Legenda, proměna a prach 4

24. listopad 2016 | 07.00 |
› 

Když jsem se vzbudila, bylo mi tak špatně, jako nikdy předtím. Kolik mohlo být hodin? Snažila jsem se srovnat si myšlenky a zaměřit na hodiny. Tři čtvrtě na jedenáct?! Když jsem se prudce rozhlédla kolem, bylo mi na zvracení. Probudila jsem se jako první, proto jsem viděla nechutný pohled na své spolužáky, kteří byli naprosto tuzí z této oslavy. Dalo mi zabrat postavit se na nohy, div jsem si znovu nesedla. Zkusila jsem zatřepat s Alicí, ta však spala tak tvrdě, že jí to nevzbudilo. Navíc jí nohu objímal jakýsi kluk, takže buď hrála, že spí a užívala si to, nebo neměla ponětí, že jí něco objímá nohu. Neměla jsem čas zjišťovat, co z toho je pravda. Musela jsem rychle najít koupelnu, nebo kbelík. Žaludek se mi obracel a hrozilo, že už to v sobě neudržím.
Během zvracení do umyvadla jsem si uvědomila, že dneska je teprve čtvrtek, a sžíral mě takový pocit hanby a opovržení, že jsem si zakryla ústa, abych ze sebe nedostala ještě něco dalšího. Výborně, na školu se už budu moci úplně vybodnout, a pokud půjdu domů, budu mít zase přednášku, proč jsem tak brzo doma a kde jsem byla celou noc. A hlavně, co to mám na sobě. Tomu se stokrát raději vyhnu. Podrbala jsem se na hlavě, přemýšleje, kde to vůbec jsem. Dům moc neodpovídal mé paměti, takže jsem v něm bloudila hodně dlouhou dobu, než jsem se vůbec vymotala z prvního patra do přízemí. Málem jsem sletěla ze schodů, protože někdo se tam tak horlivě svlékal, že se po schodišti válelo všechno jeho oblečení. Tady bych opravdu uklízet nechtěla, napadlo mě.
"Hej!" zastavil mě hlas a já se za ním rozhlédla. Déle mi trvalo, než jsem zaměřila na sebestředného Williama Plottera, který se sotva dokázal opírat o zábradlí. "Ty už jdeš?" Ne, ty chytráku, jen se tady tak procházím a pozoruji, jak jsou ostatní úplně mimo. Něco jsem řekla (teda myslela jsem si to), než jsme se otočila na podpatku a hrdě, spíše nemotorně odkráčela pryč, až jsem málem přepadla na stranu a skončila na zemi.
Uvědomila jsem si, že klíčky nemám. Vrátila jsem se proto pro odpadky v podobě Alice, Samanty a Emmy a prohledávala jejich šaty, kde mají klíče. Emmu jsem našla v objetí jakéhosi cizího mladíka, podle pleti zřejmě Itala. Klíče měla u sebe kupodivu Samanta. Dlouhá doba uplynula, než jsem je všechny tři naházela do auta a přemýšlela, který ze dvou klíčů by mohl pasovat do dírky. Když mi první nepasoval, druhým jsem opatrně otočila a snažil se nahodit mrtvý motor.
Auto trochu popojelo, nadskočilo, škytlo a potom zdechlo. Promnula jsem si články, uvažujíc, jak se vůbec startuje auto.
"Hej, Alice," šťouchla jsem do nejbližší mrtvoly. "Zdechlo ti auto."
"Tak ho zakopej na dvoře před domem," promluvila Alice ze spaní, otočila se, přivinula se k Samantě a využila ji jako polštář, zatímco spokojeně spala, jako nemluvně. Ještě dát jim dudel do pus, aby Emma a Samanta nechrápaly, a vypadaly by rozkošně.

Takže asi půjdu pěšky.
"Potřebuješ pomoc?" upoutal mou pozornost cizí hlas. Rozhlédla jsem se. William se opíral o auto a pozoroval mě. "Mohl bych se ti na to podívat," navrhl mi mile. Nejspíš ve mně ještě přebývala část alkoholu, ale povolila jsem mu to. Přestože to nebylo ani moje auto, už jsem ho brala za vlastní! Nadzvedl kapotu, chvíli se hrabal v motoru a ten potom naskočil. Možná, že nebude až tak neschopný, jak se mi zpočátku zdálo. Překvapeně jsem poděkovala.
"Je mi však úplně jasné, že jsi to udělal, protože tohle je Alicino auto," dodala jsem, trochu pohrdavě. Ovšemže to dělal jenom kvůli tomu – chce Alici.
"Možná ano, možná ne," řekl, mile se na mě usmál a potom pomalu kráčel pozpátku zpět do toho velkého sídla. Zaraženě jsem se za ním dívala, pokrčila rameny a vyjela kupředu. Dovezla jsem je do Alicina domu a sama jsem se vydala domů. Kupodivu jsem vystřízlivěla úplně, endorfiny ve mně však zůstaly a hrdě si držely své místo. Už mi nebylo ani nikterak špatně. Spokojeně jsem vešla domů a vesele pozdravila matku, která se připravovala tak akorát do práce. Zarazila se v činnosti a já slyšela, jak za mnou utíká, spíše dupe po schodech. Bože, tak otravný zvuk jsem si nepřála slyšet tak brzy z rána... tedy brzy z odpoledne.
"Kde jsi byla?" vtrhla do mého pokoje a zůstala na mě civět. Přešla ke mně a popadla mě za ruku. "Jak to vypadáš? Co to máš na sobě?"
"Klid, mami," snažila jsem se ji uklidnit s rozesmátou tváří. "Je to dárek."
Vlepila mi facku. Zaraženě jsem na ni hleděla a chytila si rudnoucí tvář. Bolelo to. "To je vše, co mi řekneš?" zeptala se, nejdříve zlým, potom skoro plačtivým hlasem. Ukázala směrem ke dveřím. "Táta měl včera nehodu. Když jsem tě hledala v kendó klubu, řekli mi, že jsi tam nebyla už podruhé. Prošla jsem kolem toho místa a viděla jednoho z kluků, které máš na školní fotce. Ale nikdy bych si nepomyslela, že se tam budeš promenádovat... takto oblečená," dodala skoro v slzách, chytila se za pusu a mrkala, aby se nerozbrečela.
"Teď jsem ale tady, stačí?" zeptala jsem se trochu zle. Schytala jsem další facku. To rozesmálo Jima a Toma, kteří zvědavě vykukovali zpoza dveří.
"Uvědomuješ si, co se včera stalo? Táta měl autonehodu! Zatímco ses ty bavila, musela jsem jít za sestrou, aby nás odvezla do nemocnice! Protože slečinka se musela bavit a vypadat jako děvka spolu s ostatníma děvkama!" začala na mě ječet. Tohle se mě dotklo.
"Nejsou to děvky, jsou to mé spolužačky, nic víc!" řekla jsem s pohoršeným výrazem ve tváři.
"A co je tohle za oblečení?" zeptala se zle a zatahala mě za šaty. Praštila jsem ji po ruce a odstoupila od ní o krok. Co to do ní vjelo, proboha? Zešílela snad?
"Byl to dárek," řekla jsem zle a ukázala ke dveřím. "Jdi z mého pokoje, ráda bych se převlékla."
"A co škola? Tam jsi v tomhle stavu ani oblečení jisté dojít ani nemohla. Kdes byla celou noc? Na té pochybné oslavě?" rozmáchla se rukami a celá rudla vztekem.
"Ano, byla, stačí?" zeptala jsem se jí zle. Najednou ztuhla, chytila se za hruď, která se jí rychle rozkmitala a ona dostala jakýsi tik do očních víček.
"Nehodlám s Tebou diskutovat, když si neuvědomuješ své místo," pohrozila mi prstem, pořád se držíc za hruď.
"Tak můžeš klidně zmizet, protože tady o Tebe nikdo nestojí!" zaječela jsem na ni. A potom to přišlo. Matka se skácela na zem a já na ni zaraženě hleděla. Váhala jsem, zda to jenom hraje a chce upoutat pozornost, ale potom jsem se k ní sehnula a trochu jí propleskala tváře. Jim a Tom se k ní také seběhli a třásli s ní. "Mami?" zeptala jsem se trochu vyděšeně. Pokud mě chtěla potrestat, povedlo se jí to – ať s tím přestane.
Panikařila jsem. Zhluboka jsem se nadechla. Popadla jsem mobil a volala sanitku. Tentokrát jsme jeli všichni – já, bratři i máma.
Jak nám posléze řekli – máma měla infarkt. Kvůli mně? Ne, vyloučeno. Vyloučeno! To má z toho, že tolik pracuje a neumí pořádně vypnout! Šla jsem se alespoň podívat za tátou. Váhavě jsem vešla do pokoje, kde dva starší muži spali a on si četl. Bylo to po delší době, kdy jsme se vůbec viděli. Uvědomila jsem si, že i přesto, že bydlíme pod jednou střechou, míjíme se a vůbec na sebe nemluvíme. Sundal si brýle, odložil knihu a podíval se na mě vážným pohledem modrých očí. Jeho tvář byla jako z kamene. Pozdravila jsem ho jako první a přešla k němu. Na mou otázku, zda si mohu sednout na jeho postel, mi odpověděl kamenným výrazem ve tváři a chladným pohledem svých očích. Usadila jsem se vedle něj a chytila ho za ruku. Nejspíš chtěl něco říct, ale potom si to rozmyslel a stiskl mi ruku. Řekla jsem mu, co se stalo. Poukázal mi jen, beze slov, abych k němu šla blíž. Učinila jsem tak. Opřela jsem se o něj, zatímco mi hladil vlasy. Jeho ruka v mých vlasech mi připomínala dětství. Kdykoliv jsem potřebovala, byl tady pro mě. Potom začal pracovat více. A my se odcizili.
"Promiň," zašeptala jsem tiše. Za to, že jsem tě nenavštívila, za to, že Vám přidělávám starosti. Ale Vy mi jich taky dost naložíte, aniž to sami víte. Zavřela jsem oči a spolu s otcem takto zůstala delší chvíli. Po chvíli mě už odháněl rukou, abych se šla podívat za matkou. Před odchodem mi ještě promlouval do duše, ať se brzy zase vzpamatuji. Vzpamatuji? Jsem to pořád já... nebo snad ne? Máma byla puštěná domů na vlastní zodpovědnost a nebezpečí. Po dobu jízdy jsme na sebe ani jedna nepromluvily. Nemám si s ní už co říct. Před vchodem domu mi vyčetla, že jsem se měla obléct slušněji a nepřijít tam jako nějaká kurtizána. Zase začínala, ale tentokrát jsem ji ignorovala.
Když jsem si poté volala se Samantou, jak dojely, řekla mi, že zůstaly nakonec u Alice. Další zpráva, tentokrát od Emmy mě pobavila a zároveň mi potvrdila mé myšlenky; nikdo nebyl schopný vstát, takže nikdo ani nedošel na přednášky nebo do školy celkově.
"Uklízet bych tam opravdu nechtěla," řekla jsem pobaveně, zatímco jsem seděl nad matematikou a trápila si hlavu jakýmisi rovnicemi.
"Večer máš doufám volný?" zeptala se Emma.
"Nemůžu ven, mám prý zaracha," řekla jsem pobaveně.
"Ty jsi tak staromódní," slyšela jsem zlý hlas Alice a viděla ji, jak nade mnou kroutí.
"Ale poslední dobou ráda porušuji pravidla," řekla jsem hned upřímně, a ty tři to pobavilo.
"Fajn, kde tě máme vyzvednout?" zeptala se Samanta ihned.
"Před domem, ať nemusím nikam chodit. Nebo mi prasknou puchýře z těch bot," zasmála jsem se. Alice mi ihned připomněla, že bychom měly vyrazit o trochu dřív, aby si stihla ještě koupit něco nového na sebe. Převrátila jsem nad ní oči. "A co děláš s věcmi, které jsi už jednou měla?"
"No pochopitelně je vyhodím," řekla bez rozmyslu. Zaraženě jsem se podívala na mobil. "Jen žertuji, dávám je mámě nebo sestřenkám. Proč? Měla bys zájem? Smůla."
Zasmála jsem se nad jejím dodatkem, na který si nakonec odpověděla sama.
"V kolik tě teda máme vyzvednout? Řídím já!" chlubila se mi Samanta vesele. Zamyslela jsem se.
"V kolik to bude vyhovovat Vám nejlépe. Ale nejdříve musím utéct," řekla jsem vesele.
"To mi připomíná mé mladé roky, kdy jsem musela tajně utíkat z domu," zasmála se Samanta. Představa, že Samanta leze oknem ven, mě pobavila. Když se mě zeptala, čemu se směji, řekla jsem, že ze mě nejspíš ještě nevyprchal všechen alkohol z dnešního brzkého rána. Kupodivu mi to uvěřila. "Kašli na zaracha, popadni nějaké stylové hadry, vylez oknem a jsi venku. Počkáme tě před domem."
"To jsem měla taky v plánu udělat," řekla jsem upřímně a přešla ke skříni, vybíraje si nějaké nové věci. Zeptala jsem se, zda to nebude příliš divné vzít si oblečení v pastelových barvách.
"Ale prosím tě! Vezmi si, co chceš, ta párty není nějak omezena, že musíš přijít v šatech," řekla mi milým hlasem. I tak vyzvídala, co jsem si nakonec vybrala. Normální outfit. Schválila mi ho do posledního puntíku.
Zkontrolovala jsem rychlým pohledem chodbu a řekla Samantě, že zdrhám. Zasmála se. Jistě už seděla za volantem. Popadla jsem peněženku, kabelku a otevřela okno. Jsem dospělá, mohu si dělat, co chci! Rozhodla jsem se sobecky sama za sebe a vylezla oknem na střechu. Přestože foukal silný vítr, udržela jsme se na střeše, až k okapu a rouře, po které jsem opatrně sklouzla, a už na mě blikalo z dálky světlo. Slyšela jsem Samantin křik a Emmu, která ji krotila.
Chvíli na to z okna vykoukla matka a všimla si mě. Křičela za mnou, abych se vrátila. Já jen naskočila dozadu k Emmě a Samanta dupla na pedál. Pneumatiky zaskřípaly, ale auto se spěšně rozjelo pryč, zatímco za mnou matka křičela. Neječ tak, pomyslela jsem si otráveně. Vyjely jsme z města.
"Kde bude vůbec ta oslava?" zeptala jsem se, zatímco mi Alice upravovala vizáž, protože jsem prý vypadala otřesně.
"U Williama," řekla Alice spokojeně a zvedla mi bradu, aby si mě prohlédla z jiného úhlu. "V letním sídle jeho rodičů. Rodiče odjely na celý víkend, pátek a dnešek pryč, takže je hošánek svobodný a svolný ke všem špatnostem!"
Samanta a Emma se zasmály spolu s ní. Já se už dívala po nějakém obřím sídle. To, co jsem však spatřila, předčilo mé očekávání.
"Tomuhle říká ‚sídlo‘?" zeptala jsem se zaraženě.
"Jenom taková mala chatka, co?" přitakala Emma ihned. Jestli ten obří dům je chatka, co tedy pojmenoval domem nebo hlavním sídlem? Samanta prudce zabrzdila, až nás všechny tři málem vyhodila z vozu, zasmála se, vytáhal klíčky od auta a hnala se po pláži jako první směrem k obřímu domu, kde už oslava začínala. Já jsem na to pořád jen tiše hleděla. Emma mě zatahala za ruku a musela mě chvíli vést, než jsme se rozběhla spolu s ní za Alicí a Samantou.
Představte si tu největší oslavu na světě v tom nejluxusnějším plážovém resortu a znásobte ji tak třicet jedenkrát. Pokud jsem se předtím nechávala unést tou malou oslavou v jiném domě, toto to hravě předčilo. Netušila jsem, kam bych se měla dříve dívat. Emma mě ihned zatáhla směrem k baru a svůdným pohledem si prohlédla barmana. Zeptala, co by nám doporučil. Barman, mladý muž, se na ni mile usmál a zeptal se, co by mohl nabídnout krásným dámám, jako jsme my dvě.
"Na to jsem se ptala já!" řekla Emma, trochu šokovaná. Usmála jsem se na muže, odtáhla ji stranou a řekla jsem jí, že s ní chtěl jen navodit milou situaci. "Já to vím," řekla s milým, vychytralým úsměvem. "Myslíš si, že mu dovolím, aby se ke mně dostal tak snadno?" Zasmála se. Pochopila jsem. Vrátily jsme se a barman to tedy zkusil znovu, ještě milejším, krásnějším hlasem. Po chvíli jsem to byla já, kdo byl odstrkován Emmou, aby se šel někam zabavit sám, protože s ním chtěl strávit ty vzácné chvilky o samotě. Neprotestovala jsem – stejně nebyl můj typ.
S drinkem v ruce, dokonce i s deštníkem v nápoji, jsem pochodovala po pláži a rozhlížela se kolem. Byla tady polovina těch, kteří byli den předtím na předešlé oslavě. Nebylo jim špatně? Ale bylo! Však jsem málem skončila v díře, kam nejspíš chodili vykonat potřeby nebo ulevit podrážděným žaludkům. Ale čísi ruka mě chytila a odtáhla stranou, bohužel mi rozlila drink a rozbila i sklínku, ve kterém předtím byl. Zaraženě jsem zamrkala na Williama.
"Měla bys být opatrná," řekl mi milým hlasem a pustil můj loket.
"Díky, ale nemusel jsi..." řekla jsem hrdým hlasem. "Seženeš mi další drink."
"Dobře, pro tebe cokoliv."
"Proč jsi najednou tak milý? Chceš snad něco?"
Přistoupil ke mně o dva kroky blíž a zůstal v mé těsné blízkosti. "Jsi překrásná, chytrá, vtipná. A na to nezapomeň," řekl mi zamilovaně. A já se za jeho slovy jen mile usmála. Nakonec není až tak protivný, napadlo mě, když mě hluboce políbil, zatímco mě držel u sebe.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře