Ve stínu mandolíny (Yaoi)

21. listopad 2016 | 07.00 |

Dovolte mi vyprávět příběh starý už pár století, přesto pořád tak krásně pravdivý. Mé vyprávění Vás dostane do nezkrocené Afriky, kde všechna fauna i flóra zde žije v souladu s pravidlem: "Ten nejsilnější přežije."
Onoho horkého, osudného dne vydala se skupinka průzkumníků z Velké Británie, vedena již zkušeným Oliverem Crookem, do území, které bylo známé pro krvelačný kmen domorodců, kteří pro své krvavé rituály hodlali obětovat vetřelce i sebe samotné, jen aby uspokojili svá božstva a zamezila tak nekončícím dešťům. Těžko uvěřit, že takový kmen kdy existoval, dnes byste po něm nenalezli ani zmínku. Oliver Crook však tehdy přesvědčil plno lidí, že tento kmen je mírumilovným kmenem, plný lidí. Jeho mladší bratr George nad ním kroutil hlavou a říkal mu, že musel zešílet. Dokonce i nyní, v teplotě přes 40°C mu, tvrdil, že musel přijít o rozum z toho horka.
"Georgi, nebuď tak protivný," zasmál se Oliver, ale nemohl si pomoci, a když spatřil stín, ihned se v něm skryl a hltavě se napil vzácné vody z láhve.
"Vidíš? Sotva můžeš pokračovat," podotkl George, zatímco on sám neměl žádné problémy, a pohlédl na skupinku, spíše zubožených lidí. "S takovou budeme dezertem pro lvy nebo gepardy. Co z toho si vybereš, aby tě pozřelo? Já jdu dobrovolně ke lvům, abych zemřel s hrdostí."
Oliver se ušklíbl a dloubl ho do ramene.
"Nebuď tak pesimistický, však počkej, až je uvidíš!" řekl Oliver vzrušeně.
"Co mám vidět na polonahých domorodcích, kteří se mě pokusí uškvařit sotva mě spatří?" zeptal se George sarkasticky.
"Nebuď protivný, jsme tady teprve druhý den! Dej jim šanci, jistě se tě bojí pro ta ošklivá slova!" pohrozil mu starší bratr pěstí, ale oba se tomu zasmáli. "Jen si to představ... Potkat je zrovna ve chvíli, kdy provádějí obřad!"
"Tak tě rozčtvrtí a obětují bohům," usmál se George škodolibě, ale schytal pohlavek od Olivera, který mu vyčetl, aby se mu neposmíval. Potom jen podotkl, že tahal jedno jediné zavazadlo úplně na nic. George si sundal ze zad svou mandolínu a pevně ji přitiskl k sobě. "Spíše žárlíš, že tady mám zábavu a ty se nudíš!"
Oliver nad ním jen převrátil oči – jeho bratr se nezměnil. Nemohl si však pomoci a zaposlouchal se spolu s ostatními muži, když George začal jemně hladit struny své mandolíny a hrát melodii, broukajíc si, a po chvíli se jeden z mužů k němu přidal. Ani ne do minuty už celá skupinka vesele zpívala starou píseň, kterou všichni tolik milovali.
"Dobře," přerušil to všechno Oliver najednou a vstal. "Je na čase vydat se dál."
Jeho rozhodnutí se nikomu nelíbilo, ale protože to tady znal nejlépe z nich, poslechli ho a pomalu se začali zvedat ze suché trávy.
A tak se skupinka vydala proti strmému kopci. Oliverovi chvíli trvalo, než se zorientoval, ale hned se vydal směrem na sever, jak bylo v plánu. Byli jenom kousek od počátku území onoho kmenu. Chtěl je vidět na vlastní oči.
Aniž by si to jeden z mužů uvědomil, kolem jejich skupinky se ve vysoké trávě utvářel kruh z dalších lidí. George se zastavil a otočil, když slyšel zachrastění trávy za ním. Oliver ho napomenul, aby si pospíšil. Sotva to však dořekl, z vysoké trávy se najednou na ně vřítilo plno černochů, pomalovaných bílou nebo výrazně rudou barvou, s primitivními zbraněmi v podobě klacků s hroty kamenů, zatímco něco křičeli a hrozili jim zbraněmi, neútočili však. Nahnali je rychle k sobě a jeden z těch domorodců se pozorně sledoval, zatímco se v přikrčené poloze pořád pohyboval k druhému a něco mu pošeptal do ucha, skoro neslyšně. George je překvapeně sledoval; jsou to snad oni, které tolik hledali?
"Zdravím," zvedl ruku. Domorodci zareagovali jednotně, zpozorněli a namířili na něj svá kopí.
"Zešílels? Vrať se zpátky!" sykl na něj Oliver trochu polekaně.
"Spíše ty zahoď tu pistoli, co máš za opaskem. Hraješ si na chytrého a ani si neuvědomíš, jak se chovat v takovéhle situaci," zasyčel na něj George a sám si názorně sundal mandolínu ze zad, opatrně ji položil na zem, pohladil ji po dřevě a potom zvedl ruce za hlavu, čekajíc na ostatní, až si sundají batohy, zbraně a jiné věci.
Onen černoch se pomalu vrátil na své místo a nespouštěl oči z Georgeho. Oliver to nakonec vzdal a zahodil mapu, svou pistoli a batoh na zem, chvíli na to i ostatní. Domorodci začali něco tichými hlasy řešit mezi sebou, potom jeden z nich zakřičel a něco jim přikázal, nejspíš, ukazujíc na ty bílé lidi. Krátce na to je popostrčili, aby pokračovali v cestě. Po názoru George zvedli i ostatní ruce a založili si je za hlavy.
"No, výborně, aspoň jsme je viděli, než náš uškvaří!" řekl jeden ze skupinky zlým hlasem směrem k Oliverovi.
"Můžete děkovat Georgovi, díky němu možná přežijeme pár hodin navíc," namítl Oliver podrážděně. Tohle se nemělo stát, pomyslel si zkroušeně.
George se nenápadně podíval za sebe na jednoho z těch domorodců. Ten, který se předtím tak pomalu hýbal a něco povídal tomu druhému, ho poněkud zaujal. A ani onen domorodec nezůstal pozadu a prohlížel si ho, seč mohl. Především ten prapodivný nástroj ho zaujal. Zrychlil o něco krok, aby si tu věc prohlédl zblízka.
"Líbí se ti?" zeptal se George, pochybujíc že mu muž bude rozumět. Muž ho však pokojně sledoval a přikývl. To George zarazilo. Znali jejich řeč? Jak? Kdo ji je naučil? Muž k mandolíně natáhl prsty, ale George mu uhnul stranou, kroutíc nesouhlasně hlavou. Muž se zamračil a vrátil se zpátky na své místo. Urazil ho snad?
Na horké, rozpálené zemi se špatně šlo delší dobu a navíc v tempu, jaké určili domorodci. Ty však nezajímalo, že ti vybledlí lidé nemůžou, hnali je kupředu a hrozili jim svými zbraněmi a něco pokřikovali. Oliver nevzdával svou optimistickou představu o této akci a snažil se na ně mluvit všemi jazyky, které znal; angličtina, francouzština, němčina, míchanice ruštiny a španělštiny. Ale polonazí muži kolem něj ho nevnímali.
Po dlouhé cestě došli konečně na místo, které tolik hledali; hlavní místo pobytu tohoto kmene. Ženy za chůze se na ně pohrdavě dívaly a plivaly jim pod nohy, znechucené jejich pokožkou a tvářemi, odvracely pohledy a vedle své děti hrdě vpřed. George se za nimi zaujatě díval; ani jedno z dětí nebylo zahalené, ženy měly jen jakési hadry kolem pasů a nic víc, vlasy rozpuštěné, ale ty nezakryly vše. V čas se vyhnul střetu s kopím a pozoroval zlý pohled domorodce, jehož oči byly temné jako noc, která se pomalu blížila i na pláně Afriky. Dovedli je k jakési dřevěné kleci, kde je zavřeli a potom se všichni domorodci usadili. Přišel nejspíš šaman, který něco tiše říkal, dotýkal se jednotlivého muže v kleci, dokud nezatahal za jednoho plavovlasého muže s knírkem. Ostatní domorodci ho bedlivě sledovali, zatímco se muž zmateně díval na ostatní, ptajíc se šamana, co mu říkal.
"Šaman říkat: Ty zůstat v klidu. Ty být obětován jako první," ozval se jakýsi hlas a George se za ním podíval. Byl to onen černoch, který se chtěl dotknout jeho mandolíny. "Až vyjít noční slunce na obloha, ty spatřit plameny své špíny."
"C-Cože?" zalekl se plavovlasý muž a rozklepal se.
"Uklidni se, nemůže to myslet vážně!" řekl Oliver a zamračil se na domorodce. "Takže jsi rozuměl celou tu dobu, ty zmije jedovatá. A jistě mi rozumíš i nyní; koukej zavolat toho starce a řekni mu, že si nás musel splést, protože my se nehodláme přizpůsobovat Vašim zákonům o obětování, jasné?"
Domorodec ho sledoval chladným pohledem.
"Ty být na řadě jako druhý," rozhodl a otočil se k odchodu.
"Počkat!" zavolal za ním George a muž se zastavil. Ohlédl se za ním a přešel k němu.
"Co ty chtít, bílý muži?" zeptal se ho muž.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se George.
"Jafari," procedil muž zlým hlasem. "Proč ty chtít znát mé jméno?"
George se trochu pousmál. "Jsem možná blázen, ale myslím si, že nás nezabijete všechny. Jste přece lidé, jako jsme my. Mohli bychom se nějak dohodnout, ne?"
"My s bílou krysou nesmlouvat," řekl Jafari a pohrozil mu svým primitivním kopím, rýsujíc jeho krk špičkou kamene. George nejistě polkl a trochu se oddálil.
"A co se takhle domluvit?" navrhl George, doufajíc, že muž před ním bude alespoň trochu rozumný. Muž naklonil hlavu na stranu.
"Domluvit?" zopakoval po něm.
"Co to děláš?" zeptal se Oliver a otočil se na svého bratra.
"Správně," přikývl George, ignorujíc Olivera. "Co kdybys tady nechal jenom mě a pustil mé přátele. Jedna oběť určitě Vašim bohům bude stačit, ne?"
Jafari ho tiše sledoval kratší dobu, potom něco řekl podivnou řečí a ostatní muži pohotově vstali, někteří něco breptali, ale Jafari zvýšil hlas a pozvedl ruku. A oni otevřeli klec. Oliver zaraženě zamrkal, ale hnal se rychle ven, když ten domorodec popadl jeho mladšího bratra.
"Ty zmetku!" zakřičel za ním, když domorodci zase zavřeli klec a jeho zastavily mříže. "Koukej ho pustit! Georgi! Kopni ho a zmiz odsud!"
Zoufale sledoval svého bratra, jak ho ten černoch odvádí, a zuřil. Vztekem udeřil do mříží a v očích měl šílenství.
Jafari zavedl George do jednoho ze slaměných domů a hrubě ho usadil na zem. George ho zaraženě sledoval, když šel zatáhnout jakýsi závěs a něco řekl jejich rodovým jazykem. Když se potom vrátil, jeho oči nebezpečně zářily.
"Můj bratr tě zabije," řekl mu George. "Pokud mi něco uděláš."
Jafari se usadil před ním a George mlčel. Jafari pohlédl na jeho mandolínu a ukázal na ni. "Ty hrát," řekl zaujatě. George na něj zamrkal a zopakoval jeho slova. Jafari přikývl a svá slova zopakoval do třetice.
George netušil, zda ho má poslechnout, nebo ne. Jafari mu dal však jasné rozhodnutí, když mu pohrozil svým kopím a zlým pohledem. Uklidnil se však, sotva slyšel první notu z mandolíny. Pohodlně se usadil a naslouchal těm překrásným tónům, které mandolína vydávala. Georgeovy prsty se chvíli třásly, ale potom se uklidnil. Vzhlédl ke svalnatému domorodci a zarazil se, když byl jenom kousek od něj. Nepřestával hrát, i když se k němu Jafari přiblížil a políbil ho na rty, hluboce a dravě. Ruka mu zůstala položená na struně, zatímco se zmateně díval do těch temných očí primitivního člověka před ním. Když však melodie zmizela, ty oči znovu potemněly a muž se odtáhl, odcházejíc z domu pryč. Chvíli na to dva jiní černoši vtrhli dovnitř a něco hulákali na George. Zvedl se a následoval je, dívajíc se přitom na Jafariho, který už pokojně seděl na svém místě a jakousi bílou látkou si potíral obličej. Věnoval mu tichý, chladný pohled a potom si odfrkl. Až do hluboké noci se na něj ani nepodíval nebo na něj nepromluvil. Poslouchal jen, jak Oliver nadával svému bratrovi, že je naprostý hlupák, a urážel a shazoval ho před celou skupinou. Jafari si prohlédl bílé slunce na obloze a pohlédl na muže vedle sebe. Oba přikývli, vstali a bez varování vytáhli jednoho spícího muže (toho plavovlasého), který se rozklepaně probudil, díval se kolem sebe a začal příšerně ječet. Upoutal tak pozornost všech, probudil zbylé muže a Oliver a George se přestali hádat, místo toho začali hulákat na Jafariho a druhého domorodce, aby ho okamžitě vrátili zpátky. Černoši je však ignorovali a něco si mezi sebou špitali.
"Je těžký," prohodil domorodec s jizvou přes oko.
"Nestěžuj si," pokáral ho Jafari jejich nářečím. "Mohli jsme klidně vzít toho tlustého vzadu."
Muž mezitím ječel a snažil se jakýmkoliv způsobem zachytit země a zastavit je tak před tím, co se chystali udělat. I jeho druzi za ním volali, zatímco do klece domorodci vztekle bouchali a křičeli slova, kterým nerozuměli. Už jste dostatečně zmatení? Výborně; rituál nočního slunce může započít.
Jafari a ten druhý drželi muže, aby jim neutekl, zatímco ženy zapálily pochodně a šaman započal prapodivný tanec, říkajíc nevýrazná slova, klanějíc se nebesům, spolu s ním i postupně ostatní kromě Jafariho.
"Co to sakra dělají, Olivere?!" zakřičel muž zoufale, když už ho Jafari tahal směrem k obětnímu kameni. Křičel do nebe, prosil boha, aby ho zachránil. Nevyznával stejné božstvo, jako domorodci kolem něj. Bůh ho nevyslyšel. Jafari se nad ním pozastavil, pronesl tichá slova, zatímco jemně přejel rukou po lesknoucí se dýce. Muž zakřičel, když se Jafariho ruka pohnula rychle jeho směrem a potom jeho hlas unikl. Domorodci kolem začali slavit, křičet a dupat. George polekaně sledoval, jak si Jafari maže krev jeho mrtvého společníka po tváři. Jafari se podíval jeho směrem a olízl si rty.
Krátce poté všechny pochodně domorodci uhasili, jejich hlasy utichly a oni se rozešli od obětního kamene. Dva muži tahali mrtvého muže a nechali ho někde uprostřed Afriky, aby měla zvířata jakousi pozdní večeři. Oliver se s tím celé tři hodiny smířit odmítal, ale nakonec rozhodli se, že se spolu s ostatními pomodlí za jeho ztracenou duši. Jafari pozoroval ty bílé lidi, jak mají ruce spojené a něco tiše říkají. Ze všech nejvíce pozoroval toho cizince s prapodivným nástrojem. Přál si znovu slyšet ten zvuk. Vstal a povšiml si, že když se k nim přiblížil dostatečně blízko, přestali a naprosto ho ignorovali.
"Ty hrát na nástroj?" zkusil zase promluvit tím odporným jazykem, kterým oni mluvili. George se na něj podíval a mračil se. On má ještě tu drzost na mě mluvit, když nám právě zabil společníka? To Georgeovi proběhlo hlavou.
"Pro vrahy nehraju," řekl George a odvrátil od domorodce pohled.
Jafari se posadil do blízkosti klece a pokojně sledoval toho bělocha, čekajíc, až začne hrát. "Já čekat..." řekl mu Jafari odhodlaným hlasem. George mu zlým hlasem zopakoval svá slova. Jafari ho pokojně sledoval a prohlédl si své zakrvácené ruce. Vstal a na krátkou chvíli odešel. Když se vrátil, kapala z něj ještě voda. Usadil se zpátky na své místo. "Ty hrát," řekl znovu a pozoroval zmateného bělocha. Jafari ukázal na jeho mandolínu. "Hrát."
"To je ale ubožák," zakroutil nad ním Oliver hlavou a opřel se o klec tak, aby měl alespoň trochu pohodlí v tom stěsněném prostoru. "Stejně nás zítra pozabíjí všechny, takže se nemusíš moc snažit, bráško."
George po jeho poznámce mlčel a otočil se na domorodce, který na sobě tu bílou barvou už více neměl. Podíval se mu na ruce – ani ruce od krve neměl. Znovu od něj odvrátil pohled. Nemůže hrát, ztratil by tak svou hrdost. Přitáhl si mandolínu k sobě, když se po ní ten černoch natáhl. Něco ho napadlo.
"Jedna píseň, jeden volný člověk," navrhl mu George. Jafari ho pokojně sledoval a měsíc se mu odrážel v temných očích. George ukázal na svého bratra. "Jedna píseň, jeden volný člověk," zopakoval mu pomalu anglicky. Jafari zamrkal a potom přikývl.
"Jeden člověk," souhlasil nakonec a ukázal na jeho mandolínu. "Hrát."
"V kleci nehodlám hrát, nejsem zvíře," řekl George. "Buď mě pustíš, nebo nebudu hrát."
Další podmínky. Překvapilo ho však, když se Jafari zvedl a otevřel mu dveře, popadajíc ho za loket. George se ohlédl za svým bratrem, který za tak krátkou chvíli byl schopný usnout, a ostatní ho jen tiše sledovali, jak ho ten černoch tahá pryč.
Jafari ho znovu zavedl do jednoho ze slaměných domů a usadil ho na zem, zatímco se on posadil v jeho těsné blízkosti, ukazujíc na mandolínu, pozorujíc toho člověka před sebou. George si povzdychl a počal ladit jednotlivé struny. Ovšem i tyto zvuky zaujaly mladého černocha a on nespouštěl oči z Georgeových prstů.
George vzhlédl k černochovi, který pořád pozoroval onen neznámý nástroj. "Říkal jsi, že se jmenuješ Jafari?" zeptal se ho a černoch vzhlédl. Přikývl.
George ukázal na sebe (musel zešílet, ale možná, že si ho ten primitiv zapamatuje) a řekl: "George." Jafari po něm jeho jméno zopakoval a George se pousmál. Ukázal na svou jedinou lásku v životě a dodal: "Mandolína. Nástroj."
Jafari pozoroval jeho prsty a potom k němu vzhlédl, přikyvujíc. Krátce na to začal George hrát. Byl unavený, ale vždycky přemohl únavu nebo obavy jen proto, aby si mohl pohrát se svou mandolínou. I když ten černoch před ním jen sotva zná noty nebo význam slov, která si v duchu pobroukával, ta melodie dokázala poblouznit i jeho smysly. Jafari pozoroval pohybující prsty po strunách a vzhlédl ke tváři, která se postupně měnila; nemračila se, nýbrž se usmívala a vypadala spokojeně. Ten ‚George‘ ho nepřestával překvapovat.
Po dlouhé chvíli ticha, které přerušovala jen líbezná melodie mandolíny, se k němu Jafari přiblížil a políbil ho, přestože se George plně věnoval své mandolíně. Tento čin ho opět vyvedl z rovnováhy, ale tentokrát Jafari jeho tvář stiskl mezi obrovskými dlaněmi a polibek prohloubil.
Nejspíš musel zešílet, když si uvědomil, že mu polibek krátce na to nevědomky opětoval. Když ho přerušil, Jafarimu se to moc nelíbilo, protože se zamračil.
"Tobě se to nelíbit?" zeptal se najednou a George na něj vykulil oči. Jafariho pohled klesl o trochu níž a pousmál se. "Ale tvůj přítel nesouhlasit."
"Co-?" zeptal se George zaraženě, než se Jafari dotkl jeho rozkroku a přiblížil se k němu až nebezpečně blízko.
"Ty chtít pomoct?" zeptal se ho Jafari, a když se George od něj trochu vytočil, políbil toho bělocha na šíji. George chvíli váhal, než přivinul černocha k sobě a přikývl. Jafari se mile pousmál a jeho velké ruce se jemně dotýkaly toho čistého těla před sebou. Přiměl ho, aby si lehl, svlékl jeho košili a zarazil se u kalhot. George mu dal chvíli čas, než si uvědomil, jak je z něj hravě sundal. Styděl se za sebe, že byl tak tvrdý. A navíc tak ztvrdl díky muži před ním! Díky muži, který zabil jeho společníka! Zavřel znechuceně nad sebou oči.
Jafari se snížil a políbil muže na chlupatou hruď, prsty rýsoval jeho lehce vystupující žebra, propracované svaly na břiše než se jeho ruka dostala až k pulzujícímu rozkroku, který si žádal pozornost, i když si to jeho majitel nechtěl přiznat. Když ucítil černochova ústa kolem svého údu, George trhaně vydechl. Možná, že mu mezi vzdychy říkal, aby toho nechal. Ztrácel svou hrdost... ale Jafariho ústa byla tak příjemná. Mnohem příjemnější než ústa jakékoliv jiné ženy. Jafari k němu vzhlédl a George odvrátil pohled.
"Tobě se to nelíbit?" zeptal se Jafari a George se praštil do hlavy. Sakra, chlape! Právě jsi mě málem přivedl k orgasmu! Pomyslel si George zahanbeně. Když byl schopný se posadit, zarazil se při pohledu na Jafariho úd, který stál v pozoru a schovával se za tím oblečením, snad z trávy vytvořeným, ale špička vykukovala a škubala sebou. To ho trochu pobavilo a uchopil Jafariho úd. Černoch o krok ustoupil, ale George ho letmým olíznutím ujistil, že mu nijak neublíží.
Sundal z něj to otravné oblečení (moc se nenadřel, stáhl jen jakousi suknici) a promnul černochův tvrdý úd. Sám netušil, jak má pokračovat; představa, že by si Jafariho tlustý úd strčil do úst, se mu zdála neuskutečnitelná.
Zarazil ho Jafari, který uchopil jeho ruku a kousl ho tak krutě, že mu začala téct krev. Zmateně sledoval, jak ho Jafari přinutil dotknout se své hrudi, tváře, rozkroku, stehen, všude zanechávajíc krvavou stopu. Když ten podivný rituál skončil, Jafari pomalu, opatrně olízl Georgovu ránu a podíval se mu do očí.
"Ty si mě vzít..." řekl mu tichým, svůdným hlasem a přitáhl ho k sobě. A George se jím nechal vést. Nikdy to s mužem nedělal. Netušil, co má dělat – pohled do Jafariho očí ho však přesvědčil, že ani on to neví. "Hned," dodal Jafari zbytečné slovo, které donutilo George ho hluboce políbit a roztáhnout mu nohy, tisknouc se víc k němu.
Odhrnul havraní vlasy, aby se mohl podívat černochovi upřímně do očí. Byla v nich zoufalost, ne... chtíč? Vzrušení? Nevyznal se v jeho tváři. Ale to mu nevadilo. Hluboce ho políbil, zatímco si třel svůj úd. Polibek přerušil jenom proto, aby do něj pomalu, opatrně pronikl špičkou a potom rychle zbytkem svého údu, až Jafari mírně vyhekl pod tím náhlým, prudkým vpádem. George možná zanadával do vzduchu, když cítil, jak se kolem něj sevřel, a pohyb dopředu pomalu zopakoval. Napomenul Jafariho, aby nechal svůj hlas znít, zatímco se tomu černochovi leskly oči.
Když přirazil znovu, černoch trhaně vydechl a sevřel bílou pokožku mezi prsty tak silně, že kousek mu chyběl k tomu, aby ji narušil a přiměl krvácet. George ho k sobě trochu blíž přitiskl a dostal se do něj až po kořen. Špatněji se mu dýchalo. Pomalu se ztrácel ve víru chtíče a zoufalosti spolu s Jafarim. Vyměnili si další polibek, když do něj George prudce vpadl znovu a znovu, rychleji a rychleji, dravě, jako nějaká šelma, až Jafari vzdychal a možná, že i křičel o pomoc, ale rozhodně nechtěl, aby George kdy přestal.
George sykl mírně bolestí, když mu černoch podrápal pokožku a on začal krvácet. Přilákáš tak zvěř, idiote, pomyslel si, přitáhl si ho blíž a o to zuřivěji, divočeji do něj pronikal jako smyslů zbavený. Jafari se mu odvděčil vzrušenými vzdechy, které se v tom malém prostoru ozývaly o to hlasitěji. Ke konci si už George nevšímal drobné bolesti, kterou cítil na ramenech a s mandolínou jako svědkem vyvrcholil do Jafariho těsného otvoru. Černoch ho potřísnil svým spermatem krátce poté. George zarazilo, když se k němu Jafari přiblížil a špičkou jazyka mu pomalu stíral kapičky krve, které vytékaly z jeho ranek. Oba muži zadýchaně zůstali nehybně stát a potom se běloch musel podepřít rukami, aby nespadl na muže pod ním.
Jafariho pohled padl na mandolínu.
"Překrásný nástroj," zašeptal. "Spojovat lidi..." Potom jeho víčka ztěžkla a on nejspíš usnul téměř okamžitě. George, pořád zmatený z toho, co udělal, z něj pomalu vysunul a utřel se. Oblékl si šat a zastavil se před odchodem při pohledu na Jafariho. Popadl svou mandolínu a bez jediného slova odešel.
Zbylí černoši ihned zpozorněli a hnali se k němu, hrozíc mu kopími, ale George je ignoroval. Pousmál se, když ho znovu uzamkli v malé kleci s ostatními. Oliver svého bratra ihned prohledával a kontroloval, zjišťujíc ustaraně, co mu ten černoch mohl udělat. Když nic nenašel, oddychl si a pevně svého bratra sevřel v náručí.
"Jsi paranoidní," ušklíbl se George a praštil Olivera hravě do ramene. "Ještě bych ho zkopal, kdyby se mě jenom dotkl."
Doufal, že Jafari nezačne nějak vyvádět. Přání se mu bohužel nesplnilo, když ani ne do půl hodiny vylezl z onoho slaměného domu rozzuřený černoch a jal si svou cestu skrz obnažené, rozesmáté děti a ženy k oněm vězňům.
Udeřil do klece, až všichni nadskočili, jen George ho pokojně sledoval. Jafariho druzi na něj začali něco křičet, ale umlčel je rukou.
"Proč ty odejít tak náhle? Ty mě nenávidět?" zeptal se Jafari a tiše pozoroval muže v kleci. George se k němu otočil zády a na jeho slova nereagoval. "Rozumím," řekl Jafari v jejich nářečí a otočil se k odchodu. "Pak tě odsud budu muset dostat, Georgi."
George se otočil jen tehdy, když slyšel své jméno mezi slovy, která neznal. Pozoroval toho černocha, prostě oděného, jak kráčí pryč s hlavou skloněnou. Vzpomínka na jejich společnou chvíli ho přinutila, aby skryl svou tvář před světem kolem sebe.
Stejně na tom nesejde, až nastane noc, budu obětován za to, že jsem pokořil a ponížil jednoho z nich, pomyslel si George. Smutně se pousmál. Bylo to poprvé, kdy to dělal s mužem. Poprvé a naposled. A přitom to bylo tak nezapomenutelné. Jemně si pohladil rány, které mu Jafari způsobil. Do své blízké smrti na tu chvíli jistě nezapomene.
Jafari došel za šamanem, který zrovna kamenem ničil a míchal několik lístků dohromady spolu s nějakým práškem.
"Šamane, měl bych prosbu," řekl Jafari a šaman se zastavil s kamenem ve vzduchu. Otočil se za ním od jakési zdechliny a prohlédl si ho.
"A co by to mělo být?" zeptal se jejich nářečím. Znovu si muže za sebou pořádně prohlédl, ale nemohl určit, co by ho mohlo trápit natolik, aby šel za ním.
"Pusťte ty lidi. Bohům jsme oběť již předali. A pokud bude potřeba... Sám se stanu další obětí," řekl Jafari vážným hlasem.
Šaman prudce vstal a otočil se Jafariho, přemýšlejíc, zda to myslí vážně.
"Proč najednou tolik toužíš, abychom je pustili?" zeptal se šaman zvědavě. Jafari chvíli mlčel, potom se nebezpečně, zhluboka nadechl nosem a přešel k němu o kousek blíž.
"Jeden z nich musí odejít určitě. A ten neodejde, pokud neodejdou všichni. Jak říkám; pokud Bozi zatouží po další oběti," řekl a udeřil se do hrudi. "Klidně se stanu další obětí, abych je upokojil, když je mé rozhodnutí rozhněvá."
Šaman si ho pořádně prohlédl, povzdychl si a zakroutil nad ním hlavou. "Obětovat tě nemůžeme," řekl zklamaně a zvedl kamennou mísu s podivným práškem vedle zdechliny. "Neměl bych pak svého nástupce... Ale máš pravdu – Bozi jsou zatím klidní. Oběť je upokojila. Smí tedy odejít. Jak nám ale zaručíš, že se nevrátí a nerozhněvají Bohy?"
Jafari chvíli mlčel, než potom naprosto klidným hlasem odvětil: "Jeden z nich se o to jistě postará. Nedovolí, aby jeho lidi byli zabíjeni, stejně jako to nedovolíme my. Prosím, Šamane, vydejte rozkaz."
Šaman ho mlčky sledoval, nasadil si prapodivnou masku a pod ní si povzdychl. "Jsi mladý hlupák, ale tvá mysl je dobrá. Jsi důstojný, ctíš své jméno, které jsem ti dal. A Tvá slova jsou pravdivá. Vždycky máš pravdu. Dobře, pustíme je. Musíš jim však důrazně říct, aby se sem už nikdy víckrát nevraceli," přikázal mu šaman. Jafariho jeho slova bodla u srdce víc, než očekával, ale tiše přikývl.
Lehčí část měl za sebou; šaman spraví všechny ostatní – bude však on sám schopný říct sbohem tomu bělochovi, který si ho přivlastnil?
Zarazil se, když se zničehonic odněkud ozvala líbezná melodie, která si už nejednou získala jeho srdce. Podíval se směrem k dřevěné kleci a pozoroval George, který si naprosto lhostejně brnkal na struny, zatímco ti zbylí bílí muži vedle něj broukali tu melodii spolu s ním. Domorodci, kteří je hlídali, se je snažili ignorovat, ale nenápadně se dívali za tím, který hrál. Jafari pocítil silnou žárlivost a vydal se k nim. Udeřil do klece, plný vzteky, takže všichni, i jeho druzi, nadskočili leknutím. Jen jeden zůstal v naprostém klidu.
Jafari kolem prošel nebezpečně blízko a rukou přejížděl po jednotlivém dřevě, která dohromady tvořila klec. Jeho temné oči pozorovaly především George, který po chvíli začal znovu hrát na svou mandolínu. Ta melodie ho vzrušovala a přiváděla k šílenství zároveň; jak se opovažuje hrát pro někoho jiného, než pro něj?
Prudce otevřel dveře a upoutal tak pozornost všech; nejen bílých lidí, ale svých druhů, kteří na něj nedůvěřivě hleděli. Když se potom podívali za dalším příchozím, Šaman s maskou na hlavě jen tiše přikývl.
"Šaman říkat: Vy jít a nikdy se nevracet," řekl Jafari pokojným hlasem a ustoupil o dva kroky od dveří klece. Bílí muži neváhali ani chvíli a vyběhli ven, jako splašení, neohlížeje se za sebe, jenom prchajíc, jako divá zvěř pryč. Vytlačili i George ven, ale on se zastavil a zaraženě Jafariho sledoval.
To slovo nikdy George ranilo jako nikdy předtím. Chtěl na to hned reagovat, ale Oliver ho praštil do hlavy, říkajíc mu, aby raději zmizeli, než si to rozmyslí. A tak s posledním pohledem na Jafariho se rozběhl za skupinou prchajících mužů, za svým bratrem. Jafari se za ním díval. Horký vzduch lehce zavlál do jeho vlasů, aby tak skryl černochovu slzu, kterou si přiznat nechtěl.
Neodcházej. To mu nestačil říct. Ani by to nesvedl. Nemohl. Brzy z něj bude příští Šaman. Nesmí sobecky myslet na sebe, ale na kmen. Věděl to; bylo to poprvé a naposledy, kdy ho miloval ve stínu mandolíny.
George se neohlížel, ani jeden z mužů před ním neodvrátil pohled od jediného směru, kam směřovali; kupředu, pryč odsud. A přesto si George v duchu nadával za svou zbabělost. Mandolína na zádech mu ztěžkla. Prach ve vzduchu mu musel podráždit oči. Slzy si také nepřiznal. Nepřiznal si ani to, že opustil muže, kterého nejspíš miloval.

O 7 měsíců a 18 dnů později...
George, zarostlý tmavými vousy, se opíral o zábradlí a pokojně se díval na blížící se pustou krajinu. Kolik je tomu celkem dní, kdy nevkročil na tuto překrásnou pláni? Kolik je tomu dní, kdy sebral to nejcennější jednomu černochovi? Pousmál se. Na tento den čekal.
Sotva spustili můstek, jako jediný po něm seběhl dolů a dotkl se rozpálené země. Tuto půdu poznával. Vzhlédl k suchým trsům trávy, pod kterou se jistě schovávala mláďata a jejich matky byly připravené útočit nebo odvádět pozornost, pokud by bylo potřeba. Nebylo. George Crook měl tentokrát jen jeden jediný cíl.
Zamával na kapitána, zasalutoval mu a vydal se s obřím pytlem na zádech kupředu, sám. Jeho bratr, Oliver Crook, se za ním tiše díval.
"Jsi hlupák, bratře," řekl jen, než vydal rozkaz roztáhnout plachty. ‚Obětoval jsi sbírání peněz tolik měsíců, tvrdě jsi dřel, až do roztrhání, vůbec sis neužíval, aby sis zaplatil další cestu sem tak brzy, a myslíš si naivně, že on pořád žije? Myslíš si, že tě pozná, hlupáku? Ani tvou mandolínu už nepozná. Zemřeš, sotva se k nim přiblížíš...‘
George jeho myšlenky znal naprosto dokonale – po celou dobu jeho tvrdé dřiny a plavby jakbysmet mu je říkal nahlas, pořád a pořád dokola. Ale to ho od jeho snu neodradilo. Nezapomněl na Jafariho divokost, když ho poprvé chytil, a nezapomněl ani na jeho hlas, když vzdychal slastí.
Jafari na to také nezapomněl... Alespoň v to věřil.
Čím déle však v Africe kráčel pustými pláněmi, ztrácel naději a bylo mu mizerně. Cestu si pamatoval, našel však jen vyhořelé tábory. Je přece vyloučené, aby se Jafarimu něco stalo, určitě utekl. Nebo se přemístili všichni. Kráčel tak o samotě už týden a voda a zásoby mu došly. Sotva mohl kráčet dál, horko ho pomalu zabíjelo. Nemohl pořádně dýchat a měl žízeň. Chtěl, aby se Jafari a jeho klan znovu objevili zničehonic, jako předtím.
Padl na zem a už více nevstal.
Probudily ho nějaké hlasy. Ta řeč, pomyslel si a pomalu otevřel oči, aby je zaměřil na dva černochy, pokreslené bílou křídou a červenou barvou. Když si všimli, že je vzhůru, ihned na něj namířili svá prapodivná kopí. Poznával je. Určitě jsou z Jafariho klanu...
Nevzdoroval jim. Jejich nářečí poznával. Sice matně, ale pamatoval si určitá slova. Netušil, co znamenala, ale znal je.
Když ho dovedli do jejich nového domova, nemohl se vynadívat. Rozhodně vyspěli, alespoň trochu. Všiml si několika totemů, které uctívaly ženy a děti. Ale klec se nezměnila. Díval se po Jafarim a volal jeho jméno, v naději, že tady pořád je.
Zoufale se rozhlížel kolem. Spletl se snad? Je to jiný klan? Strach ho pohltil okamžitě. Obětují ho, aby si upokojili Bohy, kteří stejně neexistují? V očích cítil skoro slzy. Zklamaně si povzdychl. Jeho bratr měl pravdu...
Zarazil ho úder do klece a vzhlédl. Černoch ho pokojně sledoval a potom něco tiše zasyčel. Krátce na to spatřil George jakousi holi. Když se podíval stranou, spatřil šamana. Ten by ho přece mohl poznat, že? Znal i Jafariho!
Naivně se vrhl proti němu, i když ho klec zastavila, a křičel na něj, aby mu řekl, kde Jafari je. Šaman ho pokojně sledoval.
"Kde je Jafari?!" zakřičel z plných plic. Šaman se podíval na mandolínu u jeho nohou a pustil svou hůl na zem. George se zarazil. Něco nesrozumitelného zašeptal. "Cože?"
Šaman si sundal masku a George vykulil oči, zatajil dech a myslel si, že zešílel z toho horka a ze strachu.
"Geor...ge...?" řekl jeho jméno černoch před ním. Tu tvář by poznal kdekoliv! Jafari na něj hleděl – nepoznával muže s vousy před sebou, ale ten hlas by poznal kdekoliv. Znovu zopakoval jeho jméno. "Ty být... George?" zeptal se nejistě.
George ihned přikývl, popadl svou mandolínu. Jak by mu mohl dokázat jinak, že je to on, než takto? Stačila jedna jediná melodie a Jafari už neměl pochyby. Hned přikázal ostatním, aby toho bělocha pustili ven, a pevně ho sevřel u své hrudi.
"Ty se vrátit," zašeptal tiše.
George se pousmál. "A hodlám zůstat," řekl jen a opřel si o něj hlavu. Počkal na něj, zůstal mu věrný...
A toto byl příběh mého předka, George Crooka, který zmizel v Africe a nikdy víckrát se už nevrátil. Jen jeho bratr, Oliver Crook, můj prapradědeček ho viděl naposledy, řekl mu poslední sbohem a popřál mu hodně štěstí. Kam ho kroky zanesly? Kde nyní zní jeho mandolína?
To ví jenom on sám... a Jafari.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře