Zamyšlení..... ano, máme depku!

11. listopad 2016 | 07.00 |
› 

Lidé stárnou, děti dospívají... A proč máme pořád tak smutný pocit, kdykoliv se díváme na Příběh hraček 2, když posloucháme písničku od Jessie? Protože je to až zatraceně přesná píseň! Aniž si to uvědomíme, dospějeme. Naše hračky to tiše pozorují a musí to přijmout. A pak je odložíme, protože si s nimi nehrajeme? Ne! My máme své hračky pořád ve skříni, nestydíme se za to. Ve chvílích, kdy potřebujeme, je vytáhneme a tiskneme k sobě. Je to těžké přiznat, ale nenávidíme se za to, že rosteme, že se z nás stali dospělí. Dveře od dětství a různých radovánek se nám uzavřely. Přišly povinnosti a očekávání ze stran druhých. Bojíme se o svou fantazii tak, jako nikdy předtím. Už to není tak obrovský výběr, jako předtím. Už nad příběhem moc přemýšlíme... Děláme z něj realistické tvorby. Když jsme byli malí, měli jsme obrovskou fantazii... Ale teď, když se nad tím zamyslíme, píšeme jen realisticky. Nezměníme to. Nenávidíme se za to... že jsme dospělí. Svět nám zčernal už před dávnou dobou. V mladém věku jsme se na svět už dívali realisticky. Sami jsme si tak urychlili odchod z toho překrásného světa... ze kterého na nás jen smutně koukají naše postavičky, jejichž příběhy už nikdy nevyřkneme. Milujeme psaní. Milujeme svou múzu. Milujeme svou fantazii. A nenávidíme se za to, že jsme dospěli a tohle všechno nevyřčené, nedodělané ztratili. I kdybychom natáhli ruku sebevíc daleko k těm dveřím... už se nám neotevřou. Naše příběhy, naše dětství se k nám už nikdy nevrátí. Nezměníme to... a toho litujeme někdy nejvíc. Proč jsme se museli tak moc změnit?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře