Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis šestnáctý

21. září 2015 | 07.00 |

Dopis šestnáctý

"Co tady děláš?"

Probudil ho zlý hlas. Noir pomalu vzhlédl. Sledovaly ho temné oči jakéhosi mladíka, měl doručovatelskou uniformu. Hned vstal a chytil ho za rameno. Muž se ani nepohnul. Noir se hned ptal, kde je ten, který přišel s ním. Muž ho sledoval chladnýma očima. Nic mu neřekl. Sundal ruku ze svého ramene a prošel kolem něj. Přestože ho chlapec prosil, zůstal naprosto chladný vůči němu. Pak se zastavil a podíval se na něj chladnějšíma očima. Jdeš nebo tady hodláš vystát důlek? Jeho syčivý hlas Noira mírně poděsil, ale i tak ho následoval. V měsíčním svitu si Noir až po nějaké době všiml mužovy obrovské jizvy přes tvář, která se táhla od čela až po konec brady. Noir si pomyslel, že kdyby neměl tak strašidelný pohled a dlouhou jizvu přes tvář, jistě by si myslel, že je to ten doručovatel, kterého hledal.

Tiše ho následoval. Muž mu otevřel dveře. Odešel, aniž by se zajímal, proč chce hledat právě jeho. Jeho chladné oči mírně zazářily do tmy zlostí. Tiše, zlostně zašeptal do tmy před sebou. Proč?

Chlapec se za ním díval a pak otevřel dveře dokořán. Zůstal stát na prahu. Nikde nikdo nebyl, svíčka byla zhasnutá. Přikrývka byla hezky uhlazená. Postel ustlaná. Okno bylo otevřené. Jenom chvíli bylo otevřené, protože místnost nebyla dostatečně chladná na to, aby okno bylo otevřené dokořán po delší dobu. Noir k němu přešel a díval se kolem.

Na protější střeše spatřil onu ženu, která se o něj postarala. Tiše ji sledoval, jak sedí na střeše a dívá se snad do dálky, do toho neznáma, které skrývala přede všemi.

Vyběhl z místnosti, sotva se podíval dolů.

Aniž by si to uvědomil, proběhl okolo muže ve stínu, který se za ním podíval, avšak rudýma očima. Ty jasně zářily do temnosti kolem něj, mírně se mihotaly ve tmě, až zmizely úplně, když je pozvolna muž zavřel. Se slovy, aby si dával pozor, odešel poklidně na druhou stranu. Květina, která předtím překrásně kvetla, byla nyní zvadlá, bez života.

Noir utíkal skrz temnou chodbu, která se klikatila, občas prudce zatočila, občas najednou vystoupala nahoru a pak prudce klesla, až si chlapec narazil hlavu o trám, který ho překvapil, točila se do všelijakých směrů, takže to vypadalo, že vnitřek budovy buď navrhovali nějaký maniak spolu se šílencem, nebo si plánek budovy zaměnili s kresbou dvou neposlušných dětí. Noir se díval kolem sebe, konečně spatřil schodiště, po kterém se hned rozběhl dolů, avšak i ono schodiště bylo jakési podivné; chvíli stoupalo, chvíli se měnilo snad na točitou skluzavku a někdy schody dokonce postrádalo.

Když se Noir konečně dostal před dveře, které vypadaly jako nějaké venkovní, sotva je otevřel, čekalo ho překvapení, že se dostavil před jakousi vnitřní zahradu.

Zabouchl za sebou dveře. Mírně zavrčel, jako na Vás většinou vrčí přístroj, který Vám dennodenně seče trávu a Vy do něj ještě kopete za to, že to neodvedl pořádně, protože se jednou o jeden centimetr spletl, takže Váš trávník vypadá nyní naprosto k popukání, a rozběhl se zase ke schodům, kterým se však už pro jistotu vyhnul. Proběhl okolo temně rudých závěsů, které se mírně zvedly. Odkryly tak jakousi sochu chlapce, který se snad díval skrz okno. Jeho oči však chyběly; jakoby mu je někdo zapomněl vytesat do čistě bílého kamene.

Díval se kolem sebe, když se zastavil, aby popadl dech. Utřel si mírně čelo. Netušil, jak se mohl tak moc potit. Už pomalejším tempem utíkal po chodbě kupředu, spíše se posléze motal ze strany na stranu. Tělo, které nemělo skoro žádné živiny, mu nyní oznamovalo, že odmítá jen tak chodit naprázdno.

Opřel se o dveře. Zavřel oči. Když se opřel o něco víc, dveře za ním se otevřely.

Spadl do sněhu.

Otevřel prudce oči a pohlédl na svou ruku, na které ho nyní studil sněhový prášek, který se mu na ní uchytil. Rychle se posadil a pohlédl kolem sebe. Byl venku. Hned si vzpomněl, proč tak rychle vyběhl ven. Spatřil doručovatele pod oknem pokoje, kde by měl být. Rozběhl se kupředu, následujíc nějaké stopy ve sněhu, které vypadaly jako čerstvé.

Leonora tiše zavrčela.

"Omlouvám se ti za způsobené problémy," zašeptal Reson a mírně se uklonil dívce před ním, která teprve přišla a vztekle vrčela, jako nějaká šelma, snad démon dokonce. Ihned ho praštila surově do hlavy, ječíc na něj, aby příště nebral žádná děcka, o kterých nic neví. Urážela ho veřejně přede všemi. Když se konečně zklidnila, pozvala ho do restaurace na kus chleba a horkou vodu s citronem, jakoby se před chvílí ani nepohádali. Jako by byli pořád přátelé. Reson pozvání s radostí přijal.

Když přišli k hostinciU Skákavého polena, usadila se Leonora s Resonem do rohu, aby si mohli promluvit. Vyptávala se ho, co ve Stulisie našel. Reson ji chvíli tiše sledoval a posléze pohlédl na horkou vodu s citronem, Posunul ji před Leonoru a začal jí vyprávět, co se všechno ve Stulisie stalo a na co přišel on sám. Vážně přikývla na důkaz toho, že ví o tom, co se stalo ve Qaaru.

"Městečko pod lesem bylo v pořádku, když jsem ho opouštěla," řekla a přidržela si sklenici s vodou u pusy, hřála si o ní prsty a vdechovala její omamnou vůni nosem. Vzhlédla k Resonovi a chvíli ho sledovala. Pak se zeptala: "Co to dítě?"

Reson pokrčil rameny.

Leonora se ho vyptávala, jak to, že si ho ona nevšimla předtím, když to tam prohledávala všechno. Reson jí však položil svou vlastní otázku; zda neviděla nikoho poblíž vesnice, když kolem ní procházela.

Zakroutila hlavou do stran, až se jí dlouhé vlasy rozletěly ze strany na stranu a posléze pomalu spadly zpátky. Opřela se o stůl loktem a podepřela si hlavu. Poznamenala, že se jí vyvíjející situace moc nelíbí. Pak dodala, spíše si brblala pro sebe, že vypálené vesnice se pomalu blíží i k Hlavnímu městu, přitom pohlédla na Resona, aby zjistila, že ji neposlouchal. Hned ho praštila. Zaprskala, aby jí alespoň jednou poslouchal. Zdvořile se jí omluvil.

Povzdychla si.

Kdy hodláš vyrazit?

Reson opět pokrčil rameny. Byla to otázka, na kterou sám neznal odpověď. Byl tady ani ne týden, měl nárok na volno. Pohlédl stranou a zkontroloval hostinec kolem dokola; pohledy směrem k nim směřovaly především od přeplněných stolů, kde si něco špitali jiní doručovatelé.

Leonora poznamenala, že ho pořád nevidí rádi.

On však jen řekl, že nemůže za chyby druhých. Leonora se mírně zamračila. Popadla sklenici. Vylila ji na Resona, což ho mírně překvapilo. Se slovy plnými vzteku a zlosti, aby si uvědomil vážnost situace a nežertoval, se znovu posadila. Reson se ušklíbl. Omluvil se jí, ale dodal, že hlupáka už prostě svět nezmění. Leonora přimhouřila oči. Vypadala zlověstně. Kapičky vody mu kapaly po vlasech a tvářích; jak zbytečně promarněná voda, která už nikdy nebude stejně čistá a lahodná. Když se dívka zklidnila, posadila se zpátky na židli, spíše na ni skočila, a mračila se. Reson se opřel o židli a složil ruce na hrudi. Dva pohledy se sledovaly; jeden spokojený, provokující ten druhý, naštvaný, vztekající se; už to vypadalo, že Leonora rozbije skleničku o hlavu toho provokatéra před sebou, když tu náhle někdo vstoupil do hostince. Upoutal pozornost všech.

Reson po chvíli vstal. Leonora na něj pohlédla. Na stole jí přenechal jakýsi balíček se slovy, že se za ní jistě staví předtím, než odejde. Poté odešel, házejíc hostinskému zlatý peníz, do kterého muž kousl svým zlatým zubem, aby si ověřil, zda je pravý. Mírně zabučel v potěšení a schoval si peníz do náprsní kapsy. Šel obsloužit nově příchozího. Zeptal se ho, zda chce pivo, víno či vodu. Najednou však hostinský zbledl a rychle odešel, klanějíc se muži před sebou. Leonora zpozorněla. Její zbraň jí mírně zavibrovala. Zaraženě se na ni podívala. Pak pohlédla na přestrojeného muže. Přimhouřila oči.

Reson se procházel uličkou, zatímco sněžilo. Po chvíli se zastavil a sledoval zadýchaného chlapce před sebou, který se díval kolem a vypadal, že zabloudil. Jeho mírně chladný pohled se mu vrátil, ale jen na chvíli, dokud se nepousmál a nepřišel k chlapci blíž. Pozdravil ho. Byl rád, že se chlapec cítil natolik zdravě, že tady mohl jen tak pobíhat.

Noir se rychle podíval za jeho hlasem a usmál se. Pozdravil ho a objal ho. Reson ho pohladil po hlavě. Chlapec ho ihned praštil po hlavě malou pěstí, aby ho příště takhle nelekal. Hned na to dodal, aby vyklopil své jméno, když už tady jsou. Reson se musel pousmát nad tolika příkazy najednou od tak malého chlapce. Rozcuchal mu vlasy jen tak, z lidské nudy, a posléze kolem něj prošel se slovy, aby ho následoval. A Noir ho poslechl.

"Kdo jsi?"

Leonora mířila na muže v černém kabátě, s černým kloboukem a kapucí na hlavě, který seděl na stoličce a vyťukával na desku před sebou jakousi pomyslnou melodii, ale jen velmi tiše, jen polštářky prstů se dotýkaly dřeva před ním. Když ucítil chladnou hlaveň zbraně Leonořiny zbraně, zpozorněl a jeho prsty se zastavily přesně v té poloze, v jaké byly před chvílí. Leonora se ho znovu nezeptala, jak natáhla kohoutek a pevně tiskla spoušť k sobě, netrpělivě čekajíc na odpověď z úst mužových. Vypadala docela klidně na to, co předvedla před chvílí.

Město se radovalo, oslavovalo snad jenom to, že jsou všichni stále naživu, bráněni před nepřízní počasí, před démony velkými hradbami, skrz které doposud nikdy nepronikl žádný démon ani jiné čisté zlo. Reson poklidně kráčel kupředu, následován chlapcem, který ho sledoval a mírně se strachoval, přestože Reson měl na sobě svou uniformu, jako předtím, a vypadal (nebo se možná snažil vypadat) zdravě, čile k světu a živě především. V duchu však tiše přemýšlel, zda se jeho rána po té střele skutečně zahojila, nebo má doposud nějakou viditelnou jizvu po ní. Noir netušil, že zbraň Resona nezranila úplně. Avšak, mrazem a krutým větrem ošlehané rudé tváře Noira lehce děsily. Dávaly tak Resonovi ještě děsivější vzhled, než který míval předtím. Sotva se Reson dostal ze svého pokoje, ty posměšné obvazy ze sebe strhl, nechal je vát ve větru, než je pustil, celé od krve, a vydal se svou cestou k bráně, aby Leonoru stihl v čas, aby si mohli promluvit. A to, že ho Noir našel zrovna nyní, mu tak akorát vhrálo do karet. Odpočíval příliš dlouho na to, aby se jen tak poflakoval, zatímco se dopisy hromadí.

Noir se ho zeptal, kam jdou.

Reson mírně zasyčel, aby byl zticha a následoval ho bez otázek.

Chlapec zamrkal. Zakroutil hlavou. Pokrčil nad tím rameny, ale poslechl ho. Kráčel těsně za ním, zatímco se díval kolem sebe na onu velkou metropoli, která se před ním rozkvétala a vítala ho v sobě. Lidé zde byli milí a přívětiví; až na jednu negativnívlnu před ním. I tak, při vzpomínce, jak se sem dostali, mírně pocítil vinu za to, že nebyl dostatečně silný na to, aby se sem dopravil sám, že ani sem nedošel po vlastních nohách a musel se spoléhat na jinou osobu. Popravdě řečeno; mírně ho to štvalo, že bude dlužný zrovna Resonovi, ale co se dá dělat, že?

Doručovatel se za sebe ani jednou za jejich cestu neohlédl, aby zkontroloval, zda ho chlapec ještě následuje.

"K čemu si myslíš, že se zde všichni modlí?" zeptal se najednou a chlapec se na něj zmateně podíval.

"K čemu?" zopakoval zmateně. Mladík pouze zavřel oči se slovy, že je zřejmě příliš brzy. Když se ho Noir zeptal, co tím myslí, Reson mu už neodpověděl. Pak jen tiše prohodil, že je od něj nezdvořilé, že jeho jméno zná, ale své si nechává pro sebe, přitom to nic není.

Reson se najednou zastavil.

Díval se před sebe a sledoval děti, které si hrály ve fontáně a stříkaly vodu kolem sebe, smály se a šplouchaly vodu na druhé dítě před sebou, až se začaly klepat zimou a musely zmizet zpátky do teplých domovů ke kamnům. Po celou tu dobu, kdy je Reson tiše sledoval, neřekl ani slovo. Když zmizely za tmavými dveřmi svého domova, pokračoval směrem k fontáně. Noir ho následoval. Sotva se Reson zastavil před ní a sledoval jednotlivé pramínky vody, jak padají dolů a kroutí se ve vzduchu, Noir se opřel o křehký mramor, ze kterého fontána byla vytvořená, byla to opravdu překrásná práce, a zeptal se ho, zda tohle mu chtěl ukázat. Reson po chvíli ticha nesouhlasil. Na chvíli to vypadalo, že se otočil. Noir si však pomyslel, když kolem něj doručovatel prošel, že se mu to jenom zdálo. Rychle se rozběhl za doručovatelem, který byl, díky svým dlouhým nohám, skoro na konci ulice.

Reson se nenápadně podíval na mladíka, který kolem nich prošel, v tmavém plášti, s tmavými vlasy, s černýma očima, s pohledem do neznáma. Avšak na chvíli se i on podíval na Resona. Byl to jen velmi rychlý pohled od nich obou, pak se oba zase věnovali tomu, co hledali, aniž by se za sebe více ohlédli. Avšak Noir si jejich rychlého pohledu na toho druhého všiml až moc dobře. Když se ho Noir zeptal, kdo to byl, Reson pouze poznamenal, že někdo, koho nezná. Noir se mírně zamračil a zasyčel, že to byla sprostá lež. Reson nemohl jinak a musel souhlasit, s úsměvem na rtech. Avšak úsměv mu zmizel sotva vzhlédl k nebi.

Leonoro, kdo ví, co se může stát, když ani Slunce neočekávalo, že spolu s prohrou Boha prohraje i ono místo na obloze a navěky bude muset sloužit jen pod zemí, kde jeho paprsky nebudou nikdy doceněny, zatímco Měsíc tady uvítají především démoni, jenž posiluje a dodává jim tak jistotu, že jejich tesáky budou vždycky čisté a bezchybné, zářivé a jasné.

Někdo hrál na loutnu.

Pohlédl očima stranou a spatřil starého muže, který seděl na zemi, díval se do neznáma. Pak se však stařec usmál. Dívka nedaleko od něj hrála na loutnu, oči měla zavřené, pleť tmavšího odstínu růžové, s modřinou na krku a na ruce, která zlehounka klesala po jednotlivých strunách loutny. Noir se zastavil a poslouchal onu melodii. Reson se na něj podíval. Chlapec vypadal naprosto zaujatě. Když se dívky zeptal, jak se ta melodie jmenuje, pokrčila rameny. Řekla, že ji slyšela jen tehdy, když ji zpívala žena se stříbrnými vlasy, naučila se melodii, slova však zapomněla. Reson však slova znal. V mysli se mu odrážela pořád dokola a dokola spolu s melodií, která mu je připomněla.

Říká a šeptá mi,

že se zde dva navzájem zabili.

Poklidně zavřel oči.

Se slovy, aby se nerozptyloval, chlapcovu pozornost rychle upoutal a donutil ho následovat jeho stín, jako předtím. Dívka se za nimi dívala. Vstala. Loutnu držela v pravé ruce. Její šaty byly tmavé, špinavé a mírně roztrhané. Přesto se však usmála. Se slovy, aby nesešli z cesty, která jim byla předurčena, se bosá vydala kupředu, zatímco nohy zabořovala do mírné peřiny sněhu pod nohami, která ji šimrala a chladila na nohách, pozvolna se roztékala a lechtala ji na konečcích prstů. Otočila se. Nebyl důvod dívat se za těmi, od kterých osud již dávno znala. Otevřela světle zelené oči. Pomalu kráčela pryč. Kdyby měla střevíce a hezčí šaty, vlasy trochu upravené, ne rozcuchané, jako by je právě rozházela vichřice samotná, jistě byste ji považovali za významnou osobnost, za zámožnou dámu; ona však taková není, nebyla a možná ani nebude. Jí osud přichystal jinou cestu.

Reson kráčel kupředu, přestože Noir už prskal, že se mu to ani trochu nelíbí. Sotva se podíval do hospody, ze které se ozval radostný smích, ozvalo se mu kručení v břiše, když viděl bochníky chleba a opečené kuře, které nosili číšníci jako na běžícím pásu. Najednou vrazil do doručovatele. Možná by svou nešikovností spadl, ale Reson ho včas chytil za ruku a pomohl mu zpátky a nohy na pevnou zem. Když se ho Noir zeptal, proč ho sem dovedl, Reson řekl, aby se podíval výše. A chlapec ho poslechl. Sotva vzhlédl, zarazil se a vykulil oči.

Do očí mu znenadání vhrkly slzy, aniž by tušil proč.

Vítr mírně zavlál. Větev se zlehounka pohnula. Před nimi se tyčila pýcha a radost celého Hlavního města. Místo, kam se lidé po staletí chodili modlit, aby se zbavily svých hříchů. Posvátné místo; strom s černými listy zde rostl a jeho kmen mohutněl každou nocí víc a víc. Pamatoval si Slunce, pamatoval si zápas Boha s démony, pamatoval si i to, co si lidé jako my nedokázali už nikdy více vybavit, pamatoval si. Vítr jemně zafoukal a roztančil tak všechny černé lístky, které by splývaly s noční oblohou a hvězdami, kdyby přímo na ně nesvítil měsíc tak jasně, jako nikdy předtím a nepůsobil na nich jako jasná záře třpytícího se diamantu. Černé lístky se jen matně pohybovaly, jakoby se jich vítr ani dotknout nechtěl; připomínaly mu slabost Boha, připomínaly mu slabost lidí, připomínaly mu sílu démonů, kteří, když se spojili, byli schopni přivést Boha na pokraj jeho velkých sil.

Kůra se lehce kroutila. Za ty roky byla napadena tolika červi a roztoči, že mírně hnila, ale jen v několika malých místech, protože si strom dokázala ty roky vytvořit jisté protilátky, také ptáci mu ochotně pomáhali a pokaždé, když ve stromě vycítili pohyb, sletěl k němu a začali do něj klovat a bušit zobáky, aby z něj vypudili červa a mohli ho sníst. Žili ve vzájemné symbióze. Přestože narušovaly překrásnou a velmi starou kůru stromu, dělali to proto, aby strom mohl přežít další rok v bezpečí. Někdo věří, že černé listy měl strom už od samotného počátku; jiný zase tvrdí, že mu zčernaly poté, co Slunce zmizelo z nebe. Jen my víme, jak to skutečně bylo, a Vy nyní také.

Noir se zarazil.

Dotkl se tváře, uvědomujíc si, že pláče. Proč však? Kdo z Vás by neplakal nad takovou krásou, kterou vidí poprvé v životě?

"Co to je?" zeptal se zmateně chlapec, sledujíc mohutný kmen před sebou, zkoumajíc jeho tlusté, točivé tělo s velmi starou kůrou, až ke koruně stromu s listy, které v té tmě šly sotva vidět, dokud je neozářil měsíční svit, který je dělal neodolatelně překrásné jen na první pohled. První a poslední pohled, protože pak bylo jisté, že se už nepodíváte více jinam, dokud měsíční svit nezmizí. Unikátní dílo unikátního Boha. Uprostřed našeho Hlavního města, jako vyvrhel, stejně jako my.

"Strom s černými listy," řekl Reson pouze. Na dotaz chlapce, že to mu došlo, nijak nereagoval a i on tiše sledoval černé listy, které pozvolna létaly ve slabém větru, který nyní zavlál. Už jako malého ho tento strom fascinoval. Aniž by si to pamatoval, stával tady celé hodiny, jen aby viděl, jak se jednotlivé lístečky pomalu začnou hýbat, aniž by vítr zavlál a dal jim tak rozkaz, aby se začaly hýbat. Nebyl jediný, kdo vydržel hodiny sledovat strom bez hnutí a čekat na onu chvíli, až se jeho jedinečné listy pohnou. Sledovat, jak jeden z nich padá dolů, to je skoro historická událost; nepamatujeme si, že by kdy více než jeden lístek za celých deset let spadl na zem, nebo poletoval vzduchem volně, aby si s ním vítr pohrával a pustil ho k zemi až ve chvíli, kdy ho onen unikátní lístek přestane bavit a zajímat. "Jediné místo, které zůstalo v naší mysli spolu s Bohem." Noir ho tiše sledoval. Reson nyní vypadal jinak; klidněji, než si ho Noir kdy dokázal vybavit.

"Co to tedy znamená pro ostatní lidi kolem... kteří nevypadají jako Vy?" zeptal se s pohledem na mohutný strom před sebou, jehož větve se rozpínaly a sahaly skoro až k nebi. Snad strom dýchal spolu s větrem a prohýbal nyní své větve na důkaz hlubokého výdechu. Reson neodpověděl, posléze pomalu přešel ke stromu a Noir se za ním zmateně díval. Reson se zastavil, asi tak tři, čtyři stopy od stromu, vdechoval vůni jeho kůry, cítil dech stromu, zatímco mu vítr ovíval vlasy, jeden pramen po druhém, jakoby i on sám byl nyní rád, že ony překrásné však prokleté vlasy byly po dlouhé době opět na měsíčním svitě, nikoliv skryté pod čepicí nebo pod šálou, ale byly volné. Volné, jako sněhové vločky, které pozvolna začaly padat na Hlavní město. Konečně se na Noira otočil.

"Znamená pro nás pro všechny tolik, že ani slovy to vše vyjádřit nelze," řekl Reson pouze a zvedl ruku, na což chlapec zamrkal. Doručovatel držel ruku zvednutou delší dobu. Čekal, až chlapec přijde blíž, aby mohl uchopit jeho ruku a chvíli ji podržet v té své. Noir však zůstal stát na místě a rozhlédl se kolem. Lidé, kteří se ke stromu přicházeli modlit, je tiše sledovali. Nikdo nic nenamítal, spíše byli zaujati a zvědavi, co by se mohlo stát. Resonovy oči byly klidné, nebyly už tak chladné, jako předtím, nebyly temné, jako noc kolem něj, ale byly o něco světlejší, když na ně nyní dopadal čistý měsíční svit. Chlapec se rozhlédl kolem. Zvídavé pohledy přihlížejících lidí ho znepokojovaly. Netušil, jak má zareagovat a cítil se trapně, že tady jen tak stojí, zatímco doručovatel čeká. Ale na co? Nebo na koho? Na něj? A proč? Co má udělat? Mírně se k němu přiblížil, nejistě k němu kráčel blíže, avšak sám netušil, proč to vůbec dělá. Vítr konečně ustál. Lístky se přestaly hýbat, stejně tak Noir se zastavil v blízkosti doručovatele a tiše ho sledoval. Opatrně zvedl ruku. Spočinula v ruce mladíka před ním, který ji stiskl a pousmál se.

"Noire Corazone," řekl klidným hlasem. "protože jsi svou cestu sem přežil v bezpečí, je mou prací smutná zpráva, že jsi byl doručen." Nyní k němu poklekl. "Možná je to naposledy, co se vidíme." Noir zaraženě zamrkal. Naposledy? Co tím myslí? Reson se však usmíval. Opravdu se mile usmíval! Stiskl Noirovu ruku a potřásl mu s ní. "Jmenuji se... Reson Himitsu."

Noir zaraženě zamrkal.

"Re...son?" zopakoval.

Reson přikývl.

"Reson... jako důvod?"

Doručovatel se zasmál. Řekl mu, že to jeho jméno nepředstavuje, ale pokud si ho tak lépe zapamatuje, pak tedy klidně. Noir se ušklíbl a pak mu dupl na nohu. Se slovy, že mu to trvalo, se však rozesmál. Sice se na něj chtěl Reson rozhněvat, ale nemohl si pomoci a musel se začít smát také. Konečně pohlédl nahoru nad sebe na černé lístky v koruně stromu.

Přešel k němu a dotknul se suché kůry. Polaskal ji v rukách, přejel po ní opatrně prsty, snad jakoby hladil zraněné zvíře, kterému chtěl dát poslední pohlazení před jistou smrtí. Pohladil ji, skoro jako když muži v dávných dobách hladili své milenky, když se s nimi loučili naposledy.

Zavřel oči.

Poté promluvil: "Říká se, že když se dotkneš kůry stromu s černými listy a něco si přeješ tak moc, aby tě hlas stromu uslyšel, přikloní se na tvou stranu a pomůže ti v hledání tvého snu."

Noir zpozorněl. Přiblížil se k němu a podíval se na Resona zkoumavýma očima. Nakonec se ho musel zeptat. "Co si tedy přeješ ty?"

Reson se na něj podíval s úsměvem a odvětil, že si přeje, aby se zde mohl zase jednou vrátit a vidět ho, jak se mu daří. Noir se pousmál. Pohlédl na strom před sebou. Dotkl se jeho kůry. Hned pocítil její jemnost, která ho zarážela přes nehezký vzhled staré kůry. Přesto se mu úsměv okamžitě vrátil, když řekl, že si přeje, aby se mohli ještě jednou setkat.

Lidé okolo je sledovali. Posléze jeden chlapec přišel ke stromu a dotkl se ho také. Vykřikl, že si přeje být silný. Přišla k němu dívenka, která zakřičela, že si přeje být pradlenou, jako její silná maminka, která je jí pořád nablízku. Reson a Noir se museli chvíli pozasmát. Tolik zájemců o to, aby jim strom s černými listy splnil přání, snad nikdy nebylo. Naposledy Reson polaskal jemnou kůru stromu a vzdálil se, aby se mírně uklonil věci, kterou zde Bůh zanechal, aby nad nimi bděla. Noir ho poté následoval, aby se bezpečně dostali do vzdálenosti, kde si mohli strom znovu prohlédnout celý. Když se chlapec zeptal, zda ho sem Reson přivedl jenom proto, aby mu ukázal zdejší okolí, Reson mu na jeho otázku neodpověděl; ale Noir se už nehněval, už si zvykl na pozdější odpovědi nebo na žádné odpovědi. Na nějakou chvíli se zdálo, že Noir Resonovi nyní konečně otevřel; úplně. Vyprávěl mu úplně všechno, přestože si předtím sám sobě slíbil, že to nikdy neudělá. A přesto nemohl ignorovat fakt, že ho právě Reson zachránil před jistou smrtí z hladu někde uvězněný ve sněhové bouři daleko od jediné vesnice bez mapy či způsobu orientace, který mu zatím rozhodně chyběl.

"Kdo jsi?"

Leonoře docházela svatá trpělivost. Pevně držela spoušť v ruce, avšak prst se jí klepal. Bylo jí moc dobře jasné, že pokud to není démon, zbraň nevystřelí. Osoba stiskla v ruce sklenici vína od muže vedle ní a pohrávala si s jejím obsahem tak ladně, aby ho nevylila, jak na sebe, tak na pult před sebou. A v onom odrazu rudé tekutiny, tak sladké, jako krev samotná, si moc dobře vzpomínala na svou minulost, a to, co se stalo pár týdnů před tímhle.

Útěk z malého prostoru ve věži mu trval asi tak dva dny. Celé hodiny předtím přemýšlel, jak by mohl utéct, a nyní, když měl v zádech hlídače s obušky a zbraněmi, které vždycky štěkaly, když mezi jejich otvorem zazářila kulka, přál si radši nevidět, neslyšet a být pryč z toho hrůzného místa.

"Zadržte ho!" slyšel za sebou rozzuřený hlas jednoho z mužů. Ještě si nepřál umřít. Bylo mu sotva sedmnáct let. Odmítal se jen tak vzdát. Skrz zpocené vlasy však pronikaly i slzy při vzpomínce na zakrvácenou dívku. Ruce měl od krve. Zabil ji snad? "Tak střílejte! Zabijte ho!"

Ohlédl se, ale zbraň vystřelila, zapálila ho na prsou a on spadl. Spadl ze skály přímo do řeky, která lemovala skály, ve kterých utíkal. Zmizel pod hladinou a muži vystřelili na místo, kde spadl, několik svých nábojů, které na něj reagovaly jako na démona, aby se ujistili, že skutečně zemře. Kdo to byl? Co se stalo před jeho útěkem?

Probral se asi tak tři hodiny poté, co jeho tělo řeka vyplavila na břeh. Vykašlával ze sebe vodu a chytil se hned za hruď. Natáhl se pro ostrý kámen a zaryl si jím hluboko do hrudi. S křikem si poté prořízl maso a zastavil krev pomocí listu, co rostl na stromu poblíž něj. Pomalu se vysoukal do sedu a skryl se před měsíčním svitem ve svitu měsíce. Těžce se mu dýchalo, zřejmě mu museli zasáhnout plíce, přestože se střela dostala z něj.

Na nohách měl okovy, ale přeseknuté, zatímco na rukách měl želízka ještě pořád spojená. Na krku měl podivný obojek, skoro jako nějaký pes. Měl roztrhané oblečení, zřejmě od toho, jak byl ve vodě. Afina mu zakrývala oči. Zadýchaně pohlédl na měsíc nad sebou. Mlčel a díval se na tu jasnou zář, poté mu víčka klesla k zemi...

Dal hlavu na stranu.

Cosi ho probudilo. Byla to ještěrka, co mu olizovala nohu. Pousmál se na ni, měla překrásně barevné oči, ale ještěrka se ho lekla a utekla. Zmateně ji sledoval a afina mu skryla tvář víc. Přestal se usmívat a na jeho břicho dopadl černý list, který se rozpadl na popel. Něco velmi tiše řekl a vítr se rozfoukal silněji. Měl zavřené oči. Zřejmě zase usnul. Alespoň tak vypadal. On však nespal, klepal se a děsil ho zvuk řeky. Pomalu vstal a s bolestmi v celém těle kulhal směrem kupředu, bojujíc se živly přírody. V blesku se odrazily jeho stříbrné vlasy. Možná, že byly blonďaté, ale za svitu měsíce zářily, jako stříbro. Za sebou nechával rudé skvrny.

Na místo, kde ho doplavila řeka, přišel nějaký muž. Dotkl se země, kde byla jeho krev a přičichl k ní.

"Najděte ho," řekl ozbrojeným mužům a ti skrz déšť utíkali kupředu. "a doufejte, že déšť nesmyje stopy." Muži měli na sobě tmavě modré uniformy. Co se tam dělo?

Muž se zastavil v prapodivné jeskyni. Rozhlédl se okolo sebe. Před ním zářila modrá voda a lákala ho ke koupeli. Byl špinavý. Byl hladový. Přál si zmizet z tohoto světa. Pomalu přešel k vodě a trochu se napil. Nakonec do ní ponořil hlavu, hltavě pil a voda mu za to smívala nečistoty z hlavy a obličeje. Když zvedl hlavu, aby se nadechl, chytil se za břicho, které mu prudce krvácelo. Odložil list stranou a vyběhl ven pro další. Přitiskl si jej na ránu a zmizel rychle v jeskyni. Hned u jejího kraje však sjel dolů.

Neměl sílu ani vstát. Několik dní nejedl. Několik měsíců nepil. Při vzpomínce na temnou budovu se chytil za hlavu a po tvářích se mu rozkutálely slzy.

"Iriio..." zašeptal tiše. "Odpusť..." Při vzpomínce na zohyzdněné, zkrvavělé tělo, chytil se za hlavu a zakřičel spolu s blesky, které se objevily z oblohy, aby ho neprozradily. "Nezasloužím si žít..."

Mládě medvídě vtrhlo dovnitř. Polekal se ho a tiše ho sledoval. Klepal se, jako ratlík. Medvídě se otřepalo, zabručelo a přilezlo k němu. Otřelo se mu o nohu. Udeřil blesk. Medvídě zabručelo. Něco spadlo na zem. Když udeřil další blesk, leželo medvídě na zemi, muž sledoval zemi, ruce před sebou a byl pobledlý ještě víc. Levou ruku držel tak, jakoby v ní svíral zbraň.

"Odpusť..." špitl tiše. "Jsem stvůra..."

A nyní tady sedí, v naprosté pohodě a klidu, avšak třes v levé ruce, kterou poprvé zabil medvídě, mu v ruce zůstal. Aby to skryl, svíral ji nyní v pěst. Temně fialové oči se podívaly konečně na Leonoru, která na něj mířila zbraní. A pak se Leonora polekala také. Muž tady přišel pouze s jedinou myšlenkou; s myšlenkou, se kterou ho tady poslali druzí; s myšlenkou zabíjet mstít ve jménu lepšího zítřka. Rudý šátek měl obvázaný kolem ramene. Zákeřně se na dívku vedle sebe ušklíbl a pohledem jí oznamoval, že už dávno vyhrál.

Ozvala se hlasitá rána. Světlo pohltilo hostinec. Leonora se zaraženě dívala před sebe. Jasná záře ji obklopila. Muž promluvil. Zemřeš? Ptal se jí klidným hlasem, jakoby se sám nebál smrti. Posléze hostinec vyletěl do povětří.

Reson kráčel vedle Noira, nyní už bylo bezpečné ho oslovovat křestním jménem, vždyť i chlapec ho nyní oslovoval jménem, se kterým se narodil. Přestože mu říkal, aby před jeho oslovení dával ‚pan‘, Noir ho pochopitelně naprosto a zcela ignoroval. Reson si jenom povzdychl. Převychovat ho už rozhodně nemůže. Když se zamyslel však nad tím, co mu řekla Duisa, bylo mu jasné, že se zde nemůže už déle zdržovat. Kdyby se probudil o den, dva dny dříve, rozhodně by ještě stihl něco udělat. Ale takhle se budou jen hromadit dopisy, které bude muset doručit jenom on sám. Lehce si povzdychl.

Najednou se zarazil ve svých myšlenkách a zeptal se Noira, zda má vůbec kde bydlet. Noir zmateně zamrkal. Reson se chtěl na místě zastřelit; představa, že by ho musel vláčet všude s sebou, ho nyní rozhodně podruh nelákala až tak moc, jako napoprvé. Sice si nyní rozuměli, ale jen představa, že ho chlapec zdržuje svými nožičkami, ho přesvědčila o tom, že nejlepší pro ně pro oba bude, když se tady a teď rozloučí. Čím dřív to bude, tím lépe pro oba, protože se s tím Noir smíří rychleji; spíše se s tím Reson smíří rychleji. Což mu připomnělo, že dlouhou dobu neslyšel žádné vrnění ještěrky. Brašnu po ruce neměl ani ji nikde ve svém pokoji neviděl. Dostal strach, kde nakonec skončila.

Noir si všiml jeho zamyšleného výrazu a zeptal se ho, co se děje. Reson nechtěl dlouho rozmazávat nehezké barvy na překrásný obraz na zemi, a tak chlapci řekl rovnou, přímo, že bude muset velmi brzy odejít. Dopisy se hromadí, jeho práce volá. Nemůže si dovolit mít stejně dlouhou dovolenou, jako ostatní. On sám chodí jako jediný druhým směrem. Jediný, který donáší dopisy z vesnic jinou cestou, než jeho spolupracovníci.

Reson vzhlédl k nebi. Zarazil se.

Mraky černější než noc samotná pomalu pluly po nebi. Zakryly měsíc. Na Hlavní město dopadl stín. Resona to mírně znepokojovalo. Navrhl Noirovi, že mu pomůže sehnat nějaké dočasné ubytování. Noir se zeptal Resona, kde on bydlí. Reson mu upřímně odpověděl, že nemá momentálně místo, kam by se mohl vrátit, nepočítá-li jejich nemocnici nebo školu. Školu?

Noir ho rychle předběhl a vyptával se ho, co za školu to myslí.

Reson si znaveně povzdychl. Přestože spal takovou dobu, rozhodně se necítil na tak dlouhé dialogy, které s ním chlapec chtěl momentálně vést. Poškrábal se na hlavě a zamumlal něco v tom smyslu, že tady je nějaká speciální škola. Pochopitelně se mu nechtělo říkat vůbec nic, a tak chlapcův pohled nasměroval směrem k jižní věži, pod kterou se tyčila velká, barevná budova. Barvy nesla žlutou, černou, šedou a bílou. Tmavě modrá a bílá barva se objevila jen na vlajce, která hrdě vlála ve větru na nejvyšší věži budovy. Bylo zde mnoho malých věžiček, ale také spousta tlustých, které zřejmě nesly obrovské místnosti. Střecha budovy byla tmavě černá, zatímco cihly byly lehce rozeznatelné i z dálky. Nad majestátní bránou, která šla vidět jen zčásti, se tyčil velký erb. Kraje byly zlaté, jinak byl tmavě modrý, zatímco uprostřed něj bylo nějaké zvíře, zřejmě vlk nebo lev, nebo dokonce podobizna démona, však mrtvého, protože těsně pod jeho hlavu byly dvě překřížené pistole; stejná pistole, jakou nosíval Reson. Noir nad tou stavbou v dálce na chvíli zamžoural, pak zamrkal a pak pohlédl na Resona. Zeptal se ho, co je to za školu. Ale Reson mu ani tak neodpověděl. Jen mu řekl, aby tam šel a zjistil si to sám, když ho to tolik zajímá a sám je zvídavý až běda.

Noir mírně našpulil ústa, však hned se rozběhl za Resonem, aby se od něj příliš nevzdálil. Sledoval jednotlivé budovy kolem nich. Některé byly jednoduché a prosté, jiné byly honosnější a zdobnější. Některé nesly stejné erby, aby ostatní věděli, že jsou z jedné rodiny. Erby se zde však objevovaly málokdy; nebylo potřeba si zde nic dokazovat – dokud byl jejich syn nebo dcera označen za doručovatele kvůli svému vzhledu, museli zde jít buď jejich potomci, nebo příbuzní anebo rovnou celá rodina, což se bohužel nestávalo příliš často – a dávat se vzorem ostatním. Dokud byli členové rodiny v bezpečí a dokud člen doručovatelů z jejich rodiny byl v pořádku, mohli žít bezproblémový život. Pak byli vystaveni před velkou zkoušku jejich mysli a duše; zůstanou zde s ostatními potomky démonů anebo se odstěhují zpátky, jako počestní lidé? Názory se na tohle lišilo. Sousedé se rozhněvávali navzájem a posléze se mnoho lidí stěhovalo. Jedna smrt a donutí celou rodinu odejít. Ale je to pochopitelné, když se jedná o jedno jediné dítě dané rodiny.

Když se Reson naposledy ohlédl za stromem s černými listy, snad za ním kohosi spatřil vykukovat. Pohlédl však před sebe, bez zájmu v očích.

Když se tak procházeli, rozhodl se Reson, že si jenom zajde pro své věci. Pistoli si uložil do pouzdra na opasku. Vlastně to byla jediná věc, pro kterou tam přišli.

Aby si zkrátili dlouhý večer nicnedělání, pozval Reson chlapce do hostince, aby ho mohl pohostit horkou vodou s citrónem, doufaje, že mu nebude vadit tento nápoj, který se zde jako jeden z mála podával, na což Noir s radostí souhlasil. Napadlo ho, že by chlapce mohl představit Leonoře, pokud by ji tam ještě zastihl, což by nemusel být problém, protože to bylo sotva deset minut, co od tam odešel (a věděl, že Leonora rozhodně nepůjde jen tak, aniž by nevyzkoušela něco nového, jako vždycky). Když se Noir zeptal, jaká je Leonora, Reson s mírně křečovitým úsměvem odvětil, že je to milá osoba, na což se Noir chtěl rozběhnout pryč, když křičel za Resonem, že je lhář. Přestože se ho Reson snažil přemluvit, Noir mu nevěřil a vzpíral se, snažil se utéct, daleko od něj, aby nemusel poznat dalšího maniaka, jako by byl právě doručovatel, který ho nyní tahal pryč svým směrem, přestože se Noir vzpíral a bojoval proti jeho síle. Nakonec to vzdal a nechal ho, aby ho tahal vyloženě po zemi, přestože mu Reson říkal, aby šel po vlastních, že odmítá tahat pytel brambor. Pak se opravil na poloprázdný pytel brambor, na což Noir ihned zavrčel nad tou narážkou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře