdy předtím. Zápach tedy rozhodně vzrostl.

Nakonec zakoktal něco v tom smyslu, že o tom věděl. Potom se však stalo něco neuvěřitelného.

Něco, co se jen stěží dá popsat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře