Ráj smrti - Kapitola druhá (7. část)

20. září 2015 | 07.02 |

Po menším nedorozumění s Richardem se nakonec skupinka, nyní čítající čtyř lidí, rozhodla, že se vydá kupředu, na což jim Richard jen řekl, že nedaleko odsud viděl hráz, kde by mohla být pitná voda. Victoria jen nahlas zavzpomínala, že kolem ní také včera utíkala. Wretch na to nic neřekl, spíše přemýšlel, jestli je vůbec možné, aby bylo pohromadě tolik lidí najednou. Co když se Bůh rozhodne je jen tak z rozmaru rozdělit, aby se mohl pobavit více, nebo co když je poštve proti sobě, aby viděl krvavou řežbu mezi předešlými spojenci? Měl strach z něčeho, co bylo tak bizardní, až k pláči, že si své myšlenky raději nechával pro sebe. Jenže jak se říká; lepší být připravený na všechno. Tady ovšem nevěděl, co to všechno znamená.

Najednou se před nimi objevila světelná koule, hned k ní přiletěly další tři. Rozestavěly se tak, aby jim bránily v průchodu. Všichni čtyři se zastavili a sledovali je. Will už je chtěl chytit, ale Wretch ho zastavil se slovy, že se mu na tom něco nezdá.

Rozhodčí, skryti ve stínech a temnotě místnosti, se jen nekale ušklíbli; všichni, až na Nemmu, ta měla pohled ještě chladnější, než před malou chvílí. Světelné koule přiletěly před všechny, ještě přeživší, soutěžící a bránily jim v průchodu. Chtěly s nimi snad bojovat? Nemma mírně vzhlédla, zatímco její šaty byly nyní světle zelené, okolo pasu měla bílou mašli, překrásně krémově bílou. Suknici měla sotva nad kolena. Na hlavě měla čepeček zelené a bílé barvy. Vypadala jako panenka; překrásně. Avšak koho zajímá zevnějšek, když její pohled a tvář byly naprosto bezcitné? Jemně se dotkl obrazovky před sebou, kde mohla vidět mnoho zmatených mužů, rozdělených po celém lese, však byli do jisté míry nedaleko od sebe. Jemně odstrčila tuto obrazovku pryč a pohlédla na mnoho dalších tváří jí neznámých. Pokrčila kolena a přitáhla si je k sobě. Někdo vstal. Cosi zacinkalo.

Silkon k ní poklidně přišel a postavil se vedle ní.

Drze se jí zeptal, na co tam rozestavěly ty pošuky, když jim už všechno řekla. Nemma na něj nereagovala a poklidně se natáhla pro hrníček s čajem. Jemně v něm smočila rty, trochu si usrkla a opět hrníček opatrně položila zpátky, aniž by mu dala odpověď. Potom její hlas zazněl se slovy:

"Nudím se."

Silkon měl opravdu velmi blízko k tomu, by ji udeřil, avšak zarazila ho její ruka, která přejela po obrazovce. Ta se posunula stranou a k ní přiletěla další. Prohlížela si jednotlivé tváře lidí.

"Pořád si myslíš, že je dokážeš změnit?" zajímal se bez jediného smyslu v hlase. Nemma neodpověděla. "Už p staletí snad čekáš na někoho, kdo ti porozumí, zatímco ty budeš schopna nalézt v těch hlupácích nějaké city? Sama jsi to přece řekla už tolikrát."

"V tomhle světě nenajdete lásku," promluvila Nemma konečně a pohublé prsty jemně přejely po obrazovce, která odletěla někam do kouta místnosti, ale nerozbila se, zatímco k ní přiletěla jiná obrazovka, tentokrát s Wretchem. Na to Silkon zpozorněl a očima pohlédl na Nemmu. Nic nedělala a upřeně sledovala ty čtyři lidi před sebou. Beze strachu, bez zaváhání, sledovali koule před sebou a čekali, co se stane. Osloví je někdo znovu? Nemma se nehýbala. Její oči se zdály být nezaujaté, však když ji Silkon sledoval důkladněji, povšiml si, že je v nich trošičku zájmu. To ho mírně zarazilo, ale poděsilo mnohem více. Cítil chladný pot na krku. Tiše polkl nasucho. Když má Nemma takový pohled, neznamená to nic dobrého.

Oslovil ji jako hlupačku, s tímto slovem se s ní rozloučil a rychle od ní odešel, doufajíc, že se jejím šílenstvím doposud nenakazil.

Nemma se jemně dotkla obrazovky před sebou. Kdyby mohla, stiskla by ji v pěst a zničila, ale jen pomyslně sevřela tvář Victoriy. Její chladné fialové oči se přesměrovaly na Richarda. Potom popluly na konec obrazovky, aby spatřily Williama. Nakonec, velmi pomalu, se znovu vrátily doprostřed, aby se mohla nyní dívat přímo do očí Wretchovi Elendigovi, který ji, podle všeho, zajímal nejvíce z těch lidí, přestože její zájem byl pořád na bodě mrazu.

Itazura poznamenala, že jim předá zbraně osobně.

Luskla prsty. Ten zvuk se rozezněl po celé místnosti a jen Wrimm se za ním ohlédl. Koule se o něco zvětšily a polekaly lidi kolem sebe. Ti, kteří doposud nevlastnili zbraně, měli pochopitelně strach, takže se rychle vzdáli na pár metrů daleko za stromy, nebo byli pochopitelně lidsky zvědaví, takže se příliš přiblížili. Koule se zvětšily na tolik, aby z nich zbraně všeho druhu mohly vyletět a dopadnout před své majitele, nebo je rovnou zabít. Wretch v čas zareagoval a všem skoro doslova přikázal, aby se vzdálili.

Z těch čtyř koulí vyletěly dvě pistole, s různými ornamenty po hlavni, a jakýsi dlouhý meč, s ruinami po celé své čepeli, zatímco rukojeť byla zdobená bílou kůží, jejíž konec vlál ve větru s malou kuličkou na konci. Obě zbraně se krásně zaleskly a dopadly na zem. Pistole jako na povel vystřelily přímo po Richardovi, který se v čas stihl skrýt za strom, jinak by měl skrz čelo malou dírku hned nadvakrát. Polkl a pevně sevřel kůru mezi prsty. Wretch se opatrně po chvíli podíval zpoza stromu na meč, který jasně zazářil, když na něj dopadl paprsek slunce. Jakoby ho skoro volal k sobě a prosil ho, aby si ho právě on vzal. Richard opatrně vylezl a přiblížil se ke dvěma pistolím, které dopadly poblíž něj. Victoria, připravená útočit, držela své kopí, koukajíc se kolem sebe. Will tiše přešel k Wretchovi.

"Měl bys to přijmout, Šedý, je to dar, dar od Boha, říká ti, abys žil," řekl skoro znaleckým hlasem, však Wretche se mu přesvědčit povedlo. Přestože tiše nadával na Boha a proklínal ho za to, že ho uvrhl do tohoto světa a nutil v něm strávit dlouhou noc, opatrně sevřel rukojeť mezi prsty, zjistil, že je jemná na dotek, kůže byla hebká, jako z nějakého koně, a opatrně muž vyňal ze země. Prohlédl si lesknoucí se tenkou čepel.

"Dar od Boha, říkáš?" zopakoval si pro sebe, prohlížejíc si zaujatě svou novou zbraň. Pokud si Bůh myslí, že bude bojovat, plete se. Není lovec, jako jeho otec. Sotva se strefí do nějakého nepotřebného svalu, zatímco bude umírat rukou jiného. Vždyť i Richarda sotva škrábnul. Toho ovšem neviděl. Kdyby ho viděl, mířil by lépe? Když si uvědomil, nad čím přemýšlí, rychle zakroutil hlavou do stran. Co to do něj najednou vjelo? Opatrně přiložil čepel k zádům. Stejně, jako reagoval oblek Victoriy, reagoval i jeho; hned se doslova natáhl pro meč a bezpečně ho umístil na jeho zádech tak, že ho ani necítil. Byl příliš lehký na to, aby bral lidem životy. Victoria si ho líbezně prohlížela a pobaveně činila poznámky, že mu ho v noci sebe a bude se s ním mazlit. Skutečně ho děsila jen ta představa, co tím skutečně myslela. Ale raději se ji na to nezeptal.

Polonius se hrdým hlasem Itazury zeptal, zda je dobrý nápad, dávat jim tak překrásné zbraně, na což se Itazura tiše zasmála, zakrývajíc si ústa. Neodpověděla mu. Ani po ní odpověď nežádal. Beze slova, zahalen do kožešiny přes své svalnaté tělo, odešel. Vešel do vedlejší místnosti, kde stál Sabaki a čistil sklenici. Vzhlédl k němu. Ani jeden z nich se nejdříve nepozdravili, potom však Sabaki Polonia mile přivítal ve svém baru a zdvořile se ho optal, co si dá, zda jako vždycky, nebo má jiné přání. Polonius jen nevrle zavrčel, aby moc nezasahoval do hry a neovlivňoval rozhodnutí přihlouplých lidských duší. Sabaki se však jen usmál tím blaženým úsměvem, oči ponechal zavřené. Podal Poloniovi čistou vodu a jemně mu do ní kápl šťávu z chilli papričky. Než mu skleničku podal, ozdobil ji citronem. Voda nabrala jakýsi tyrkysový nádech. Polonius ani nepoděkoval, nápoj vypil a citron mu zmizel na jazyku, tam si s ním trochu pohrál a pak ho s kůrou bez problémů spolkl. Sabaki jen podotkl, že se svého zlozvyku doposud nezbavil ani jako rozhodčí, na což Polonius vztekle položil sklenici na pult a syčivým hlasem mu tiše řekl, aby byl zticha. Sabaki se jen mile usmíval.

Však Sabaki najednou nadhodil prapodivnou otázku; kdo si myslí, že k němu přijde jako první. Polonius se jen pobaveně ušklíbl.

"Pochopitelně ten, co vlastní náš majetek. Hned mu ho seberu," řekl Polonius klidným hlasem, zatímco mu oči jasně zářily po chtíči; chtěl zabíjet, chtěl se koupat v lidské krvi. A Sabaki ho nemohl déle zdržovat. Bylo mu jasné, že se jen stěží ovládá, aby ho na místě nezabil, aby neměl ono ukonejšení v podobě krve. Sabaki se jen usmál více a popřál mu hezkou hru. Polonius poznamenal, že on ji bude mít hezkou a z úst vyplivl zrníčko z citrónu. Vyčetl Sabakimu, aby si na to dal příště pozor, a poklidně odešel.

Světla zhasla. Dvě rudé oči jasně zazářily do temnoty, zatímco se Sabaki klidným hlasem zeptal:

"Skutečně?"

Wretch se zarazil. Z jedné, největší, koule vyletěla ještě jakási mapa, která mírně zářila. Dopadla zlehounka na zem. Opatrně ji zvedl. Když ji rozevřel, spatřil bílý vlas, který ihned vyletěl do vzduchu. Chvíli se za ním díval a pak pohlédl na mapu, která obsahovala podrobný popis dané úrovně, ve které se nacházeli. Také malý papírek se zprávou; snad ti to bude k něčemu dobré. Musel se mírně pousmát. Možná má pro něj Nemma slabost. Podíval se na kouli, ale div nezakřičel, když ho povalila na zem a otírala se o něj, jako zběsilá.

Nemma se nenápadně rozhlédla, aby se ujistila, že ji předtím nikdo neviděl.

Will k němu přišel a hned si mapu prohlédl. Victoria a Richard se k nim přidali až posléze. To už Wretch položil mapu na zem, aby ji všichni ostatní viděli dostatečně dobře. Už tiše ve svých myšlenkách přemýšlel, v jaké části se pravděpodobně nacházejí a kde všude jsou ještě nějaké účastníci, kterým by se měli vyhnout, a především hledal tu nejhlavnější věc ze všech – kde hledat rozhodčí? Pohlédl na kouli, která jasně zazářila a zbylé tři se od ní odpojily, letíc na jiné strany. Wretch pohlédl na mapu. Victoria špičkou svého kopí, které mu těsně proletělo kolem ucha, což jí pochopitelně vyčetl s námitkou, že ho polekala k smrti, ukázala na řeku a znovu jim řekla, že kolem ní prošla, že je to možná pitná voda. Richard ukázal na nějaký les před řekou a s jistotou v hlase určil jejich přibližnou polohu. Will poznamenal, že se mu nelíbí, že celá tato úroveň je tvořena převážně lesem. To už ho však Victoria vyvedla z míry a ukázala mu nějaká šedá místa. Richard se domníval, že je to jeskyně nebo hory. Wretch ho opravil, že to budou jen jeskyně. Will rukou slabě přejel po malém kolečku uprostřed lesa. Když si všiml, že ho Wretch sleduje, dal ruku ihned pryč a narovnal se, jakože nic nedělal. Wretch potom vrátil svůj pohled zpět na mapu. Nakonec ji složil a bezpečně uschoval u sebe se slovy, že by měly zkusit dojít k řece, na což se jim Victoria hrdě nabídla, jako průvodkyně. Will ji hned zchladil poznámkou, že nezná ani světové strany. Už to vypadalo, že jich bude o jednoho méně, ale tomu Wretch zabránil slovy, že pokud si nepospíší, nechají je tam. A oba si byl vědomi, že i kdyby se zabili navzájem, ničeho by tak nedosáhli. Se slovy, že si to nechají na potom, se vydali za Wretchem a Richardem. Wretch se Richarda opatrně zeptal, zda si něco pamatuje; něco na svůj předešlý život. Mladík se na něj podíval mírně ustrašenýma očima, ale řekl, že neví, co tím myslí. Wretch mu omluvil za nepříjemnou otázku.

Victoria je skutečně vedla lesem, jakoby se zde narodila. Stačilo jen začít popisovat jednotlivé zkroucené kmeny stromů a jednotlivé druhy jedovatých bylin kolem nich a mohli bychom její rodné místo přeměnit na Ráj smrti. Nicméně bylo vidět, že si to Victoria užívala, zatímco vesele poskakovala kolem dokola, tahala Wretche ze strany na stranu a smála se; uvědomovala si, že bojuje o svůj vlastní život? Věděla, že pokud prohraje, zemře doopravdy? A pokud ano, bylo jí to jedno? Mírně to trápilo především Wretche. Byla až příliš optimistická najednou. On se rozhlížel kolem sebe, sledujíc nenápadně světelné koule, které se na ně lepily, jako mouchy na med.

Poklepal Willovi na rameno, který se na něj podíval očima, které kdysi dávno jistě znaly lásku, se kterou se vždycky dívaly do očí jeho matky, kterou bránil celým svým tělem a srdcem, pravděpodobně až do samotného konce. Poukázal mu na několik koulí. William je tiše sledoval a nic na to neřekl. Nakonec se Will podíval před sebe. Mlčel. Avšak přiblížil se k Richardovi, lehce se k němu nahnul, až chlapce i poděsil, ale cosi mu pošeptal. Mladík přikývl, nenápadně pohlédl na Wretche. Chvíli ho důkladně sledoval a pak rychle přešel k Victorii, ke které se nahnul a také jí něco šeptal, zatímco si zakrýval ústa. Will se vrátil zpátky k Wretchovi a nic neřekl. Ani Wretch nepromluvil. Victoria se mírně zarazila a pohlédla na mladíka vedle ní, který jen rázně přikývl. Podívala se očima za sebe, jakoby sledovala nějakého hada, který se ji pokouší uštknout, ale přitom očima důkladně sledovala koule nad nimi. Otočila se, aniž by ukázala jediný zájem o nějaké pitomé koule. Avšak něco řekla; velmi tiše, aby ji nikdo kromě Richarda neslyšela. Richard se na ni jen tiše podíval a pak přikývl. Opatrně prošel kolem Willa, který na to hned zrychlil, aby po pár krocích došel Victoriu. Ani si ho nevšimla a ignorovala ho. Richard mezitím šel vedle Wretche. S ostýchavým pohledem za sebe řekl Wretchovi, že má rozhodně lepší vnímavé schopnosti, než všichni dohromady. Wretch jen přikývl, však přitom přemýšlel, proč je jich najednou tolik. Přemýšlel, zda je chtějí sledovat právě proto, že se pohybují v tak velké skupině, nebo je sledují právě proto, že jsou v tak malé skupině. Otázky se mu honily hlavou jako na pásu a on nebyl schopný najít ani na jednu z nich odpověď. Popravdě řečeno; věděl toho příšerně málo na to, aby mohl něco posoudit a pak se rozhodnout. Myšlenka, že by speciálně je sledovali, byla absurdní. Někdo jim přikázal, aby je sledovaly. Ale kdo a proč? Čeho by tím dosáhl, že by měl dvacet čtyři hodin zrovna tyhle osoby pod dohledem? Sledují tak všechny? Vyloučeno. Proč by se zabývali takovou hloupostí? Hledají snad něco? Schválně je sledují, aby věděli, jak jsou obratní? Je mnoho důvodů proč člověka sledovat, ale který z nich je ten správný, že? Mohl jen potají vybírat z těch mnoha, které ho během chvíle napadaly. Pořád jich přibývalo. Ztrácel se v nich. Najednou se Victoria zastavila a zamrkala.

Přímo před nimi stála obří bestie tmavě modré až černé barvy, slintala, zuby měla zkrvavené a olizovala si špinavou hubu, zatímco v drápech měla zbytky kůže a oblečení, které ji přímo dráždilo, škrábala nohou po zemi a ničila ji tak hrubě, že ona překrásná stébla trávy mizela pod jejími mohutnými drápy a umírala, když tlapu zvedala o něco výš. Bestie měla tvar nějaké kočkovité šelmy, ocas měla mohutný jako vlk, hlava patřila nějakému medvědovi, špičáky byly výrazné jako od vlka, uši měla vztyčené vzhůru jako rys či leopard, tlapy obří jako medvěd a drápy mohutné jako krtek, oči jí světle bíle zářily, zatímco jí z tlamy tekly sliny na suché listí, které usychalo rychleji a mizelo pod jejími slinami, rozpouštělo se jako v kyselině, zatímco její prázdný pohled zíral na lidi před sebou. Byla obrovská, minimálně metr měřil jen její ocas! Bestie se k nim přiblížila o krok a oni cítili slabé chvění pod nimi. Sliny zapáchající ostatky lidí, které už sežrala, jí tekly po celé tlamě. Will vyšel kupředu jako první. Se slovy, že pokud se zaleknou malého štěněte, nemohou se ani o píď přiblížil k rozhodčím, ostatní přiměl, aby se k bestii přiblížili. Ta zasyčela jako had a zaprskala, jako kočka. Victoria navrhla, aby si na ní prozkoušeli útok. A ostatní s ní souhlasili. Pochopitelně; Will a Victoria své zbraně dokonale ovládali, zatímco Wretch a Richard s tím měli zpočátku problém. Avšak mladík, sotva pevně stiskl obě pistole v rukách, jakoby se naučil pro střílení bestií, jako byla tato. Pistole však nestřílely obyčejné kulky, nýbrž prapodivné tmavě modré kulky, které temně zářily a urvaly bestii minimálně půlku těla. Bestie však měla regeneraci až příliš rychlou na to, aby se jí zbavil tak snadnou. Wretch chtěl otestovat onen meč, přestože sám netušil, jak se používá. To už po něm skočila bestie. Nebyl čas na zkoušení. Sice mu povedlo ji říznout lehce přes tělo, však dopadla na něj, připravený ho sežrat, kdyby jí Will nechytl pod krkem svou mohutnou rukou. Drápy mu zaryla hluboko pod kůži, v jeho tváři byla vidět nesmírná bolest, ale nevydal ani hlásku, a pomalu odtáhl běsnící bestii od Wretche.

To už však Victoria křičela, aby zmizeli, jinak je zabije s ní. Bestie se však hravě vysmekla z Willova sevření a dala se na útěk, takže Victoria zapíchla své kopí do země. Tiše zavrčela. Vyrval ho spolu s trávou a částí hlíny, ale to jí bylo jedno. Jednou švihla kopím a hlína z něj opadla spolu s trávou.

Najednou ji popadl amok a začala všem vyčítat, že ji nechali utéct, zatímco se ona k ní ani nedostala, aby si užila trochu té legrace. Pochopitelně se dostala do sporu s Richardem, který byl rád, že přežili. To bylo pro Victoriu vedlejší.

"Jsi slabší, než jsem si myslel," poznamenal Will najednou, zatímco Wretch pořád seděl na zemi. Wretch na to nijak nereagoval; byl si moc dobře vědom toho, že je slabý. Avšak jen ona myšlenka, že je až tak moc slabý ho ničila zevnitř. Možná měl jeho otec pravdu; je k ničemu. "Pokračuj takhle dál a nebudeme tě muset zabít sami, když se zabiješ za chvíli sám."

Richard a Victoria mlčeli. Najednou Will popadl Wretch za oblek a přitáhl k sobě, šeptajíc mu zlým hlasem:

"Myslíš si, že je tohle jenom hra? Jestli ano, tak si tady klidně hraj, ale sám! Já mám ještě někoho, koho musím vidět. Nedovolím, aby má matka odešla, zatímco já tady ztrácím svůj čas, který obětuji jen pro ni!" Pustil ho surově na zem a narovnal se. Hned na to se pomodlil a spojil ruce. Wretch se ho nyní zlým hlasem zeptal, proč a ke komu se modlí, když je to právě Bůh sám, kdo je tam poslal.

Na to se Victoria trochu zasmála, že je to ironie; modlí se k němu, aby byli se svými nejbližšími co nejdéle, a on udělá tenhle podraz. Richard si prohlédl ty dvě prapodivné pistole. Nic na to neřekl, jen tam tak tiše stál, zatímco se ti tři začali hádat. Prohlížel si prapodivné ornamenty po hlavních pistolí. Jemně po nich přejel prsty. Mírně vykulil oči. Podíval se na prst na pravé ruce. Řízl se, aniž by si toho byl vědom. Mírně pohlédl do země. Pomalu se k nim vydal a nic přitom neříkal. Vlasy mu zakrývaly nepřítomné oči, které vypadaly znovu, jakoby patřily mrtvole. Postavil se mezi ně a vzhlédl s tím chladným pohledem s otázkou, proč si vylívá zlost na někom, kdo za svou slabost nemůže. Will se na něj zamračil. Richard se usmál; proč se dohadovat, kdo je silný a kdo slabý, když potřebují všechny, aby přežili; otočil se na Wretche a poznamenal, že na rozdíl od nich má mozek a vše pečlivě sleduje, proto si ho všiml jako jediný. Will se nad tím na chvíli zamyslel a jako první se Wretchovi omluvila Victoria. Will něco zamumlal ve stylu omluvy, ale bylo to něco nejasného. Richard se zajímal, zda je mapa v pořádku. Když se všichni konečně uklidnili, mohli pomalu pokračovat kupředu. Wretch se naposledy podíval na rozpadající se bestii a pak je tiše následoval. Cítil vinu; věděl, že je slabý, ale jak zesílit?

Světelná koule za nimi pomalu letěla, zatímco se ostatní rychle rozletěly do tří jiných stran, vyletěly vysoko do vzduchu a zmizely v nebi. Jedna z nich se dostala do prapodivné místnosti k Nemmě, která se na ni podívala chladnýma očima. Opatrně se jí dotkla a přitiskla k sobě. Počala ji hladit. Zpozorněla však, když jí neobvykle velké množství počalo samo od sebe praskat, aniž by si stihla všimnout, jak a proč ti lidé zemřeli. Prudce vstala a víčka měla mírně zvednutá, porcelánový hrníček, který předtím držela, spadl na zem, a koule ležela vedle rozlitého čaje. Rychle vyletěla do vzduchu a dívala se, co se děje, spolu s Nemmou. Nemma poklidně sledovala, jak někteří z účastníků záměrně ničí její světelné koule. Pomalu zavřela oči. Zvedla ruce vzhůru a soustředila se. Silkon se jen pobaveně ušklíbl.

Bylo slyšet mnoho výkřiků, které Richarda skutečně polekaly. Mladík se chytil za hlavu a zavřel pevně oči. Will už se chystal mu říct, aby to nějak překousl, ale Wretch mu řekl, že je to ještě dítě. Will převrátil oči, ale nakonec se vzdálil, aby se podíval kolem, zda tam není další bestie. Wretch toho využil. Přešel k Victorii a zeptal se jí, zda by ho nechtěla trénovat. Když se ho zeptala, odpověděl ji prostě; chci se dostat do poslední úrovně... a promluvit si s Bohem z očí do očí. Victoria se sarkasticky zasmála, že jeho tam rozhodně dovede a oni ho pak bez problémů pustí. Měla chuť zeptat se ho, jak moc naivní ještě bude, ale nakonec se ho na nic nezeptala a nechala svou myšlenku nevyřčenou.

Spolu s výkřiky k nebi vyletělo mnoho ptáků, ale také obřích, překrásných motýlů, kteří rozpohybovali celý les, za pomocí svým křídel skoro vylomili všechny stromy, než se vznesli dostatečně vysoko, aby mohli letět kupředu. Wretch to tiše sledoval; především ti prapodivní motýli ho zajímali. Jak to že jsou tak velcí? Victoria jen poznamenala, velmi tiše, že ji to děsí. Wretch vytáhl mapu, ale zarazil se. Hned si povšiml, že část lesa za nimi snad zmizela, místo toho viděl nyní hory a velkou řeku za horami. Chtěl to říct i ostatním, ale rozhodl se, že to není důležité. Nikoliv v tuhle chvíli. Will po chvíli řekl, že by měli pokračovat, pokud se nechtějí stát případnými kořistmi pro ty bestie. Sám se přitom velmi rychle pomodlil. Wretch je tiše následoval, díval se kolem dokola a sledoval světelné koule, které se ve vzduchu ladně vznášely a poletovaly jim za zády. Avšak ho zaujalo něco jiného.

Protože se nedíval před sebe, vrazil do Victoriy, která se na něj zle podívala. Potom se však podívala znovu před sebe, stejně tak učinil i Wretch. Nyní zpozorněl i on. Chvíli mu trvalo, než osobu na stromě poznal, ale potom si vzpomněl na všechno, co se odehrálo v oné velké místnosti včera, předtím než tahle Hra skutečně začala.

Tyrkysové vlasy s bílými konečky pozvolna vyletěly do vzduchu a jednotlivé pramínky si hrály spolu s větrem, než znovu spadly dolů. Rty jemně svíraly malou píšťalku, která vydávala překrásnou melodii, protože on uměl hrát přímo božsky. Prsty, potetované černými ornamenty, mezi nimiž nebylo možno vidět ani kousek nedotčené kůže, jemně svíraly a propouštěly dírky, aby byla překrásná hudba vypuštěna do světa, aby si ji každý mohl užít. Oděn jen do kožešiny, která se mu svíjela kolem vyhublého, však vypracovaného těla, seděl na stromě, zatímco kolem něj na stromech mezi jednotlivými větvemi bylo mnoho pavučin. Nohy měl spuštěné dolů k zemi. Temné tetování kolem prstů doslova tančilo po jednotlivých dírkách, aby si tak uši dopřály onen překrásný zvuk, který upoutával pozornost všech. Ale také dokázal uspat jednoho určitého tvora. Byl k nim otočený zády.

Polonius měl oči zavřené, vychutnával si každičký tón, který vycházel z jeho malé píšťalky, a dopřával si tak nekončící radost z oné překrásné melodie, která ho ovládala a nutila ho hrát dál, aby byl spokojený. Zároveň se mu však vedlo uspávat sebe samotného a jeho přátele. Wretch, Victoria, Will a Richard na něj tiše hleděli. Nepřekvapil je jeho vzhled, už si ho vybavovali ve svých zapomenutých myšlenkách, spíše je polekalo to místo, na kterém se nacházel; to, co bylo kolem něj, jim zvedalo žaludky. Melodie byla skutečně překrásná, vhodná pro ty, jejichž životy zde už nadobro skončili. Několik mrtvol bylo přichycených na pavučinách v prapodivných polohách, jakoby před smrtí měli křeč nebo jakoby je někdo před malou chvílí mučil. Některé prsty měli převrácené na opačné strany. Richard se chytil za pusu, když viděl dívku, která měla hlavu svěšenou dozadu, jakoby snad neměla ani krční obratle. Všem přítomným se dělalo jen špatně z pohledu na několik mrtvol, které byly přichycené na pavučinách, zatímco Polonius si jich zatím ani nevšiml, spokojeně si hrál a užíval si ve svých vzpomínkách na jednotlivé výkřiky. Když slabě pootevřel levé oko, okolo pavučin poletovaly jakési vybledlé osoby. Přestal hrát. Pobaveně se usmál. Pobledlé osoby se rychle vytratily dozadu a zmizely mu z očí. Polonius se tiše zasmál. Podíval se nahoru do korun stromů a zhluboka se nadechl, nasávajíc ten nehezký zápach mrtvol, které se pomalu rozkládaly.

"Čas večeře," řekl tichým milým hlasem. Hned se odněkud sběhlo plno bestií, které se okamžitě vrhly na bezvládná těla a nelidským způsobem je počaly trhat a rvát se mezi sebou o každý kousek. Lidi dole to polekaně sledovali, nevěděli, jak měli reagovat a zda vůbec měli co říct. Bestie byly hladové, takže se rvaly úplně o všechno, o každý centimetr masa. Škrábaly se navzájem, když si sebraly větší kus masa. Lidí tam však nebylo dostatek. To nebyly jejich výkřiky, které předtím slyšeli; rozhodně to nebyli jen ty jediné hlasy, které slyšeli. Předtím jich bylo mnoho. Kdyby měli dokonalejší sluch, slyšeli by také rozbití nějakého skla. To se jen Nemma neskutečně začala nudit a potřebovala se nějak zabavit, byť jen na pár vteřin. Sama zničila své vlastní koule a nechala je prasknout spolu s obrazovkami před sebou, takže lidé na obrazovce pochopitelně zemřeli. Její oči však byly i tak znuděné. Bylo to nakonec všechno k ničemu. Nemma sama nad sebou jen znuděně zakroutila hlavou; proč tak hloupě plýtvala svým časem, aniž by se pobavila? Na co myslela?

Bestie v podobě nějaké kočkovité šelmy však s prasečí hlavou nejspíše skočila na pavučinu a hravě se o ní zachytila drápy, olizujíc mrtvolu dívky. Richard to jen tiše sledoval s vykulenýma očima. Tiše zašeptal, aby to nechali. Bestie jedním kousnutím roztrhla dívku na dvě části. Ta druhá dopadla na zem a chlapec měl brzo k tomu, aby ze sebe něco vyvrhl. Ten zápach byl nechutný. Polonius se začal pobaveně smát. Opřel se nohami o strom a spustil se dolů, veselým hlasem říkajíc:

"Vítejte, mí milí přátelé," a roztáhl ruce, jakoby je snad chtěl obejmout a ujistit, že se jim nic nestane, že tohle je jen nějaká špatná iluze, jen nějaký hloupý sen, který se jim zdá. "Přejete si připojit se k naší Hře, jako další?"

Z druhé strany přišla nějaká žena, zmateně se dívala kolem sebe. Když vzhlédla, hned spatřila Polonia, který u ní byl během setiny vteřiny, jak si ji opravdu zblízka prohlíží a mile se na ni usmál. Zeptal se jí na to samé. Aniž by tušila proč, popadl ji za ruku, rychle se vyhoupl na jakémsi bílém laně, připomínající pavučinu, a pustil ji. Žena křičela, ale dopadla do pavučiny.

Polonius ji radostně přivítal ve své hře, Empire. Už se podíval po Wretchovi a po ostatních, ti se mezitím schovali za stromy tak, aby je neviděl, však on je viděl, ale nedal to najevo. Hned svůj zrak upřel zpět na ženu, která se snažila nějakým způsobem pohnout, ale nemohla. Tiše si poznamenal, že mohla být větší zábava, nakonec pokrčil ledabyle rukama a posadil se znovu na strom. Žena ho prosila, aby ji pustil, aby ji vysvětlil, o co tady jde. Polonius se jen nesměle uculil a prohlížel si bezbrannou ženu. Své světle hnědé oko si zakryl levou rukou, ale i tak ji viděl skrz prsty. Veselým hlasem se jí zeptal, zda se baví.

"Jak bych se asi mohla bavit, ty perverzní-!" zakřičela na něj, však svou nadávku nedokončila. Prudce vykulila oči zděšením, div nezačala plakat. To už se nad ní snášel Polonius, přichycen skoro neviditelným vláknem o větev nad ním, a zlehounka jí přiložil prst na rty, tiše syčíc, jakoby se snažil uklidnit, utišit malé dítě před pláčem. Žena polekaně vykulila oči a cítila, jak moc ji pálí, věděla, že se brzy rozbrečí. Avšak nehýbala se. Poloniův prst pomalu zmizel z jejích plných rtů, zatímco nepřemístil na ty jeho, Polonius znovu tiše zasyčel, a když byla žena konečně zticha, prst mu pomalu a sklouzl po rtech a on se pousmál vřelým úsměvem.

Milým hlasem pokračoval, jakoby ženu ani neposlouchal: "Moc nekřič, mé kamarádky si dneska už hrály celkem dost a jsou poměrně unavené, však spánek mají naprosto lehký, jako vánek, chápeš?" Ženě se do očí dostaly slzy. Klepala se. Polonius zavřel oko, a kdybyste ho viděli poprvé, měli byste ho za milého prodavače cukrátek pro děti, který ej spokojený se svou prací. "Vykřikni ještě jednou a mé kamarádky se probudí. Mají hlad, víš? A chtějí se prospat, víš?" ptal se milým hlasem, pak se však zamračil a jeho hlas se změnil na trochu zlý: "A naprosto nenávidí, když je nějaká mrcha probudí uprostřed snu!"

Ženě slzy zůstaly v očích a ona nevydala ani hlásku. Podle velkých kruhů pod očima bylo vidět, že nespala celou noc, neměla na to ani nervy, ani pomyšlení; zřejmě jí chyběl jenom kousek od toho, aby si vzala život sama. Polonius se znovu usmál a pohladil jí po hlavě, jako hodné dítě, a sám se zhoupl zpět na větev, kde se pohodlně usadil. Nadechl se a počal znovu hrát, jakoby se vůbec nic nestalo. Žena se klepala. Snažila se nevydávat ani hlásku, ale slzy ji nutily popotahovat. Tiše Polonia poprosila, aby toho nechal, aby ji pustil. Polonius nechal své oči zavřené, zatímco poklidně hrál onu melodii. Když ho žena o to znovu poprosila třesoucím se hlasem, hned jí do oka strefil malý kamínek. Vykřikla bolestí přes celý les a křičela i poté, co jí z oka znovu vypadl, chtěla se chytit za tvář, ale rukama nemohla pohnout. Polonius ji poklidně sledoval, usmíval se.

"Nekřič, nebo je probudíš," připomenul jí veselým hlasem. Wretch a ostatní to tiše sledovali, nebyli ani schopni jediného slova. Polonius jemně přejel po pravém oku a nadzvedl víčko. Žena, když to spatřila, přestala plakat a naříkat a zírala, nyní jen svým pravým okem na místo, kde Polonius neměl žádné pravé oko. Pobaveně se jí zeptal, zda si chce už konečně s ním začít hrát. Žena mlčela, tvář měla zkřivenou, byla připravená křičet, ale strach jí nedovolil vydat hlásku. Wretch se mezitím snažil zjistit, co jí mohl ukázat, že ji to tak vyděsilo. Polonius se nesměle ušklíbl. Zapřel se nohami o strom, zhoupl se dolů a díval se kolem dokola, hledajíc někoho dalšího; jeden účastník mu přece nestačí. Alespoň to jeho světle hnědé oko říkalo, zatímco pravé oko bylo skryto víčky. Najednou sklouzl po větvi a padal dolů. Před zemí se však prudce zastavil a poklidně se jí dotknul botami. Seskočil dolů, jakoby pod ním byla ještě nějaká bedna. Rozhlédl se dokola a poklidně kráčel kupředu.

Když prošel kolem stromu, kde byl Wretch, podíval se jeho směrem, avšak Wretch už tam nebyl. Polonius si ho obešel kolem dokola minimálně pětkrát, pokrčil rameny a poklidně postupoval kupředu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře