Strach - Kapitola devátá

1. prosinec 2016 | 07.07 |

KAPITOLA DEVÁTÁ: Kam mohou dojít naše přání?

Začalo pršet. Vzhlédla jsem k nebi. Nebe bylo šedé, plakalo. Usmála jsem se však. Snad jsem za mraky hledala slunce. I Pelter se smál. Děti se smály a skákaly v kalužích. Musela jsem se také začít smát, nejen usmívat. Přestože pršelo, Pelterův sen byl zachráněn. Nikdy bych si nepomyslela, že mě taková maličkost rozveselí. Ale stalo se. Přestože pršelo, já jsem se smála. Přemýšlela jsem, zda mě nyní máma nebo táta vidí. Alespoň zda se na mě koutkem oka občas podívají. I tak jsem sama sobě děkovala za výdrž.
Protože se nebe rozesmálo natolik, že spustilo bleskový smích, museli jsme se schovat do školky, abychom nebyli celí mokří. Sledovat Peltera, jak suší jednotlivé děti, mi přišlo zvláštně povědomé. Ano, připomínalo mi to mého tátu, který vždycky sušil mě, když jsme promokli. I když jsem byla starší. Najednou mi čísi ruka přistála na hlavě s ručníkem.
"Co je?" zeptala jsem se mírně nevrle a mírně se zamračila, když jsem viděla Pivaka. Ale jeho úsměv mě prostě donutil se taky usmát. S rukou na ručníku zakroutil do stran, div mi hlavu nerozbil o zeď, a pak mě pustil, abych málem spadla na zem, kdyby mě Damad nezachytil nad zemí se smíchem, že jsem nemehlo. Však dostal pořádnou ránu pěstí do hlavy, aby si uvědomil, s jakým nemehlem to vlastně mluví. Rozbrečel se. Ale pobavil děti. Anzoh Damada praštil znovu a děti se zasmály ještě víc. Damad posléze praštil Anzoha. Jen jsem si povzdychla, když se tahle dvě nemehla začala mlátit mezi sebou. Ale po chvíli jsem se musela začít smát s dětmi také.
Prošla jsem okolo několika svých vrstevníků, kteří se nechali dobrovolně mučit od těch malých uličníků. Nakonec se mě však zase odchytila dvojčata a pevně mi tiskla nohu. Až jsem je chtěla odsunout stranou, jako nějaká klíšťata, ale spatřila jsem zrzka. Zase byl ověšený dětmi. Asi mu tyhle dvě pořád padala, napadlo mě. Sarkasticky jsem se usmála a řekla mu, zda mu dva kusy nechybí. Zasmál se, že si zvykli na mě. Až jsem litovala dne, kdy jsem se sem přišla zeptat, zda nepotřebují výpomoc. Očividně si mysleli, že to já obětuji svůj život pro život těchhle malých příšerek. Nakonec mi Pelter pomohl zbavit se těch klíšťat a já si oddychla, že jsou ode mě daleko. Ale cítila jsem se nějak divně. Nebylo to proto, že mi bylo rázem zima na nohu. Když se mě Pelter zeptal, co se děje, odpověděla jsem, že nic s pohledem stranou. Bylo mi jasné, že tuhle rodinu pomalu rozvracím.
Bratrancům jsem pomohla uskutečnit jejich sny, ale zároveň se tak rozpadá tahle početná rodina. Už není čas na to, abychom byli dětmi a společně se smáli a hráli si na pískovišti nebo soutěžili o kbelíčky a bonbony. Musíme jít kupředu do budoucnosti, nedívat se za sebe a doufat, že nás naše sny povedou dál. Ale co když špatně zahneme a zapomeneme cestu zpátky domů? Upřímně řečeno, tehdy jsem se bála představy, že díky jejich snům přijdu o všechny své bratrance.

Když jsem je zpočátku nenáviděla, ke každému jsem si postupně vybudovala ojedinělý vztah. Každý byl v něčem jiném. Každý snil o něčem jiném. Byli jiní.
Najednou jsem slyšela někoho zpívat. Zmateně jsem se podívala stranou, viděla jsem Thomiase, jak drží kytaru, obyčejnou, nikoliv elektrickou, a hraje pro děti, které ho s úžasem sledovaly. Tyhle písničky jsem slyšela poprvé v životě. Děti některé zpívaly s ním. Copak jsem tak pozadu, že mě i tyhle děti předběhly? Copak mohu za to, že jsem vyrůstala v jiném místě, proto ani jednu z těch písní neznám? Mírně jsem si stiskla vlastní ruce a zacouvala do kouta. Cítila jsem, že sem nepatřím. Tohle byl sen někoho jiného. Nejen sen, ale celý život zároveň. Komu jsem ho ukradla?
Pelter do mě strčil, div jsem nepřepadla přes dítko přede mnou. Vesele mi oznámil, abych se bavila. Díky tobě se budou moci smát delší dobu. Nevím proč, ale tahle věta mě potěšila. Přikývla jsem. Když všichni poslouchali Thomiase, nahnul se Pelter ke mně, aby mě objal a políbil. Zakroutila jsem hlavou. Stal se z něj skutečný muž. Jen myšlenka, že mu je dvacet let a tento rok oslaví dvacet jedna let svého života, mě udivovala. Přitom vypadal možná stejně starý, ne-li mladší, než já. Ale to mi nevadilo. Byla jsem ráda, že v jeho náruči jsem našla místo vždycky. V náruči, která mě chránila a tiskla k sobě.
Slyšela jsem, jak zrzek něco poznamenal, a podívala jsem se za jeho hlasem a viděla jsem děsivý pohled. Smějícího se zrzka a vedle něj smějícího se zrzka Jianka. Vážně bych měla přestat s tímhle srovnáváním, nebo špatně dopadnu, napadlo mě. Ale upřímně řečeno, podat ruce si v některých ohledech rozhodně mohli!
Přešla jsem k pomalovaným, skleněným dveřím a dívala jsem se ven, jak hustě prší, zatímco lidé přebíhají přes silnice, zakrývajíc se trikem, které předtím posloužilo svému účelu. Mírně mě zklamalo, že ho posléze vyhodili, protože nebylo použitelné. Přesto mě pobavilo, jak se s ním chtěla jedna žena zakrýt před deštěm. Nakonec, když vběhla pod střechu, byla ještě mokřejší a triko bylo nepoužitelné tak či tak. Najednou se mě dotkly jakési ruce. Ztuhla jsem a podívala jsem se za sebe. Byl to Anzoh, který mi je položil na ramena a masíroval mi je. Řekla jsem, aby toho nechal, že je to idiot, ale Anzoh i tak pokračoval. Nevadilo mi to. Nakonec to bylo i příjemné.
Lehkou oklikou se mě zeptal, kdy hodlám začít já. Tiše jsem stála a dívala jsem se ven na padající kapky, které, stejně jako tehdy vločky, vytvářely různé obrazce, vlny, postavy a všechno to se spojovalo v jednu úžasnou show. I Anzoh vzhlédl a sledoval to. Usmál se a postavil se vedle mě, s rukou na mém boku. Kdybych tehdy tušila, že nás sledovaly i jeden pár očí, asi bych mu ji sundala. Ale nesundala jsem mu ji. Oči osoby mírně potemněly a zaleskly se. Podívaly se do země, ruce se stiskly v pěst a pomalu se s pohybem dozadu vypařili zpátky do místnosti, odkud se po chvíli ozvala další Thomiasova písnička. Když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Přesto jsem měla podivný pocit. Pocit, který mě užíral pěkně dlouhou dobu.
Anzohova ruka sklouzla po mém boku zpátky k tomu jeho a Anzoh se usmál. Popřál mi hodně štěstí při mé práci. Chtěla jsem ho praštit, ale ušklíbla jsem se. Přikývla jsem. Sice si z toho dělal legraci, ale nevím ani sama, jak se mi to podařilo, ale dokázala jsem to dotáhnout až tak daleko. A to mě těšilo. Další papírek mohu poklidně přeložit a přidat k těm splněným. Přestože to byl těžký sen, Pelter vytrval.
Když jsme se s Anzohem vrátili zpátky, Pelter vozil za krkem jednu holčičku, zatímco druhou rukou držel chlapečka za ruku a všichni ostatní za nimi vytvořili vláček. Sledovala jsem holčičku, která byla naprosto fascinována Pelterovými vlasy. Tahala mu za ně, hrabla se v nich, ale on to snad necítil, netušil, nebo to prostě ignoroval. A pak mi to došlo. Proč Pelter chtěl být s dětmi.
Sám byl ještě takovým nedospělým dítětem. Bylo mi jasné, že si přeje zůstat dítětem navždy, protože až z něj bude dospělý, bude muset řešit problémy a jiné starosti. Kdyby zůstal ale navěky dítětem, nikdy by neobjevil to, co ostatní. A to by ho mohlo mrzet.
Starostka kupodivu zůstala a připojila se k onomu prapodivné žížale či vláčku, jak to věčně nazýval Jiank, s čímž se zase dostal do sporu s Thomasem, který tvrdil, že je to housenka. Pivak to ukončil kompromisem, že je to had. Schytal dvě rány do hlavy, ale znovu to zopakoval. Byli připraveni ho praštit, nakonec však pokrčili rameny a začali řešit něco jiného. Jen jsem zírala na jejich proměnu. Předtím by se jistě zabili navzájem kvůli jednomu slovu.
Pelter mě najednou popadl za ruku, postavil před sebe a tlačil mě kupředu. Ječela jsem na něj, aby mě okamžitě pustil, ale očividně ho to bavilo, protože mě k tomu ještě začal lechtat. Slyšela jsem provokativní poznámky od Jianka a Thomase, takže jsem jim vyhrožovala nehezkým pohledem, že příště budou na řadě oni. Očividně můj pohled nepochopili, a tak se oba hlasitě rozesmáli, div pod Jiankem nepraskla židle, jak moc se na ní houpal a mlátil s nohama o zem. Vypadal opravdu šíleně.
Nevyjadřovala jsem se ke scéně, která se mi naskytla na pohled přímo přede mnou, a raději jsem se soustředila na řízení hada. Kupodivu děti ono stvoření, které se nazývalo mým bratrancem, ani trochu neděsilo. Spíše se smály s ním. Smály se, aby se nemusely bát. Ale i tak jsem se musela zasmát s nimi. Vidět zrovna Jianka v tomhle stádiu bylo opravdu zajímavé a málo běžné. Potěšilo mě to. Alespoň se mi pokoušel trochu pomoci.
Když se mi po delší chvíli už motaly nohy a hlava dohromady, oddělila jsem se.
Ani ne dvacet minut poté neodpadl Pelter, ale všechny děti. Hlavy se jim točily, ztěžovaly se, že země je nahoře a strop je dole, když ležely hlavou dolů na zemi a blekotaly různé nesmysly. Starší učitelka se jen hlasitě zasmála. Starostka se s ní bavila a něco poznamenala mým směrem.
Posléze si to starší učitelka zamířila rovnou ke mně. Oznámila mi, že mě bere. Zakroutila jsem hlavou do stran a vyvedla ji z omylu. Chytila jsem její vrásčitou ruku a dovedla ji k Pelterovi, který si zrovna hrál s dítky. Zadíval se za mnou a zamrkal zmatením, co se stalo. Pustila jsem učitelčinu ruku a něco jí pošeptala. Zmateně se na mě podívala. A já pouze přikývla s úsměvem.
Ředitelka k němu přišla a začala se ho vyptávat na různé věci. S radostí jí však odpovídal, usmíval se přitom a cítil se v pořádku. Přikývla jsem. Takže se nakonec můj výcvik přeci jenom trochu osvědčil. Dodal mu na sebevědomí, zdravé jistoty a také mu pomohl otevřít jeho srdce.
Myslím si, že ani vy nepochybujete o tom, že jeho sen se splní, že?
Tiše jsem sledovala poletující děti a za nimi své vrstevníky. Nechápu, co se jim na téhle práci tolik zamlouvalo, že se do toho pustili v podstatě zadarmo, jak jsem se dozvěděla od ředitelky. Najednou ke mně přišla holčička. Zmateně jsem zamrkala jejím směrem. Dala ručičku nahoru a předala mi mokrou květinu. Copak už začaly kvést i kopretiny?
Ano, tahle myšlenka mi proběhla hlavou. Chvíli jsem sledovala mokrou květinu, která byla mírně zohnutá a od hlíny, ale usmála jsem se, když jsem si ji od dívenky vzala. Ta se usmála ještě více než já a skočila mi po krku. Vlastně okolo krku.
Teta projednávala s ředitelkou, kdy může Pelter nastoupit. Ředitelka se podívala za Pelterem, který rozesmál děti, a zakroutila hlavou. Nakonec jí vlídně odpověděla: "Myslím si, že ten nastoupil, sotva jsem vkročil." Připadalo mi to až příliš lehké. Ale o to jsem se tehdy nestarala.
Po velmi dlouhém a vyčerpávajícím dni, když si Pelter celé dny hrál s dětmi, jsme se museli rozloučit. Děti se Peltera drželi, jako klíšťata. Moje poznámka, že by bylo lepší ho prohledat dřív, než pojedeme domů, se velice zalíbila Jiankovi a Thomiasovi, kteří se té role zhostili dokonale. Chytili nebohého Peltera za ruce a Pivak, Anzoh a Damad svého bratra osahávali a prohledávali. Nakonec je vztekle kopl do obličejů, na což jsem jen hleděla. Pro jistotu jsem se vzdálila, přestože jsem se k nim chtěla předtím připojit a trochu ho poškádlit. Zřejmě nový respekt, který si u nich Pelter vybudil, donutil Jianka a Thomiase ho pustit a odtáhnout co nejdál od něj. Jen představa, že tohle někdy uvidím na vlastní oči, mě hlasitě rozesmála. Ale i teta se smála. Strýc jenom zakroutil hlavou a nakonec to byl Pelter, který dostal od něj ránu za to, že nemá své bratry kopat na ulici. Musíš počkat domů, abys je mohl seřezat! Jen jsem hleděla na jeho rodičovskou lásku. Lásku mezi synem a otcem. On ho snad v tom ještě podporoval!! Vůči mně se to naštěstí nevztahovalo, že jsem si mohla oddychnout. Však zašeptání Damada, že jsem na řadě, mě donutilo zakřičet. A když už rána mířila na mě, chytil Pivak Ovisovo zápěstí se slovy, že doma na něj čeká pivo, takže se má uklidnit. A Ovis přikývl. Já a Ferguda jsme měly pusu dokořán. Hleděla jsem, co si to k němu vůbec dovolil.
Nakonec nás děti vyprovodily s uplakanými tvářičkami ale se smíchem a mácháním ručičkami do stran. Také jsme jim mávali. Pořád hustě pršelo. Ale to mi nevadilo. Vesele jsem se usmála za dětmi. Pelter bude mít příjemnou práci, napadlo mě. Až jsem i trochu žárlila a byla smutná, že nejsem ještě dítě.
Když nám i poslední dítko zmizelo z očí, Pelter vypadal trochu smutně. Pak se najednou hlasitě rozesmál a my jsme na něj hleděli jako na blázna. Kupodivu však nakazil svou šíleností i Anzoha, který se začal smát stejným způsobem. Jen jsem zmateně zamrkala.
Ferguda a Ovis se na sebe jen podívali s úsměvem a Ovis posléze zatočil za roh, čímž způsobil, že Anzoh a Pelter se praštili hlavami do okna bez nějakého varování.
"Naučte se chovat!" zařval na ně Ovis hromovým hlasem, který mě viděl. Jiank měl oči mírně vykulené a díval se před sebe. Thomias, který se pravděpodobně probudil, s sebou trhl a díval se okolo a zjišťoval, co se stalo, tak mu Pivak pouze řekl, že když chrápe i přes den, nic vědět nepotřebuje. Mírně jsem zasténala, jak mě začala bolest hlava, když se všichni najednou začali bavit. Chytila jsem se za uši a pak jsem se je snažila překřičet. Pochopitelně ještě všichni přidali na hlase, aby se slyšeli. Nakonec jsem to vzdala. Přece si kvůli nim nevyřvu hlasivky. Ale rozhodně kvůli nim přijdu o sluch.
Má snaha spustit rádio přišla vniveč, protože jsem byla odměněna pouze praštěním po ruce, div jsem se nerozbrečela. Chtěla jsem i jim pomoct. A tohle je má zásluha? Nakonec jsem se rozhodla pro stejný krok, který udělal předtím Thomias s kytarou na zádech. Otevřela jsem dveře a strýc prudce zabrzdil, ječíc za mnou, co to dělám. Zavřela jsem za sebou dveře a v dešti jsem kráčela od auta pryč. Po chvilce mě dojelo a Jiank mi rázně řekl: "Neblbni." Měla jsem chuť se rozbrečet, jednu mu vrazit, ale zároveň jsem měla radost, protože se už nehádali. Nakonec jsem do toho auta musela zase vlézt. Nechtělo se mi chodit celou cestu až domů, tak jsem toho využila. Místo vzájemného řvaní mě přivítala písnička z rádia. Ta, kterou měl táta nejraději. I tak jsem se pousmála a za hlasitého řevu jednoho ze zpěváků jsem se posadila mezi Pivaka a Peltera. Kupodivu zbytek cesty byl slyšet jen řev zpěváka z rádia.
Nakonec jsem byla i ráda, že jsem se vrátila zpátky do auta, protože začaly padat kroupy, a Ovis nadával, že nějakého vola kopne do hýždí, což nás všechny rozesmálo. Jen představa, jak by to udělal, když vůl nemá lidské hýždě, jak by mu je tam přidělal, nás všechny rozesmála. A posléze i jeho, když se zamyslel nad tím, co vlastně řekl. Musela jsem si utírat slzy z neustálého smíchu, což mi bylo vyčteno, že brečím, jako želva.
Aby mě Thomias zastavil před násilnou vraždou svého bratrance, dal mi do uší sluchátka. Hudba mě kupodivu uklidnila.
Snad i na krátkou chvíli jsem věřila, že jsem doma.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře