Aréna smrti - Kapitola sedmá (2. část)

16. září 2015 | 07.00 |

   "Tuhle skutečnost odmítám." řekl Fialový a pomalu šel k okraji lesa. "Pokud to znamená, že když je zabijeme všechny, dostaneme se do E, tak je klidně zabiju sám. Pokud proti tomu nic samozřejmě nemáte!"

   "Nehrabe ti?" zeptal se Šedý.

   "Ovšem že ano. To já je zabiju." zasmála se Bílá a poskakovala k Fialovému.

   "Copak jste se pomátli?" zeptal se Zelený.

   "To se mám tebou nechat jako zesměšnit?" zeptala se Černá. Bílá se zastavila a věnovala jí pohled do očí.

   "Zůstaň tady a buď hodná holčička." řekla milým hlasem. Černá zle zavrčela a dala ruce v pěst.

   "Už jim nejde až tak moc o přežití. Jde jim hlavně o svou vlastní hrdost." řekla Vůdkyně vesele. Z lesa šlo vidět několik obrysů. "Tak nám všem dokažte, že si zasloužíte lepší zbraně a život hlavně."

   Proti třem příšerám stálo šest lidí. Fialový, Bílá, Zelený, Černá, Moses a Šedý. Strach z očí jim zmizel úplně, Sledovali příšery před sebou, jak trhají maso svému sourozenci.

Echidna na ně konečně upozornila.

   "Rozebereme si je. Je nás šest." řekl Moses.

   "Fajn, pro mě tři, vy si sedněte." rozkázal se Fialový.

   "Nauč se počítat." zasmála se Bílá. "Pro mě tři, vy si sedněte. Nebo naporcujte zbytek Kerberose."

   "Trhni si." zasmál se Fialový.

   "Nechte toho, nebo vás srovnám." řekl Šedý.

   Moses se usmál. "Takhle dobře spolu vycházíte?" zeptal se vesele.

   "Ti dva se přímo milují, to nevíš?" zeptal se Zelený.

   "Necháváme jim volný průběh." souhlasila Černá. "Stejně vás všechny jednou zabiju. Ale radši nejdříve okusím maso mytologických příšer. Kdoví. Třeba i z nás budou legendy!"

   Vůdkyně přimhouřila oči. "Takže z původní kořisti se nyní stanou lovci. Ale dokážou porazit předešlé lovce a vyrvat jim srdce z těla, aby jim dokázali, že je už dávno překonali?" pomyslela si vesele. "Lidé tohle místo nazývají rájem pro vězně. Pro ně je to však peklo."

   "Řekni, dostaneme se po tomhle ještě do ráje?" zeptal se Fialový, zatímco všichni kráčeli k příšerám, které je úplně ignorovaly, až na Echidnu, která čekala a sledovala je.

   "Ne, nám náleží jenom peklo." usmál se Šedý.

   "Takže se s nimi stejně ještě setkáme."

   "To určitě. Už se nemohu dočkat!"

   "Všechno je přeci jenom lepší..." zatočil si s meči. "než tohle místo."

   "To se pleteš, znám i horší místa, než je tohle."

   "Fajn, pak mě tam zavedeš."

   "Odkdy jste takoví parťáci?" zajímala se Bílá.

   "Jen tak kecáme předtím, než ho naporcují." zasmál se Fialový.

   "Asi přes ty vlasy pořádně nevidíš, co?" usmál se Šedý. "To tebe roztrhají na kousky, dokonce mě i pozvou, abych tě s nimi zpracoval."

   "Vaše starosti bych teda chtěl mít." přiznal se Moses.

   "No, pokud i nadále budeš chtít pokračovat s námi, radím ti, aby sis zvykl." zasmál se Zelený. "Jsou hodně nevyzpytatelní. Jenom šestkrát za noc se pokoušeli zabít."

   "Jenom?" zasmála se Černá. "To jsi asi přestal po hodině počítat, co?"

   "Usnul, tím to bude." řekla Bílá.

   Vůdkyně se postavila. Pustila mikrofon. Vzhlédla a usmála se. Na obrazovce byl záběr jenom na Zjizvené potomky. Ostatní skupiny jenom čekaly na to, až je sežerou příšery. Ty zle vrčely. "Ztratili všechno; jméno, zemi, rodinu, historii, a přesto... stojí před vámi a bojují pro vaše potěšení! Dejte jim tedy, co chtějí, aby vyhráli! Když o to všechno přišli, podpořte je vy! Dejte jim důvod, zač nadále bojovat!" zvolala Vůdkyně hrdě a tím rozjásala lidi, kteří začali volat jména Zjizvených potomků, a sponzory taky, kteří začali dokonce i tleskat. Jako poslední se přidal i muž se zeleným šátkem, ale jenom na krátkou chvíli. Sledoval tvář Šedého.

   "Změnil ses." zašeptal. "Už se nebojíš smrti tak moc, jako ses jí bál předtím. Ale pořád máš strach. Překonáš ho někdy? Budeš schopen se zařadit mezi obyčejné lidi a žít s nimi i poté, co vidíš tyto hrůzy?"

   "Jděte všichni k čertu!" zakřičel Šedý zle a spolu s ostatními se rozběhli proti příšerám. "Tady... nezemřeme!"

   Vůdkyně se usmála, Giloba je sledoval na větvi. Opíral se o strom. Usmál se. "Nyní jste o svém osudu rozhodli sami." řekla Vůdkyně. "Budou vás následovat až do konce. Vaše sponzory jste tímhle neztratili, jenom více upevnili v myšlence, že můžete vyhrát! Vyhrajte jim slávu a bohatství, na které tolik čekají! A nezemřete přitom."

   "Tihle nováčci jsou vážně něco." uznal Giloba vesele. "Její duše budou skutečně chutné. Přesto musíme ještě vydržet. Až se budou blížit ke konci..." Rozdrtil ořech. "rozdělíme je a zničíme postupně."

   Proti Hydře se rozběhli Fialový a Zelený. Zelený vyskočil a namířil na ni šípy a sotva se mu před šípem objevil Fialový, vyčkával. Fialový prudce klesl a zapíchl Hydře do dvou hlav své meče. Zelený poté rychle střílel do osmnácti očí, které zasáhl přímo. Hydra zařvala, jako drak, bolestí a shodila ze sebe Fialového, který měl na mečích krev. Přesto se však rozběhl zase proti ní a jednou otočkou ve vzduchu se dostal skrz ni a dvě hlavy jí přitom usekl. Poklidně se díval za sebe, jaké jí padají k zemi.

   Lidé provolávali slávu a radovali se, když Hydra trpěla. Snažila se ho zahryznout, leč tlamu jí zavřel tím, že jí na ni skočil a usekl jí další hlavu. Zelený jí zaměřil krk a šíp prošel skrz. Hlavu poté Fialový usekl úplně. Přiskočil k Zelenému a sledoval zbylých pět hlav.

   "Zaměř se jim na krky!" řekl Fialový a vyskočil zase za Hydrou.

   "Rozumím!" řekl Zelený a namířil hlavám na krk. Vzal dva šípy naráz a soustředil se. "Musím je strefit." pomyslel si. "Tak, jako předtím. Ale předtím..." Ztuhl strachem. "Předtím to byla náhoda. Zemřu tady snad?" Fialový se na něj podíval a Hydra se po něm ohnala hlavou. Odrazil její zuby mečem.

   "Na co čekáš?!" zakřičel zle a Zelený se probral. "Střílej! Chceš snad zemřít?!" Zelený ho zmateně sledoval. "Máš přece něco, co chceš učinit! Tak střílej! Žij!" Hydra ho poté srazila k zemi díky hlavě a už to vypadalo, že ho sežere, ale Zelený se postavil nad něj, v ruce držel pět šípů. Zamířil a vypálil. Šípy proletěly skrz krky Hydry. Fialový to zmateně sledoval.

   "Nechci zemřít..." řekl Zelený a po tváři mu stekly slzy. "Ještě zemřít nechci!"

   "Nezemřeš!" ujistil ho Fialový, proskočil okolo něj a posekal zbytek Hydřiných hlav. Tělo poté spadlo k zemi. Usmál se a přešel k plačícímu chlapci. Pohladil ho po hlavě. "Dobrá trefa. Ani jednou jsi neminul." Uplakaný chlapec jenom přikývl. "A nebreč. Slzy si nechej na naše vítězství a na cestu zpátky domů. Co říkáš? Půjdeme společně. Všichni."

   Proti Echidně se vrhli Moses a Šedý. Jakožto matka měla právo být nejvíce rozzuřená, a tak jim dávala pěkně zabrat. Držela je u země svými zuby a hadí oči byly plné zlosti, ale zároveň stesku.

   "Ušetřím ti trápení." řekl Moses a ohnal se mečem. Pořezal jí tlamu, čímž je pustila a zapištěla. "Zamiř pořádně a střílej!" Pak vyskočil za Echidninou hlavu a sekl. Přes hrubou kůži hada se však nedostal. "Jak se dalo čekat." pomyslel si. "Neprojdu skrz! Miř přesně!" Odrazil se od ní a podíval se na Šedého. "Teď!" zakřičel.

   Šedý zvedl kousek zbraně, který vytvořil zbraň, ale s polovičním výkonem, a nemohl tak rychle zamířit. Prostě vypálil. Výstřel ho srazil k zemi. Když se podíval, jak se strefil, skrz Echidnu byla díra. Zachraptěla a skácela se k zemi s dírou v těle. Sám nemohl uvěřit, že se mu povedlo zamířit přesně. Pousmál se.

   "Hej." usmál se Moses a Šedý se otočil. "Dobrá trefa." Pak se i zbytek zbraně rozpadl. Šedý tiše sledoval střepy ve své ruce. Sevřel je a pustil do větru.

   Echidna a Hydra ležely na zemi, mrtvé, poražené. Pro diváky bylo překvapením, že se Bílá s Černou spojila a pak společně zaútočily na Orthose. Dvě hlavy pro dvě nepřítelkyně. Sotva se k sobě přiblížily, hned na sebe zakřičely: "Proč mi lezeš do cesty?!"

   A tak, nevšímaje, kam padají, mířily Orthosovi přímo do tlam, které jim otevřel s radostí. Obě ho však do nich koply a zavřely mu ji.

   "Neotvírej na mě tu tlamu!" zakřičely společně ze zlosti. Poté ho srazily k zemi pouhými pěstmi. Bílá za otočky vyndala katanu a mířila k Orthosovi, spíše k němu ladně tančila. Černá utíkala za ním, aby ji dohnala a v ruce měla pistole. Společně vyskočily, a zatímco Bílá usekla jednu hlavu, Černá rozstřílela krk druhé. Obě hlavy spadly na zem současně, stejně tak dívky. Pohlédla na sebe a usmály se.

   "Dobrá trefa." řekla Bílá.

   "To mohu říct taky." usmála se Černá. Společně vstaly a usmívaly se na sebe. Lidé mlčeli.

   "S-..." začal hlasatel, ale sám neměl slov. V Aréně smrti bylo ticho. "Skutečně jsme viděli to, co jsme viděli?!"

   "Je rozhodnuto." usmála se Vůdkyně.

   "Zjizvení potomci přežili!" zakřičel hlasatel vesele a sním i celá Aréna smrti. "Je vůbec možné, že by to byli lidé? Nejsou to stroje?!"

   "Přesně, jak předpokládal." pomyslela si Vůdkyně, mírně zaraženě. "Neuvěřitelné. Je snad možné, že jeho důvěra v ně je tak silná, nebo je v tom snad to, že moc dobře vědí, co bude následovat?" Kousla se do prstu. "Ale jak mohly porazit moje Bestie? Pochopím Kerberose, toho porazil Moses, uznávám. Ale oni... Dva porazili příšeru..."

   "Co jsou zač?" zeptala se žena vesele. "Rozhodně jim dám hlas, až se bude hlasovat, kdo bude přežívat."

   "Ano, taky jsem o tom přemýšlel." ozval se muž nad ní a žena se usmála.

   "Dokázali ovlivnit i lidi. Jak daleko ještě zajdou?" pomyslela si Vůdkyně.

   "Před lety nenáviděná skupina za to, že porušili pravidla. A nyní?" pomyslel si Giloba a usmál se. "Všichni je milují. Smutek nad ztrátou Kerberose je velký. Připravte se, Zjizvení potomci, že další bloky budou pro vás peklo!" Zničil kůru stromu. "Očistím vaše hříšné duše, aby Kerberos mohl v pokoji odejít z tohohle světa za svými příbuznými..."

   Krev Hydry, Chiméry, Orthose a Kerberose se pomalu spojovala v jeden krvavý potok, který stékal po zemi.

   "Jak se mohli opovážit vyvraždit tak krásná zvířata znovu?" zašeptal Giloba s pohledem k zemi. Měl mírně ztrápený pohled. "Jak se mohli opovážit ublížit těm stvořením tak krutě?"

   "Gilobo?" zeptal se Vyjednávač zmateně.

   "Jak mohou mít v sobě tolik krutosti, že zabíjejí i bezbranná stvoření?" zeptal se Giloba zle a vzhlédl. Jeho oči byly plné zlosti. "Nejdou už zachránit. Neočistím jejich duše! Zabiju je! Zabiju je všechny! Jednoho po druhém! A brutálněji, než oni zabili Kerberose!"

   Abyste Gilobu pochopili, byl u toho, když se příšery rodily a poprvé otevíraly oči na svět. Jako jediného ho nikdy nekously nebo se ho nepokusily zabít. Měli k sobě všichni zajímavý vztah. Jako by i on mezi ně patřil. Strávil s nimi skoro celou dobu, od chvíle, kdy se zrodili. Od chvíle, kdy byla Aréna smrti postavena a oni uvězněni v jejím podzemí. Proto jeho vztek byl tak velký, že si přál zabít všechny a ihned. Začalo pršet.

   "Zabiju je." řekl Giloba zle a pohlédl k zemi. Vlasy se mu lepily na tvář. Po tvářích mu stékaly kapky deště... Ne. Byly to jeho vlastní slzy nad ztrátou dobrých přátel, které si nepřál nikdy ztratit. "Všechny je zabiju!"

   Po tomhle aktu zbylo jenom pět skupin a šest jedinců. A ti směli projít. Giloba vztekle sledoval, jak Zjizvení potomci mizí. Tu noc přísahal pomstu na jejich hlavy. A v tu noc se také rozhodlo o nadcházejících událostech v Aréně smrti. Zjizvení potomci pomalu, ale jistě, míří do poloviny her. Pravděpodobnost, že zemřou v dalším bloku, se zvyšuje. Štěstí jim přeje. Ale znepřátelili si Vyjednávače první generace, který je předtím moc zabít nechtěl, dalo by se říct, že je měl i trochu rád. Dokážou i přesto přežít?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře