Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis čtrnáctý

15. září 2015 | 07.01 |

Dopis čtrnáctý

Uběhlo mnoho dní.

Démonů, které potkávali na cestě, přibývalo a přibývalo každým dnem. Útočili na ně už beze strachu; byli to ti mladší, ti, kteří se sotva zrodili a myslili si, že jsou silnější. Jenže se společnými silami se jich vždycky zbavili; Noir a ještěrka odlákali jejich pozornost, zatímco je Reson mohl zaměřit a jednou střelou poslat zpátky do pekel, kde budou muset čekat stovky let, než se jim znovu naskytne možnost, aby se mohli znovuzrodit. S každým dnem, kdy démonů jen přibývalo, kdy byli agresivnější, než jejich předchůdci, se však také blížili ke svému cíli; k Severní bráně, k Sewleci, k Hlavnímu městu.

Reson naučil Noira, jak se vyznat v mapách. Noir zase předváděl doručovateli, jak lézt po stromech s myšlenkou, že to zřejmě neumí. Aby mu udělal radost, poslouchal ho Reson a ve volných chvílích, kdy nemyslel na práci, předstíral, že na stromy lézt neumí. Noirovi to bylo jasné, avšak nedokázal odolat pomyšlení, že si bude moci z doručovatele vystřelit. Aby se neřeklo, po několika bezesných nocích, Reson konečně předvedl, že šplhat dovede. S poznámkou, že šplhat umí každé čtyřleté děcko, se Noir jen vysmál doručovateli. Možná z pomsty za to, že si z něj vystřelil, možná z touhy znát jeho jméno, které mu pořád důkladně tají, aniž by Noir věděl proč.

Ať už to byl důvod jakýkoliv, společný čas z nich udělal pomyslní přátele. Reson se chlapci nejevil až tak nudně a namyšleně, Noir se nejevil doručovateli až tak moc otravně, přestože měl někdy chuť dodržet svá slova, až ho přiváže ke stromu a uteče, až ho budou požírat démoni.

Když chlapec a ještěrka už nemohli, Reson zastavil, aby si odpočinuli.

Rozdělal oheň a vykládal jim příběhy z měst, která navštívil. Nikdy jich nebylo dost na pár hodin, než oba upadli do hlubokého spánku, opření o něj. Spíše byli na něj zavěšení, ale to byl jen pouhopouhý detail. Reson byl nakonec rád, že mu tahle společnost vydržela takovou dobu.

Když začal tiše ve své mysli počítat dny, došel znepokojujícího čísla. Chlapec i ještěrka ho zdrželi natolik, že byl jednu chvíli pár dní v mínusu. Ale jen na krátkou chvíli, pomyslel si. Nyní snad předehnali čas. Dopisy se sotva sevřely v rukách a otevřely se a přitom jich bylo tolik, že počítat je byste potřebovali opravdu silné nervy. Avšak, pro Resona to bylo samozřejmostí, sem a tam zkontrolovat stav dopisů. A že jich, panečku, bylo! Jen zakroutil hlavou nad tím počtem, když přepočítal posledních deset a schoval je úhledně do tašky.

V předešlém maloměstě měl štěstí; stará paní, vidíc malého chlapce, jak na něm slabě visí, a ještěrku v jeho brašně, jak podřimuje, věnovala mu maso a chléb, k tomu láhev vody. Nebyla horká ani neměla citrón. Ale to Resonovi nevadilo, důležité bylo, že získal nějaké jídlo pro chlapce a ještěrku. Sotva se usadili, že chvíli si odpočinou, ještěrka se zakousla do masa, hned na to ji chlapec odstrčil stranou a o onen kousek, který si Noir utrhl, se rvali, jako štvaná, hladová zvěř. Reson jen zakroutil hlavou nad jejich chováním a raději se šel tehdy projít, aby zkontroloval les kolem nich. Nyní poklidně oba spali opření o něj, zatímco přes ně Reson během jejich sladkého spánku a snění přehodil svou vestu tak, jako to dělal i dávno předtím, a vzhlédl k nebi, aby se uklidnil.

Pohlédl na kompas v ruce, zatímco měl mapu na klíně, přidržujíc si ji druhou rukou, aby mu ji slabý vítr nesebral, protože riskovat, že se vzbudí ti dva, nechtěl. Přesto ho pořád trápil onen útok, slova té osoby a celá ta událost v Roklině duší. Byl poměrně rád, že cestou nepotkali zatím žádného jiného doručovatele. Nyní s oběma jako mírnou zátěží by rozhodně naplno bojovat nemohl a riskovat, že by jeden z nich (nebo oba, pravděpodobně) padl za oběť a on by se musel vzdát, rozhodně nechtěl.

Povzdychl si. Přidal klacek do ohně, aby se více rozehřál. Jiskry poletovaly kolem jeho tváře a on pohlédl na spícího chlapce. Pohladil ho po hlavě.

Během jejich cesty mu už Noir dokázal vysvětlit, proč na něj nejednou křičel, že ho nenávidí. A Reson moc dobře chápal, jak to chlapce zarmoutilo.

Chlapec svého otce nikdy nepoznal, spíše si na něj jen nepamatuje; jeho otec s ním byl pouze do doby, než se chlapci rozvinula paměť. Matka o něm nikdy nemluvila. Chlapec proto vyrůstal v pozdějším věku jen s matkou, která pro něj vždy byla na prvním místě, starala se o něj a snažila se mu být matkou a zároveň i otcem. To byl nadlidský úkol. Přesto Noir nikdy nebyl šťastnější, než do onoho pátku, na který přicházelo datum třináctého. Tehdy se strhla velká vichřice. Avšak jeho matka ho uklidnila, že se nic neděje. Na důkaz toho, že bouře skoro přešla, vyšla s ním ven, aby se prošli. Už foukal jen chladný vítr kolem nich, pohrávaje si s jejími dlouhými, stříbrnými vlasy, na důkaz toho, že se konečně vzdal a nechá Stulisiu už na pokoji. Byla by to hezká pohádku, s jistě šťastným koncem, kdyby Noirovu matku neodvedli pár dní před požárem. Obvinili ji z velezrady, spoutali a před ním mlátili. Noir byl přinucen se na to dívat. Pochopitelně, nic netušící chlapec, se jí snažil ochránit, ale pouze ho chladně odstrčili. Avšak, jejich rudá znamení, která Noir popsal nepředstavitelně, jako krev kolem krku a v očích jenom temnotu, která zářila všemi barvami, si Reson nedokázal představit. Nemohl si tedy ony útočníky s nikým spojit. Důvod, proč na Resona křičel a chtěl znát jeho jméno, byl ten, že ten, kdo ho odstrčil, měl stejnou uniformu, jakou nosí Reson. Přestože se chlapec zranil, vstal, plakal pro svou matku a volal jí, aby neodcházela. Přestože se pokoušel běžet za kočárem, chytili ho ostatní, nějakým způsobem uspali, připoutali ke sloupu a nechali na pospas přírodě, aby ho sama zabila, až uzná za vhodnou dobu. Několik nocí uplynulo. Noci byly chladné a kruté. Nic víc si prý nepamatoval. Ani ne do pěti odbytých půlnocí vypukl požár, který ho však ze spánku neprobral. Byl tak slabý, že neslyšel vůbec nic. Ani křik lidí, kteří se snažili zachránit se. Vítr si pohrával s plameny, které šlehaly do výše minimálně čtyř metrů, a spalovaly všechno, co se hýbalo. Až na malé tělíčko, které plameny nijak nezaujalo. Když se prý probudil, poznával jen skládku kolem sebe. Poté upadl znovu do hlubokého spánku, když uběhlo několik nocí, přišel si pro něj ten, co nosíval stejné oblečení, jaké měl i onen muž, který odvedl jeho matku bůhvíkam. Noir Corazon. Jaká tajemství se skrývají za jeho jménem? Jaký příběh je schopný ještě říct, aby se k němu svět, byť jen na chvíli, neotočil zády přímo a nezanechal ho za sebou? Vždyť je tak mladý.

Na oplátku chtěl chlapec slyšet doručovatelovo jméno.

Pochopitelně, se slovy, že je to v zájmu jeho vlastního života, mu ho Reson neřekl. A tak Noir prozradil celou svou minulost a původ, zatímco si Reson vše nechal pro sebe. Tiše však přemýšlel. Poznával všechny rysy, které si domyslil již předtím. Pravděpodobně někdo z doručovatelů, kteří se ztratili v horách, nyní pracuje pro Rebely, není totiž možné, aby je někdo zradil jen tak, bezúmyslně. A jistě by se o tom doslechl ve městech, která byla čím dál blíž k Severní bráně. Nebo se o tom doposud nevědělo... To bylo vyloučeno okamžitě. Zrady sen tolerovaly. Byly ihned potrestány krutou smrtí, kterou si sám zrádce doručovatel musel zvolit. Nikdo neví, jak se takoví zrádci zachovali a co si zvolili za smrt, pokud se přiznali nebo byli dopadeni, protože byli drženi daleko od ostatních lidí. Se slovy, aby se nenakazili, drželi jsme je pod zámkem s nadějí, že přijdou o onen pošetilý mozek. Jen myšlenka, že do našich řad pronikl zrádce, byla otřesná. Po dlouhou dobu udržovaný pořádek s námi jako pěšáky ostatní lidí, by se velmi rychle rozpadl, kdyby se na to přišlo. Musíme si své vlastní problémy řešit jen uvnitř našich zdí. Kdyby se jen něco podobného doneslo lidem zvenčí, hned by hlásali a volali, aby nás všechny zabili, aby naše domy a hradby lehly popelem.

Avšak, tuhle zprávu ví zatím pouze Reson. Je si však vědom toho, že bude muset poslechnout pravidla a vše nám nahlásit, abychom se rozhodli, jak potrestáme onoho hříšníka, dle vlastních pravidel a jeho přání zemřít. Budeme pravidla následovat do tmy v naději, že právě ona jsou ta poslední naděje, která nám ještě zůstala, dřív, než měsíc zapadne a svět upadne do naprostého chaosu, obklopený stíny a tmou, ze které nebude možnost úniku.

S každým dalším měsíčním svitem, který probouzel chlapce a ještěrku, kráčeli kupředu, zatímco sníh pod nimi se třpytil a mírně se pod nimi propadal. Několik dní chodili skrz vysoké kopy sněhu, bez možnosti si někde odpočinout, takže Reson nakonec musel nést oba jeho společníky v náruči. Ačkoliv sám měl sotva sílu se hýbat, putoval kupředu, bez ohledu na to, jak krutí počasí vůči němu bylo. Rukavice, které tehdy vydržely po celou tu dobu nezničeny, byly nyní potrhané a kůže, která byla nechráněna, byla nyní zjizvena, zakrvácená a rudá, pokud pokožka ještě nepraskla. Tvář si z části chránil díky šále, avšak tu nakonec věnoval chlapci, aby on byl v bezpečí, aby ho mohl doručit nezraněného a zdravého.

Když okolo nich projížděly kočáry, kdy koně sotva dýchaly a ržaly o koryto vody, dívali se lidé v nich ven na toho blázna, který postupoval kupředu, přestože jeho kdysi tmavě modrá uniforma byla nyní čistě bílá od sněhu, který už nepadal dolů, nýbrž držel se na mokré látce. Nebyli jediní, kdo se za nimi takto díval. Démoni je pozorovali delší dobu. Avšak když našli konečně odvahu, ihned zemřeli pod několika střelami, které ani nezaznamenali, že vůbec odněkud přišly.

Každá další hodina však ohrožovala Resona na životě; poznal, že se teplota snižovala a snižovala, nevracela se nazpátek. Nyní však neriskoval jen svůj život, ale i chlapcův život. Ještěrka už byla zvyklá a uměla se přizpůsobit, zatímco chlapec jen stěží mohl poznat něco takového.

Na konci noci patnácté, kdy byl příliš bílý jako sníh, než aby připomínal člověka, tisknouc spícího chlapce k sobě, padl doručovatel na kolena, vysílen, pokořen přírodou, přiznávajíc svou porážku, ošlehán krutými větry, které mu na poodkryté tváři malovaly své obrazce a zanechávaly za sebou jeho krev, kterou si poměrně oblíbily, působíc mu jizvy každým silnějším proudem, snad jakoby se bavily na jeho účet, a pomalu, slabě vzhlédl před sebe. Zuřící vichřice mu bránila v rozhledu. Cosi zašeptal.

Mater...

Své poslední slovo spíše zachraptěl. Pak spadl na bok na zem, kde ho pomalu pokrývaly sněhové vločky, aby splynul se zemí úplně.

A pak se brána otevřela...

Víme, že tato kapitola byla extrémně krátká, ale potřebovali jsme pomalé zvolnění, protože se pomalu blíží konec.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře