Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis sedmnáctý

21. září 2015 | 07.01 |

Dopis sedmnáctý

Reson se provokativně ušklíbl.

Už, už chytal kliku hostince, když v tom se zarazil.

Fialové oči nyní zely do prázdna. Popadl chlapce za zápěstí a stáhl ho rychle stranou, zatímco dveře vyletěly z pantů a zničily se úplně, zmizely ve vzduchu, když se rozpadly na prach z obřího světla a zároveň skrz ně něco proletělo. Poslední kus dřeva, který se rozpadal za letu, někoho nesl. Reson a Noir to zmateně sledovali. Reson se pomalu podíval dovnitř. Zornice se mu zúžily. Sledoval osobu v černém, která držel pistoli před sebou. Kouřilo se z ní. Lidé okolo byli vystrašení. Klepali se nebo se nehýbali vůbec. Všichni byli bledí. Když se Reson konečně podíval směrem k tomu, kdo vyletěl spolu s dveřmi, zmocnil se ho nepřekonatelný hněv. Potemněly mu oči, až mu skoro zčernaly zlostí. Pořád mu temněly a temněly. A kdyby mohly, jistě by se změnily na rozžhavený uhel, který kdysi býval černým. Noir se mírně klepal. Reson ho najednou pustil a pomalu kráčel směrem k tomu, kdo vyletěl spolu s dveřmi z hostince; jakoby se strhla bitva a někdo vyletěl skrz okno; jenže tentokrát vyletěla daná osoba skrz dveře, nikoliv skrz sklo, a nebyl to jen tak někdo, o koho by se Reson možná ani tak nestaral. Když se konečně zastavil a díval se dolů na poraženého, zle vycenil zuby. Lidé se chytali jeden druhého a báli se hněvu doručovatele. Pomalu se podíval na muže, který doposud držel zbraň v poloze, ve které vystřelil; natažená ruka, v ní sevřená pistol, ze které se pořád ještě trochu kouřilo. Muž se usmál.

Se slovy, že má zpoždění, pomalu pistolí mířil dolů. Pak dodal, že ona mu posloužila, jako dobrá zábava, ale hned se omluvil, že už musí běžet zase jinam.

Osoba, která proletěla skrz dveře, osoba, která byla zasažena do prsou a vymrštěna tou obří silou, která bůhvíjak vylezla z pistole, osoba, která nyní ležela na zemi na zbytku ze dveří, osoba, ze které se kouřilo, jako z vypadlého uhlíku z kamen, nebyl nikdo jiný, než Leonora.

Ústa jí zela dokořán, oči se jí spíše změnily na bílé sklivce a z těla se jí mírně kouřilo, zatímco košili měl od krve, avšak nikde rána nebyla. Záda měla mírně odřená od prudkého nárazu do dřevěných dveří. Vlasy měla rozcuchané, nyní jí trčely na všechny strany. Její bledá pleť nesla známky krve a popela z výstřelu zbraně, který kompletně odkázal zničit celý hostinec.

Reson se nyní chladnýma, temnýma očima díval na muže. Neprokázal žádné emoce. Avšak pozvedl svou pistoli a zamířil jí muži přímo mezi oči.

"Nemůžeš vystřelit, hlupáku," zasmál se muž vesele. Noir zmateně Resona sledoval a pak pohlédl dovnitř na pobaveného muže, který jen tak z rozmaru zvedl i sovu pistoli a mířil jí na doručovatele. Reson byl chvíli potichu, pak však chladným hlasem řekl:

"Ano, můžu."

Muže tím mírně zarazil.

Reson pozvedl svou pistoli. Stiskl kohoutek. Lidé se polekali. Ženy polekaně vdechovaly vzduch a zapomínaly ho vydechovat. Muži je pevně tiskli k sobě, zatímco se za nimi skrývaly vystrašené děti. Muž v černém klobouku s kapucí přes hlavu se pobaveně zasmál. Zeptal se Resona, zda si skutečně troufá, jakože, vystřelit, když je tady tolik lidí; byl si moc dobře vědom nedokonalosti Resonovy zbraně, stejně tak zbraní všech doručovatelů.

Leonoro.

S touhle myšlenkou už, už Reson chtěl střílet.

Mladík s jizvou přes tvář, však s naprosto totožnou tváří, jako měl Reson, se podíval z okna, které se táhlo dlouze dolů a bylo rozdělené na šest menších dílků díky černému dřevu okolo a skrz sklo celkově. Z tohoto okna viděl úplně všechno, co se dělo v blízkosti nemocnice. Všiml si Resona a Leonory, kteří zamířili do hostince. Nějaká žena, která vedla své dvě děti, se mírně zapotácela a vystrašila tak své děti. Avšak hned ostatní lidi kolem uklidnila, že se jí jenom zatočila hlava, že jí nic netrápí ani nebolí. Hostinský, který vyhodil hosta, který odmítal zaplatit, na sníh a odplivl si, aby se mohl vrátit do svého podniku zase s veselou náladou a mohl účtovat další vypitá piva. Tajemného mladíka, který vkročil do hostince.

Všiml si Resona a Noira, kteří společně odešli ke stromu s černými listy. Chvíli je jeho tmavě fialové, hadí oči sledovaly. Pak i on uslyšel ránu a pohlédl rychle k HostinciU Skákavého polena. Sledoval, jak dveře vyletěly do vzduchu a spolu s někým se zastavily o další budovu, spadly na zem, zatímco na nich spočinula i zraněná osoba. Zpozorněl, když viděl Resona, jak pomalu kráčí k oné osobě, aniž by se staral o útočníka. Přejel prsty po skle a vyťukal na ni jakousi melodii. Pak na skle udělal škrábanec. Mračil se.  Sklo pod jeho silným stiskem nyní mírně naprasklo.

Květina vedle něj opět uvadla.

Jednotlivé lístečky z ní opadaly a okvětní lístky nyní poletovaly vzduchem a prosily, aby mohly ty zbylé ještě zůstat a tvořit tak krásnou růži.

Zarazil se. Slyšel zavrnění. Pohlédl stranou. Spatřil ještěrku, jak ho sleduje barevnýma očima. Znovu zavrněla a přistoupila k němu. Očichala ho. Pohlédla mu do očí. Bez jediného náznaku zájmu kolem něj prošla. Mladík se za ní tiše díval; obdivoval její ladnost a ty překrásné oči, které i jeho uhranuly, stejně jako uhranuly Resona.

Sotva pohlédl na scénu před hostincem, vykulil oči.

Reson mířil na toho, kdo se nacházel pořád v hostinci. Copak je hlupák? Vystřelit na obyvatele, na tož na neozbrojeného, přece nemůže ani ve snu. Systém zbraně se zablokuje. To je nám všem jasné. Jediná nedokonalost našich jinak dokonalých zbraní.

Mladík přimhouřil oči.

Čekal.

Všechno podrobně pozoroval, aby si pak byl jistý, že viděl přesně to, co viděl. Nemohl si dovolit, aby ho nyní zrak zklamal, aby se před ním objevila iluze, která by mu zmátla smysly a oklamala mysl. Musel se naprosto, naprosto soustředit.

Dveře nedaleko od něj se otevřely.

Zpoza nich vykoukly temné oči. Ruka tmavší pleti se dotkla čistých dveří a žena vykoukla ven. Spatřila mladíka u okna. Chvíli ho sledovala, pak oči zavřela a zase zmizela v pokoji, ze kterého se vinula líbezná vůně, která však mohla působit i bolest. Žena samotná postupovala kupředu. Posadila se u okna, sepjala ruce a tiše se začala modlit.

Mladík neodtrhl oči od toho, co se před ním odehrávalo.

Byl tak blízko, a zároveň tak daleko.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis sedmnáctý the-lonely-part 22. 09. 2015 - 21:05
RE(2x): Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis sedmnáctý spisovaterka 23. 09. 2015 - 15:20