Ach jo – výlet do Hradce Králové nám nijak neprospěl, jen jsme si uvědomili, jak moc ty lidi kolem nás nenávidíme a už druhý den nám poměrně dost lezli na nervy. Jedna nejmenovaná osoba – o které jsme si doposud mysleli, že je naprosto milá, hodná osoba, se neskutečně opila pod obraz a my jsme se museli jako jediní starat (z pokoje čítajících 6 lidí). Ostatní byli pochopitelně opilí, a protože jsme abstinenti, brali jsme kbelík a to, co předtím nejmenovaná osoba do sebe naházela, to nám hezky rychle vrátila nehezkou cestou. Bylo to naneštěstí jednou a naposled, ale ostatní lidí ve vedlejších pokojích se opíjeli po dobu 5 nocí, jako totální maniaci. A kouřili o sto šest. Když nám poslední večer bušili na okna, abychom s nimi šli taky pít, jen jsme zatáhli žaluzie a schovali se pod peřinu. Tolikrát nás přemlouvali a my jsme tolikrát odmítli – a to nemluvíme, že jsme si ve čtvrtek kvůli jejich pitomé hře pitomého fotbalu zranili koleno a sotva na pravou nohu můžeme stoupnout! Takže nás ti lidi přesvědčili, že skutečně stačí jenom dva dny pohromadě v jedné, malé místnosti a my je nenávidíme o to víc.