Ráj smrti - Kapitola druhá (6. část)

17. září 2015 | 07.00 |

Když Wretch otevřel oči, hned je zase zavřel před přímým světlem slunečních paprsků, které mu doléhaly přímo na oči. Musel si zakrýt tvář a posadil se. Will nikde nebyl. Okamžitě vstal a rozhlédl se kolem sebe. Riskovat, že ho zase popadl amok a že ho bude chtít zase zabít, rozhodně nemohl. Ale ze všeho nejdřív musel zachovat klid. Klacky, které předtím naházel do ohniště, byly zčernalé nebo zešedlé, ošlehané od plamenů. Počal se rychle rozhlížet se kolem sebe a hledal odpověď. Vždyť přece neusnul, spal jenom chvíli a to vnímal všechno kolem sebe. Strach měl nyní vepsaný do očí; upřímně řečeno, kdo by se nebál té velké hromady masa, kterou představoval Will? Už se chtěl rozběhnout kupředu, ale hned se zastavil, sledujíc Willa, jak se prodírá mezi stromy a nadává na hloupé větve, které se mu zachytily o oblek. Sotva si všiml Wretche, hned mu popřál dobré ráno a pochopitelně se zeptal o pomocnou ruku. Wretch si povzdychl. Ale pomohl mu. Ani jeden z nich předtím nemluvili o tom, co viděli. Možná, že se Will zeptal na něco víc, než Wretch, možná, že dostal odpovědi, které on nyní postrádal. Ale nemohl se prostě přimět zeptat se ho na to, co viděl.

  

Najednou konverzaci začal Will; poznamenal, že se tak dobře nevyspal, přestože je země na dotek tvrdší. Pochvaloval si ty prapodivné obleky, které ho udržely v teple. Wretch si prohlédl trsy trávy, které doposud byly zmrzlé. Teplota o dost poklesla během noci, ale proč? Zarazil se. Všichni soutěžící dostali ten dopis, jako oni? Takže po cestě určitě najdou spoustu mrtvol; buďto sebevrahů anebo obětí jiných šílenců. O tomhle jim šlo? Vyvolat mezi nimi chaos? Poškrábal se na hlavě. S Willem mohl jen souhlasit přikývnutím. Na to si však Will všiml, že něco nebylo dobře a hned se ho ptal, zda mu je špatně. Wretch zakroutil hlavou a tiše přemýšlel.

Nakonec jejich konverzaci rozhodl se slovy, že pokud se odsud mají dostat, tak si tu jejich hloupou Hru na chvíli zahrají. Will se ho zeptal, zda chce dělat to, co se mu řeklo. Wretch se na něj zmateně podíval.

Will jen zamával rukou do stran a zasmál se, že mluví ze spánku.

"Ze spánku to rozhodně není," ozval se ženský hlas a oba ihned zpozorněli. Will už v ruce pevně svíral dýku a ptal se, kdo se skrývá v korunách stromů. Žena se zasmála, že jen ptáček tady poskakuje. Wretch se na chvíli zamyslel; kde ten hlas už předtím slyšel? "Nechcete se ke mně připojit?"

"Jsi sama a ptáš se nás na tak absurdní otázku?" zeptal se Will vztekle a zafuněl. Vypadalo to, že brzy zaútočí, jako splašený býk, ale Wretch ho zastavil. Pohlédl na větev, kde se žena skrývala. Vybídl ji, aby jim nejdříve ukázala tvář. To už však žena zpozorněla.

"Ten hlas," řekla tiše. "Co jsi zač?"

"Wr-... Šedý," opravil se Wretch ihned. Žena mlčela. Nic se chvíli nedělo a to Wretche trochu trápilo. Její hlas poznával, ale nebyl si jist, zda je to ona, či nikoliv. Nakonec však slyšel snad úšklebek. Když už se zdálo, že žena zmizí v koruně stromu, vrhla napřed své kopí a poté seskočila dolů, přímo na dřevo, které bylo kupodivu tak silné, že se jen lehce prohnulo, a shodilo ji na zem. Hned vstala, oprašujíc se a nadávajíc na stupidní kopí. Wretch s otevřenou pusou sledoval Victoriu. To už po ní Will chtěl zaútočit a Wretch měl co dělat, aby ho zastavil před obřím masakrem, který by se jistě odehrál, kdyby tak neučinil. Victoria vyrvala své kopí a namířila ho na Wretche. "To jméno slyším prvně... ale tvůj ksicht jsem už někde viděla."

Wretch zvedl ruce vzhůru a poprosil ji, aby nejdříve odložila zbraň, aby si mohli promluvit, jako normální lidi. To se však na něj obořil zlým hlasem; normální lidi? Kde je tady vidí? Všichni se přes noc stali zvířaty. Jestli bude chtít přežít a riskovat, že ho nepropíchne přes noc, tak ano, tak se můžou poklidně bavit, zatímco jim skrz hlavy proletí kulky. Wretch nyní zalitoval své prosby, vzdychl si a oslovil ji, vykal jí. Ptal se jí, kolik lidí potkala.

"Myslíš mrtvé či živé?" zeptala se a špičkou kopí mu mířila nyní na krk. Mladý novinář polkl nasucho a poodstoupil od ní. Victoria na něj chvíli mířila špičkou svého hrotu kopí, ale potom si zřejmě uvědomila, že je neozbrojený, takže pro ni nečiní žádnou hrozbu. Pohlédla na Willa a zamračila se. Když se ji však Wretch snažil ujistit, že po ní nezaútočí, nevěřila mu, ale svou zbraň přeci jenom sklonila.

Vyžadovala po nich vysvětlení.

Co jí na to mohli říct, než to, co sami věděli? Will vrčel na Victoriu a opakoval, že někomu, jako je ona, se nedá věřit, že je zabije ve spánku. Wretch si pomyslel, že když ho nezabil ve spánku on, tak se ona o to možná pokusí. Ale neměl ani až tak moc velký strach, že by ho jeden z nich zabil, spíše se bál, že zemře během hry.

Will se ho zeptal, kam by měli jít. Victoria se chopila slova. Pověděla jim, že cestou sem spatřila několik dalších soutěžících, takže je jasné, že půjdou nyní přes mrtvoly, nebo skrz jejich boj. Wretch jen tiše poslouchal, zatímco se ti dva spolu začali po delších pomlkách bavit a rozebírat danou situaci. Když se ho zeptali na názor, nevnímal je. Victoria mu luskla před očima. Zamrkal. Zeptal se, proč to udělala, na což si Victoria povzdychla. Zakroutila hlavou do stran, na což Wretch tiše zavrčel, že ji měl zlikvidovat, když se zde poprvé objevila. To ji rozesmálo.

Najednou Victoria zpozorněla a zeptala se jich na jména. Přestože ji Wretch už dávno znal, bylo mu jasné, že jeho jméno zapomněla, stejně tak on na ni na chvíli zapomněl. Když se jí oba představili, mile se na ně usmála a řekla své jméno. Potom dodala, že vítězství bude jen její. Wretch se musel pousmát, když se potom ještě radostně zasmála; byla jako malé dítě, živá a hravá, ale zároveň si neuvědomovala možnost hrozby, která se zde naskytovala. Když tady člověk zemře, zemře i ve skutečnosti. Protože se Nemmy ptal na každou hloupost, která ho napadla, tohle si zapamatoval. I tak litoval, že se nezeptal na něco dříve, než od něj odešla. Přemýšlel, co jsou rozhodčí zač. Proč je musí sledovat a rozhodovat, zda přežijí či nikoliv.

Zarazil se. Chytil se pevně za hlavu, tak moc ho rozbolela, že mu připadalo, že mu brzy praskne. Victoria i Will zpozorněli a Victoria se ztrápeně zeptala, co se děje. To bych taky rád věděl, napadlo Wretch, který si nehty div nezaryl hluboko pod pokožku. Spatřil znovu ten tajemný úsměv ženy, jejíž zbytek tváře si nepamatoval. Slyšel její radostný smích, aniž by znal její pravý hlas, jen ten opakující se smích, který ho pomalu začínal mučit; kdo to byl a proč si zapamatoval jen její smích? A čemu se ta žena pořád smála? Co bylo na jejím životě tak zábavného, že se mu její úsměv vryl do paměti, aniž by si toho byl původně sám vědom? Znal ji snad předtím, než zemřel? Teda než začal umírat? Pevně stiskl zuby k sobě a nyní si div nevytrhal vlasy. Musel myslet na něco jiného, to bylo to hlavní. Alespoň to si myslel. Zarazil se. Ona bolest náhle přestala a on byl znovu schopný dýchat. Ale proč to přestalo... když si vzpomněl na Nemmu, jak s ním mluví, na její chladné oči a bezcitný výraz ve tváři? Proč ho uklidnila vzpomínka právě na ni? A proč si ze všech lidí, které tady zatím viděl a pamatoval si jejich tváře, vzpomněl právě na ni? Když se ho Will opatrně zeptal, zda je všechno v pořádku, po chvilce jen přikývl. Will mírně vzhlédl a přimhouřil oči, dívajíc se do temnoty lesa před nimi. Victoria pomohla Wretchovi zpátky na nohy. Když se Willa zeptala, co se děje, chvíli byl potichu, potom řekl, že se mu jen něco zdálo. Wretch navrhl, aby pokračovali, s čímž ostatní souhlasili, avšak Will se ještě krátkou chvíli díval přes rameno za sebe, jakoby někoho sledoval, ale nikdo tam nebyl. Wretch ani jednomu z nich neřekl, co se stalo, přestože se ho na to oba alespoň minimálně dvakrát zeptali. Nevěřili mu, že ho oblek začal najednou škrtit; proč by se tady chytal za hlavu, kdyby měl oblek příliš utažený kolem krku? I tak se Wretch snažil najít nějakou vhodnou výmluvu, které by jistě oba uvěřili. Moc se mu to však nedařilo. Měl strach, že si o něm budou myslet, že je psychicky labilní, ale upřímně, kdo by nebyl, kdybyste mu řekli o tomhle světě a tvrdili byste, že jste to zažili na vlastní duši.

Najednou se Wretch zastavil a ti dva pokračovali poklidně kupředu. Tiše přemýšlel o tom, co mu Nemma říkala. Pět úrovní. V každé z nich jsou všichni rozhodčí, ti mu zaručí, že se dostane až do té poslední. Tam to všechno skončí, že ano? Jinými slovy v každé úrovni jsou všichni rozhodčí, takže i Nemma. Mohl by jít pokaždé za ní, aby mu dala propustku, a tak by se rychle dostal pryč. Uvědomil si však, jak bláhové by to bylo, kdyby to bylo až tak jednoduché. Proč by mu pomáhala? Byla to nápověda pro všechno účastníky, je jen na nich, jak si poradí se Hrou samotnou.

Poklidně zavřel oči a pokračoval kupředu, zatímco si všiml, že Will a Victoria si na sebe už poměrně zvykli. Je vůbec dovoleno tvořit skupinky? A pokud ne, tak proč neporušit pravidlo, které jim neřekli, že? Ušklíbl se. Lidé odjakživa hledají způsob, jak porušit pravidla a užít si život. Přestože se jeho tělo oddělilo od duše a ta nyní bloudí v tomhle šíleném bludišti, nehodlal si připustit jakékoliv omezení; dokud bude moci dýchat, byť jen částečně, bude přežívat tak, jako doposud! Tohle si slíbil. Možná, že ho tento slib bude brzy stát život, nebo ho bude litovat, ale rozhodně se neohlédne zpátky, abys někdy litoval. Raději zemře, než aby vzal svá slova zpátky. Avšak byl připravený nezemřít, byl připravený jen na jediné; na výhru. Lidé byli odjakživa sobečtí a neohlíželi se za svými rozhodnutími, když už je jednou učinili. Proto jsme si jejich jména zapamatovali a pořád si je připomínáme, jako slavné osobnosti.

Proto v našich myslích jsou jen hříšní lidé, kteří brali těm slabším a hloupějším.

Někdo je tiše sledoval. Proplouval kolem nich, aniž by si ho všimli, přeskakoval z větve na větev tak nenápadně, jako když kolem Vaší hlavy jen pár centimetrů od ucha proletí lístek, jednou se obtočí dokola a pak proletí kolem Vás a Vy si ho sotva všimnete, až když už je skutečně na zemi. Ladně po špičkách skákal po tenkých větvích, které se pod jeho váhou ani nepohnuly. Jako by byl snad dokonce lehčí než samotný vzduch. Světelná koule to všechno velmi tiše sledovala, skrytá uvnitř stromu, jen lehce vystrčená skrz malou díru, aby tak dávala všem rozhodčím, především Nemmě, obraz toho, co se právě dělo. Úkol těchto prapodivných koulí byl, aby plně sloužily a plnily rozkazy Nemmy, která je řídila a přikazovala jim, aby sledovali účastníky soutěže. Co to vůbec bylo za prapodivné koule? Jak vznikly? A kdo je stvořil?

Victoria se prudce otočila a hodila kopí nahoru do větví stromů, ptáci vyletěli rychle do vzduchu, hulákali zděšením, že se je pokusila ta ženská zabít, přestože byli už ve skutečnosti dávno mrtví, jen zde pobývali, jako v posmrtném životě, osoby se však kopí ani nedotklo, jen ji to přinutilo k větší opatrnosti, přestože i tak by si ji obyčejné oko člověka nevšimlo. Osoba se nyní skrývala za hustými lístky, které si mírně přidržovala u těla, které kompletně zakrývaly, a přitom pozorovala victoriu, která zvedla kopí, jež jí spadlo na zem. Oprášila si ho od listí a znovu dala na záda. Její oblek na to zareagoval jako předtím; hned ho do sebe skoro vcucl. Křik ptáků byl slyšet na míle daleko, což jí Will připomněl. Victoria byla chvíli v klidu, pak vykulila oči a hlasitě zakřičela, začala pobíhat sem a tam, kontrolovala cestu, kterou šli a kterou se vydávali kupředu, opakujíc si pro sebe, že je nemůžou tak rychle dohonit, takže mají šanci změnit směr a mohou se tak zbavit toho místa, kde je prozradila a všechno bude v pořádku. Will si poťukal na čelo. Místo toho se zeptal Wretche, co budou dělat dál, kdy je Paní dokonalá tak dokonale prozradila. To už se Victoria do něj zase obula, že on nedělal nic, že si ani nevšiml, že je někdo sleduje. Wretch si povzdychl; proč se ho vůbec ptala na názor, když se nyní rozhodli hádat a upoutat na sebe ještě větší pozornost? Avšak sám vzhlédl nahoru ke stromu. Sledoval onu prapodivně rostoucí větev.

Větev byla těsně za polovinou své délky prudce zohnutá. Bylo tedy více než jasné, že někdo je sleduje a nechce, aby o něm věděli. Ale kdo? A proč? Chce je snad zabít, aby si tak ušetřil trápení? Mírně ho trápil čas; ubíhá tady stejně rychle, jako normálně, nebo rychleji či pomaleji? Kdy zapadne slunce? Kolik je vůbec hodin? Tak akorát, aby odhalil skrývajícího se parazita.

Aniž by si toho Victoria všimla, vyňal jí kopí z obleku, který mu ho poslušně dal, aniž by si toho byl on sám vědom, a pohlédl zase nahoru. Lístky se zatřásly. Vítr však ani nezafoukal. Měl tedy potvrzené, že na tom místě skutečně nějaká osoba je! Pohyboval se velmi tiše, aniž by sám věděl, od koho tenhle smysl pro lov získal. Pravděpodobně od otce, kterého nenáviděl, ale který zase chodil denně lovit do hor, aby měli co jíst. Vzpomínka na to, jak mu nechával zbytky a házel kosti na hlavu s tím, že mu dává příliš, ho mírně zabolela, ale donutila o to víc zbystřit smysly. Nyní našlapoval stejně tiše, jako osoba nad ním. Netušil, zda ho i ona sleduje, a ani to nechtěl zjistit. Co když je ozbrojená? Celkem ho štval fakt, že Victoria i Will měli zbraň a on žádnou nedostal. Musel si brzy nějakou sehnat, jinak ho zabijí při první možné chvíli. Nyní si musel vystačit s kopím, které držel poprvé v životě. Dřevo bylo na dotyk suché a tvrdé. Čepel se jasně leskla, jako nově ukovaná. Byla skuta z překrásně třpytivého železa. Na obdiv bude čas později, napadlo ho. Nyní kopí chytil, jakoby to byla malá šipka, a zaměřil jím nahoru na krčící se osobu za křovím. Neviděla ho snad? Proč neutíkala? Pokud by ho viděla, jistě by utíkala. Našel snad slepý bod, skrz který nevidí? Myšlenky mohl nechat na potom, nyní bylo důležité se strefit. Měl jen jeden pokud.

Victoria po chvíli očima pohlédla za sebe a ušklíbla se, sledujíc obraz za sebou. Kule ve stromu mírně vystrčila své kulaté tělíčko ven, až spadla na zem, ale hned vyletěla mohur, třepajíc s sebou ze strany na stranu. Potom se zarazila a rychle se rozletěla k Wretchovi. Zastavila se však vedle Williama, skrývajíc se za jeho tělem. Jen lehce vykoukla, aby tak rozhodčí mohli sledovat, co se hodlá udělat. Další koule poletovala vysoko ve vzduchu skrz větve a dívala se dolů na osobu, která se krčila za lístky stromu a nebyla si zřejmě podle všeho vědoma, že na ni Wretch právě míří kopím. Wretch dostal pocit, že možná někdy předtím, ve svém předešlém životě hrál šipky, protože se mu zdálo příliš lehké zaměřit cíl a ani ruka se mu tolik netřásla, přestože tahle šipka byla o dost větší, než by si kdo dokázal představit. Čepel se mu mírně hýbala ze strany na stranu, ruka se mu mírně klepala od bolesti. Pomyslel si, že zřejmě dlouhou dobu nic nedržel v ruce, rozhodně ne nic tak těžkého a dlouhého. Spíše šlo o tu délku. Nemohl ji udržet v přesné rovině. I tak se odhodlal a zkusil to. Obě koule zpozorněly, Victoria a Will ho tiše sledovali, co to dělá; sledovali jeho prapodivný postoj – mírně pokrčený v levém kolenu, zatímco pravá nohu měl skoro nataženou na bok, tělo mírně prohnuté dozadu, hlava nakloněná na stranu – a nic neříkali. Přestože ho v hloubi duše nenáviděl a nyní si nepamatoval ani na jeho tvář pořádně, nemohl v sobě zapřít svého vlastního otce. Lovit ho sice nikdy nenaučil, ale sám ho tajně sledoval, když byl malý. Ale to už je dávno minulost, to už je dávno jiný příběh. Wretch očima sledoval křoví, které se zlehounka pohnulo; obyčejné oko nesoustředěného člověka by si toho ani nevšimlo, avšak Wretch si toho všiml dokonale. Od začátku té kratinké vteřinky až po její konec. Neváhal ani chvíli a hodil kopí nahoru nad sebe, které směřovalo přímo doprostřed toho křoví. Jestli je to jeden z rozhodčích, tím lépe; alespoň se jednoho rovnou zbaví. Avšak slyšel výkřik bolesti. Tohle nečekal. Který z nich by vykřikl... skoro jako dítě? Zpoza křoví něco vypadlo. Byl to onen rusovlasý mladík. Zakymácel se dozadu a spadl na zem, držíc si své zraněné rameno. Kopí dopadlo vedle něj. Mladík vytřeštil polekané oči, hned však popadl jakýsi klacek, dávajíc ho před sebe a křičíc na ně a kolem dokola, aby se nepřibližovali. Upřímně řečeno; jak byste reagovali Vy, kdybyste v podstatě nic neudělali a schytali byste ránu do ramene? Mladík byl očividně v šoku. Jeho oči a zrychlený dech tomu nasvědčovaly, přestože se oháněl klackem kolem dokola, když se jeden z nich chtěl přiblížit. Will se tiše zeptal, zda to má s ním ukončit. To už se na něj Wretch vztekle otočil, zda je vrah nebo co. Rozhodě tady nepřišel zabíjet. Pokud tohle od něj očekávali, přepočítali se. On přece není vrah! Nemůže jen tak bez rozmyslu zabít člověka (přestože před malou chvílí jednoho málem zabil). Victoria se trochu přiblížila, to už však mladík křičel, aby se držela zpátky. Zvedla ruce, aby mu dokázala, že není nijak ozbrojená a opatrně se přibližovala. Se slovy, že si jde jen pro věc, která jí byla ukradena, se k němu opatrně přibližovala. Mladík po ní však zaútočil. Snadno se jemu chabému útoku vyhnula. Poklidně zavřela oči a nic neříkala. Nechala, aby jí klacek proletěl nad hlavou, jemně jí prohrábl vlasy, a pak stiskla mladíkovu ruku, držíc ji nahoře. Chvíli se mu dívala do očí a pak tiše zašeptala:

"Čekala jsem něco méně od mladíka, jako jsi ty. Útočit na ženu? Musíš být statečný."

Povedlo se mu vykroutit svou ruku z jejího dosti pevného stisku a sám se rozběhl pryč o pár metrů, otáčejíc se na ni. Victoria si jen zvedla kopí, ale na místo toho, aby zaútočila a bránila se, opět ho přiložila k obleku na záda, který její kopí opět přijal a skryl pod svou černou látkou. Mladík zmateně zamrkal. Dělala si z něj blázny? Rozhodně ano.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se Wretch hlasem klidným, doufajíc, že mladíka před sebou také uklidní. Bylo mu jasné, že se jednak nevzpamatoval z jeho útoku ani z té předešlé zprávy, která všechny jemu podobné proměnila na běsnící bestie a vraždící maniaky, kteří už ani nepočítají, kolik lidí zabili. Avšak on nebyl poskvrněn. Neměl na sobě ničí krev. Nikoho nezabil. Byl to jen obyčejný mladík, který si přál přežít tím způsobem, že se bude pohybovat nenápadně ve stromech. Jenže Wretch si ho všiml a přijal ho za riziko. Narušil mu tak jeho tajný plán, jak se bezpečně dostat do další úrovně, aniž by musela být prolita jeho či jiná krev, kterou by prolil vlastní rukou? Mladík mu na jeho otázku neodpověděl. To už se k němu vypravil Will, přestože mladík ustupoval, v čas ho chytila masivní ruka a přitáhla ho k Wretchovi a onen mohutný hlas mu však vlídně říkal, že je slušní odpovídat na otázky druhých, a ptal se, zda ho matka nenaučila slušnému chování.

Mladík mlčel.

Krvavě rudé vlasy mu padaly do očí a zakrývaly jeho pobledlou pleť. Když se temně modrýma očima podíval na Wretche, cítil mladý novinář menší strach a onen známý chlad na zádech.

"Proč jsi nemířil na životně důležité orgány?" zeptal se však chlapec. Wretch zmateně zamrkal. "Ten postoj... Neházel jsi takhle věcí poprvé, že ne?"

Wretch nemohl odpovědět, když to sám nevěděl.

"Jak se jmenuješ, chlapče?" zajímala se Victoria, zatímco si čistila kopí od chlapcovy krve, tiše si brblala a nadával na Wretche, že se jí sotva povedlo, aby bylo tak přenádherně zářivé, ono dokonalé ostří čepele, a on ho takhle zaprasí během vteřiny. Avšak ani jí chlapec neodpověděl. Už to vypadalo, že Will použije hrubou sílu, ale Wretch jeho ruku v čas zastavil tou svojí se slovy, aby ještě počkal. Pohlédl na chlapce, který se nyní díval do země. Uvědomil si, že to byl ten, který si Itazuru tak moc prohlížel, zatímco stál v první řadě. I tak ho děsil fakt, že Bůh byl ochotný přijmout zde i chlapce jeho věku; kolik mu mohlo asi tak být? Mohl být někde v náctiletém věku, rozhodně mu nebylo dvacet. Byl tak mladý, že Wretche až děsilo přemýšlet, kolik chlapci může být. A jen myšlenka, proč je tady, zda umíral na nemoc nebo se ho někdo pokusil zabít, jako jeho, nebo umírá přirozenou smrtí, ho jen donutila k tomu, aby se ho zeptal ještě jednou na jméno. Netušil proč, ale zdálo se mu, že chlapce, kterého před ním Will držel ve vzduchu, odněkud zná, jen si nemohl vzpomenout, odkud.

"Proč bych to měl říkat nicce, jako jsi ty?" zasyčel mladík tiše.

Wretch si povzdychl; zapomněl, že tady jeho milé chování vůči ostatním rozhodně stačit nebude, aby je v čas zastavil před utnutím jeho vlastní hlavy, takže musel zvolit svůj méně oblíbený přístup k věci. Chytil mladíka za krvavé vlasy a zdvihnul mu afinu, která mu zakrývala oči. Svou otázku zopakoval, tentokrát důkladně. Zatímco se chlapci díval do očí, opatrně zkoumal jeho oblek; nikde žádnou zbraň neviděl, ani kapesní nožík. Mladíkovy oči však vypadaly skutečně mrtvě; copak si doopravdy tak moc přál zemřít? Spáchal snad sebevraždu, ale Bůh mu jeho přání překazil a nechal ho bojovat o svůj život, aby si uvědomil, proč tady ještě je?

Victoria už chtěl chlapce udeřit, ale Wretch stihl její ruku v čas zastavit, zatímco pustil konečky vlasů chlapce, které poklidně spadly na bledou pokožku zpátky, aby zakryly provinilé oči, které nyní zíraly do země. Wretch jí ihned vyčetl, že by se měla ovládat, pokud jde o vyjednávání. Tu ho však mladík zarazil, stejně tak všechny okolo, dokonce i koule zpozorněly poté, co slyšely jeho slova. Wretch, Victoria i Will na něj tiše zírali. Pak se Will zamračil.

Proč mě prostě nemůžete zabít?

Jak hanebná slova. Aniž by poslouchal Wretchova slova a Victoriinu prosbu, Will praštil s mladíkem o zem. V očích mu žhnul plameny a temnota s nimi bojovala poněkud obstojně. Wretch měl nyní strach, že mladíka skutečně zabije, že nezvládne svůj hněv. Avšak Victoria se o Williama postarala kupodivu sama. Namísto toho, aby na něj zaútočila, postavila se před chlapce, neozbrojená. Wretch už si myslel, že ji přehlédne a v záchvatu vzteku zabije, ale Will se prudce zastavil, zírajíc na dívku před sebou. Victoria ho uklidnila jakýmisi tichými slovy. Uklidni se. Wretch jen tiše sledoval Willa, jak se pomalu uklidňuje, jeho ruce pomalu klesají zpátky k bokům, bezvládně, jakoby to byla nějaká loutka, nikoliv žijící a bojující duše, a nyní Will tiše sledoval Victoriu před sebou, která se na něj mile usmála. Jako matka hladí své dítě, které ji poslechlo, tak i ona pohladila Willa po tváři. Poté se otočila na mladíka s opravdu nenávistným pohledem. Wretch raději mladíkovi pomohl rychle na nohy, aby ho nezačala vyslýchat ona. Opřel ho opatrně o strom, zatímco ho sledoval nehezký pohled oné krásné ženy.

"Něco zlomeného?" zeptal se nyní starostlivě, zatímco si prohlížel chlapcovu krvácející ránu na čele. Mladík nic neřekl a díval se snad skrz něj. Opět se ho zeptal tou otázkou, která předtím rozčílila Willa. Wretch si povzdychl.

"Vždyť je to přece tak jednoduché," zašeptal slabě mladík. To už ho Wretch donutil, aby se na něj podíval.

"Hele," začal přátelským tónem, který se snažil udržet až do konce tohoto rozhovoru, "tam venku, za těmito zdmi, na tebe jistě čekají rodiče a lidi, kteří tě milují. Nevzdávej se už jen kvůli nim. Už jen kvůli té myšlence, že čekají, až se na něj znovu podíváš, až se k nim zase vrátíš, bojuj."

Mladík na něj nyní tiše zíral. Pohlédl dolů a po chvíli ticha se najednou však pousmál. Tiše se zasmál, spíše se smál v sobě. Wretch si všiml drobné slzy, která mu unikla z levého víčka, ale neupozornil ho na to, ani nic neřekl. Jen se lehce pousmál a oddychl si, že se mu povedlo pomoci někomu, který se už skutečně chystal jen na čistou smrt. Když se na něj mladík podíval, jeho oči už nebyly mrtvé, chladné jako předtím, ale byl v nich náznak naděje a chtíči po životě. Oba jen tiše přikývli a nebylo potřeba dalších slov. Mladík vstal a pohlédl na Victoriu a Willa. Potom se podíval na Wretche a konečně mu odpověděl na jeho otázku.

"Jmenuji se Richard," řekl nyní klidnějším hlasem.


Ten den si pamatuji, že pršelo. Mladík kolem mě proběhl s vlasy tak rudými, že krev ve srovnání s nimi byla pouhá skvrnka na bezvýznamné zemi. Pamatuji si, že čepice modrobílé barvy mu zakrývala ony překrásné vlasy, které upoutaly mou pozornost, a přestože jsem již znala jeho osud, nic jsem mu neřekla, ani jsem ho neoslovila, natož mu nepodala pomocnou ruku a dala mu tak radu do života. Chtěla jsem se mu omluvit a říct mu, že mě to mrzí, že právě kvůli mně za chvíli zemře, ale než jsem se stačila pořádně rozmyslet, utekl svému osudu napřed. Aniž by věděl, že naposledy zamává své matce v dáli, utíkal nyní kupředu. Chlapec s tak čistým srdcem, a přesto ho čeká tak nehezký osud. Bůh je skutečně zlý.

Nebavilo ho čekat, a tak si sám zvolil své figurky předčasně, určil jejich smrt a sám se pak tvářil, že to byla jen shoda náhod.

Nenávidím Boha za to, že tak mladým lidským životům střihá jejich nitky a pak s nimi manipuluje, jak on uzná za vhodné, jako bychom my všichni byli jen jakýmisi pomyslnými loutkami v jeho hře, zatímco se on nudí a nechává nás chodit po světě, hledajíc něco, čemu se říká láska, a přitom on sám rozhodne, kdy naše nitky zpřetrhat a tím se nás zbavit. Je to celkem zábavné, když se nad tím zamyslíte, vždyť se přeci jenom baví, jako se baví malé děti.

Je to On, kdo vede naše kroky a směje se spolu s námi, když je to potřeba. Do jisté míry nás sleduje až přehnaně hodně. Protiví se mi představa, že by nás sledoval i v našich nejcitlivějších chvílích, kdy své životy žijeme naplno; v tu chvíli má právě největší strach; když se budeme příliš bavit, naše nitky se mohou zpřetrhat a my se můžeme osvobodit. A to on nechce. Miluje své loutky natolik, že se k nám on sám připoutá a donutí nás se k němu obracet v následujících chvílích, které pro nás budou utrpení. Takže ano, pokud se mě ptáte, nenávidím Boha a přitom ho obdivuji za to, že dokáže tak snadno ovládat všechny lidské životy, aniž by si byl někdo vědom, že ho kdy spatřil.

Pokud existuje Bůh, na čí straně je? Na naší?

Neřekla bych.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře