Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis patnáctý

18. září 2015 | 07.00 |

Dopis patnáctý

Kdysi dávno, než si tento příběh pamatuje, než vznikl tenhle brk, kterým nyní píšeme, než se objevil pergamen, který svíráme v dlaních, než se objevila naše svatá Pevnost, která nás až doposud vždycky ochránila, než se lidé začali posuzovat podle vzhledu, než se vše, co jsme znali, stalo překrásnou minulostí a vzpomínkou na hezké časy, byl zde jen hustý les, Slunce prý jasně svítilo a Bůh kráčel po Zemi vedle nás, shlížeje nad námi a nad démoni, starajíc se o nás o všechny stejným dílem, vyslýchaje naše starosti a poslouchaje naše radosti a výkřiky štěstí, kdysi dávno, kdy svět ještě nepoznal zbraně a válku, kdy lidé a démoni ještě za vlády Boha společně vycházeli, kdy nebylo potřeba hradeb, aby nás ochránili, jsme žili v harmonii. Ta byla však narušena a zlomena poté, co se Bůh usídlil na nebi, Slunce poslal pod zem, aby už nikdy více nevysvitlo a měsíc využil šance, aby ovládl celou oblohu. Kdysi dávno, kdy se poprvé zrodil potomek démona, jsme zpívali a tancovali, oslavujíc narození něčeho nového, co jsme doposud neznali. Ti, kteří nám z té doby zanechali spisy, kterými nyní listujeme, vykládají, o Noci beze snů, kdy umírali a potomci démonů tak dostali své první jméno a popis. Největší ze všech mýtů se stal tak nehezkou skutečností, že lidé zabíjeli nevinná novorozeňata, děti, dospělé i moudré stařešiny tak krutě, že jejich ostatky posloužily jako krmení pro toulavá zvířata, která nepohrdla ani kouskem masa, které jim bylo dáváno zadarmo, bez žádné práce, jen tak bylo pohozeno před jejich tlamy. Odříkejme krátkou modlitbu za jejich duše, promarněné životy a ztracené myšlenky, které nám už nikdy nesdělí.

Na místě, kde se povedlo utéct prvním zakladatelům našeho Hlavního města, rostl Strom s černými listy. Obdivovali jeho krásu a dokonalost, avšak tajemnost a temnost, která se jim poskytla na pohled. Aniž by se kohokoliv svolili, začali stavět kolem něj zdi, na jeho obranu. S přáním, aby je chránil také, se k němu modlili, když pracovali na hradbách tak mohutných, aby je nikdy nic nezničilo. Lidé z okolních vesnic a měst si toho všimli; křičeli za námi, jak jsme pošetilí, když si myslíme, že kameny nás uschovají a nechají naživu. Avšak naše modlitby byly vyslyšeny; strom nás doposud ochraňuje, jako své děti, zatímco se my modlíme k Bohu a ke stromu zároveň. Tiše si vyprávíme příběhy a legendy o těch, kteří udělali toto první rozhodnutí za nás.

Dvě osoby, které navěky změnily naše životy a zachránily tak statisíce nových duší, které teprve přijdou. Právě tyto dvě osoby si byly moc dobře vědomy, že nákaza, jak tomu lidé s oblibou nyní říkají, se bude šířit velmi rychle, dětí, jako jsme my, bude čím dál víc, a oni s tím nic nebudou schopni udělat.

Na místě, kam tehdy sahaly poslední mohutné kořeny stromu, vznikla obří brána, která nás bránila před výkřiky lidí, abychom zemřeli násilnou smrtí, aby nás Bůh potrestal za to, že kvůli nám odešlo slunce a odmítá se vrátit po dobu, kdy tady budeme ještě my žít. Zůstali jsme. Střežili jsme to, co oni nevěděli, co jejich oči nikdy nespatřily. Pouze ti, kteří sem vešli a zůstali, vědí o našem tajemství; o poslání, které na sebe vzaly dvě první osoby, které se začaly modlit ke stromu. Aniž bychom rozuměli proč, přišly k nám jakési dopisy. Démoni se rozšířili a rozmnožili se tak rychle, že ani člověk nestačil mrkat, kolik jich během krátké chvíle vystoupilo na zemský povrch, kde jich stále přibývalo a přibývalo. Kvůli hloupému lidskému strachu, který nám zřejmě nebyl vlastní, nás žádali, spíše nařizovali, abychom posbírali dopisy, doručili je do jednotlivých měst a střežili je. Byl to rozkaz, kterým jsme rozhodli o našem životě; buď poslechneme, nebo zemřeme. Přestože jsme si byli vědomi, že na nás za hradbami nemůžou útočit, bylo tady hodně dětí bez rodin, které z nocí křičely a plakaly, že se jim stýská. Vyjednali jsme tedy s lidmi smlouvu; v jejich prospěch.

Budou nás moci držet doslova pod zámkem, zatímco se budeme starat o potomky démonů. Některé rodiny ihned říkaly, že půjdou s námi zas hradby, že jejich děti nepřežijí bez jejich vřelého objetí, což jsme všichni pochopili a souhlasili. Jen lidi z okolních částí měli problém, ukazovali si na ně prsty a tiše šeptali nehezká slova a pomluvy. Poštvali proti nám i malé děti. Začaly jim o nás vykládat legendy, ve kterých jsme byli spíše padouši, než jejich spasitelé. Po celá staletí nosíme jejich dopisy, a přesto se na nás dívají skrz prsty. Kolik lidí zahynulo jen tak, aby se pobavili? Speciální právo, že nás mohou volně mlátit, pokud do nich vrazíme, nebo se jich nevhodně dotkneme. Povinnost pro nás skrývat svou tvář a vlasy především, abychom neděsily děti kolem; co kdyby se čirou náhodou zeptaly, proč i ony nemají stříbrné vlasy, a nakazily se také? Naši předci tiše přijali tato pravidla, museli, jinak by zbylí lidé odmítli živit nás. I tak; jejich dary byly tak malé, že by sotva uživily polovinu našeho obyvatelstva za hradbami, ale povedlo se nám pokaždé z toho nějakým způsobem vyžít. S každým odebraným dítětem se nám příjmy zvyšují jen o polovinu obyčejné porce; co kdyby lidi z okolí přišli o mnoho jídla a oni by pak měli onu normální porci, o které si můžeme nechat jen zdát?

Protože jsme byli na dlouhých cestách hladoví a žízniví, naučili jsme se žít z minima; chléb a horká voda s citrónem nám bohatě postačí. A tak, kdysi obří zásoby masa, zeleniny, ovoce, pečiva a dalších věcí, se ztenčily jen na chléb vodu a citrón. Nehněváme se. Přijímáme věci takové, jaké jsou. Jen rodiny zde nemusejí trpět za náš hřích, že stále žijeme, že nás Bůh nezabil, když odcházel, když byl poražen. Sice se matky tváří, jakoby nic, ale nám všem je jasné, jak moc trpí každý den. Děti vyzáblé až na kost, ženy sotva chodící, staří lidé vypadající jako kostry, smrtky, či jen kůží obvázaný strašák. Přesně tak vypadají někteří lidé, kteří nám před lety svěřili své životy a s nadějí, že přežijí i se svými rodinami. Jaký má však smysl tenhle život? My jsme odjakživa vychováváni ke skromnosti, proč by však i oni, ti normální, ti čistí lidé, museli trpět za náš hřích?

Brána se otevírá jen málokdy. Pouze tehdy, jdou-li ven početné skupiny lidí; nejčastěji kněží a jeptišky, aby navštívili jiné kostely, posvětili je a zase se vrátili zpět, protože věří, že domov je tam, kde je strom s černými listy. Obrovská brána, ze světlého dřeva, posetá několika sty jizvami, poplivaná slinami těch bohatších, poškrábaná od démonů, zčásti ohořelá, zčásti zplesnivělá, vrzající, až hanba, zde stála mezi prvními stavbami vůbec. Čtyři velké věže, umístěné podle světových stran vysoko nad hradbami s točitými schody uvnitř sebe za stříbrnými cihlami, se hrdě tyčí a všem poutníkům oznamují, aby se vydal jiným směrem, že tady může sice vejít, ale hned bude utíkat pryč, aby se nenakazil a jeho potomci poté nebyli prokleti. Temně černá klika, které se dotknul nejmocnější z démonů a posléze zmizel, umístěná zevnitř brány, byla nyní chladná; nepoužila se už minimálně tři dny, dopisy byly doručené a tak měli ti, kteří se už vrátili z jedné obchůzky kolem dokola skrze všechny vesnice, čas na to, aby si odpočinuli. Měli na to právo. Veselili se, radovali se, že mají volno, spali, jedli, odpočívali, pošťouchávali se mezi sebou, štípali ženy do boků, poskakovali ve fontáně, vyhazovali sněhový prášek do vzduchu, zpívali, vyprávěli si živé příběhy ze svých cest, kontrolovali dopisy, předváděli lidi, které potkali, smáli se; dělali to, co jiní lidé, jakoby se jich chtěli podobat, přitom jimi už dávno byli víc, než si uvědomovali.

Ti, kteří měli povinnost chránit bránu a oznamovat případné návštěvy, rázem zpozorněli. Přesněji řečeno jeden z nich, který si zrovna chtěl dopřát horkou vodu s citrónem, vychutnat si na jazyku onu sladkou tekutinu, která mu za celou tu dobu chyběla. Byl mírně obtloustlý, skoro plešatý a měl bílý knírek, byl hodně starý a měl bradavici na pravé ruce.

Zamlaskal, nemohl se ani pořádně napít a hned byl vyrušen! No to jsou mi tedy způsoby, což?

Pohlédl ven, balíc se do huňaté deky kolem sebe, jak na něj útočily špičaté vločky, ve snaze mu narušit pokožku, kterou měl dokonale skrytou za šálou. Mírně se nahnul. Přimhouřil oči, aby spatřil to, co se dělo dole pod ním. Polekal se. Pustil láhev na zem. Rozbila se. Probudila muže vedle něj, který spal na zemi. Mužovi se klepala ruka. Ústa mu zůstala otevřená, jen se velmi pomalu pohybovala, jakoby chtěl vykřiknout. Ruka mu pořád brněla, jakoby dostal šok bleskem. V tu chvíli bouře udeřila nejvíce. Jehličky sněhu se zapichovaly do brány ve snaze ji zničit a pustit dovnitř démony. Když se muž ospale zeptal, co se děje, muž kolem něj rychle prošel, posouvajíc se rychle ke zvonu, na který začal zběsile zvonit a hulákal a řval, co mu jeho chraptící hlas stačil; řval a řval, dokud si nebyl jistý, že ho lidé slyšeli. Hlásil, aby okamžitě otevřeli bránu na severu. Pouze jedna jediná osoba vždycky čekala před bránou na severu, aby ji pro ni otevřeli. A muž ho poznal okamžitě. Avšak nyní, když vichřice ještě sílila a ráčila se oznámit všem kolem sebe ještě brutálněji, začal foukat silný, chladný vítr, který muže málem shodil z věže. I tak pořád křičel, aby okamžitě otevřeli bránu.

Druhý muž rychle běžel dolů, ještě rozespalý a mírně potlučený od toho, jak se snažil nešikovně vstát. Sbíhal schody rovnou po dvou, po třech, div z nich nepadal, a utíkal k protější věži přes část města, zatímco se obyvatelé konečně dověděli skrz něj, co se děje.

Lidé ihned utíkali k bráně a tahali za provazy.

Brána se otevřela.

Vpustila dovnitř nehezky silný vítr, který je všechny málem odhodil stranou, jak si bránu sám snažil rozrazit, kdyby mu v tom mechanismus brány samotné nezabránil. Lidé hned vyslali dva ohyzdně svalnaté muže s malými hlavami, kterým vítr nekázal svým proudem, kam jít. Když doběhli před bránu, byl onen muž, který způsobil tak velký povyk, zasypaný sněhem, pokrývkou bílého prášku se zbavili oba okamžitě. Podepřeli ho, ale všimli si, že něco drží v rukách.

Aniž by ho zkusili probudit, tahali ho rychle za bránu.

Muž z brány jim ihned křičel rozkaz, aby ho vzali na ošetřovnu, což oba udělali, za sledování vystrašených pohledů dětí a vážných pohledů jejich rodičů, kteří své ratolesti tiskli k sobě, aby je ochránili před krutými větry.

Brána se zavřela.

Sníh přestal kolem nich tak prudce poletovat. Konečně dopadl na zem. Zlehounka ho opustila síla, krutost a ničivost a nyní jednotlivé vločky padaly dolů na zem. Lidé se jeden přes druhého ptali, kdo to byl, co ho vyhnalo do takové bouře a proč mu hlídači otevřeli bez zaváhání. Protože byl celý pokrytý sněhem, nepoznali ani jeho tvář ošlehanou větrem a sněhem.

Když si muž ve věži oddychnul, že je po všem, ztuhl. Díval se před sebe. Krev mu tuhla v žilách, jak mu po krku sjela kapka chladného potu. Klepal se. Nevydal však ani hlásku. Skrz onu vichřici, která byla za hradbami, spatřil osobu, jak se na něj usmívá a poklidně se dívá jeho směrem, jakoby se jí vichřice vyhýbala. Ústa se mu zahýbala. Klepající ruka chtěla uchopit provázek od zvonu. Najednou osoba zmizela. Muž polekaně zavřel oči. S třesoucím se hlasem vydechnul. Zavřel pomalu oči a tichými nádechy a výdechy se snažil sám sebe uklidnit, že to nic nebylo, že se mu to jenom zdálo, že ho jen šálí zrak, protože jeho oči příliš dlouho zíraly na měsíc.

Nakonec sebou praštil o židli, která se pod jeho váhou prohnula, a zaklonil hlavu dozadu, sledujíc svého společníka, který k němu přišel.

"Kdo to je?"

"To zatím nevím," řekl druhý muž a posadil se na židli vedle něj. "Zatím ho odnesli na ošetřovnu, pak nám dají vědět všem. Myslím si však, že něco držel."

"Byl to on?"

Muž přikývl. "Kdo jiný by šel z téhle strany?"

"Víš, co to nesl?"

Muž zakroutil hlavou do stran na nesouhlas.

"No, stejně je to jedno. Pokud to přežije, řekne nám to."

"To je to správné slovo, příteli, pokud."

Sewlec, město za hradbami, rodiště všech doručovatelů.

Místo, kde se setkává mnoho různých lidí, různých tváří, různých nářečí, různých národů, různých staveb, místo, které zde pro nás bylo odjakživa, malé avšak velké pro nás pro všechny, nedobyté za celá ta staletí, neohrožené po celé věky, tady stojí, poklidně, ničím nerušené, bez jediného pohledu do minulosti nebo o myšlence o budoucnosti.

Noir pomalu otevřel oči.

Spatřil jasně zářící světlý strop, z pozlacených proutků, které se nad ním rozkládaly a obalovaly dřevěný trám kolem dokola. Pomalu zamrkal, aby zaostřil. Hned na to oči pevně sevřel, protože mu záře svíčky skoro propálila oči. Slyšel, že se otevřely dveře. Zkusil oči znovu pomalu otevřít, a podíval se směrem, odkud vyšlo ono zavrzání. Oči měl jen mírně otevřené, stejně jako Vy přimhouříte oči, když se snažíte něco velmi malého přečíst. Podíval se ke světlým dveřím, zpoza kterých vycházela záře, jako od svíčky. Pokusil se vstát, ale ucukl bolestí. Když se mu povedlo zvednout ruku, viděl, že byla celá rudá a obalená do obvazů. Stejně tak i jeho tvář byla mírně polepená a celá rudá. Podíval se kolem sebe a polekal se. Dech se mu značně zrychlil. Kde je? Díval se prudce kolem sebe.

Najednou mu na hrudi spočinula malá ruka a druhá ruka se jemně dotkla jeho tváře, aby se uklidnil. Podíval se prudce na osobu, která se ho dotkla. Jen konečky prstů cítil na zmrzlé tváři, přesto byly tak jasné, jako chlad kolem něj. Díval se na ni a snažil se uklidnit svůj značně zrychlený dech.

Byla to Duisa. Naklonila se k němu a objala ho. Přitiskla ho k sobě. Hladila ho po stříbrných vlasech. Tiše šeptala, že všechno je v pořádku, že je v bezpečí. Hladila ho, jako matka hladí své dítě, aby ho uklidnila, když se mu zdála noční můra. Se slovy, že se nemusí ničeho bát, ho něžně políbila na hlavu. Dívala se před sebe na stěnu, zatímco chlapce objímala, držela u sebe a pozvolna hladila po zádech a hlavě, skutečně jako malé dítě; moc dobře věděla, jak pomoci těm, kteří sem přišli poprvé, byl zmatení, plakali a křičeli pro své matky a otce a sourozence, odmítali jíst a pít, odmítali žít úplně. Tiše mu pohlédla na stříbrné vlasy, které se ve svitu plamínku svíčky jasně třpytily. Vzala do rukou svíčku a posvítila jí na chlapce. Opatrně se dotkla jeho tváře. Setřela chlapci slzy. Mile se na něj usmála. Opět mu řekla, že je všechno v pořádku.

Byla opravdu překvapená, že chlapec ještě žije. Měl tak slabé tělo, že se skutečně obávala, že se jim nepovede zachránit ho včas.

Noir otevřel ústa. Hlas však z jeho úst nevyšel. Chytil se za krk, ale Duisa mu ruce ihned stiskla a usmála se. S vlídnými slovy, aby se nelekal, že přišel o hlas, že mu jen vyschlo v krku a jeho tělo si vzalo určitou daň, aby on mohl i nadále žít, ho konečně uklidnila. Mírně se k ní nahnul a opřel se jí o rameno, jako dítě, které brzy začne plakat. Chvíli jen tak tiše seděla a nedotýkala se ho, pak ho znovu pohladila po hlavě. Duisa tiše řekla, že pokud chce plakat, může.

Chlapec však plakal, aniž by mu to řekla. Opatrně ho hladila po zádech a hlavě, snažila se mu nijak nenarušit pokožku, která byla nyní tak tenká, že by po jediném jejím doteku jistě praskla. Po chvilce, kdy se k ní chlapec takto tisknul, ho pomalu odsunula se slovy, že musí něco sníst. Ulomila kousek chleba a vložila ho Noirovi do úst. Když mu podával šálek horké vody s citronem, zeptala se ho na jméno. Noir vykulil oči a vodu ihned vyplivl. Duisa mírně ucukla a sledovala dusícího se chlapce. Voda nebyla natolik horká, aby ho zranila, pomyslela si. Přesto si k němu sedla a hladila ho po zádech, občas ho po nich poplácala, aby mu pomohla uvolnit plíce. Když se chlapec mohl konečně nadechnout, hned ji popadl za zápěstí. Překvapila ji jeho síla, kterou pořád měl, aby ji stisknul dostatečně pevně na to, aby upoutal její pozornost. Podíval se na ni a oči měl mírně polekané, jakoby si uvědomil skutečnost, která mu až do této chvíle nepřipadala jako možná.

"Kde je?"

Duisa zamrkala za jeho slovy. Netušila, co tím myslí, a proto zůstala potichu. Chlapec se zeptal ještě mnohokrát, velmi tiše, až se mu v očích objevovaly slzy. Konečně se ho zeptala, koho tím myslí. Jediné slovo, které jí řekl, bylo: Doručovatel. Duisa vykulila oči. Chvíli byla potichu a zeptala se ho na jméno. Noir tiše zašeptal své jméno. A Duise vše došlo.

Pousmála se. Pohladila chlapce po hlavě a políbila na nezraněné čelo. Se slovy, že se nemusí bát, ještě dodala:

"Je v pořádku, určitě se brzy probudí."

"Kde je?"

Duisa sama netušila, zda mu má říct, kde se Reson nachází, nebo ne. Nemá přece rád malé lidi, tak proč ho vůbec tahal s sebou, pomyslela si mírně rozzlobeně. Nedala však nic na sobě znát a pořád se usmívala na chlapce. Posadila se na postel vedle něj. Zeptala se ho, zda má rád příběhy. Noir se najednou snad chtěl zvednout, vstát a utéct pryč z pokoje, kdyby ho Duisa rychle nepřitiskla zpátky k posteli, však jemně se slovy, aby zůstal ležet. Chlapec však zakřičel svou otázku ještě jednou. Duisa ho držela na posteli, přesto měl však chlapec větší sílu, než si myslela předtím, že bude mít.

Konečně upoutala jeho pozornost tím, že mu řekla, kde je. Zarazil se. Ruce pomalu položil na postel. Tiše sledoval onu osobu, která ho držela za ramena, když se ho doposud snažila zastavit před vstanutím z postele. Pozorovala ho temnýma, fialovýma očima. Mírně sklonila hlavu, takže jí dlouhé vlasy spadly do očí. Lehce na něj vycenila zuby.

"Jestli ti záleží na tom, kdo tě tady donesl z posledních sil, tak lež... a nech ho taky spát!"

Poté se jí podlomila kolena a propukla v tichý pláč, kterému se snažila zabránit. Noir se na ni díval, pořád zmatený. Když se jí zeptal, co tím myslí, podívala se na něj, slzy jí stékaly dolů po tváři a dopadaly dolů na zem, kde tvořily malý potůček z tak vzácných slz. Se slovy, že se obětoval proto, aby on mohl přežít, padl před Severní bránu pokořen přírodou a jejími krutými živly, které zde běsní už pět dní od jejich příchodu. Noir se zarazil. Zeptal se pak, jak dlouho tady jsou. Šest dní. Chlapec sledoval dívku před sebou. Konečně vstala a utřela si oči a tváře. Mírně se mračila. Řekla mu, spíše přikázala, aby zůstal ještě ležet. U dveří se zastavila a pohlédla na svíčku na stolku vedle horké vody s citronem. Tiše mu řekla, aby ji vypil celou, poté může odejít z pokoje. Zabouchla za sebou dveře. Hned se o něj opřela, skrývajíc své oči. Mírně cenila zuby. Škrábala po dřevě, jako nějaká kočka. Tak moc nechtěla, aby ji emoce ovládly. Kousla se do rtu. Přesto ji opět pokořily.

K čertu! K čertu s nimi se všemi!

Když se konečně uklidnila, mohla normálně myslet, však oči měla pořád rudé od slz, nadechla se zhluboka a vydala se kupředu. Pod ní se táhl dlouhý, tmavě modrý koberec, lemovaný po stranách zlatými střapci. Podlaha, která nebyla skrytá kobercem a na kterou dopadal měsíční svit, byla ze světlého a tmavého dřeva, parkety navzájem splývaly jedna s druhou. Nevrzala, když po ní Leonora přešla. Leskla se. Podívala se ven skrze okno, kolem kterého prošla, ale pořád pokračovala kupředu. Běsnící bouře prolomila bránu a nyní pronikla do města, zatímco se hlídači brány snažili ji znovu zavřít. Lidé utíkali před krutými mrazy, které je srážely na zem a mučily svou krutostí. Zavřela oči a kráčela kupředu. Když prošla kolem dalšího okna, pohlédla na vysokou věž, po které rostla jakási rostlina, která nyní pomalu zamrzala. Točité schody byly vně věž. Byla světlejší, než ty ostatní, Východní věž. Knihovna v ní byla ukrytá, všechny spisy pro nás tak vzácné se zde nacházely, učily nás již po staletí a my jim naslouchali v dobách, jako je tato. Knihy, které vyprávěly nespočet příběhů, byly zde bezpečně ukryty. V nejvyšším patře byly ty nejvzácnější; umístěny nahoře byly schválně; kdyby vypukl požár, oheň by se k nim dostal jako poslední, my bychom byli schopni vyšplhat po schodech nahoru a vysbírat ty nejpotřebnější, což byly v podstatě všechny. Učíme se z chyb minulosti našich předků.

Duisa neměla tmavě modrou uniformu, jak jste si jistě mysleli. Měla na sobě černé kalhoty a světle krémovou blůzku, která odkrývala její bíle bledý krk a klíční kosti. Boty si však ponechala, měla je ráda natolik, že v nich skoro chodila i spát. Navíc; v hlavní ošetřovně moc ohně nebylo, takže bylo zapotřebí, aby pacienti zde zůstali oblečeni, klidně i do cárů a zbytků z toho, co ještě měli, hlavně aby byli v teple. Své dlouhé vlasy měla spletené do jednoho velkého copu, který se jí houpal na zádech ze strany na stranu při každém jejím vážném kroku. Tmavě modrá gumička měla uprostřed své existence malou, bílou, skoro stříbrnou růžičku, které si Duisa skutečně cenila. Byl to jediný dárek, který kdy dostala, spolu se zlatou broží na blůzce. Jediné dva dárky, které kdy dostala; od Resona a ještě jedné osoby, která už dávno nežila. Dýku měla skrytou zezadu pod blůzkou. Kráčela po krásném koberci, který její kroky naprosto utlumil, aby nerušila spící pacienty z jejich krásných snů. Kdyby se jen nějak ozvala, či hlasitěji vydechla, jeden z nich by jistě začal křičet ze spaní, probudil by ostatní a celá budova by byla rázem vzhůru nohama, protože lidé by se snažili dostat se ven i ve stavech, kdy by se o tom dalo jen velmi těžce pochybovat. Zažila tohle několikrát. Pak viděla spousty lidí mrtvých, protože si mysleli, že okno je dostane ven bezpečněji, než dveře. Jakoby jim hlasy uvnitř jejich hlav říkaly, aby skočili. A tak skočili. Zavřela oči nad vzpomínkou, kdy sama viděla muže vyskakujícího z okna, jak se šíleně smál, že je volný, než přistál na zemi a uvědomil si krutou skutečnost, že do pár vteřin zemře.

Zaklepala na dveře.

Když vešla dovnitř, zastavila se hned na prahu, v ruce držela džbán s horkou vodou s citronem. Mírně se zamračila. Syčivým hlasem napomenula Resona, aby si šel okamžitě lehnout, že jeho tělo si vyžaduje odpočinek, který mu pořád ubírá.

Reson se na ni podíval chladnýma očima, ale zlehka se pousmál. Pověděl jí, že se nikdy nenaučila zdravit pořádně. Zamračila se. Zavřela za sebou dveře. Mírně k němu přistoupila, aby mu podala láhev s horkou vodou na lepší cítění pro tělo. Reson si ji vzal. Avšak hned ji položil. S obvázaným tělem pomalu kráčel vstříc Duisa. Ta zamrkala. Pomalu ustupovala dozadu, sahajíc si pro dýku za zády. Najednou vrazila zády jemně do dveří. Vypočítala si snad špatně kroky? Reson jí mírně zvedl bradu. Pousmál se. S otázkou, zda se ho pokoušela zabít, se jí díval hluboko do očí, jako démon, který si pomalu přivlastňuje duši své kořisti, která mu leží mrtvá v pařátech. Duisa cítila, že v měsíčním svitu lehce rudne. Odstrčila jeho ruku pryč. Se slovy, že by se měl učit slušnému chování spíše on, se podívala pryč. Reson se jí se smíchem omluvil a oblékl si košili. Hned ho chytila za ucho a tahala ho zpátky k posteli. Skoro ho do ní hodila, div na něj nezasyčela a nevytáhla na něj dýku, aby ho tam udržela.

Místo toho však sevřela láhev s horkou vodou. Dala mu ji nad hlavu. Trochu mu na ní vylila, div Reson nevyskočil nad tou vysokou teplotou, která ho překvapila. Jeho tělo bylo spíše zvyklé na chladnější teploty. Se slovy, aby ji příště už raději neprovokoval a nezkoušel, mu podala zbytek horké vody. Spíše to byl pořád plný džbán. Reson poděkoval s úsměvem. Napil se. Duisa si všimla, že polyká velmi pomalu a stěží. Řekla mu, že se zprávy o Qaaru donesly až sem. Podíval se jejím směrem, se džbánem u úst přestal pít. Položil ho na stolek vedle postele. Mírně ji k sobě za ruku přitáhl. Tiše jí řekl, že může být ráda, že tam nebyla v průběhu požáru. Zeptala se ho, co o tom všechno ví. Reson pouze zavřel oči, že se to dozvěděl až poté, kdy z něj odešel. Duisa přikývla. Posadila se na postel vedle něj. Chvíli jen tak tiše seděli vedle sebe. Potom se na ni Reson podíval. Mírně jí zvedl vlasy a poodkryl jí krk. Hned si ho schovala a zamračila se. Reson lehce přimhouřil oči.

"Odkud máš tak čerstvé jizvy? Nepamatuji si, že by po tobě zaútočil nějaký démon, když jsme se potkali," zašeptal Reson tiše, sledujíc doručovatelku po jeho boku. Vzpomínka na prapodivné drápy a zářící světlo ze z pistole Duisu mírně ranila. Chytila se kolem ramen a stiskla si je pevně k sobě. Zašeptala třesoucím se hlasem, že se nic nestalo. Resonovy oči ovšem nevypadaly spokojeně. Zeptal se jí ještě jednou, mnohem chladněji, než předtím. Se slovy, že někoho potkala, vstala. Avšak Reson jí hned nenásilně posadil zpátky na postel vedle něj díky tomu, že ji zatahal za loket. To už měl však nůž pod krkem a její vyčítavý pohled ve tváři. Sledoval ji chladnýma očima, které jí skoro říkaly, že může klidně přitlačit a zabít ho, že se v jeho nečisté krvi démonů může i sama vykoupat.

Nakonec to byla však Duisa, kdo první odtáhl. Tentokrát vstala a hned uhnula rukou, všímajíc si, že se ji Reson snažil znovu zastavit.

"Hlupák zůstane hlupákem napořád," zašeptala tiše. "Proto se raději stanu hlupákem, než aby se mi ostatní vysmáli."

Reson mlčel. Nic nemohl říct na její poznámku; měla pravdu. Jen se pousmál a naklonil hlavu na stranu. S otázkou, zda ho příště navštíví, když tady zůstane na její rozkaz, ji sledoval, jak odchází. Otočila se na něj pouze u dveří. Rychle přešla zpátky. Políbila ho na čelo. Nic mu však neřekla. Odešla. Zmizela za dveřmi, jako plamínek svíčky, který zhasl díky průvanu ode dveří. Reson se po velmi dlouhé době napil horké vody s citronem. Vychutnával si tu chuť na rtech i na jazyku. Pozvolna polykal horkou vodu, nikoliv proto, že by se mu těžce polykalo, ale pro onu dokonalou chuť, kterou si přál po tak dlouhé době užít, jako to dělával vždycky.

Duisa chvíli stála za dveřmi a držela kliku. Poté odešla pryč.

Uběhlo pár hodin.

Noir se neskutečně nudil. Rozhlédl se kolem sebe. Vody se ani nedotknul. S myšlenkou, že se ho snaží otrávit, se přiblížil ke dveřím. Pozvolna je otevřel. Díval se ze strany na stranu a opatrně za sebou zavřel dveře, upravujíc si košili, která mu spadala po vyhublém těle. Opatrně se vydal kupředu, do temnoty před sebou. Bylo mu jasné, že dívka, která byla na jeho pokoji, má rozhodně sílu. Zda patří k doručovatelům, netušil. Jen myšlenka na to, že se nachází někde v jejich základně, ho mírně vzrušovala, zároveň však děsila při pomyšlení, že se zde mohou nacházet monstra, jako byl onen doručovatel, který ho zachránil. Zakručelo mu v břiše. Opřel se o zeď a tiše zanadával, že má velký hlad.

Když se mu žaludek konečně zklidnil, ucítil jakousi vůni. Vydal se za ní, jako smyslů zbaven, omámený onou líbeznou vůní, která ho tahala kupředu, tam, kam ona uznala za vhodné. Zastavil se před temnými dveřmi, které by obyčejné lidi odpuzovaly už jenom svým vzhledem. Avšak malého chlapce spíše přitahovaly. Podíval se dovnitř klíčovou dírkou. Viděl pouze temnotu, však vůně za nimi sílila víc a víc. A pak spatřil temné oči. Svět se s ním zatočil. Spadl na zem. Upadl do bezvědomí. Dveře se pomalu otevřely, zatímco tmavší ruka v sametově černé rukavici se dotkal dveří zvenčí. Osoba se tiše dívala dolů na chlapce. Mile se usmála, až se jí bílé zuby zaleskly ve svitu měsíce. Posléze dveře zavřela, zanechávaje chlapce na zemi. Překrásná vůně jakoby se rázem sama od sebe vypařila.

Do prázdné místnosti řekla osoba jen dvě slova. Funguje to.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis patnáctý the-lonely-part 19. 09. 2015 - 09:45
RE(2x): Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis patnáctý spisovaterka 20. 09. 2015 - 17:50
RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis patnáctý the-lonely-part 22. 09. 2015 - 21:06