Ráj smrti - Kapitola první (2. část)

31. červenec 2015 | 08.18 |

Muž najednou vstal a rozepnul si košili. Zhluboka oddychoval, potil se ještě víc a viděl rozmazaně. Jako by se teplota měnila podle nálady oné ženy. Rozhlédl se kolem sebe. Zaklopýtal a spadl na zem, ale zachytil se rukama, zatímco kašlal a nemohl se nadechnout. Chytil se za nyní obnaženou hruď, tisknouc v ruce stříbrný křížek, který pro něj byl příliš vzácný na to, aby ho někomu kdy ukázal nebo dal; křížek, který mu věnoval jeho vlastní dědeček, kterého ze srdce miloval a ctil víc, než svého otce. Tiše ve své mysli prosil. Nechtěl se s ním setkat tak brzy. Ano, chyběl mu, ale nemohl ho přivítat až tak moc brzy, vždyť by ho ještě jeho děd huboval, že proč ho navštěvuje v tuhle dobu, když má tolik práce se sklízením zelí? Klečel před koulí, která se pomalu zase vznesla do vzduchu a sledovala ho.

Bylo ticho. Syčivý, chladný hlas ženy se znovu ozval. Pořád se ho ptala na tu samou otázku, čekajíc netrpělivě na odpověď na tak jednoduchou otázku. Vždyť to bylo přece tak prosté! Jen s ním ztrácela čas. Neskutečné dusno a horko se rázem změnilo na neuvěřitelně krutou a chladnou zimu. Hned si muž třel ruce o sebe, držel si košili těsně na těle a klepal se. Nebe nad ním znovu naprasklo a zpoza něj vycházela jasná záře. Koule se ho znovu zeptala tím stejným tónem hlasu, jako před malou chvílí. Natáhl se k ní rukou, sotva popadajíc dech, prosíc ji o pomoc. Koule se posunula stranou. Jeho ruka klesla k zemi. Slabýma očima se podíval na své tělo. Jak si myslel; pořád má na sobě to, v čem také zemřel, v čem si naposledy vyšel se svou láskou. Bílá košile se středně dlouhými rukávy, tmavě hnědé kalhoty a lesknoucí se kožené boty tmavé barvy, s černými šňůrkami, které si nikdy sám nedokázal uvázat pořádně, vždycky to dělala jeho žena, která jen poznamenala, že v tomhle případě je pořád dítě. S rozmazaným viděním se podíval kolem sebe. Zvedl ruku nad hlavu a snažil se napočítat pět prstů, ale viděl jich rozhodně víc, jak se s ním svět začal najednou točit. Zářivá koule mlčela a poletovala kolem. Sledovala toho člověka, který pomalu ztrácel vědomí, jeho mozek se rozkládal, aniž by měl vůbec možnost začít přemýšlet a bojovat o svůj vlastní, tak krátký život. Přitom to byla tak jednoduchá otázka s tak primitivní odpovědí. Pořád dokola a dokola ozýval se hlas ženy, opakujíc jednu a tu samou otázku, chtějíc znát jeho odpověď, zatímco tím mučila muže před sebou. Skrz tu malou kuličku mu skoro ovládala mozek. Mučila ho jen tou svou věčně opakující otázkou, na kterou doposud neznala odpověď. Muž začal velmi rychle něco říkat, však jen pusou rychle hýbal. Pak chtěl zřejmě vykřiknout, ale jen otevřel ústa na prázdno.

Vzhlédl k poletující kouli před ním. Natáhl k ní ruku. Koule se prudce posunula dozadu. Jistě by ji pevně stiskl v ruce, kdyby tak neučinila. Nyní však nespadl a ohnal se druhou rukou, tentokrát už ji skoro měl, ale zase uhnula stranou. Koule se prudce rozletěla pryč, zatímco se za ní muž rozběhl, plný vzteky, že si ho někdo takhle dobírá. Pokud je tohle nějaká hra, tak ji bude hrát i on sám! Nebude jen pouhou zábavní loutkou pro někoho, koho tohle baví. On sám se stane lovcem, aby na tomhle místě přežil! Skočil po kouli, ale sám spadl na zem a padal dolů, odrážejíc se od země několikrát po sobě, vrážejíc si jednotlivé, špičaté kamínky do těla, otevírajíc pusu ve výkřik, který nepřicházel. Koule si snad sama povzdychla. Tiše poznamenala, že lidi jsou chudáčci. Když se muž konečně zastavil na břiše, zhluboka oddychoval a sípal, zatímco mu kolem pusy tancoval bílý kouř jeho vlastního dechu. Klepal se. Byla mu zima. Vzhlédl k místu, odkud spadl. Opět se nebe zatřáslo, naprasklo a jednotlivé kusy z oblohy se rozletěly proti němu, proletěly skrz něj a rozpadly se na drobné kousíčky. Zadýchaně se díval na ono zvláštní nebe. Koule se před ním znovu zjevila. Vycenil na ni vztekle zuby. Jako moc si ji nyní přál uchopit a stisknout tak silně, až by praskla? Rozhořčeně zavřel oči, nadávajíc uvnitř sebe, jak je neschopný. Koule se ho znovu zeptala klidným, ženským hlasem. Ta otázka mu už lezla krkem. Otevřel ústa, aby odpověděl. Snažil se promluvit ze všech sil. Vypadal, jakoby ženě křičel odpověď do tváře, plakal přitom, jak moc ho bolela ústa, když je měl otevřená a nemohl vydat ani hlásku. Přemýšlel, jak dlouho ho chce Bůh takto mučit? Pokud by zemřel, tak by se přece už neprobudil. Potom se zarazil. Ztuhl. Zbledl. Je tohle snad Peklo? Je to Peklo, nebo Nebe? Je tohle nějaká poslední zkouška dřív, než ho Bůh s Ďáblem rozsoudí, komu z nich připadne jeho bezcitná duše? Chytil se za hlavu. Tak moc si přál najednou nezemřít, až ho i srdce rozbolelo. Kdyby tlouklo, jistě by se nyní zastavilo, jak moc si ho svíral.

Najednou teplota klesla na úplné minimum. Muž klesl na zem. Snažil se dýchat. Podíval se na hladinu vedle sebe. Zarazil se. Průzračně čistá hladina pořád poklidně vytvářela drobné vlnky, které se zlehounka dotýkaly břehu před ním. Přestože byla taková zima, voda nezamrzala? Koule se objevila nedaleko od něj. Tiše poletovala kolem dokola a sledovala ho. Muž rychle strčil hlavu pod hladinu a hltavě pil. Voda byla příjemně studená. Musí se probrat. Tohle je jen sen!! To si myslel, když hltavě pil. Představoval si, že až vyndá hlavu zpod té vody, probudí se vedle své ženy, která mu bude vyčítat, že zase mluvil ze spaní. Přesně tak; tohle je jen jeden dlouhý zlý sen. Vystrčil hlavu zpod hladiny a zhluboka se nadechl. Otevřel oči. Polekaně zjistil, že to není sen, uvědomil si, že se nic na tomhle mstě nezměnilo; tohle je realita. Realita, ve které je nyní uvězněn. Koule se k němu přiblížila. Když mu postupně kapky stékaly po tvářích a smývaly mu tak krev, pomalu se otočil na kouli vedle sebe, která se jemně rozzářila. Otupěle ji sledoval, jak poletuje zlehounka, a tak ladně, z místa na místo, jakoby si s ní spíše hrál vítr samotný. Slyšel mírné ušklíbnutí ženy, která k němu doposud pořád mluvila. Lehký nádech. A pak svou otázku zopakovala; přeješ si žít? Otázka, kterou mu nikdo nikdy nepoložil. Otázka, na kterou neznal doposud odpověď, kterou by mohl vyřknout, aniž by jí potom litoval. Otázka, kterou mi nikdo nikdy nezopakoval tolikrát, jako právě nyní a dnes. Vycenil zuby. Ve vlastní mysli zuřil a nadával. Proč se ho na to pořád ptala? Ona trpělivost neztrácela a poklidně čekala, až jí onen muž konečně odpoví. Přiblížila se. Poté se vzdálila. Riskovat, že by po ní mohl znovu hmatat a nějak ji poškodit, rozhodně nechtěla. Už, už se blížila k muži, aby znovu promluvila, ale zarazila se. Prohlížela si tu věc, kterou muž pevně svíral v rukách; ten malý balíček ji skutečně zaujal. Zeptala se ho, kde to sebral, aniž by věděla, co je uvnitř. Muž se na ni prudce otočil. V jeho očích byl mírný vztek. Proč by se měl zpovídat nějaké pitomé kouli? Asi tak nějak by jí na otázku odpověděl, kdyby mohl, jeho pohled však mluvil za vše. Byl slyšet povzdech. Najednou nastalo ticho. Koule se pak zeptala znovu, však naléhavěji; přeješ si žít? Přeješ se vrátit se zpátky ke svým milovaným? To muže zarazilo. Konečně se nezeptala tak pohrdavě, tak chladně, jako se ptala předtím v podstatě pořád. Pevně stiskl balíček v třesoucí se ruce. Byl pro ni ten balíček nějak důležitý, že ji donutil změnit tón hlasu, kterým se ho doposud ptala? A pokud ano, proč? Koule se skoro nehýbala. Pomalu přestávala zářit. Nijak sen hýbal. Urazil ji snad? A pokud ano... co se mu za to stane? Koule se najednou zvětšila, rozzářila se ještě jasněji, než předtím a nyní hlas ženy zněl arogantněji a povýšeněji, než kdy předtím; doslova na něj křičela tu potupnou otázku, na kterou jí ten ubohý člověk nebyl pořád schopný odpovědět. Ztratila nervy. Copak je to tak těžké; stačí říct ano nebo ne! Země se zatřásla a nebe za koulí zase naprasklo. Kdyby mohl, křičel by z plných plic, ale nemohl. Hlas tak mohutný, že by snad mohl patřit i muži, duněl přes celou místnost, která se pod tou silou hlasu rozpadala a třepala. Muž vztekle zavrčel. Kdyby mohl mluvit, dávno by jí odpověděl. Tak ať mu vrátí hlas a s radostí jí odpověď zakřičí. Nadával uvnitř sebe. Koule jasně zářila a oslepovala ho. Nakonec zavřel oči, sepjal ruce a tiše se modlil, zatímco hlas ženy na něj křičel tu samou otázku v ozvěnách pořád dokola a dokola; ten hlas to začínal mučit. Ženě docházela trpělivost. Slyšel, jak vrčí, zatímco se její hlas ozývá pořád dokola a dokola a opakuje tu její přihlouplou otázku. Proč by se měla snažit zachránit tak mizerný život, který jí nemůže dát ani jasnou odpověď. Byl si vůbec vědom toho, že je částečně mrtvý, hlupák lidský?! Její povinností nebylo vyžadovat odpověď. Pokud neodpoví, bude moci odejít a nebude si muset ničit hlasivky a rozčilovat se. Jak potupná to práce; ptát se lidí, zda chtějí ještě žít, když jsou takhle mladí. A oni ji ještě provokují! Avšak tohle bylo poprvé, co ztratila nervy. Konečně se uklidnila, koule se zmenšila na úplně malinkatou, která dopadla na zem, a v podobě kuličky se dokutálela k muži, který ji tiše sledoval. Byl celý bledý a zpocený. Ten hlas předtím; opravdu zuřila. A přitom... její hlas zněl naprosto lhostejně a chladně. Proč se ho na to ptala, když už je přece dávno mrtvý. Nebo není? Pohlédl na kuličku u svých nohou a opatrně se pro ni natáhl. Koule se najednou rozzářila. Tichý, pisklavý hlas ženy mu přikázal, aby se jí nedotýkal. Zastavil svou ruku těsně před ní. Musel se tomu pousmát. Jak šílený sen se mu to proboha mohl zdát? Zápach kolem něj mu dělal mdlo a nutil ho začít znovu vyvrhovat to, co už v něm dávno nebylo. Avšak nyní ten zápach byl o to dráždivější, aniž by tušil, proč. Pohlédl na malou kouli, která se pomalu zvětšila zpátky do své původní podoby a vzletěla k němu. Hlas ženy zněl opět klidně, spíše chladně než klidně, když se ho zeptala, zda se už uklidnil. Muž zhluboka oddychoval a díval se do země. Pozoroval malé kostičky, které snad patřily malému dítěti. Copak se skutečně pomátl?! Určitě je jen v posteli a zdá se mu to, protože nedávno vedl rozhovor s jedním doktorem, který byl známý pro svou malou zálibu; sbírání lidských ostatků, jak dětských, tak dospělých, především kosti a orgány ho zajímaly nejvíce. Nic rozumného ho v tuhle chvíli nenapadalo, jako vysvětlení. Na všechno, co vidí kolem sebe a co se právě nyní děje, lze najít rozumné vysvětlení. Nemusel se praštit do hlavy kvůli tomu nízkému stropu, mohl mít ještě zranění z pádu, když byl se svou přítelkyní. V té ulici. Najednou se zarazil. Měl vůbec nějakou přítelkyni? A pokud ano... jak se jmenovala? Před chvílí křičel její jméno kolem sebe jako spásu a nyní bloumá nad tak jednoduchou otázkou. Potom se zarazil. Prohlédl si své oblečení. Proč má na sobě zrovna košili? Pracoval snad v nějaké agentuře? Chystal se na svatbu? Potom se mu mysl zatemnila úplně. Padl na kolena a jeho těžké tělo spadlo na zem. Zářivá koule mlčela. Tiše ho sledovala. Povzdychla si zklamáním. Kdo vůbec je? Koule si tiše pro sebe poznamenala, že lidi zůstanou vždycky stejní, mohou se změnit, ale nikdy nepopřou to, čím doopravdy jsou; pouhé schránky pro beznadějné duše. Nikdy nebyla tak zklamaná odpovědí člověka. Nikdy si nepřála více, aby daná osoba okamžitě zmizela, aby si žila svůj mrzký život a poté ho sama dobrovolně ukončila. Koule se snesla k muži, který ležel na zemi a nehýbal se. Byl snad už konec? Nebyl. To by bylo příliš jednoduché. Když mu zazářila do tváře, mírně pootevřel oči. Sledoval tu malou kouli, která kolem něj poletovala, jako nějaký sup nad svou kořistí; jakoby ho hlídala a zároveň se ho snažila zbavit. Zase viděl svůj dech, přestože tam bylo horko k udušení. Pomalu k ní natáhl ruku, kterou měl poraněnou od předešlého prudkého pádu na ostré kamínky pod ním. Do tváře se mu zapíchlo také pár drobných, ale i velkých ostrých kamenů. Muž to však ignoroval. Nyní sledoval ono pověstné světlo na konci tunelu. Byl skutečně mrtvý?

Přeješ si žít? Hlas se ozýval v několika ozvěnách. Muž tu kouli tiše sledoval. Zvedl k ní klepající se slabou ruku. Chtěl se jí dotknout. Pak mu však ruka klesla k zemi a on zavřel oči.

Žena si povzdychla. Zvedla bledou vyhublou ruku, na které byly drobné jizvičky, jakoby snad od jehly, a stiskla nějaké tlačítko na průhledné obrazovce. Usmála se a mírně přimhouřila oči.

Najednou se nebe nad mužem rozzářilo a roztříštilo se na miliony malých kousíčků. Jednotlivé kousíčky proletěly skrz mužovo tělo a pak se roztříštily o zem ještě dříve, než se stihla vytvořit nová obloha, která opět napraskla a s mohutným řevem, snad lva samotného, se roztříštila a zmizela. Nyní zde bylo jen ono jasné světlo. Muž ležel pořád na zemi, která se však také změnila na bílou existenci. Nehýbal se. Oči měl zavřené. Avšak jeho zranění se pomalu samo od sebe zacelovalo. Bylo mu jasné, že nedostane šanci, aby se probudil. Kdo by byl tak hloupý a nechal ho probudit, až on uzná za vhodné? A přesto pořád slyšel hlas své milované, jak na něj křičí, aby nezavíral oči, aby se na ni naposledy podíval. Nyní tady ležel, s rukama vedle sebe, na kterých se mu zjevila stříbrná pouta, ve kterých se jemně prolétala jakási bílá šňůrka. Ta dodávala poutům jakousi eleganci a lehkost.

Mírně se zavrtěl a pomalu otevřel oči, aby je ihned zavřel. Bílá barva byla pro jeho podrážděné oči, zvyklé na temnotu předtím, jako studená voda při probuzení. Když si zornice zvykly na tu větší dávku světla, než předtím, pomalu se pokusil zvednout se ze země. Rozhlédl se kolem sebe a pomalu zamrkal. Z pusy mu vycházel bílý dech, zatímco teplota však byla optimální. Díval se velmi pomalu kolem dokola, jen lehce hýbal hlavou, jakoby se probudil z dlouhého spánku a viděl všechno poprvé. Kde to byl? Všude byla jen bílá barva ani svůj stín pod sebou neviděl. Přemýšlel, co se stalo. Kam zmizela ta pitomá koule? Chytil se za hlavu. Už na ní neměl ránu. Pak se zarazil. Měl na ni vůbec nějakou ránu? Pouta se mu rozpadla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře