Ráj smrti - Kapitola druhá (5. část)

14. září 2015 | 07.02 |

Dopisy jasně zazářily bílou barvou a snad pohltily oba muže, zatímco zůstali stát na místě. Když se Wretch podíval kolem sebe, byl zase v bílé místnosti a nikde nikdo nebyl. Pomyslel si, kde je, a sotva pohlédl zase před sebe, vykulil oči a pustil prázdný list papíru na zem. Zíral před sebe.

Bosé nohy zlehounka našlapovaly na bílou zem před sebou, bílá látka zakrývala drobné tělo, temně fialové oči se dívaly na muže před sebou a překrásně dlouhé vlnité stříbrné vlasy jemně sepnuté v jednom copu sjížděly Nemmě z ramene na záda a zase zpátky, zatímco postupovala k němu. Wretch cítil, že se mu dýchá o něco hře. Mírně stiskl ruce v pěst. Nemma ho poklidně sledovala a nic neříkala. Nyní se jí mohl konečně zeptat on; proč se ho předtím ptala, zda chce žít?

Nemma si jeho otázku vyslechla a zastavila se před ním asi tak metr vzdálená. Nic neříkala a prohlížela si ho svým hlubokým chladným pohledem. Její bezcitná tvář pokrytá bledou pletí však Wretche z neznámých důvodů uklidňovala. Její vůně ho omamovala. Po chvíli se uklidnil sám od sebe. Nemma z něj nespustila po tu dobu oči a nic neřekla. Jako by ho jen její pohled uklidnil. Bílá látka jí pokrývala drobné tělo, příliš drobné na tak silnou ženu, jako byla ona. Nic už více neřekl. Nyní mu konečně Nemma odpověděla.

"Abys nezešílel," řekla pouze a Wretch se na ni podíval s otázkou v očích. Hned mu na ni odpověděla a podívala se lhostejně stranou, jakoby někde vpravo od ní bylo něco zajímavějšího než člověk před ní. "Ptám se každého, kdo sem vejde. Je to má povinnost."

"Co jsi zač?" zeptal se Wretch tiše.

"Rozhodčí.

"

Wretch se na ni nepodíval a místo toho zasyčel: "A to je co?"

"Člověk, který rozhoduje, zda je tvá duše připravená odejít do nebe, do pekla nebo si zaslouží druhou šanci na život."

Druhou šanci... na život? Wretch na ni hleděl a v ústech mu vyschlo. Chtěl se jí hned ptát, chtěl křičet, ale jen na ni zíral. Jemně se ho dotkla a pohladila ho po tváři, mluvíc na něj milým hlasem matky, která takto uklidňuje své dítě.

"Všichni, kteří jsou zde, jsou mrtví a živí zároveň."

Odstrčil její ruku stranou ze vzteku a zmatenosti.

Hned na ni zakřičel své otázky. Ani nevnímal, že se opakuje. A Nemma ho tiše poslouchala. Poslouchala, jak ten člověk před ní křičí, jak naříká uvnitř sebe a přitom to člověk není, jen jeho duše, které byl nabídnut Poslední soud, poslední rozhodnutí, které učiní právě ona a zbytek rozhodčích.

"Jsme to my, rozhodčí, kdo rozhoduje, zda přežijete nebo ne," řekla a zavřela oči. Wretch jí vztekle řekl, že tomu ani trochu nerozumí. Nemma však ihned poznamenala, že tomu nikdo zpočátku nerozumí, ale on má dobré argumenty a otázky. Wretch se zarazil. "Možná, že se nezblázníš, jako dvě třetiny všech účastníků."

Chvíli bylo ticho. Wretch slyšel, že na zem dopadla kapka. Byla to kapka potu, která z něj stekla. Polkl nasucho. Nemma mlčela a čekala na další z jeho otázek, aby mu mohla odpovědět. Sevřel ruce v pěst. Zeptal se jí na jeho vlastní myšlenky, které se mu honily hlavou kolem dokola a toužily být zodpovězeny. Byla to prostá odpověď; pokud přežiješ, vrátí se ti duše zpátky a pokud zemřeš, ztratíš vše. Wretch zhluboka a tiše dýchal. Musel se uklidnit, to bylo hlavní. Musel zachovat klid a nic nepodnikat jen tak, bez rozmyslu, záležel na tom jeho zdravý rozum a poslední zbytek čistého myšlení uvnitř něj.

Tohle tělo je skutečně duše? Takže je pravda, že je mrtvý? Co však myslela tím, že jsou mrtví a živízároveň?

Nemma přikývla na jeho otázku a pomalu okolo něj začala kroužit, odpovídajíc mu tím typickým chladným tónem hlasu: "Všichni jste dostali druhou šanci bojovat o svůj život. Jste naživu a přitom umíráte. Pokud tady zemřete, zemřete i doopravdy. Pokud přežijete a dostanete se až na samotný konec, vrátíte se zpět do svého těla a budete se moci vrátit do svého původního těla."

Wretche však napadla střelená otázka: "Pokud jsme z půlky mrtví, jak můžeme zemřít znovu?"

"Jednoduše," řekla Nemma ihned. Aniž by si jejího rychlého pohybu všiml, udeřila ho do břicha. Zakašlal a klesl na kolena, svírajíc si žaludek. "Cítíte pořád bolest. Bolest je ta věc, která ti říká, že jsi pořád naživu."

Wretch se snažil nadechnout se, ale všechno se to dělo tak rychle, že jeho mozek snad chtěl prasknout, chtěl se vypařit a raději zemřít, než tohle všechno cítit. Potom ho však něco ozářilo a našel naději. Pohlédl na ženu, jejíž chladný pohled se nezměnil, a hned ji chytil za zápěstí. Vykulila oči. Bylo to sice šílené, ale zeptal se jí, co to je Ráj smrti.

Nemma se mu poklidně dívala do očí a nic neříkala. Najednou se bílá místnost rozpadla. Oba se objevili na jakémsi mraku. Nemma ukázala dolů.

Wretch div nezakřičel leknutím, když se díval dolů na obří bludiště, nad kterým poletovali na malém mraku jen oni dva. Dostal závrať a padl na kolena. Chytil se za hlavu. Tohle bylo opravdu moc rychlé. Nemma ho pohladila chladnou rukou o hlavě a přešla na kraj mraku, snad jakoby chtěla skočit dolů. Pohlédla na muže, na tu hromádku neštěstí před sebou. I tak v něm neztrácela svůj zájem. Čekala na další z jeho otázek.

Wretch polekaně hleděl na obří bludiště, které se tak pouze tvářilo. Nebylo to bludiště s mnoha chodbami, které nikam nevedly, nýbrž bludiště, které bylo rozděleno na šest částí. Sedm mohutných živých plotů bylo zastřihnuto tak, aby mizely skoro v nebesích, ale ve skutečnosti byly jen pár metrů vysoké. Mezery mezi jednotlivými částmi bludiště byly obrovské, největší rozměr měla část hned první, poslední šestá část byla malá, velká asi jako jeden velký palác. Wretch na to obří dílo pod sebou jen tiše hleděl, zatímco se mrak o něco snížil. Nemma nic neřekla. Wretch si neuvědomoval, jak dlouho tam jen tak proklečel a sledoval tu obří věc, která měla připomínat bludiště.

"Co to je?" zašeptal Wretch konečně. Nemma zavřela oči. Byla zvyklá na takové otázky.

"Uklidni se," poradila mu. "Zhluboka dýchat ti nepomůže. Tohle je Ráj smrti. Místo, kde Vy, duše, bojujete o to, abyste se mohly vrátit zpátky do svého těla, abyste mohly znovu žít svůj vlastní život. Bojujete s jednotlivými rozhodčími, kteří Vám v každé části toho bludiště dají propustku. Můžeš získat pouze jednu od každého z nás. Propustka ti zaručí, že se dostaneš blíž k tomu, abys mohl zase chodit, jako člověk, nejen jako duše. Pokud však odpovíš špatně nebo porušíš hlavní tři pravidla, okamžitě zemřeš a tvá duše se rozpadne."

"Proč prostě nemůžeme zemřít?" zašeptal tiše.

"Protože Bůh rozhodl, že jste byli zabiti neprávem. Dostáváte tak druhou možnost bojovat o to, co je Vám drahé."

"Proč si nic nepamatuji?" zeptal se a zamračil se. Podíval se na ni a chytil ji za ramena. Křičel na ni, proč se mu vzpomínky ztrácejí, proč chvíli myslí normální a během chvíle zase šílí, proč propadá zoufalství a pak zase vstává; pro koho? Pro ně? Pro jejich pobavení? Nemma mlčela.

"Máš právo být naštvaný," řekla pouze. A místo toho, aby řekla něco dalšího, opět se dotkal jeho tváře. Tentokrát ho to však zarazilo a uklidnilo úplně. Díval se jí přímo do očí a dech se mu pomalu zklidňoval. "To je důvod, proč nemůžeš vycítit svůj tep, proč neslyšíš své srdce, zároveň je to však opak toho, co jsem řekla; můžete krvácet, aniž by se Vám krev někde rodila a proudila Vám do těla. Bůh se rád baví. Chtěl se pobavit s Vámi. Hrajte tuhle hru a dokažte mu, že máte ještě právo žít své mrzké životy."

Zle zavrčel.

"V čem jsou mrzké?" zeptal se jí lhostejně. "V tom, že někoho milujeme, zatímco Vy nám je berete zpod rukou?"

Podíval se na ni nenávistným pohledem, který však Nemma snad ignorovala, její výraz se nijak nezměnil.

"Znáš přece pravidla, ne?" řekla zaujatým hlasem.

Ta otázka ho zarazila. Pravidla? Vzpomněl si, že o nich něco říkala, ale neslyšel je přes křik lidí v místnosti předtím. Už chtěl něco říct, ale jemně mu přitiskla prst na rty, čímž ho zarazila. Chladným pohledem ho důrazně kárala a přitom říkala, aby si je uvědomil, důkladně zapamatoval a přemýšlel o nich, než některé z nich poruší. Wretch netušil proč, ale měl rázem pocit, že už ji někde spatřil. Někoho mu připomínala, ale nemohl si vzpomenout koho. Pomalu od něj odstoupila, vítr jí zavlál do bílého roucha. Poodhalil její pohublé bledé tělo. Wretch pohlédl dolů.

Zeptal se jí, co jsou ty obleky zač.

"Má vlastní práce. Dokážou Vás ochránit před chladem," vysvětlila krátce. Na otázku, proč ho škrtí, mu neodpověděla. Najednou svět kolem nich napraskl a Wretch se prudce rozhlédl kolem sebe. Hned se podíval znovu na Nemmu. Chtěl ji chytit, snad za rameno nebo tentokrát za ruku, ale svět praskl a on se objevil v bílé místnosti znovu úplně sám. Ohlédl se a spatřil Nemmu za sebou, jak ho pozoruje svým káravým pohledem. Mírně naklonila hlavu na stranu. Wretch se jí zeptal, co se stalo. Nemma neodpověděla.

Potom si najednou podepřela hlavu a zeptala se ho, jestli chce žít. Byla to ona, kdo se ho na to pořád ptal, přitom jí na to už odpověděl. Nyní, když byl kupodivu naprosto klidný, se na ni otočil a svým vlastním hlasem bez jediného strachu jí odpověděl: "Ano, chci."

Nemma se snad na chvíli ušklíbla, spíše se jí jen levý koutek mírně pohnul nahoru, jakoby se mu vysmívala, ale nešlo to skoro poznat. Zavřela oči. Pouze mu popřála hodně štěstí ve Hře a otočila se k odchodu. Wretch ji zaraženě sledoval. Tak překrásná a tak chladná. Kde ji předtím viděl?

Oděna v bílém rouchu žena dokázala spojit lidi všech společností a její slova k Bohům nás vždy zaujímala a povzbuzovala.

Trápil ho fakt, že na ta slova si vzpomněl, leč netušil, k čemu se vázala. Vzhlédl k Nemmě, která pomalu kráčela pryč, mizela v dálce, rozplývala se mu před očima, zatímco se mu oblek mírně stahoval kolem hrudi. Netušil proč, ale až moc špatně se mu nyní dýchalo. Stiskl ruce v pěst. Zjistil toho dost, ale i tak se cítil, jakoby nevěděl vůbec nic. Potom si to uvědomil. Něco, na co doposud nedostal odpověď. Něco, co se mu pořád vracelo do hlavy a křičelo na něj, aby se jí na to zeptal, aby toužil najít odpověď.

"Odpověz mi na poslední otázku, prosím!" zakřičel za ní, zatímco Nemma poklidně kráčela kupředu, neohlížela a nereagovala na jeho hlas už více. "Co jsou rozhodčí zač? Kdo jste? Jak jste se sem dostali? Kdo Vám dal právo rozhodovat o našich životech? Proč nás soudíte?!"

Otázky, které zůstaly nezodpovězeny. Hlas, který si přála neslyšet. Strach, který ho pohlcoval.

Potom se všechno rozpadlo.

Wretch zmateně otevřel oči, div nespadl na zem. Zadýchaně se díval před sebe. Will se v tu samou chvíli probudil také, ale on spadl na zem, oči měl vytřeštěné a skoro nedýchal. Wretch netušil, co viděl, nebo zda viděl něco, ale jemu ten obraz stačil bohatě. Chytil se za hlavu a klesl na zem. Snažil se urovnat si to všechno, co se dozvěděl během tak krátké chvíle. Musel přimět mozek, aby se rozpomněl na všechno, co během tak krátké chvíle slyšel, aby reagoval na myšlenky, které se k němu hrnuly a vymýšlely všelijaké strategie a nové plány na to, jak tady přežít. Především si musel uvědomit, že tohle museli vidět a slyšet ostatní. A je jen velmi malá pravděpodobnost, že se budou snažit to všechno pobrat s naprostým klidem, nebo že si nijak sami neublíží. Snažil se za každou cenu zpomalit svůj dech. Šok byl však pořád velký na to, aby mohl plně přemýšlet. A navíc; jestli to samé viděl i Will, jak na to zareaguje on? Zase vytasí svůj nůž a zaútočí po něm? Co když si toho tentokrát všimne pozdě a tím vypadne okamžitě ze Hry? Takhle nesměl přemýšlet! Hned si to zakázal a výrazně zakroutil hlavou. I tak otupěle hleděl do země a mlčel. Poslouchal Willův splašený dech přes nosní dírky, byl jako splašený býk, akorát bez té zuřivost.Wretch se obával, že právě ona zuřivost v něm vybuchne, až si všechno uvědomí. I on měl celkem strach, jak na to po tom všem bude reagovat. Nyní se mu povedlo zachovat chladnou hlavu, oddělit mozek od šílenství, ale jak dlouho takhle bude moci ještě fungovat? A hlavně; kolik lidí se sem dostalo a kolik lidí propadne šílenství a utrpení, takže se z nich stanou zabijácké mašiny, které bude muset zabít, aby on nebyl zabit? Ze všeho nejdříve se však musel uklidnit on sám a to si pořád opakoval. Pochopitelně se mu v hlavě střídalo mnoho dalších myšlenek, ale jeho nervy sepředením soustředily na to, aby ten adrenalin z něj, co nejrychleji dostaly. Aniž by si toho jeden z nich všiml, dopisy, které před malou chvílí svíraly v rukách, se rozpadly na stříbrný prášek a zmizely vysoko v korunách stromů. Zhluboka si oddychl až po velmi dlouhé době, kdy si byl jistý, že se naprosto uklidnil a jeho mozek je nyní schopen znovu zdravě přemýšlet. Všechno si to zopakoval a snažil se zachovat klid. Když pohlédl na Willa, uvědomil si, že ten se z toho ještě nevzpamatoval. Nemohl čekat, až se rozhodne přijmout ten fakt stejně rychle jako on, ale rozhodně nemohl vyjít sám; jen představa, že ho popadne znovu ten amok a poběží ho zabít jako možného nepřítele, ho děsila. Rozhodl se tedy, že zůstane. Bylo mu jasné, že o tom těm rozhodčím šlo. Zmátli jim mysl. To je donutí myslet jako zvíře. Budou zabíjet všechny, které potkají. Tím se jim pochopitelně sníží počet účastníků. Někteří se stihnou ještě sami zabít, třeba oběšením, jako jejich předešlý kolega za nimi. I tak ho zarazila myšlenka, že i duše zde zůstane v podobě kostry.

Najednou s Willem zatřásl. Will několikrát velmi rychle zamrkal a pomalu se očima podíval na Wretche. Ten se ho zeptal, zda ví, jak se jmenuje on. Když mu Will odpověděl, otestoval jeho mozek znovu; zeptal se ho na jeho falešné jméno. Když i na tuhle otázku Will odpověděl správně, bylo Wretchovi jasné, že je zase, díkybohu, při smyslech a není z něj vraždící mašina. I když toho se obával u ostatních účastníků. Nemma mu rozhodně poradila více, než dost, ale nedostal odpovědi na všechny otázky. A tuhle situaci nikdy neměl rád. Vzhlédl k nebi.

"Nemmo," pomyslel si. "Jestli s tebou máme hrát tuto hru, připrav se, že to budeš ty, kdo prohraje! Lidi se jen tak nevzdají!"

Zlostně se zamračil.

Na to Nemma jen vzhlédla, zatímco seděla v rudém křesle a popíjela svůj čaj. Jemně si olízla rty. Itazura poznamenala, že jim nemusela všem vymývat mozky a mohla jim dát alespoň klidnou noc, než to všechno započne. Nemma na to nijak nereagovala a sledovala obrazovky před sebou, kde lidé křičeli, drželi se za hlavy, zabíjeli se navzájem nebo se zabíjeli vlastní rukou.

"Nezájem," řekla pouze, když jí Itazura řekla, že kdysi rozhodovala i ona samotná jinak a že Nemma se od ní nijak neliší. Itazura vztekle zavrčela, že potvoru, jako je ona, každý musí nenávidět. S tichými slovy, že je na to hrdá, Nemma pohlédla na obrazovku, kde sledovala Wretche, který uklidňoval Willa. Nespustila z něj oči, ani když pozvolna pila svůj čaj po malých douškách a vychutnávala si tu dokonalou chuť na rtech a v ústech, zatímco jí růžový jazyk pomalu olizoval pobledlé rty. Na poznámku Silkona, že nemá srdce, nereagovala. Polonius se jen zasmál, že bestie jako ona nikdy srdce neměla. To už proti němu letěl světlená koule, které se však hravě vyhnul, povšimnul si však, že se Nemma pořád dívala na obrazovku před sebou, popíjela svůj čaj a pozorovala Willa a Wretche. Pak její oči pomalu pohlédly na dívku ve stínech, která křičela a tvář její neviděla. Její obrazovky pomalu praskaly a rozpadaly se. Položila hrníček na stůl před sebou. Vstala. Ostatní zpozorněli.

"Tahle Hra začíná skutečně nudně," řekla svým chladným hlasem, aniž by se podíval na jediného rozhodčího za sebou.

Protože se začínalo stmívat a Will pořád nebyl naprosto při smyslech, rozhodl Wretch, že se utáboří. Nyní byli chráněni hustými stromy a jejich mohutnými kmeny, ale co bude pak, až tenhle les opustí? Rozdělali oheň a ohřívali se o něj, přestože jim bylo i tak teplo v oblecích, které je příjemně hřály, zatímco v noci teplota poklesla přímo na bod mrazu, tráva kolem nich zmrzla a stromy byly skoro celé z ledu. Will tiše poznamenal, že doposud nezažil nic tak nesmyslného, jako je tohle. Wretchovi to jen potvrdilo předchozí myšlenky, na které bohužel zapomněl, že je mrtvý. Ale byl v tu samou chvíli ještě naživu. Přemýšlel nad ženou a nad jejím úsměvem. Přemítal nad tím, zda ta žena má s ním něco společného, zda je ona jeho vrahem nebo nad ním nyní klečí a prosí Boha, aby si ho ještě nebral na svou stranu. Stiskl ruce v pěst. Opravdu zuřil. Do této chvíle se modlil, nikdy nehřešil více, než bylo třeba. Za všechno vždy děkoval Bohu, tak ho matka vychovala. A Bůh se k němu zachoval jak? Uvrhl ho do téhle šílenosti a dál se přestal zajímat. Mírně vycenil zuby. Litoval toho, že zapomněl, co se stalo v jeho životě, že si pamatuje jen útržky z vlastního života. Co když zemře a zapomene předtím, kdo vůbec je? Zakryl si mírně tvář. Bylo mu naprosto mizerně.

"Měl by ses prospat, Šedý," oslovil ho Will najednou. To ho skoro probudilo. Vzhlédl a pohlédl muži do tváře. Ten jen tiše přikývl a opřel se o strom. "Ráno moudřejší jest večera, ne?"

Wretch na tohle jen tiše přikývl.

Opřel se o strom a pod hlavu si dal ruce. Bylo mu i tak jasné, že po takové šílenosti rozhodně neusne. Ale musel nechat mozek odpočinout. Opřel hlavu o tvrdou kůru stromu.

Will podle všeho usnul po hodině. Wretch takové štěstí neměl.

Co přinese další den?

Na chvíli měl pocit, že se mu tělo vznášelo, že poletoval vzduchem v jakési černobílé místnosti, stejně jako předtím. A když se pak ohlédl, spatřil, jak k němu kráčí Nemma, jako jediná byla barevná, i když moc barev nepotřebovala. Její pohled by mírně zaujatý. Zastavila se nedaleko od něj a mlčela. Zavřel oči a nastavila ruku, kterou se dotkla jeho tváře. Snad ho strčila, snad ho odhodila, však svět se s ním zatočil a on do něčeho vrazil. Černobílý svět se rozpadl a on padal dolů, zatímco se plno barev kolem něj točilo. Nemma však zůstala v onom černobílém světě, jako jediná s barvami. Díra byla dostatečně velká i pro ni, aby za ním skočila. Avšak ona jen tiše přihlížela, jak se Wretch potápí hlouběji do barev. Něco křičel. Ale co?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře