Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis třináctý

11. září 2015 | 07.02 |

Dopis třináctý

Jakmile vítr ustál, rychle se rozběhli pryč.

Noir se díval za zlomyslnými hlubokými hlasy, které za ním volaly, že ho roztrhají na kusy, že si pochutnají na jeho duši; avšak to démoni volali jenom do větru, aby své oběti vycítili podle strachu. Reson ho sdělením, že je jen tak rychle nenajdou, moc neuklidnil. Něco nad nimi proskočilo. Noir vzhlédl a polekal se. Krev mu ztuhla v žilách a jistě by zastavil, kdyby ho Reson nepřitáhl blíž k sobě, aby ho donutil zase utíkat. Velký stín patřil jednomu z démonů, který poskakoval po sloupech, ladně, jako laňka, a díval se kolem, zatímco mu sliny tekly po tlamě nedočkavostí z oné kořisti, kterou cítil až příliš blízko sebe, aby se mýlil. Nebyl hlupák, jako ostatní; držel se v dostatečné vzdálenosti, aby ho doručovatel nemohl zastřelit. Jejich zbraně moc dobře znal; byl si také vědom toho, že jsou nedokonalé.

Jeho rudé oči pohlédly dolů, kde ještě před malou chvílí utíkali Reson a Noir. Seskočil dolů. Prach okolo něj se lehounce zvedl a dopadl zpátky na zem. Tiše vrčel. Oči mu žhnuly hladem. Olízl se a pomalu postupoval kupředu, dívajíc se kolem sebe. Dlouze očichávalo každý sloup, aby svou kořist našel jako první. Kamínky za ním spadly dolů po dlouhé skále. Prudce se otočil a díval se na černý sloup za sebou. Vzhlédl, ale nikde nic (spíše nikoho) neviděl. Když pohlédl zase zpátky před sebe a postupoval kupředu, ještěrka vykoukla zpoza sloupu. Pohlédla posléze za sebe. Seskočila dolů a rozběhla se pryč. To už se za ní však démon rozběhl. Stíhal ji, jako nějaká šelma, jako nějaký dravec, který ji chtěl za každou cenu sežrat; vždyť nic jiného přece nebyla v očích démona, než pouhá slabá oběť. Sotva démon proběhl okolo, zpoza sloupu vykoukli Reson a Noir. Rozběhli se na druhou stranu, zatímco se Reson díval za sebe, kontrolujíc démona, zda ho návnada (ještěrka) zaměstnala natolik, aby přestal čichat. Když si byl jist, že návnada zabrala, popadl chlapce za ruku a zatáhl ho za sloup, aby v bezpečí vyběhli z bludiště. Démon se však trhnutím hlavy podíval za sebe; spatřil stříbrné vlasy. Snad se ušklíbl. Cítil potěšení a vzrušení zároveň, z toho, že se mu oběť snaží utéct před očima, přitom o ní moc dobře věděl po celou tu dobu. Jen si nebyl jistý, kde ji hledat, aby mu neutekla předčasně. Ještěrka se za ním ohlédla. Prudce se zastavila. Zvolala za ním, že to ona je ta, kterou má hledat a stíhat, jako lovnou zvěř, ale démon se rozběhl za něčím zajímavějším.

Ještěrka si snad uvědomila chybu v jejich plánu a rozběhla se za démonem. Přestože po něm skočila, přestože po něm zaútočila, nezmohla se na nic víc, než že se mu zakousla do oka, chvíli držela, poté ji démon srazil k zemi a rozzuřeně nyní volal na všechny strany, aby zemřeli.

Osoba stála na kopci nedaleko Rokliny duší. Usmála se a naklonila hlavu na stranu. S otázkou, zda hodlají hrát s nimi, okolo ní proletěl orel, zahvízdal a roztáhl křídla v plné délce. Střemhlav se vrhl dolů, proti démonovi, a pařáty mu vypíchl oči. Démon volal o pomoc svým smutným, mohutným hlasem skrz hrozivý křik bolesti. Orel mu uštědřil poslední ránu svými drápy. Posléze se za ním objevilo světlo, trefilo ho do hrudi. Démon naposledy zakřičel nějaké slovo. Gloria. Potom se rozpadl na prach a zmizel v černém nebi nad roklinou, které se pomalu stáčelo do jakéhosi víru.

Orel pohlédl směrem k osobě v černém. Pouze zvedla svou pistoli a přitiskla si ji ke rtům. Se slovy díku políbila něžně zbraň na hlavni a dívala se do rokliny klidnýma očima.

Reson slyšel onen křik démona, ale nezabýval se jím; bylo pro něj hlavní dovést chlapce v bezpečí odsud. Něco slyšel. Zastavil se a zamířil za sebe. Hned svůj výstřel zamířil do nebe. Ještěrka se prudce zastavila. Oba se sledovali navzájem. Překrásně barevné oči se však podívaly stranou první. Mírně zasyčela a zavrněla v sobě. To už ji Noir popadl do náruče a spolu s Resonem utíkali pryč z rokliny.

Démoni zuřili.

Démoni řvali a ničili kameny, které zde stály už po staletí, jen ve svém rozmaru a chtivosti po krvi. Udeřilo několik blesků. Bůh už se načekal dost. Nyní i on zuřil, že ničí jeho mistrovské dílo, které však stálo mnoho lidských životů. Spustil dolů blesky, které zasáhly několik démonů. Prosebné hlasy o smilování Bůh nevyslyšel. Dokonce přehlížel i ty drobné červy, kteří se tak rádi povyšují nad zvířata a málem by je upekl, kdyby Reson, tahajíc za sebou Noira, včas nevyběhl z rokliny a neprchal před ní, jak nejrychleji mohl.

Osoba v temném plášti vše tiše sledovala.

Nastavila ruku před sebe, kde se jí ladně snesl orel, nesouc jí jakýsi kousek rozpadajícího se něčeho. Sotva se toho osob dotkla, polaskala to v ruce, hned se to rozpadlo na prášek a zmizelo v nebi. Bílé oči vzhlédly k nebi. Přimhouřily se, zatímco udeřil další mohutný blesk.

Orel dostal zaslouženou odměnu za svou dobrou práci; kus čerstvého, syrového masa, na kterém si hned smlsl na rameně oné osoby. Posléze se otočila a bez pohledu na roklinu se vydala zpátky. Pouze tam, kam náležela odjakživa.

Noir se zadýchaně díval na onu podívanou, kde hlavní roli sehrály především blesky. Nyní jen tiše poslouchal jednotlivé křiky démonů, kteří Boha prosili, aby jim dal poslední šanci. Avška Bůh jim odpověděl jen dalšími blesky. Noir mírně sevřel ruce v pěst. To už mu doručovatel řekl, aby se uklidnil. Bylo to těžké. Chvíli to trvalo. Ale nakonec se uklidnil. Zavřel pomalu oči. Byli to jen démoni, chtěli je zabít, tak proč pro ně cítil lítost? Reson chlapce tiše sledoval a posléze vzhlédl k nebi. Nakonec se otočil a beze slova kráčel pryč. Ještěrka zůstala s Noirem, přesto se však dívala za Resonem, jak kráčí beze slov pryč.

Po chvíli se za ním vydal Noir. Ještěrka ho okamžitě následovala, houpajíc se na jeho zádech, než se znovu pohodlně usadila kolem jeho krku. Ať už k tomu měl Bůh jakýkoliv důvod, jim ani nikomu jinému ho nesdělil.

Muž v masce doběhl před budovu, která byla celá skrytá v temnotě stínu. Vzhlédl k jejímu nejvyššímu bodu. Nic neřekl, nic neudělal. Najednou se před ním spustil dřevěný most, po kterém velmi pomalu přešel. Jeho oči mírně zazářily do tmy kolem něj, když se díval okolo, snad jakoby něco nebo někoho hledal, ale vidět ho ihned nemohl. Najednou slyšel jakousi nahrávku. Zpívala to žena.

Malé oči, které mě sledují, dívat se skrze mne neumějí.

Slyším strom, že ho brzy kulka zasáhne,

avšak stojí pořád po mém boku, krvácí a zahyne.

Říká a šeptá mi,

že se zde dva navzájem zabili.

Zastavil se a poslouchal hlas ženy, který se ozýval v bráně, ve které nyní stál, úplně sám, ve tmě. Jeho oči pomalu pohlédly na gramofon, který pozvolna, tichounce vydával onen ženský hlas k světu, aby ho znal a pamatoval si ho dokonale dřív, než se deska zničí úplně. Pobroukával si onu melodii a vykročil kupředu, zatímco se za ním cosi zalesklo. Podíval se za sebe.

Bylo to ostří dýky, které se zalesklo. Nyní dýka letěla proti němu. Těsně před očima si ji zastavil. Sledoval její podivně zahnutou špičku, však dokonale lesknoucí se čepel upoutala jeho pozornost nejvíce. Dřevo bylo vzácné; mahagon se ten strom kdysi nazýval. Čepel byla z čistého kovu, který doposud neměl tu čest setkat se s krví nebo rzí. Byla dokonale čistá. Tak čistá a nevinná, jako duše sotva narozeného dítěte. Přesto zkoumavá a zvídavá, stejně jako dávní naši předci, když poprvé prozkoumávali tělo svých padlých, aby se dozvěděli více.

Poklidně se podíval před sebe.

Někdo k němu pomalu kráčel. Klapot podpatků se zlehounka ozýval po každém kroku. Šramot šatů. Prohrábnutí vlasů. Konečně se ten někdo zastavil a díval se přímo do očí onoho muže s maskou. Ani jeden nic neřekl. Deska se najednou sama od sebe zastavila. Nakonec muž v masce zavřel oči. Ten někdo si od něj opatrně vzal svou dýku zpět a prošel, aniž by se na něj více podíval.

Rudý šátek se mu pozvolna objevoval při každém kroku na noze, pevně uvázaný na kotníku.

Noirovi zakručelo v břiše.

Reson sarkasticky poznamenal, že pokud má hlad, ať ho ani nenapadne ukousnout si vlastní prst. Noir tiše zavrčel nad touhle nehezkou poznámkou od doručovatele a zaprskal zlostně, že kdyby tolik nepospíchal, mohli zůstat v Lennoncardu. Nepřiznal však, jak moc se mu tam líbilo, a pohlédl proto stranou, špulíc svá ústa pryč od něj. Reson zakroutil hlavou. Se slovy, že se blíží k jejich cíli, ho však upoutal. Noir ho donutil zastavit.

Pokusil se mu sebrat mapu, ale Reson mu ji okamžitě sebral z ruky, zatímco mu hrozil prstem se slovy, že pokud to ještě jednou udělá, přiváže ho ke stromu, zavolá démony a bude se smát cestou pryč, zatímco on bude křičet. Noir se musel zasmát; Reson doopravdy hrozit ostatním lidem neuměl. Vyznělo to spíše jako pohádka, kterou se starý člověk snaží odstrašit dospělého, který se mu stejně vysměje a udělá to.

Reson zakroutil nad chlapce hlavou a řekl mu, že je schopný to udělat okamžitě, pokud bude mít zájem to vyzkoušet. Noir se na něj provokativně ušklíbl a poznamenal, že by chtěl vidět jeho přivázaného ke stromu.

Takhle se škádlili po celou cestu přes vyprahlou pustinu, kde sníh nebyl ani tráva zde nerostla.

Noir po chvilce navrhl, aby si upekli ještěrku, která zlověstně zasyčela, škrábla ho po krku zezadu a seskočila z něj, skrývajíc se v Resonově tašce, kde se jen občas mihly nelítostně zlé oči rozzuřené a syčící ještěrky.

Rozhodně nesouhlasila s přihlouplým nápadem jakéhosi přihlouplého děcka.

Avšak; Noir po několikáté zopakoval svou otázku; jak se jmenuješ? Ani nyní mu Reson nebyl schopen odpovědi na tuto drobnou, přihlouplou otázku, kterou ono dítě neustále opakovalo.

Když Leonora otevřela oči, ležela ve sněhu. Byla mírně zasněžena. Klepala se. Dopisy okolo ní byly rozházené, avšak všechny adresy byly směrem dolů, skryté před zraky démonů či Boha samotného. Okolo ní byl nakreslený kruh ve sněhu, který šel pořád jasně vidět, jakoby ho někdo udělal před krátkou chvílí. Pomalu pohlédla stranou. Nikde nikoho neviděla. Když se jí povedlo vstát, vybavila se jí jakási ještěrka, která po ní skočila, hned na to po ní někdo vypálil. Vzpomínala si jen na černou, rudou a jasně bílou barvu. Tvář ani zbraň, nic si nemohla vybavit, jen ty tři barvy. Dotkla se hrudi a mírně si sevřela uniformu v místě, kde byla krev, ale díra v ní nebyla. Ruka se jí klepala.

K čertu! Co se zatraceně stalo?!

Její mysl byla prázdná. Na co zapomněla?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře