Strach - Kapitola desátá

9. leden 2017 | 06.32 |

KAPITOLA DESÁTÁ: Společně

Ačkoliv jsem tomu sama nechtěla uvěřit, Thomias se sám nabídl, že nám uvaří jídlo. Nebyla jsem jediná, kdo na něj civěl, jako na přízrak. Posléze začal Damad řvát, že se nenají. Vždycky jsem viděla Thomiase a ještě někoho vařit, ale nikdy jsem neviděla vařit jenom Thomiase. Proto jsem se pomalu začínala obávat, co mohl předtím uvařit, že to donutilo i Damada takže zaječet.
"Pokusím se vás nezabít." zasmál se Thomias sarkasticky. Civěla jsem na něj, zda tohle byl další jeho vtip anebo se jen snažil napodobovat Jianka, když měl špatnou náladu. Rozhodně jsem si zamítla brát to jako oznámení jisté skutečnosti. Upřímně řečeno, měla jsem strach jakkoliv odporovat. A jestli to myslel vážně, tak budu zase o hladu!
Naštěstí měl Jiank dobrou náladu (nebo spíš dostatek rozumu), aby mu oznámil, že i přes jeho nemilost mu pomůže v tomto těžkém úkolu, na což se Thomias nafoukl a poslal ho do háje, aby si natrhal kytičky, uklidnil se a zase se vrátil s věnečkem pro Lenu. Počkat... Lenu? Zmateně jsem zamrkala, co to slovo mělo být. Snad nikdy mi tak neřekl, napadlo mě. Jiank se jen ušklíbl a oznámil mu, aby mu neodporoval a nekradl mu jeho přezdívky. Opravdu se tato scéna odehrávala přede mnou?! Kdysi by po sobě vyjeli a skočili by si po krku, ale... oni tady poklidně seděli a klábosili jako staří přátelé!
Jiank dokonce přešel s humorem Thomiasovy sarkastické poznámky ohledně jeho vaření, na což je Jiank vždycky háklivý. Ale zřejmě mu prospívá pobyt mezi malými dětmi. Pelter pořád křičel a snažil se utéct zpátky do školy, že si děti vezme s sebou domů, až jsme ho museli držet dál od okna, jinak by jistě vypadl. Ale byla to legrace. Zkuste si zadržet maniaka, který je svou prací skoro až posedlý a snaží se vám utéct z jedoucího auta. Poděkovala jsem nyní prudké zatáčce, díky které spadl na sedačku, a my jsme ho mohli připoutat dvěma pásy. Zlověstně zavrčel a zakřičel. Když jsme ho vytahovali z auta, rozhodně jeho vzdorný hlas slyšeli naši sousedi, kteří se jen z dálky dívali, jak ho trápíme, mučíme, to by bylo přesnější, a zda si to vůbec zaslouží.
Povedlo se nám ho alespoň dovést domů za jeho křiku, že omezujeme lidská práva. Bůhví, co si o této rodince pomyslí sousedi, napadlo mě, ale v tu chvíli jsme všichni museli tahat Peltera od dveří. Ovis poznamenal, že zadělá okna a zamkne všechny dveře, jestli neovládne své emoce. To byla chyba. Pelter se hlasitě rozbrečel, jako malé dítě. Pomohlo mu to, protože jsme ho pustili a on se mohl pokusit o útěk. Tentokrát jsem to byla já, kdo ho popadl za ruku a s velkou námahou jsem ho tahala zpátky na sedačku, aby ho teta nakonec mohla podplatit čokoládou, nad kterou jsme pochopitelně slintali všichni, a všichni jsme na něj žárlili.
No, i když.

.. vzpomínka na mé čokoládové dobrodružství v rauši mě mírně vyděsila, zůstala jsem s nimi a hladově pozorovala Peltera, který si svou roli rozhodně užíval.
Po delším provokativním vystoupení jsem si konečně řekla, že zmizím. Požádala jsem Pivaka, aby šel se mnou. Souhlasil. Chtěla jsem se někam podívat. Zeptal se mě, zda tam chci odvézt, nebo zda půjdeme pěšky. Navrhla jsem, abychom šli pěšky. Jinak by se ze mě brzy stala koule, napadlo mě. Se svým dokonalým úsměvem mi přikývl a počal kráčet vedle mě.
Nevím proč, ale cítila jsem se v jeho blízkosti v bezpečí. Kráčela jsem vedle něj. Musela jsem se jenom usmívat. Kráčel po mé levici, blíž k cestě. Etiketu rozhodně ovládal už jako malý, napadlo mě. Vždycky byl jiný. A to bylo na něm to roztomilé. Vždycky, když jsme byli malí, tak měl o mě starost. A pak se další den objevil Anzoh, který si ze mě dělal legraci. Zkuste si malému dítěti vysvětlit jen tak, že má šest bratranců, když je vidí jednou v roce a to jen na krátko chvíli. Pravděpodobně jsem na tento fakt zapomněla. Anebo mi ho pro jistotu nikdo neřekl.
Touha chytit Pivakovu ruku, aby mi ji zahřála, mě chtěla pohltit. Vzpomněla jsem si na její teplo. A jako naschvál mě ty moje začaly ihned více studit. Pivak si toho všiml a o něco se ke mně přiblížil. Nakonec váhavě vzal mou ruku do své. Zrudla jsem a pohlédla jsem stranou, na což se zasmál, že jsem roztomilá. Hned jsem tiše zapištěla, že nejsem roztomilá. Pouze tátovi jsem vždycky dovolila, aby mi tak říkal. Jinak všichni ostatní, kteří mě takhle nazvali, tak byli označeni za hlupáky, magory, úchyláky, sprosťáky nebo postižené. Ale z nějakého důvodu... ani do jedné kategorie nezapadal Pivak. A možná, že mě to i těšilo, možná jsem ho tam nechtěla zařadit.
Když se mě Pivak zeptal, kam chci jít, neodpověděla jsem. Chvíli se mě na to pořád vyptával... ale já zůstala tiše a kráčela jsem vpřed. Došli jsme ke křižovatce, a když jsme zahnuli na druhou stranu od města, podíval se na mě lehce tázavým pohledem. Pak se však usmál. Myslím si, že mu to došlo. Stiskl mou ruku o něco víc. Jen jsem se na něj tiše podívala a pak zase před sebe. Podívala jsem se na nebe. Začínalo pomalu černat. Brzy bude pršet, napadlo mě. I tak jsem se pousmála. Pro suchou půdu okolo to bude jenom dárek z nebes. Především strýček bude rád, protože sotva zasel první semínka a bude mít hned přírodní vodu, aby jim pomohla, bez chemických dodatků. Mírně jsem si povzdychla. Pivak očividně mírně znejistil a zeptal se mě, zda mi to vadí. Zakroutila jsem hlavou do stran a usmála se na něj. Zřejmě ho jenom tohle bohatě uklidnilo, aby se přestal alespoň na chvíli strachovat.
"Jen tak ze zajímavosti... kdy budeš chtít začít?" zeptal se Pivak najednou. Srdce se mi na chvíli zastavilo a krev mi ztuhlas v žilách. Zastavila jsem se poté, co jsem dala nohu na zem a on pokračoval. Pak se i on zarazil, když držel mou ruku ve vzduchu, nataženou. Ohlédl se za mnou a mírně vylekaně se mě ptal, co se stalo. Já jsem však myšlenky měla někde jinde, abych ho mohla vnímat, natož si uvědomovat, že mu pořád držím ruku.
Skutečně se mě na to zeptal? Chce mi opravdu pomoct? Nežertuje? Je to snad nějaká taktika, jak mě zlomit? Ne, to mi k němu nesedí... nebo celou tu dobu hrál na hezkou tvář? Myšlenky se mi mihotaly hlavou. Nakonec jsem je všechny zahodila a vzhlédla k němu s otázkou, co tím myslí. Mile se usmál a přešel ke mně. Pohladil mě po tváři se slovy, že prozatím je to nejspíš jedno. Jeho ruka mírně sklouzla k mé bradě. Sám se snížil, zatímco mě mírně zvedl na špičky. Něžně mě políbil na rty a pak na čelo. Pohladil mě po hlavě, jako to dělával táta se slovy, že za ním mohu sama kdykoliv zajít. Zmateně jsem zamrkala. Byl snad opravdu ochotný mi pomoct...? Napadlo mě.
Nakonec navrhl, abychom pokračovali. Zřejmě mu došlo, kam mám namířeno. Přikývla jsem s mírně rudými tvářemi a následovala ho. Opět popadl mou ruku. Jak sobecké a troufalé! Ale... nechala jsem ho takhle se mnou jít. Alespoň mi nebyla taková zima. A navíc mi dával jistotu, že jde pořád se mnou, že jsme se ještě neztratili.
Okolo nás projelo auto, obstříklo však jen Pivaka, který mě objal, když bláto letělo přímo na mě. Zrudla jsem ponížením a studem, když to udělal. Nakonec se však mile usmál a pustil mě. Chtěla jsem mu vlepit facku. Jednak proto, že mi teta určitě nařídí, abych mu to umyla, nebo jemu, a jednak proto, že se ke mně chová... jako k dámě, což (jak moc dobře ví) nejsem.
Setřepala jsem z něj bláto a ruce si otřela o trávu. Nakonec mi ruku obmotal okolo té mé. Šli jsme jako pár. Mírně jsem se k němu naklonil a opírala se o jeho rameno. Tentokrát jsem se laskavě usmála s pohledem před sebe. Budu jistě žárlit na ženu, která se stane Pivakovou manželkou.
Je mi jasné, že se bude mít, jako královna. Pivak bude určitě schopný pro ni udělat úplně cokoliv. Jako by mi něco šeptalo do ucha.
Věděla jsem, že mě postupně mí bratranci opouštějí, ukazují mi záda, vzdalují se... Z nějakého důvodu jsem je pořád chtěla zastavit, chytit je, zpomalit, protože... já sama jsem se ztrácela v dálce za nimi. Nechtěla jsem je brzdit. Povedlo se jim uspět. Ještě pomoct Thomiasovi a Jiankovi a budou všichni šťastní. Ale já zůstanu sama. I tak si musím uvědomit, že to bude pro ně ta nejlepší věc, kterou pro ně mohu udělat. Přeci jenom, jsem vetřelec, parazit, který je dokázal nakopnout. A teď musím vykopnout poslední dva syny. Vím, že Ferguda s Ovisem budou smutní, ale... nemohou po nich přece chtít napořád, aby zůstávali doma. I oni by je jednou opustili. Možná, že by zůstali delší chvíli, ale... vždyť i Jiank častěji přespává u Brittany, než ve svém pokoji, aniž by předtím někomu něco řekl. Možná, že nechce přidělávat tetě starosti. Možná, že se mu vybavuje scéna z toho večera, kdy na něj čekala. Anebo když čekala na strýce. Věci, které jsem předtím brala jako samozřejmost, zde byly ojedinělé. To byl první šok, když jsem sem přišla. Druhý šok byl namáhavá práce. Musela jsem se zasmát nad tou vzpomínkou, když jsem se zde nastěhovala první den. Jejich přístupy, má první pomoc. A podívejme se... Za chvíli to bude už rok, co je takhle otravuji.
Pivak si všiml mého úsměvu, ale na nic se mě nezeptal. Jen si mírně povzdychl, že léto zde bude dřív, než se nadějeme, jen přežít jarní deště. Ztuhla jsem a polekaně se podívala na něj. Civěla jsem na něj, jako sova. To ho rozesmálo. Rozcuchal mi mírně vlasy se slovy, že si dělá legraci. Na truc jsem jeho ruku sundala s hraným zlým hlasem, že o tom se nevtipkuje.
Začal však vzpomínat se mnou, nahlas. Poznamenal, že nejdříve netušil, co ode mě může očekávat a nakonec se dočkal tak schopné sestřenky. Podívala jsem se na něj, mírně zmatená. Byl to kompliment, nebo sarkasmus? Nakonec jsem za to poděkovala s myšlenkou, že to byl kompliment. Ale musela jsem se přiznat, že i já jsem byla nakonec ráda, že jsem měla alespoň jednoho normálního bratránka. To se však Pivak hlasitě rozesmál, div nezačal brečet. Když jsem se ho zeptala, čemu se směje, omluvil se mi. Prý jsem mu lichotila. Zamrkala jsem. Pokrčila jsem rameny. Asi jsem jeho citům tehdy neporozuměla správně. Poděkoval mi. Nechápala jsem to. Ale i tak jsem vedle toho blázna šla. Tiše jsem se dívala na cestu před námi.
Snad jsem měla pocit, že společně bychom všechno mohli zvládnout, že bychom všichni drželi při sobě, podporovali jeden druhého a byli tu pro něj, až by potřeboval. Ale to byla utopie. Bývá to vždycky naopak. Ironicky jsme vždycky sami, když trpíme a ostatní se nám smějí nebo se baví sami. A my jsme ti, kteří křičí uvnitř sebe, zlomeni. Ale v tu chvíli... se nezdálo, že by Pivak byl zlomený. V tuhle chvíli se usmíval. Vesele.
Posléze jsem navrhla střelený nápad.
"Pojďme si tam zaběhnout!" zasmála jsem se vesele, odvážně jsem chytila jeho ruku a začala jsem utíkat s ním, zatímco na mě zmateně hleděl. Pak se musel přizpůsobit mému tempu, jinak bychom oba spadli. Nebylo to tak, že bych nebyla spokojena s naší dosavadní rychlostí. Ale... chtěla jsem ho držet za ruku, chtěla jsem ho poznat víc.
Nejdříve jsem ho musela tahat za sebou, ale posléze mě předběhl a nyní jsem to byla já, kdo byl tahán. Záměrně jsem zpomalila, aby mě mohl tahat víc. Všiml si toho, ale ještě víc přidal. Div jsem kvůli němu nespadla na zem.
Po chvíli jsem však protestovala úplně. Nemohla jsem popadnout dech, a tak po delší chvíli mého prosení, konečně zastavil, také trochu zadýchaný. Ale smál se mi. Podle něj jsem se zlepšila, když jsem chodila s Pelterem občas běhat. Přesněji řečeno; Pelter běhat a já ho šikanovala svými krutými slovy. Ano, tak to bylo.
I tak jsem byla nejšťastnější člověk na světě, když se Pivak konečně zastavil a já mohla s ním. Vzhlédla jsem a vydechla.
Postavila jsem se vedle něj. Tiše jsme sledovali pozadí, které tvořilo šedé nebe a hnědá pole hlíny, zatímco před námi se tyčily zbytky z ohořelé chalupy. Tiše jsem vzdechla zápach z kouře a pohlédla na kostel, který byl také ohořelý. Místo, které bude Peltera vždycky pálit v očích. Pivak se mě zeptal, co tady chci dělat. Slyšela jsem zamňoukání. Pohlédla jsem dolů. Z trávy vyskočilo kotě, které se mi hned lísalo k nohám. Mírně jsem odstoupila, ale hned ke mně přiběhlo a vrnělo. Tiše jsem ho sledovala. Nakonec jsem ho vzala do náruče a mokré kotě se ke mně lísalo víc a vrnělo. Usmála jsem se.
"Už tě mohu nazvat holkou." škádlil Pivak, a tak jsem se na něj podívala přes rameno, zda to myslí vážně, na což se rozesmál. Pohladila jsem kotě po hlavě. Lísalo se mi ke krku a spokojeně vrnělo. Bylo mi jasné, že teta nebude chtít mít kočku doma ani náhodou. Sice jsem s tím moc nesouhlasila, a když jsem se zeptala Pivaka, byl okamžitě proti, ale i tak jsem ho poprosila.
"Půjdeš se mnou k Dishovi?" zeptala jsem se, hladíc kočku na bříšku. Možná, že Dishu je špatný člověk, ale ani ten nejhorší zlosyn přece nemůže vyhodit hubené, slabé kotě ven. Pochopitelně na mě hleděl, jako na blázna. Když si však kotě opět vyžádalo mou pozornost, musela jsem se podívat do jeho jasně modrých očí, které mě vyloženě prosily o pohlazení. Naklonilo se proti mé ruce a lísalo se k mé dlani. Rozhodně jsem měla strach tam jít sama. Půjdu. Vzhlédla jsem za těmito slovy. Přikývla jsem s úsměvem a kotě hlasitě zapředlo. Svou pacičkou s drápky mávalo proti Pivakovi, tak jsem mu ho předala. Mírně znejistil. Ale vypadal s kočkou na rameni tak roztomile. A kotě vypadalo spokojeně. Zeptal se mě, zda to nemůžu sundat. Provokativně jsem se zamyslela a nakonec s úsměvem řekla, že ne, že mu dodává větší roztomilost.
A tak jsme, nakonec i přes jeho nesouhlas, pomalu kráčeli zpátky. Nebe se bouřilo a hřmělo nad námi, že nás brzy zalije všechny. Přála jsem si, aby obloha ještě chvíli počkala, dokud nepředáme kotě do těch správných rukou. Alespoň doufám, že to přijme. A pokud ne, skopu ho do kuličky a hodím do popelnice, aby ho při nejbližší možné chvíli mohli odvézt na skládku nebo do šrotovny.
Povedlo se nám dojít před onen strašidelný dům ještě předtím, než slunce zapadlo. Kočka hladově mňoukala, ale vrněla a lísala se k Pivakovi. Až mi bylo líto, že ti dva spolu nemohou zůstat. Zaklepala jsem na dveře a zvonila přitom, jako maniak. Nakonec se mi dveře otevřely. Nepustila jsem zrůdičku přede mnou ke slovu a ihned jsem šla k věci. Řekla jsem mu, že jsme našli kotě, které potřebuje teplý domov a okamžitě nakrmit, a neptala jsem se ho, zda protestuje. Na rovinu jsem mu řekla, že se na něj přijdu za týden podívat a jestli bude ve špatném stavu... Nenechal mě domluvit. Chtěla jsem mu říct onu věc s popelnicí, se skládkou nebo se šrotovnou, že si může vybrat nyní, ale neučinila jsem tak, naštěstí.
Dishu se zkoumavě podíval na kotě na Pivakově rameni. Nakonec ho sundal, zkoumajíc jeho oči důkladně, testujíc jeho packy a drápky, hladíc ho po bříšku, pod hlavou a po hlavě, až jsem ho sledovala s vykulenýma očima, že dokáže být i jemný. Když kotě zvedl nad hlavu, ztuhla jsem, div jsem ho nekopla se slovy, že pokud ho pustí, zabiju ho. Ale držel ho jenom chvíli nad hlavou, aby mohl prozkoumat jeho kožich na zádech. Uložil si ho do rukou, jako mimino, a podíval se vyčítavě na nás. Nakonec nás sprostě vyhodil, práskl za sebou dveřmi a já se obávala, zda se kotě nemělo lépe, když bylo samo.
Pivak očividně také nebyl spokojený, ale kotě vypadalo spokojeně v Dishově náruči. Musela jsem doufat. Nakonec se ukázalo, že doufám správně, protože když jsme se po měsíci stavili spolu s Anzohem, přivítalo nás zdravé, hravé kotě, které bylo vykrmené tak akorát. A Dishu se také trochu změnil. Rozhodně reagoval klidněji a mileji.
Sotva kočka našla nový domov, pomalu jsme odcházeli pryč. Pivak mi nastavil ruku, kterou jsem ráda chytila. Ani ne deset vteřin na to začalo mírně pršet. A pak se rozpršelo úplně.
Sice jsem navrhla, abychom se někde schovali, ale Pivak trval na tom, že v tomhle období deště nepřestanou až do dalšího dne. Netušila jsem, zda má pravdu, nebo ne, ale pro jistotu jsem utíkala za ním. Po opravdu dlouho době, když jsme oba byli mokří až na kost, jsme doběhli před dům, bušíc na dveře, jako blázni. Světla byla pozhasínaná, televize taky nefungovala. Až jsem začínala mít obavy, co se stalo.
Dveře se najednou otevřely a zaskřípaly opravdu děsivě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře