Legenda, proměna a prach 5

25. prosinec 2016 | 07.00 |
› 

Nechávala jsem se unést jeho dokonalými rty, než jsem ho od sebe trochu hravě odstrčila. Poznamenala jsem, že ho Alice nejspíš hledá, otočila se na patě a zamířila znovu k baru, aby mi barman namíchal znovu onen nápoj. Klíštěte jsem se však nezbavila a musela jsem s Wiliamem trávit neskutečné chvíle večera. Ta jeho dotěrnost musela být skutečně nemoc! Na druhou stranu – když se na mě tak lepil, po pár drincích mi už to ani nevadilo.
Hrál si s mými vlasy a chválil mi je.
Nevím, kolik bylo hodin, když se mi začínaly zavírat oči a já se kymácela ze strany na stranu. Nepamatuji si, jak jsem se dostala do postele. Další ráno... tedy další odpoledne jsem se probudila. Pátek odpoledne. Já jsem byla v jakémsi sídle. Nebyla jsem sama. Vedle mě v posteli spal William a vypadal naprosto roztomile. Vypotácela jsem se z postele a šla se podívat na balkón, abych shledala, že se někteří už probudili a začali uklízet, nebo si šli zaplavat do moře.
Jsou tedy hodně bezstarostní.
Až potom jsem se zarazila a pohlédla na spícího spolužáka, který doposud ležel v posteli vedle mě. Kupodivu můj žaludek zůstal v naprostém pořádku. Mohu říct, že jsem se cítila na sebe hrdá. Netušila jsem, co jsem všechno vypila, ale můj žaludek zůstal v cajku.
Popadla jsme papír a tužku, napsala Williamovi, že se v noci nejspíš nic nestalo, a odešla jsem. Hned na schodech jsem spatřila spící Samantu, která nesnesitelně chrápala. Emma ležela dole pod schody, držíc i sebe láhev whisky, skoro vypitou. Raději jsem jí ji sebrala a položila na stůl a prošla kolem ní.
Alici jsem nakonec spatřila, jak spí v náruči jiného, neznámého kluka. Při pohledu blíže jsem si všimla, že to byl onen barman. Taky dobré zakončení večírku, pomyslela jsem si a trochu se motajíc objevila jsem dveře, které vedly ven.
S menšími obtížemi jsem se dostala až k autu a vyhledala tam někde svůj mobil, který mi musel vypadnout během jízdy. Bingo! Přiblbe jsem se usmála, ignorujíc přes čtyřicet zmeškaných hovorů a třicet osm nevyzvednutých zpráv, jenom proto, abych zavolala své matce, aby mě odvezla. Položila mi to... Jak sprosté!
"Potřebuješ svézt?" slyšela jsem za sebou známý hlas.
Málem jsem dostala infarkt, když jsem spatřila Williama, který se na mě mile usmíval. Oddychla jsem si, ale souhlasila jsem.
Nečekala jsem dlouho a za chvíli pro mě přijel s černým, naleštěným autem, bez jediného škrábnutí či vady na kráse.
Nastoupila jsem a sedla si vedle něj, mile mu děkujíc. On se ke mně přiblížil a políbil mě. Zamrkala jsem, když tak učinil a on se znovu tak pitomě usmál, odpovídaje mi na nevyřčenou otázku: "Tohle mi bude stačit jako ‚děkuji‘."
Zakroutila jsem nad ním hlavou. Chlapi jsou všichni stejní!
V průběhu cesty jsem nejspíš usnula. Ani netuším, jak jsem se dostala před školu a už mě probouzel polibek.
"Vstávej, krásko," usmál se na mě William mile.

Jo, tak takovéhle probuzení bych si nechala líbit každý den. Prohrábla jsem mu vlasy a trochu ho od sebe odstrčila. Musím si přece vymezit vlastní hranice, ne?
"Co je vůbec za den?" zeptala jsem a dlouze zívla.
"Je pátek, krásko," oznámil mi a políbil mě na ruku. Polibky pomalu směřoval výš a výš k mému rameni. Opět jsem ho zastavila, když už se blížil až nebezpečně k mému krku. Zašeptal, že vypadám překrásně.
Ach, kdyby mě takhle mohl rozmazlovat celý den...
Přišla nečekaná písemka. Snad jako jediná jsem nebyla připravená. No co – jedna pětka, žádná pětka. Alespoň jsem se hezky vyspala. Poté přišlo zkoušení z angličtiny. Jako na potvoru jsem šla. Ještě před hodinou jsem spěšně proletěla ten přihlouplý text. Jednoduché. Jen před tabulí jsem měla neskutečné okno a další pětka byla na světě. No co – mávla jsem nad tím rukou.
Volal mi učitel z kendó klubu, ale já jsem mu to nezvedala. Nebudu se přece zabývat drobnostmi. A to ani nezmiňuji několik set hovorů od matky. O velké přestávce však na mě dolehly zbytky oslavy a já musela vyvrátit vše, co jsem tam vypila a snědla.
Když mě to přestalo bavit, sbalila jsem se a ze školy dobrovolně odešla. K mému překvapení už na mě čekal William se svým vozem připraveným. Na uvítanou mě políbil. Na mou otázku, zda už nechodí s Alicí, mile zašvitořil, že jsem rozhodně přitažlivější než ona. Ani jsem si neuvědomila, že doposud nemám brýle. Ale bylo mi to jedno – vypadal tak překrásně. Řekl by mi to i předtím, kdybych se nezměnila? Proč nad tím přemýšlím? Taková pitomost – jen ti, kteří mají moc, jsou všemi milováni. A já jsem nyní jednou z nich!
Williamovi jsem pochopitelně neřekla svou přímou adresu – propadla bych se hanbou, kdyby je spatřil. Když mě vysadil pár bloků stranou, jako díky jsem ho políbila na čelo. Pohladil mě po tváři a řekl, že si pro mě večer zase přijede. Je tak sladký a romantický. Zamávala jsem mu, když mizel v dáli. S úsměvem jsem se vydala kupředu a mávala s kabelkou. Mám sto chutí se jenom převléct, jít nakupovat a potom na další oslavu! Tenhle život mě zatraceně moc baví. Nikdy jsem se necítila naživu...
Jenže i ten nejkrásnější sen musí jednou skončit a má bublina praskla v okamžiku, když jsem s rozjasněnými tvářemi otevřela dveře svého domu. Sledovala jsem matku, jak sedí na schodech a brečí, zatímco ji otec tiskne k sobě. Ti dva malí spratci jsou doposud v pyžamu a drží matčinu ruku. Jak nechutný pohled. Už jsem byla připravená je obejít, ale sotva vzhlédl otec, v jeho očích se zablýsklo a rázným krokem přešel ke mně, sevřel mi zápěstí, div ho nedrtil a zabouchl za mnou dveře.
Následující hodiny mi vtloukali do hlavy, jak nezodpovědná dcera jsem, že bych se měla jít léčit, že jsem se neskutečně změnila během nějakých čtyř a dnů a především – zakazují mi stýkat se s mými spolužáky. Musela jsem se na konci té řeči hlasitě rozesmát, až jsem dostávala křeč do břicha. Vždyť je to směšné!
Proč by mi ti starci měli poroučet?
Očividně je můj smích překvapil. Rázem se můj smích zastavil v polovině a ozvala se rána. Otec mě udeřil do tváře. Tak silnou facku jsem od něj snad nikdy nedostala. Ne, nikdy předtím mě ani nebil. Držela jsem si napuchlou, zarudlou tvář a cítil v ústech krev. Jen doufám, že mi nevyrazil nějaký zub.
S nenávistným pohledem jsem k němu vzhlédla.
"Budeš nás poslouchat, dokud tady bydlíš, a přestaneš se oblékat jako coura!" zatřásl se mnou, jako maniak. "Budeš se zase učit! Dostaneš se na univerzitu, jako jsi to vždycky chtěla. Až dokážeš něco velkého, potom si klidně choď a oblékej se jako coura, když ti to udělá dobře, ale budeš mít vzdělání!" Potom mě pustil tak surově k zemi, že jsem zase spadla.
Hlavou mi probíhalo nespočet myšlenek. Ani jsem jednu přes druhou nemohla slyšet. Srdce mi hlasitě bušilo.
Co jim je...? Proč to nechápou, sakra?! Tohle jsem přece já!
"To vy jste se změnili," zašeptala jsem tiše a pomalu se zvedala ze země. Otec se zastavil před odchodem.
"Co jsi to řekla?"
"To vy jste se změnili!" zakřičela jsem mu do obličeje. "Hrajete si na velkou rodinu a přitom právě ty věčně nebýváš doma! A pak se vrátíš a hraješ si na velkého otce?! Jaké právo máš, že mi vyčítáš, že dospívám?! Jak se opovažuješ mi vyčítat, že konečně žiju?"
Křičela jsem na něj nějaké hlouposti. Potom jsem utekla do svého pokoje a zamknula jsem se. Probrečela jsem nad bolestí čelisti několik hodin.
Nenávidím je... Nechápou mě, tak jak si mohou myslet, že mě vůbec znají, sakra?!
Pevně jsem stiskla polštář mezi prsty a zaryla do pokrývky nehty, div jsem ji neroztrhala. Naplňoval mě vztek a zlost... nenávist a znechucení.
Postřehla jsem jen, že přes dveře na mě ještě ječí, že mám domácí vězení. To určitě...
Volala jsem Samantě. Nezvedala mi to. Na tebe je taky teda spoleh! Zavolala jsem tedy Emmě. Potřebovala jsem si promluvit s někým rozumným. Emma mě vyslechla a dala mi pár dobrých rad, jak se uklidnit. Byla jsem jí za to vděčná. Mluvila se mnou nespočet minut. Vyčistila mi mysl...
"Půjdeš dneska k Alici? Pořádá oslavu narozenin pro Samantu," zeptala se mě pokojně. Aha, tak proto mi to nezvedala.
"Bude to u ní doma?" zeptala jsem se.
"Jo, její rodiče využijí zimní sídlo k jejich vlastní oslavě svatby."
Aha, takže ona má letní i zimní sídlo. No, budiž. "Mohla bys mě vyzvednout, prosím?"
"Jasně, problémy s rodiči?"
"Neskutečný."
"Rozumím. Rodiče už na mě ani nemluví, prý jim vadí, že jsem dostala dvojku. Pochopíš to?" Zasmála jsem se nad tím. Jejím rodičům vážně vadí tohle? "Nebo jsou asi naštvaní na ty pětky v Chemii," dodala se smíchem.
To už jsem se musela rozesmát i já. V Chemii si naneštěstí umím udržet samé dobré známky, protože Chemie mě bavila odjakživa.
"A to nemluvím ani o zkouškách," podotkla jsem jenom.
S Emmou se dalo skutečně dobře bavit. Se Samantou bych možná měla problém, ale Emma – byly jsme skoro jako sestry. Mohla jsem jí sdělit všechno a připadat si uvězněná v čase. Díky ní jsem se necítila tak mizerně. Letmo jsem pohlédla na hodiny.
"Přijedeš teda pro mě?"
"Jasná páka, vezmi si nějakou sukni a košili, všichni tak přijdeme."
"Jasně, neboj se."
"Vem třeba tu bílou, sametovou. Já si budu brát taky sametovou, ale černou."
"A k tomu si vezmi bílou sukni a půjdeme jako přehozená dvojčata." Zasmála se nad tím a podotkla, že to měla v plánu. Výborně, takže oblečení mám už připravené. A co s vlasy? Slíbila mi, že před vstupem mě ráda ještě rychle nějak upraví.
V sukni nebudu utíkat po střeše, jako pako.
Ne.
Jako královna jim nakráčím přímo před nosem a oznámím jim, že mě už dnes neuvidí. Vrátím se zítra... pozdě ráno, ne... brzy odpoledne, když se poštěstí.
Shodila jsem zaprášené knihy, které tvořily nehezký komínek vedle mé skříně. K čemu tady ty krámy vůbec mám? Rozcuchala jsem si trochu vlasy, propleskala se, abych se zbavila zarudlých očí. Zkontrolovala jsem si zuby. Jo, půjdou vyčistit, hlavně si musím dávat pozor na ty poraněné.
To je vedlejší – popadla jsem pudr a rychle si přetírala zarudlou tvář, abych zakryla známky domácího násilí. A vyvarovala se tak zbytečných otázek.
Moje skříň by potřebovala rychle nějaké nové šaty. To je vedlejší – našla jsem bílou košili a černou, krátkou sukni.
Upravila jsem si vzhled. Vlasy nechám na Emmě, je v tom zkušenější. Přejela jsem rty rtěnkou a leskem. Ano, to by šlo.
na chvíli jsem se zarazila a jenom tiše hleděla na tu holku před sebou. V odraze zrcadla jsem spatřila na stole zaprášené brýle. Netuším proč, ale... oprášila jsem je a posadila si je na nos a na krátkou chvíli... jsem sledovala úplně jinou osobu – šprtku s brejličkami, s copánky... Ne, tohle už nejsem já! Zahodila jsem brýle na postel a vlasy si rozpustila. Ta představa mě vyděsila. Tohle už nejsem já!
Srdce mi splašeně bilo.
Co to se mnou je? Co mě to napadlo?!
Pohlédla jsem na okno.
Ne, nechám je, aby viděli, jak skutečně vypadá jejich dcera!
Vybrala jsem si černou, koženou kabelku a přes sebe přehodila koženou bundu. Sice starou a nemoderní, ale to bylo jedno. Venku je jistě kosa! Jenom na přejetí z místa A do místa B.
Otevřela jsem dveře, popadla mobil a pospíchala rychle dolů.
"Kam si myslíš, že jdeš?" slyšela jsem hlas "pana Přísného". Jen jsem se podívala jeho směrem s otráveným výrazem. "Pokud si pamatuji, máš domácí vězení."
"Pokud si pamatuji, máš domácí vězení," napodobila jsem ho a převrátila oči. "Pokud jsi to nepostřehl, drahý otče, jsem dospělá, je mi devatenáct let a toto je 21. století! A ty mi nic přikazovat nebudeš."
Vždycky jsem měla tak chladný hlas?
Neměla jsem čas se s ním vybavovat. Obula jsem si lodičky, už jsem slyšela, jak Samantiny brzdy skřípou v dálce.
Přijela na čas, má ode mě pochvalu.
Otevřela jsem dveře a viděla ji přijíždět a mávat mi.
Ano, tohle jsem já.
Vystoupila jsem kupředu.
Už vím, kdo jsem... Jsem královna! Byla jsem pasována na královnu! Střeste se mé vlády! Sbohem, knihy. Už nepotřebuji hloupé příběhy. Žiju v realitě. A ta mi náleží. Patří mi! Vlastním ji! A naložím s ní dle vlastních myšlenek. Už mě nikdo nemůže zastavit!
Když se nyní ohlížím zpátky, připadám si strašně hloupě. Není to proto, že by se má realita změnila. Jen se změnil okruh lidí, se kterými jsem trávila čas. Kdybych dala přednost někomu jinému, nebo kdyby se to stalo někdy jindy... doplatila bych na to stejně krutě nebo ještě hůř? Nebo by se osud rozhodl mě ušetřit...?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře