Světlo hlavolamu - Zadesáté

3. listopad 2016 | 07.05 |

Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Vystoupal jsem po schodech pomalu nahoru, dívajíc se kolem sebe na prapodivné obrazy a fotografie. Byly zde malby od realismu až po surrealismus. Tak šílená sbírka, a přesto naprosto jedinečná a překrásná v jistém smyslu.
Schody pod mými kroky zlehounka vrzaly. Dostal jsem se až nahoru a pozoroval tři rozdílné dveře. Ty první vedly do jakéhosi skladu, kde byly jakési kyslíkové bomby. Na nich visely kyslíkové masky. Zavřel jsem tiše dveře a postupoval kupředu. Druhé dveře nešly otevřít. Zkusil jsem s nimi několikrát zacloumat, ale nepomohlo to.
Podíval jsem se tedy k posledním, třetím dveřím. Zpod nich prosvítalo slabé světlo. Slyšel jsem tichý zvuk, který zpoza nich vycházel. Přešel jsem k nim a nejistě stiskl jejich kliku. Když jsem je otevřel, oslepilo mě prudké světlo. Po chvíli si mé oči zvykly na protivné světlo a já spatřil jakousi postavu, otočenou zády ke mně, jak něco vyřezává. Měla na tváři masku. Sebrala šroubovák a něco utáhla. Potom se zničehonic zastavila a zůstala stát rovně, klidně, neměla o mně ani ponětí. Tiše jsem k ní přistoupil.
Na zdi, kolem které jsem prošel, jsem si všiml několika naprosto stejných masek, které znázorňovaly tváře mimů. Potom jsem se zastavil, kousek od osoby, která na mé kroky pořád nereagovala, a čekal. Na co? Kde to jsem? A co tady pohledávám?
Najednou se na mě ta tajemná osoba v masce mima otočila, trochu si masku posunula z tváře a já pozoroval jeho temné oči. Líce se mu trochu pohnuly; usmál se.
"Je na čase se probudit," řekl mi milým hlasem.
Prudce jsem otevřel oči a zalapal po dechu.
Chvíli mi trvalo, než jsem konečně pořádně zaostřil, ale došlo mi ihned, kde jsem – ložnice Patricka. Zadýchaně jsem se rozhlédl kolem. Ležel jsem v jeho posteli. Pomalu jsem se posadil a chytil se za hlavu. Co to bylo proboha za sen? Ruce se mi klepaly. Nejistě jsem je stiskl v pěst a pomalu vydechl.
"Díkybohu, že už jsi vzhůru," slyšel jsem starostlivý hlas a vzhlédl jsem za ním. Patrick stál ve dveřích a po chvíli přešel ke mně. "Volal jsem doktorovi z místní nemocnice, naneštěstí si na Tebe pamatují až moc dobře," smutně se usmál a potom mi prohrábl vlasy, čímž mě přinutil podívat se mu přímo do očí. "Je to pravda? Polykáš prášky, abys vůbec mohl spát pár hodin denně? Proč jsi něco neřekl?"
Podíval jsem se zklamaně dolů. On by to nepochopil... Musel jsem zariskovat. Možná se tak něco dozvím.
"Řekni... co se stalo předtím, než jsi zavolal sanitku, aby mě odvezla do nemocnice? Na co všechno jsem zapomněl?" zeptal jsem se s upřímným pohledem do jeho očí. Zaraženě na mě hleděl a zamrkal.
"Sanitku? Já žádnou nevolal," řekl, pořád zaraženě. Musí být dobrý herec...
"Předtím.

V době, kterou si nepamatuji."
"Ale..." podrbal se na hlavě a chvíli přemýšlel, jak by mi to měl vysvětlit. "Já s Tebou v tu chvíli nebyl." Zarazil jsem se za jeho slovy. "Zavolám klidně svému kolegovi, potvrdí ti to. Natáčeli jsme zrovna spolu, když mi to zavolali. Málem mě za můj náhlý odchod během živého vysílání vyrazili."
Zaraženě jsem na něj civěl a nebyl schopný jediného slova. Mluvil pravdu? Nebo to řekl jenom proto, aby mě zmátl? Aby si ze mě vystřelil?
Když nezavolal sanitku on, tak... kdo tedy se mnou byl, aby to oznámil mé staré sousedce? A proč sanitku nezavolal on sám? Je snad možné...
"Řekni..." začal jsem nejistě a stiskl peřinu mezi prsty. "Ten den, kdy jsem skončil v nemocnici... stalo se něco zajímavého? Něco jiného, než kterýkoliv jiný den?"
Zaraženě na mě hleděl a potom se zamyslel. "Ne, snad jen to, že jsem odešel dřív a ty jsi ráno nešel do školy ani jsi odpoledne neodešel do kroužku," řekl Patrick.
"Kroužku?"
"Ano... Počkej... Hereckého kroužku. Sotva jsi tam nastoupil," řekl Patrick a já na něj civěl. Já a herec? Cože? Pokusil jsem se o úsměv.
"M-Měl jsem hodně divné zájmy, co?" zeptal jsem se pobaveně. On se však nesmál. Nemyslel to vážně... že ne?
Po chvíli se mile usmál, přešel k posteli a posadil se po mém boku, chytajíc mě mile za ruku. "Vím, že si chceš vzpomenout co nejrychleji. Ale někdy je vážně nejlepší nechat minulost minulostí. A jít kupředu. Neohlížet se za ní ba dokonce se ji snažit dohonit. To si musíš srovnat tady," řekl a přiložil mi ruku na hruď, v oblasti srdce, které se po jeho dotyku roztlouklo o něco rychleji. "A ne tady," dodal a šťouchl mě do čela.
Svraštil jsem obočí.
"Budeš mít vrásky," šťouchl mě do čela znovu. Praštil jsem ho po ruce. Jen se spokojeně usmál a objal mě. Nevím proč, ale jeho objetí mě uklidnilo; bylo těsné, milující, jakoby se bál, že by mě mohl znovu ztratit.
Nebyl jsem si jistý svou minulostí, ale jedno jsem věděl určitě; miloval jsem ho a on miloval mě.
"Ohledně toho doktora..." nakousl jsem to, co on předtím nedořekl.
"Přijede během pár minut," řekl mi pohotově, pořád mě držíc u sebe. I když jsem chtěl odtáhnout, nedovolil mi to. Pousmál jsem se. Kéž bych mohl zůstat takhle; s ním, v objetí, bez starostí o okolní svět. Jen my dva.
Po chvíli se skutečně rozezvonil zvonek, který oznámil nedočkavého hosta, jenž ho mačkal pořád dokola a dokola. Patrick mě pustil, prohrábl mi vlasy a potom zmizel za dveřmi se slovy, abych zůstal v posteli. Nevím proč, ale měl jsem najednou pocit déjà vu. Poupravil jsem si trochu vlasy a rozhlédl jsem se kolem. Televize byla vypnutá. Bylo brzy ráno. Jak dlouho jsem byl mimo? Byl celou tu dobu vzhůru? Měl o mě strach? Staral se o mě?
Pocit viny mě udeřil ihned.
Dovnitř vstoupil po chvíli doktor, dopovídajíc větu, kterou jsem slyšel jen zčásti: "...i tak jsem si vědom Vašich obav."
Zvedl jsem zaujatě jedno obočí vzhůru a snažil se přijít na to, o čem se předtím ti dva mohli bavit, po cestu do Patrickovy ložnice.
"Dobrý, pozdní večer, pane Hughesi," oslovil mě doktor zdvořile a podal mi ruku, potřásl si s tou mojí, a potom položil černý, kožený kufřík na postel, kterého jsem si doposud nevšiml. "Slyšel jsem, že jste před hodinou omdlel, udělalo se Vám nevolno?" Před hodinou? Takže jsem byl mimo jenom hodinu. Mně to připadalo, jako spoustu hodin...
"Nejspíš," řekl jsem váhavě. Sám si nejsem jist.
"Nepamatujete se?"
Přikývl jsem.
"Už se Vám to někdy stalo?" zeptal se a vytáhl si jakýsi papír, kde si začal dělat poznámky nečitelný, škrabavým písmem.
"Ne," řekl jsem popravdě. "Nevím, jak předtím, ale od určité doby ne."
"Určité?" pozvedl na mě jedno obočí doktor. "Chcete říct od doby, kdy jsme Vás propustili, jste pravidelně spal, neměl noční múry, měl trvalý přísun potravin a tekutin, jak jsme se domluvili? Protože pokud ano, Vaše tělo by nereagovalo resetem jako v tomhle případě."
Je zatraceně dobrý... a vnímavý.
"Je to nejspíš moje chyba," ozval se Patrick po chvíli. "Zatáhl jsem ho sem, abych ho ukryl před ostatními parazity, jestli mi rozumíte? Také bych byl rád, kdybyste si to nechal pro sebe. To, že je tady."
Doktor se pousmál.
"Je to něco, jako lékařské tajemství. Navíc do sporů mezi jednotlivými stanicemi se plést nebudu, vyřešte si to sám, pane Swayi," řekl mu doktor se zákeřným úsměvem. Zběžně mě prohlédl a změřil tep. Předal mi prášky, které jsem poznával až moc dobře, a řekl mi, abych zbytek týdne nešel do školy. No co, stejně mi zbýval jenom dnešek.
Když doktor odešel, sešel jsem pomalu schody dolů za Patrickem. Bylo mi chladno. Bosé nohy jsem až tak moc neřešil. Byl jsem rád, že alespoň rozeznám jednotlivé tvary a jsem schopný vůbec kráčet, natož stát. Pořád jsem se necítil úplně jistý ve svých krocích, ale potřeboval jsem se projít.
"Co myslel těmi spory? Soutěžíte snad navzájem, kdo získá nejvíc diváků a potom se hodnotíte navzájem?" zeptal jsem se, trochu pokrytecky. Patrick se na mě a otočil, chvíli mlčel a potom se zasmál.
"Něco na ten způsob," řekl upřímně.
"Jste jako malé děti."
"Každý se musí nějak zabavit," řekl a přešel ke mně. "My si počítáme body za každého diváka, ty luštíš křížovky."
Převrátil jsem nad ním oči. "Jako malé děti," zopakoval jsem provokativně.
"Raději neprovokuj," poradil mi hrozivým hlasem. Musel jsem se podívat stranou a zadržet smích, jinak bych se jistě rozesmál jako nějaký maniak. Zarazil jsem se, když jsem si všiml, jak si mě začal najednou prohlížet.
"Co je?" zeptal jsem se nechápavě. Ušklíbl se. "Co je?" zeptal jsem se znovu, nechápavěji.
"Nic," řekl spokojeně. "Jen bys měl trochu povyrůst, potom ti padne," dodal s úšklebkem. Zaraženě jsem ho sledoval a potom pohlédl na sebe. Já bych ho nejraději...!!
Praštil jsem ho do ramene a stáhl si jeho velkou košili o něco níž. A proto se mi zdálo, že je mi zima! Kdy to ten pitomec stihl provést?
"Mohl jsem tě klidně nechat naprosto-..." začal provokativně, ale já mu zakryl pusu.
"Ještě jedno slovo a klidně teď hned a takhle poběžím k Vaší konkurenci a řeknu jim takové bludy, že tobě z toho bude špatně," vyhrožoval jsem mu. "A nezapomenu zmínit i Tvou menší úchylku na převlíkání slušných lidí!"
Místo toho, abych mu nahnal strach, se Patrick rozesmál.
"Myslím to vážně!" řekl jsem zle a dupl si.
Přiblížil se o krok a já o krok couvl. Ušklíbl se. Ono ho to snad bavilo, protože mě takto donutil couvat ještě delší chvíli, než jsem za sebou ucítil zeď. Znemožnil mi jakoukoliv únikovou cestu svými rukami.
"Skutečně?" zeptal se milým, hravým hlasem a pohladil mě po bradě. "Potom se budu muset postarat, abys toho nebyl schopný."
"Vyhrožuješ mi?" ušklíbl jsem se na něj tentokrát já.
"Jen ti říkám fakta."
"Můžeš to zkusit, ale nepovede se ti to."
Trochu mě k sobě přitáhl a hluboce políbil. Stiskl jsem mu látku trika mezi prsty. Když se po delší chvíli (a dechberoucím polibku) odtáhl, řekl jen: "S radostí se o to pokusím. A ty prohraješ."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře