Povídka pro Armiger 4

9. prosinec 2016 | 06.49 |

ZVONY NA VĚŽI ZNĺ... (Yaoi, soutěžní povídka za měsíc ČERVEN, téma: Excalibur, 1. místo)

Thomas Blake, velevážený šlechtic, se probudil v posteli s jemným povlečením, pod hlavou teplý polštář a kolem těla doslova obmotaného svého mladšího, tmavovlasého milence s knírkem. Ach, jak miloval pohled na toho muže, který ho nehodlal pustit ze svého sevření, dokud se neprobudí či dokud to neuzná za vhodné.
Spokojeně zavřel oči, přisouvajíc svého milence blíže k sobě.
Nepříjemné, rušivé zaklepání na dveře mu hned zkazilo náladu. Zavrčel, jako zlá šelma, a probudil tak svého mladšího milence z hezkého snu. Nice Mineton, policista z místního sboru, rozespale otevřel oči. Ještě teď se mu hlava mírně točila z předešlé noci. Včera oslavil tento muž své dvaatřicáté narozeniny a jeho milenec ho přinutil opustit službu předčasně. Večeře při svíčkách byla romantická, víno bylo příjemné na jazyku a odlehčilo mu hlavu. Jeho milenec se k němu choval i ohleduplně a miloval ho celou noc až do brzkých ranních hodin. Ani by se nedivil, kdyby na policejní stanici našel několik pravdivých oznámení o tom, aby pan Blake zaplatil pokutu za to, že jeho sousedé nemohli spát, protože pořádal večírek, který se lehce zvrhl v orgie, rozhodně jen pro vyšší třídu.
Thomas Blake odhrnul peřinu a zvedl se, nutíc svého milence, aby ho konečně pustil, sebral tak Niceovi všechno teplo, a zcela obnažený přešel ke dveřím, nestydíc se za svou nahotu, když otevřel. Věrný sluha rodu Blakeů už zkušeně neodvracel pohled z pánových očí a ani na chvíli nesklouzl očima ani pod jeho víčka očí. Byl již zvyklý na takovéto oslavy s pánovým milencem, přestože ho to stálo plno nervů, aby to všechno vydržel a odháněl dotěrné sousedy. Hrdě svého pána pozoroval.
"Můj pane, dovoluji si Vám připomenout, že máte dnes plně nabitý program, počínaje ranním rozhovorem s ženou z místních novin, která s Vámi učiní rozhovor o nedávné smrti Vašeho strýce, dále Vás čeká návštěva cukrářské firmy, abyste pro ni zvolil slavnostní logo, a v neposlední řadě Vás čeká oběd a pochopitelně i večere s Jejím Veličenstvem," řekl sluha, osmapadesátiletý, malý, obtloustlý Robin Stirling, pokojným hlasem,
"Robine, můj příteli, špatně tě nejspíš živím!" zasmál se Thomas, zatímco z něj ještě mluvilo dobré víno z předešlého večera a dobrá nálada ze sexu. "Řekni si v kuchyni o dvojitou snídani a dones nám ji a potom si můžeš vzít rovnou ještě dvě snídaně pro sebe."
Tak zněla slova mladého šlechtice, než za sebou zabouchl prudce dveře, ignorujíc muže, který otvíral ústa, aby mu ještě něco sdělil. Thomas přešel k posteli, objal svého milence a svalil se na něj, zatímco s úsměvem poslouchal nadávky, aby ho pustil, že musí do práce.
"Nepustím tě a zařídím ti volno," zašvitořil zamilovaně Thomas.
"To bych tedy milerád věděl jak!" zavrčel Nice, podrážděný z toho, že se jeho milenec choval někdy jako rozmazlené děcko, kterým skutečně byl i přes svůj věk.
"Měl jsi včera narozeniny, tak se přestaň mračit," pokáral ho Thomas spokojeně a hluboce ho políbil. "A zapomněl jsem ti předat ještě jeden dárek."
"Co to je za dárek, když tvůj včerejší dárek byl, cituji: ‚zničení mého zadku až do základů‘?" zeptal se Nice rýpavě, ale nebránil se dalšímu hlubokému, vášnivému polibku, díky kterému dobrovolně ztratil rovnováhu a nechal svého milence, aby ho opět okouzlil svým charismatem a neodolatelnou vůní, která sváděla všechny ženy v okolí a podmanila si jednou i jeho. Thomas mu hravě přejel prsty po rtech a rýsoval jejich dokonalý tvar a spokojeně se usmál.
"Dárek, který tě přinutí zůstat dnes se mnou," zašeptal mu vášnivě do ucha a jemně jeho lalůček stiskl mezi zuby, až jeho milenec zavzdychal slastí. A měl vyhráno!
K čertu s Tebou, pomyslel si Nice, poražený, a hluboce, vášnivě svého milence políbil, přitiskl ho na své nahé tělo, zatímco se o něj zlehka otřel svým povadlým údem. Thomas se ušklíbl po milencově činu, ale rozhodl se, že splní svá slova, přitiskl ho na postel a obrátil na břicho. Sáhl po láhvi pěny na holení, kterou použili i včera, aby Nice nebyl ve zbytečné bolesti kvůli své vlastní nedočkavosti, a jemně zasunul do policisty dva prsty najednou. Odměnou mu byl rozechvělý, nesmělý vzdych, který ho vzrušil o to víc. Kdyby neznal pravidla sebeovládání, už by si ho vzal, jako dravá zvěř svou kořist, tak zuřivě, až by se sám za sebe potom musel stydět, jak neskutečně neslušný člověk ve skutečnosti je.
Po chvíli svou vášeň už však udržet na uzdě nemohl a rozevřel Niceovy půlky, zatímco se třel svou špičkou tvrdého údu o jeho dírku. Ani jeho milenec nemohl schovat své vzrušení, když jeho dírka reagovala na tyto letmé dotyky už tak divoce, toužící po spojení, až to Thomase pobavilo, stejně tak úd měl Nice napjatý, toužící po doteku milencovy ruky.
Prudkým vpádem sebral Niceovi těžce vybojovanou rovnováhu, odměnou mu bylo dlouhé zavzdychání, skoro až ženské. Zakryl milencova ústa, tiše mu šeptajíc do ucha: "Ovládej se trochu, lásko, nebo budeš mít těch stížností mnohem víc a potom tě zase dlouhou dobu neuvidím." Jemně ho kousl do krku, vytvářejíc tak další značku.
Když mu Thomas uvolnil ústa, Nice roztouženě vzdychl a něco mumlal, proto ho Thomas vyzval, aby mluvil zřetelněji, vrtíc se v jeho těsném otvoru o to víc, provokujíc ho, dráždě jeho úzké stěny konečníku.
Nice lehce zrudl, skoro mu přikazujíc: "Přestaň zdržovat!"
Nad tímto se Thomas jenom spokojeně ušklíbl a pevně stiskl milencovy boky. "Pak mi neměj za zlé, že nevstaneš," dodal jen, než začal do něj divoce pronikat. Miloval, když jeho přítel na začátku protestoval, protože potom se probudila jeho lehce zvrhlá stránka osobnosti, která ho vzrušovala – tak nepoddajný, skoro až dominantní, ale přesto nechávajíc mu jeho místo nahoře.
Vzrušené hlasy dvou milenců narážely do stěn, odrážely se od nich a linuly se ven, aby probouzely ještě spící sousedy. Protože si Thomas spěšně uvědomil, že nechce, aby jeho milence někdo slyšel, jak vzdychá jeho jméno, hluboce ho políbil, berouc mu tak sobecky skoro všechen kyslík, hryzajíc ho do spodního rtu, držíc jeho ruce na posteli, narážejíc do něj naprosto smyslů zbavený.
Oba dva však mírně ztuhli, když slyšeli zaklepání na dveře a Thomas se prudce zastavil hluboko ve svém milenci, přerušujíc polibek, zatímco oba sotva popadali dech, a vztekle se podíval ke dveřím.
"Pane, smím vejít s Vašimi snídaněmi?" zeptal se sluha Robin zdvořile.
Thomas mu nejdříve neodpověděl. Chvíli na to si Nice zakryl ústa, když jeho milenec znovu začal pohybovat pánví, avšak pomalejším neuspokojivým tempem, což mu taky dal jasně najevo, když si ho k sobě přitáhl více díky nohám, které si omotal těsněji kolem jeho pasu. Thomas se ušklíbl nad Niceovou vzrušeností a nedočkavostí.
"Ustup od dveří asi tak na deset kroků a polož snídaně na zem!" rozkázal Thomas sluhovi hrdě, zatímco přirážel do svého milence o to zuřivěji a rychleji. Nice stiskl mezi prsty jemnou látku a z úst by se mu jistě vydral sten, kdyby ho Thomas neumlčel svými ústy, cítíc, jak ho jeho milenec pokropil svým semenem.
"Jak si přejete, pane," ozvalo se po chvíli tiše, než Robin odešel.
Nice se zhluboka nadechl, když Thomasův zkoumavý jazyk opustil jeho ústa, ale neměl moc času, protože jeho nedočkavý milenec do něj už opět vášnivě přirážel, aby se také uspokojil. Neměl mu to za zlé – až bude Thomas odcházet, jistě toto vyrušení Robinovi vyčte, jako skoro pokaždé, když v tomto panství Nice strávil noc se svým milencem. Z Thomasových úst se vydralo zasténání, když si uvědomil, jak těsný je jeho milenec a přirazil do něj hluboce, než do něj vyvrcholil, a svalil se na něj.
Chvíli jim trvalo, než pořádně rozdýchali svou zlost vůči Robinovi, ale zapomněli ji krátce poté, co se jejich ústa spojila a jejich jazyky předvedly další vášnivou souhru.
"Měl bys ho vyhodit," zabrblal Nice a povzdychl si, ležíc na posteli, zatímco se jeho milenec už zvedl z postele. Thomas se spokojeně ušklíbl a poplácal ho po lýtku, aby se zvedl.
"Vyhodit ho nemohu; kdo by mi potom připomínal, co za blbosti musím dělat?" zeptal se Thomas pobaveně a šel jim pro snídaně, pořád oděn jen v rouchu Adamovu. Nice se pomalu posadil, vlasy rozcuchané na všechny strany, a nepříjemně si přejel po své lepící hrudi. Bude se muset znovu sám okoupat, s Thomasem by to vedlo jenom k dalšímu vášnivému sexu, což by mu už naprosto znemožnilo chodit pro dnešek. Pousmál se – ne že by mu to nějak vadilo. Pomalu se dostal na nohy, aby ho Thomas znovu usadil do postele a předal mu teplou polévku, rozcuchávajíc mu vlasy na všechny stranu, mile se na něj usmívajíc. "Snad sis nemyslel, že bych tě nechal jít bez snídaně po Tvém výkonu? Padl bys hned za dveřmi," zasmál se škodolibě a usadil se vedle Nice.
Nice nad ním převrátil oči, ale vrhl se na snídani. Je pravda, že poslední dobou moc času na pořádné jídlo neměl a horkou polévkou nepohrdl, ani kdyby byl úplně plný. A navíc – Thomas měl pravdu – za včerejší výkon s mladým šlechticem v posteli si ji sakra zaslouží! Misku vyprázdnil během chvíle, říkajíc svému milenci, že se půjde smočit do studené vody a potom už bude muset vyrazit. Nabídku mladého šlechtice, že ho zaveze kočárem, ignoroval. Voda byla mrazivá, ale musel se pořádně probrat.
Když se vrátil, shledal, že jeho milenec je už oděný do slušivého obleku. Sotva si ho všiml Thomas v zrcadle, řekl, že se mu nikam nechce. Nice se nad tím pousmál – měli na sebe čím dál méně času, ale i tak si obětovali každou vteřinu, kdykoliv to šlo. Přišoural se k němu zezadu a mile ho objal.
"Když to dneska všechno zvládneš, jistě tě brzy nějak odměním," pošeptal mu mile do ucha. Thomas navrhl, aby ho odměnil rovnou, a hluboce ho políbil. Nice ho štípl do lýtka a získal si tak zpátky svůj osobní prostor. Ani ne do pěti minut byl oděn do své slušivé uniformy policisty. Thomas se na něj nemohl vynadívat – Nice Mineton vypadal ze všech místních mužů v uniformách nejpřitažlivěji.
Předtím, než opustili společně pokoj, hluboce ho políbil a kousl do krku, tvoříc čerstvou značku, než spokojeně odešel, zatímco za ním Nice házel botou, aby toho už konečně nechal. Venku se rozdělili, a zatímco Thomas Blake hrdě nastoupil do kočáru, Nice Mineton šel po svých, neohlížeje se za vznešeným kočárem.
Jak očekával – sotva se dostavil do práce, hromada spisů přistála na jeho stole. Všechny byly o tom, že si sousedi (i ze vzdálenějších rohů) stěžovali na jeho milence. Jednotlivé dopisy otvíral a psal omluvné, slibujíc, že se to víckrát nestane ve jménu Thomase Blakea. Nikdo netušil, že onen všemi oblíbený a zároveň všemi proklínaný šlechtic si domů nevodí ženy, ale jednoho jediného muže.
Nedlouho poté, kdy byl s prací hotov, došlo mu psaní. S pečetí jeho milence. Co by to mohlo být, kdyby nepřišel osobně? Vyzýval ho v dopise, jako příslušníka policie, kterému nejvíce důvěřuje, aby neprodleně přispěchal do jeho sídla, kde mu byl zcizen majetek po jeho předcích v dnešních brzkých ranních hodinách. V krátké poznámce ještě napsal, že zrušil všechny dnešní i zítřejší plány, když se to dozvěděl. Ten majetek musel mít tedy velkou cenu, když odmítl i oběd s Jejím Veličenstvem, napadlo ho.
Chtěl tuto práci předat někomu jinému, ale bohužel – vyzýval ho jeho jménem – nemohl. A tak, upravujíc si svou uniformu, vydal se pěšky znovu do sídla, ze kterého dnes brzy ráno odešel. Už u vstupní brány si povšiml, že jedno z oken ve třetím patře je rozbité. Bez zaklepání či svolení vešel prudce dovnitř, Robin se na něj nehezky zamračil, ale Thomas se na něj ihned otočil, popadajíc ho za ruku, skoro naříkajíc.
"Uklidni se," vyzval ho Nice zkušeně a rozhlédl se kolem. "Co bylo odcizeno?"
Thomas se podíval na Robina a odvlekl svého milence dál od sluhy, který se na mladého policistu mračil, jako na nějakého vraha. Když se zastavil, přitiskl ho na svou hruď a konečně začal: "Majetek mých předků. Meč ten nejcennější, ten největší, ten nejkrásnější, ze všech mečů nejlegendárnějších, nepřekonatelně jedinečný."
"Můžeš se uklidnit a říct mi, co to tedy-..."
"Excalibur," vyhrkl Thomas a Nice se zarazil. "Excalibur, jenž dostal můj předek darem od vládce, předávajíc ho z generace na generaci. Ten posvátný, legendární meč, který byl skryt před zraky všech až doposud!"
Thomas se zamračil a udeřil pěstí do zdi.
"Excalibur?" zeptal se Nice a pozvedl obočí. "To je přece pohádka, jen legenda, o které si doposud vyprávějí už jen na venkově."
"Vysmíváš se mi?" zeptal se ho Thomas prudce.
"Ovšemže ne, ale uznej sám... Kdybys to řekl někomu jinému – začal by se okamžitě smát."
"Proto jsem chtěl jenom tebe. Najdi ho pro mne, prosím," zašeptal Thomas, tisknouc svého milence k sobě. Nice se nad Thomasovým chováním zarazil. "Prosím... ať nezneuctím památku svých předků."
Nice na to nic neřekl, jen svého milence přitiskl o to víc k sobě a nakonec tiše přikývl. "Najdu ho, slibuji," zašeptal tiše. "Věř mi, Thomasi..."
Thomas mlčel po jeho slovech a mlčky se díval před sebe. "Pomohu ti," řekl najednou, a než Nice stihl zareagovat, zakryl mu ústa rukou, dodávajíc: "A ty nebudeš protestovat. Kdyby se někdo ptal, budu mluvit já. Kdybych nebyl poblíž, odkážeš je na mě nebo prostě řekneš, že tě chci mít pod dohledem, když budeš hledat mou ztracenou věc. Ani jednou se nezmíníš, co to ve skutečnosti je, rozumíš mi?"
Nice zmateně zamrkal na svého milence, ale nakonec váhavě přikývl. Za jeho poslušnost mu byla odkryta ústa a dostal letmý polibek na čelo jako tiché poděkování.
Povzdychl si.
Jak mám hledat jakýsi meč, o kterém ani nevím, že jsi ho kdy měl, nebo o kterém nemáš žádný pořádný doklad? Moc mi nepomůže, i když mi odpřisáhneš, že ho dědí tvůj rod po generace, ale musím dodržovat ten prokletý protokol, pomyslel si Nice zklamaně. I tak byl potěšen, když ho šlechtic hrdě přitiskl k sobě a bok po boku prošli kolem Robina, který se mezitím dostal do místnosti, kde předtím pobýval Excalibur ve schránce z tvrdého, tlustého skla. Byla to čistá práce.
Jakmile měl možnost, Nice si jemně ohmatal okraj skla a podíval se trochu z jiného úhlu, dokud nespatřil částice prachu a určité části skla, které na sobě prach neměly. K jeho smůle, pachatel byl vychytralý a vzal si rukavice. To poznal ihned. I tak si prohlédl místo činu o to důkladněji, snažíc se najít nějakou věc, kterou by na sebe pachatel upozornil.
"S dovolením?" uslyšel najednou hlas Robina a podíval se za ním. Sluha k němu hrdě přišel a podával mu jakýsi špinavý papírek, jakoby odněkud vytrhnutý. Půjčil Niceovi svou bílou rukavici, aby nepošpinil papír, a on si přečetl zprávu na papírku spolu s Thomasem.
"Zvony na věži zní..." přečetl Thomas tiše a zamračil se. "Co to znamená?"
"Nejspíš tím pachatel chtěl někoho citovat... nebo poukázat na místo, kde se možná bude skrývat," přemýšlel Nice nahlas.
"Zvony na věži zní..." zopakoval Thomas ta slova. "Myslel tím snad kostel nebo oddělenou zvonici?"
Nice pokrčil rameny a zavřel oči. Neměl rád hádanky tohoto typu. Ale poslední dobou se všichni nechali inspirovat různými autory a stěžovali mu práci. Sice velmi nerad, ale vzal si od svého milence papírek a slíbil mu, že kdyby cokoliv zjistil, že se mu ihned ozve. Thomas nejistě přikývl. Než Nice odešel, povšiml si, že mu Robin popisuje úplně dopodrobna, jak onen meč vypadal – byl jediný, kdo se o meč staral, aby vypadal překrásný, čistý až doposud. A přesto, aniž by měl důvod, žárlil mladý šlechtic na svého milence, který se usmíval na jeho sluhu. Rozčilovalo ho to.
Thomas Blake se necítil nikdy tak osamělý jako po dobu toho nekončícího týdne, kdy se mu jeho milenec neozval, nenapsal ani dopis, ani ho nenavštívil. Na to, že se k němu tak lísal při oslavě narozenin, se nyní choval až neskutečně chladně!! Ba co víc – usmíval se na jeho sluhu a ne na něj! Nebylo se proto čemu divit, když Thomas netrpělivě přešlapoval už několikátý den ve svém pokoji, ignorujíc veškeré své předešlé plány. Robin Stirling na něj nenaléhal, bylo mu jasné, že jeho pán se trápí kvůli nešťastné lásce. Bylo tedy na něm, aby konečně zasáhl a přestal mlčky pozorovat, jak se jeho pán ničí zevnitř.
"Můj pane," oslovil ho, když mladý nositel jména rodu Blakeů usedl toho sychravého rána před svou vydatnou snídani, která se skládala ze slaniny, vajíček a toustů, ale jen vidličkou nepřítomně šťouchal do vajíčka. Robin si zlehka odkašlal a znovu ho oslovil. Thomas se na něj zle podíval. "Slyšel jsem, že pan Mineton odmítl Vaši nabízenou schůzku," řekl sluha pokojným hlasem, aby svého pána ještě víc nezarmoutil. "Jak je vidět – úkol je mu přednější, než Vaše maličkost."
"Mlč!" máchl Thomas rozhořčeně rukou kolem sebe. "Tvá slova jsou horší než ostré nože nepřítele. Vím, že má jistě dobrý důvod, který mi ihned sdělí, až se sem dostaví, proč nepřichází..."
Robin se za slovy svého pána pouze zamračil, ale nakonec tiše přikývl a odešel z místnosti. Thomas si chvíli pohrával s jídlem, nakonec ho odsunul a přešel k oknu, nervózně vyhlížejíc svého milence, kterého poznal na míle daleko díky jeho jedinečné chůzi a uniformě, v níž vypadal ze všech nejupřímněji. Povšiml si však, že doručovatel dopisů jde směrem ke dveřím. Pospíchal rychle dolů, aby otevřel dveře dřív než Robin, protože moc dobře věděl, že by ho Robin poslal pryč, syčíc na něj, aby neobtěžoval sídlo Blakeů.
Otevřel dveře ještě předtím, než doručovatel stihl vůbec zvednout pořádně ruku, aby mohl zaklepat. Mladík ho mile pozdravil, usmál se na něj a předal mu dopis. Thomas si dopis jenom chladně vzal a zabouchl za sebou dveře, nedávajíc mladíkovi žádné drobné na cestu. Nezajímalo ho nic jiného jen – jak si myslel, Nice mu psal! Nedbal Robina, který se ho ptal, co za dopis mu kdy přišlo, a hnal se do své pracovny, aby si ho mohl v klidu přečíst. Neuvědomujíc si však, že Robin, který se nikdy neusmíval, nepatrně pohnul koutky vzhůru, než odešel do kuchyně.
Thomas se spěšně usadil do svého křesla, trhajíc jemný papír obálky, aby z něj vypadl jeden malý vzkaz a nic víc. Písmo jeho milence bylo vždycky tak úhledné, jedinečné, a aniž by si to uvědomoval, kdykoliv psal písmeno T, dělal nepatrné záhyby, které dělaly to písmeno o to krásnější. Tentokrát se mu však moc nedařily, ale to Thomasovi vůbec nevadilo.
Avšak po úvodním oslovení si Thomas uvědomil, že zbylé věty působí... jinak.


Drahý Thomasi,
velice rád bych se s Tebou setkal. Rozluštil jsem tu hádanku a vím, kde hledat Tvůj meč. Přijď dnes před západem slunce k místní zvonici. Potom ti řeknu více.
Tvůj Nice


A kde je nějaké vyznání lásky či omluva, že se mu takovou dobu neozval?
Tak chabě napsaný dopis mladého šlechtice jenom rozhořčil a znechutil mu zbytek celého dne. Pod nosem proklínal chvíli, kdy otevřel ten odporný dopis, kdy si čirou náhodou myslel, že se mu jeho milenec bude omlouvat a vyznávat mu nehynoucí lásku, připojujíc k tomu stopy po slzách, které během osamělých večerů, kdy psal tento dopis, dostal ze svých očí. Ale nic!
Zahodil dopis za sebe. Přesto mu to nedalo pokoj a vyšel po schodech nahoru, aby zhlédl prázdnou vitrínu, ve které předtím spočívalo jeho rodové dědictví. Pohlédl na okno, které Robin krátce poté na jeho příkaz nechal znovu zasklít. Zloděj musel jeho dům pozorovat už hodně dlouhou dobu... a znát velmi dobře jeho interiér. Po Robinově prozkoumání pochopitelně bylo potvrzeno, že nikdo z personálu se do této místnosti nikdy nedostal. Dveře byly v tu chvíli zamčené – jediné dva klíče měli on a Robin. Zloděj přišel skrz rozbité okno. Jak se ale mohl dostat až tak nahoru?
Vzpomněl si na přání svého milence. I přes svou vlastní hrdost rozhodl se vyhovět mu. Jistě má dobrý důvod, proč se chce sejít zrovna tak pozdě. Nebude mu to zazlívat. Je to jedna z věcí, kterou na něm tolik miluje – ta jeho sladká panovačnost.
Thomas Blake toho dne zrušil všechny své plány a nemohl se dočkat hodiny setkání se svým milencem.
A když se přiblížila hodina setkání, oznámil Robinovi, aby mu připravil jeho šat na vycházky. Robin se zarazil a optal se:
"Ale můj pane, cožpak nevidíte, že se už stmívá?"
"Neplatím ti od toho, abys mluvil, pospěš si," řekl Thomas pokojným hlasem, který však ztrácel trpělivost. Abstinence jeho milence ho dráždila každou minutu víc a víc a nemohl se dočkat, až ho konečně znovu uvidí. Hned mu vyčte, že se ani stavit nemohl a nechal ho mučit jeho vlastní myslí a představami ve snech.
Robin svého pána pokojně sledoval, ale i tak se mu uklonil a odešel, připravit mu jeho vycházkový šat. Zastavil se však, když mu dával do kapsy malou pistolku. Spočítal v ní náboje. Nakonec mu v ní zanechal jen jeden jediný a schoval ji bezpečně do pánovy vnitřní strany kabátu. Náboje uschoval mezi další.
Thomas netrpělivě chodil po svém pokoji a přemýšlel. Když ho Robin vyrušil svým zaklepáním, vyčetl mu to, ale Robin to mlčky přešel. Oznámil mu, že šat už je přichystaný a nic dalšího nestihl říct, protože jeho pán kolem něj lhostejně prošel.
"Šťastné pořízení, pane," řekl Robin klidným hlasem, když svého pána oblékal do kabátu, dával mu klobouk a vycházkovou hůl. "Dávejte si pozor na místní ženy, pane, dost zdivočely poslední dobou."
"To je mi jedno," řekl Thomas hrdě, popadl svou hůl i klobouk a vyšel rychlým krokem ven. Mé srdce patří jenom jednomu muži na světě a mé oči jsou jím tak zaslepeny, že se nedívají po nikom jiném!
Robin se za svým pánem tiše díval a potom za ním zavřel dveře, uvolňujíc si však těsné rukávy své košile kolem zápěstí spolu s těsným motýlkem kolem krku, zákeřný úsměv zohyzďující jeho tvář.
Thomas Blake spěšným krokem kráčel k věži se zvony a díval se kolem po svém milenci, touže ho konečně po tak dlouhé době spatřit. Tím silněji a nedočkavěji narážel holí do země, čím blíže byl k věži.
Dřevěné vrzající schody vyběhl tak rychle, jako nikdy předtím a zastavil se u mohutného zvonu, rozhlížeje se kolem. Je snad možné, že samou nedočkavostí dostavil se zde předčasně? Podíval se na hodinky – ne, byl tady na čas. Měl jeho milenec zpoždění? Stalo se snad něco Niceovi? Polil ho menší pot strachu, ale hned nad sebou zakroutil hlavou. Jeho milenec by se nenechal nalákat nebo si nějak ublížit, protože jeho mysl byla pozoruhodná a všímavý byl natolik, že Thomas hned pochyboval o všech věcích, které se mu před chvílí prohnaly hlavou.
Zarazil se, když uslyšel spěšné kroky nahoru. Po chvíli se pousmál, srdce se mu zklidnilo a vítr jemně rozevlál jeho vlasy. Tak se konečně dočkal – Nice si dal skutečně na čas, deset minut zpoždění – měl by se stydět. Ale promine mu to. Jenom jemu je ochotný vše a vždycky prominout.
S každým dalším vrznutím schodů usmíval se víc a představoval si, jak svého milence pevně sevře v náručí a delší dobu nepustí, ani kdyby bojoval a nadával mu.
Když vrzání schodů utichlo, spokojeně se otočil, usmívaje se ale až po krátké chvíli si uvědomil, že nesleduje oči svého milence, nýbrž chladné, modrošedé oči starce. Nestihl vydat ani hlásku... V tu chvíli však věděl jedno – vše se rozpadalo.
"Tvůj život zde končí, můj pane..." zašeptal Robin Stirling lehce zadýchaně, zatímco pozoroval zmatené oči svého pána. Zabodl mu meč, který mu předtím odcizil, hluboko do prsou, přitlačil a nechal svého pána spadnout na zem. Utáhl si bílé rukavice, které nyní nesly známku po krvi, ale i špetky prachu. "Tak, jak sis to vždycky přál," dodal jen, zvedl meč ze země, očistil ho a zvedaje Thomasův klobouk ze země kráčel pryč. Tvář si skryl za kloboukem a zmizel, ukrývajíc Excalibur pod svým pláštěm s myšlenkou, jak ho výhodně prodat, klapajíc podpatky na botách po schodech při své cestě dolů po vrzajících schodech. Thomas Blake pomalu, tiše vydechl a podíval se stranou, držíc si svou ránu.
Pravda... On by mě nenapadl... Sám si otevřel a sám zase zamknul dveře. Okno rozbil, aby Nice zmátl. Jak jsem mohl být tak slepý...? Takhle se nechat napálit – otec by se mi vysmál, kdyby ještě žil, ale riskoval by pro matku stejně, jako já pro Nice. Nemůže mi to mít tedy za zlé, když se s ním brzy znovu setkám, pomyslel si Thomas a trochu se pousmál. Jen je mi líto, že už Niceův smích víckrát-...
"Thomasi!" vyrušil ho z jeho myšlenek hlas a pomalu se za ním otočil hlavou, pozorujíc zadýchaného policistu, který stál na schodech, zatajujíc dech a krátce na to se k němu rozběhl kupředu, se slzami v očích, padaje před ním na kolena stiskl mu ránu rozklepanými rukami.
"To nic... není, Nice," usmál se na něj Thomas mile. Sakra, chce se mi najednou až nějak moc spát, pomyslel si, když svého milence pohladil po tváři.
"V-Vydrž, skočím pro pomoc!" zakoktal se mladý policista, prudce vstal, ale stejně tak prudce ho zastavila ruka silným stiskem. Se slzami v očích jeho pohled padl k zemi a potom na jeho milence.
"Prosím..." zašeptal Thomas a slabě ho zatahal za ruku. "Neodcházej. Zůstaň se mnou."
Nice sváděl vnitřní boj – jedna strana z jeho srdce ho chtěla poslechnout, držet ho v náručí a neopustit ho v posledních chvílích jeho života, ta druhá se přela a tvrdě bojovala, rozkazujíc mozku, aby běžel pro pomoc. Věděl, že je to jeho chyba – neměl se zdržovat na úřadě, aby se ujistil, že onen ukradený vzácný meč je skutečně majetkem rodu jeho milence. Proč mu nevěřil? Nakonec padl na kolena a stiskl svého milence v náručí, hluboce ho líbajíc.
"Neumírej," zašeptal zbytečná slova a stiskl Thomasovu zakrvácenou ruku. "Jinak ti neodpustím..."
Thomas se za jeho slovy pousmál, prohrábl mu vlasy a přivinul k sobě. "Hlupáku... Jako by mě tohle mělo zabít," zašeptal taktéž tiše. Nechal svého milence poslouchat jeho tlukot srdce, snažíc se ho uklidnit, že sečná hluboká rána v jeho hrudi se tak pouze jeví a on jen slabě krvácí.
Neměl už však moc sil. Ani čas mu nezbýval.
"Miluji tě," řekl Niceovi a hluboce ho políbil.
Mladý policista stiskl jeho kabát mezi prsty, nechtějíc ho pustit. Když jejich polibek přerušili, rozezvonil se zvon ve vedlejší zvonici a krátce na to i zvon vedle nich.
Zvony na věži zní... zatímco já umírám... pomyslel si mladý šlechtic, spokojeně se usmál a pomalu zavřel oči, držíc ruku svého milence. Smutné zvoniční hlasy oznamovaly městu úmrtí šlechtice nenáviděného, a přesto tolik milovaného jediným mužem. Ne, ještě chvíli prosím. Ještě chvíli mi dopřej, Bože, strávit s mým milencem. Ještě mi nedovol zemřít... Ještě jednou, naposledy, chci ho nechat... slyšet mé srdce tlouct jenom pro něj.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře