Ráj smrti - Kapitola druhá (8. část)

23. září 2015 | 07.00 |

Wretch a ostatní se mezitím pomalu přiblížili k ženě. Sotva se však dostali pod pavučiny, Will je všechny rychle zastavil masivní rukou. Ukázal jim, aby byli potichu. S polekaným výrazem pak ukázal na jednotlivé díry ve stromech. Wretch vykulil oči a nic neříkal. Victoria se trochu zaklepala strachy, pevně stiskla své kopí a nasucho polkla. Richard byl tak bledý, že kdyby zkolaboval, nedivila bych se mu. Ostatně; pochybuji, že byste Vy reagovali nějak jinak, ale hádat se s Vámi nebudu. Můžete to posoudit sami, až se dostanete do Ráje smrti.

Ve stromech byly díry. V dírách spal nespočet bestií, které spokojeně vrněly, některé chrápaly, jiné svými drápy hmataly kolem dokola, a některé dokonce spaly ještě s masem či lidskou končetinou v tlamě, zatímco slintaly blahem a vrtěly se. Krev měli po těle, ale také především kolem tlamy, ze které jim vycházel nehezký zápach.

Wretch cítil, že se klepal strachy.

Opět měl ten nehezký chtíč setřít si pot na krku, tak moc ho chladil, až ho to až děsilo, ale musel to přetrpět. Nenápadně se podíval očima za sebe, kontrolujíc Polonia, který poklidně kráčel ze strany na stranu, kontroloval každý strom desetkrát, jako maniak, a občas se také pozasmál a poskakoval kolem dokola, jako šílenec s roztaženýma rukama, prozpěvujíc si, že je pták nebo motýl nebo je mu to úplně fuk. Wretch pohlédl na klepající se ženu uvězněnou v pavučině. Vzpomínal na to, jak jim Nemma něco vysvětlovala a přitom měla vztyčené tři prsty. Snažil se vzpomenout na ta slova, která jí rozuměl.

Will řekl, aby hlídali toho maniaka. Když se ho Wretch zeptal, co chce dělat, Will mu neodpověděl. Victoria ho poslechla na slovo a vydala se zpátky mezi stromy, zatímco sledovala pobíhajícího Polonia. Wretch a Richard zůstali pod pavučinami a rozhlíželi se. Mohli si vůbec navzájem pomáhat?

Prudký vítr je všechny ovál.

Will se snažil ženu uklidnit, že jí pomůže. Milým hlasem a gesty se mu to nakonec povedlo.

"Skutečně?" zeptal se najednou Polonius.

Will se zarazil. Pomalu se podíval vedle sebe. Polonius se držel bílého vlákna a sledoval ho spatra. Přesto se mírně pousmál. Will vykulil oči.

"Skutečně? Skutečně si myslíš, že poté, co jsi odmítl vstoupit do mé hry..." zašeptal Polonius, zamračil se, kopl Willa do brady a tím ho skopl dolů k zemi. "tě nechám jen tak zasahovat do jejího průběhu?"

Wretch jen tiše sledoval, jak Will dopadl na zem, která se mírně zachvěla pod jeho váhou. Will si odplivl krvavou slinu a vzhlédl k Poloniovi, jehož pohled byl nyní jako od hada, který sleduje svou kořist. Vznešeným hlasem jim přikázal, aby raději sledovali, než aby se vměšovali, jinak probudí jeho kamarády. Wretch stiskl ruce v pěst. Will se zamračil. Vypadal skutečně děsivě. Chtěl té ženě pomoct. Jak se tam však Polonius mohl dostat tak rychle? Jak?

Polonius se jen líbezně usmál, naklonil hlavu na stranu a vybídl Williama ke chvíli strpení, že za chvíli, pokud žena bude odmítat plnit pravidla jeho hry, tak že může jít hned jako další. Hned na to otočil a oko mu jasně světle zářilo, zatímco se pobaveně díval na ženu, která se nyní klepala, jako osika. Pomalu se k ní přiblížil, chodil doslova po vzduchu a jemně jí stiskl tváře k sobě. Přitáhl si ji trochu k sobě, zatímco se žena klepala. Nahnul se k ní blíž a zašeptal jí do ucha svou otázku; jsi připravena?

To, co se pak začalo odehrávat, ani popsat podrobně nemohu. Žena křičela a plakala. Polonius se jen pobaveně a tiše smál. Ach, jak tuhle hru Empire miloval z celého srdce. To způsobilo, že se bestie probudily ihned, jejich bílé oči zazářily do temnoty stromu. Vyletěly ze své skrýše, celé natěšené a hladové, a vrhly se proti ženě, které Polonius mezitím držel jeden prst, překroucený na druhou stranu, očividně zlomený. Zklamaně zakroutil hlavou do stran. Jen nevesele poznamenal, aby měla šťastný život. Potom od ní odskočil a bestie se na ni vrhly. Žena po chvíli jen sklonila hlavu dopředu. Oblek jí bestie roztrhaly během chvíle, aby se dostalys nejdříve k onomu čerstvému mladému masu, k tomu zbytku, kterým jim jejich pán přenechal, aby nehladověly celou věčnost. Čtyři osoby dole mlčely a Victoria si zakryla ústa, zatímco v očích cítila slzy. Krev a kusy masa stékaly a padaly dolů k mrtvé zemi, na které však za celou tu dobu nedopadla ani kapka krve nebo kus masa. Polonius se ladně snesl na zem, zatímco za ním padaly ostatky ženy, které ještě těsně před zemí chytali démoni. Oči měl zavřené a pohled mu směřoval spíše k nebi. Chvíli jen tak tiše poslouchal své kamarády, jak hlasitě mlaskají a nemohou se onoho šťavnatého masa nabažit.Mile se na ty lidi před sebou usmál, jakoby se ta scéna předtím ani nestala. Jako by žena dobrovolně k nim přišla. Jakoby dobrovolně skočila bestiím přímo do chřtánů, aby se mohly najít. Vždyť přece hladověly takovou dobu a jí škoda už nebude. Buď by zemřela vlastní vinou, nebo vlastní rukou, tak proč jim svou smrtí trochu nepomoci ke krátkému blahobytu? Pochopitelně, žena byla už před svým příchodem psychicky na dně. Muž se jí zabil těsně předtím, než se probudila. Doposud cítila jeho krev na tváři, když ji něco nehezky teplého probudilo. Našla ho s ostrým kamenem v krku, vedle ní, zbaběle ležícího, mrtvého. Tehdy se rozhodla. Tehdy měla jasno, že když se on mohl vzdát svého života, aniž by se o tom s ní poradil, vzdá se ho ona také, aby nemusela déle trpět. Avšak netušila, že zde smrtí jejich utrpení neskončí. Ještě je bude čekat dlouhá cesta. Přesto, když umírala, chtěla se usmívat, jenže ústa se jí zkřivila bolestí a obličej měla hanebně zjizvený a pokousaný.

Démoni během chvíle roztrhali tělo nebohé ženy na kousky, z jejich končetin nezbyly ani kosti (ty si odnesli mladí démoni), a odskákali zpět do stromů, aby se mohli prospat. Kvůli jedné oběti je budit, jak nehezké. Sám Polonius nad sebou zakroutil hlavou. A znovu naklonil hlavu na levou stranu, mírně vykulil oči a sledoval nové účastníky jeho Hry. Tichým, pobaveným hlasem se jich zeptal, zda si s ním nechtějí zahrát hru: Empire. Když se Will chladným hlasem zeptal, zda ho přitom bude moci zabít, Polonius se jen lstivě usmál. Aniž by si toho jeden z nich všiml, během mrknutí oka už nestáli na zemi, ale viseli ve vzduchu. Nyní se na ně Polonius díval nahoru. Lusknutím prstu pozvolna vyletěl nahoru a rukou se přidržoval tenkého vlákna pavučiny, která ho donesla doprostřed čtverce, který nyní tvořili. Rozhlédl se důkladně kolem sebe a počal se pozvolna pohoupávat. Už to vypadalo, že vyskočí na větev, ale vrazil do ní obličejem. Will se jen ušklíbl, že je to skutečně magor. Když se Polonius, dosti neohrabaně a zahanbeně vyšplhal zpět na svou větev, spravil si kožešinu přes tělo a hrdě zvedl bradu. Richard se musel kousnout do rtu a tiše zašeptal něco Victorii. Victoria přimhouřila oči, div se nerozesmála nahlas. Tiše hvízdla na Wretche a kývla hlavou na Polonia, jen stěží držela smích. Wretch na chvíli zamrkal, ale potom si toho všiml. Na tváři se mu vytvořila jakási grimasa, se kterou se snažil vydržet, aby se nerozesmál.

Polonius zpozorněl a naklonil hlavu na druhou stranu s otázkou, co je tady tak směšného. To už se však Victoria rozesmála na celé kolo, div neroztrhala svou pavučinu, což Polonia překvapilo a mírně polekalo, ale naštěstí se to nestalo. Vztekle se jí zeptal, čemu se tak přihlouple směje, zda se směje tomu, že za chvíli zemře, nebo se tak moc těší na tu bolest, kterou jí způsobí. To už se však rozesmál i Richard. Polonius chytil skutečný tik do oka, takže mu víčko cukalo ze strany na stranu, a to rozesmálo Willa a Wretche. Důvod, proč se mu předtím snažili nesmát, ale pak to vzdali, byl ten, že Poloniovy trčely dva prameny vzhůru, takže vypadal jako kohout. Hned po nich zařval zlým hlasem, aby zmlkli, ale to už slyšel, že se mu i jeho vlastní bestie smějí. Mávl rukou před sebe, rozhazujíc nějaký tmavý prášek. Z toho vznikly jiné bestie a vrhly se na ty, které se i přesto smály. Polonius se zhluboka nadechl, aby nevybouchl ihned, zavřel oči. Po chvíli však neskutečně zařval, aby se zklidnili, což donutilo Willa se zařehtat, jako kůň. Victorii tekly slzy z očí z toho, jak moc se smála, a stěžovala si, jak moc ji bolí břicho. Copak těmhle idiotům nedochází, že je mohu zabít ihned, pomyslel Polonius vztekle. Zhluboka se nadechl. Zavřel oči. Poklidně se posadil a vytáhl svou píšťalku. Počal na ni tiše hrát, zatímco se ti čtyři pořád smáli. Hrál tak asi pět minut. Potom ji pevně sevřel v ruce. Všichni ho doposud respektovali, tak proč se mu zrovna tihle lidé smějí? Pohlédl především na Wretche a zpozorněl. Přimhouřil oči a mírně protáhl krk. Přemýšlel, zda vidí špatně či nikoliv. Cítil, že se mírně potil. Tiše polkl. Bestie ve stromech zpozorněly a vykoukly ven. Nikdy ho neviděly v tomhle stavu.

Polonius rychle pohlédl dolů, přemýšlejíc: "Ví o tom? Nebo ho sem poslal záměrně? Nevšiml si toho? Vyloučeno! Tak proč...?"

Mírně chytil kožešinu v oblasti srdce, zatímco se mu ruka mírně klepala.

Když se uklidnil, zavřel oči, vstal a pobaveně se ušklíbl, skrývajíc onen strach za dokonalou maskou. Richard se hned přestal smát a zbledl zděšením, sotva spatřil, že jeho druhé oko je také otevřené. Ústa mu mírně zkřivila, zatímco hleděl do té prázdnoty v pravém oku. Polonius se poklidně rozhlédl kolem dokola. Udělal krok kupředu, vlákno mírně zazářilo a on postupoval kupředu, jakoby nic, jakoby tam snad bylo nějaké další lano nebo dokonce most, a zastavil se uprostřed mezi nimi s malou píšťalkou v ruce. Optal se jich pobaveným hlasem, zda se už nasmáli dosyta. To zarazilo Wretche a pohlédl na něj, nyní už bez úsměvu. Polonius je poklidně sledoval. Aniž by cokoliv řekl, překřížil prsty na obou rukách, které měl překřížené na hrudi. Najednou se všem kolem rukou a nohou objevila bílá vlákna, která jim končetiny pevně stiskla, div nezačali krvácet. Jeden prudký pohyb a jistě by se tak stalo během pár vteřin. Nyní se už nikdo z nich nesmál. Poloniův pohled byl jiný; byl podrážděný, ani se už neusmíval. Wretch si až pozdě uvědomil spolu s ostatními, že možná nebyl dobrý nápad se zrovna jemu posmívat. Polonius poklidně natáhl ruce do stran, pořád měl prsty překřížené, zatímco se poklidně díval před sebe, přímo mezi Richarda a Victoriu. Jeho oči jaksi potemněly, zatímco mu několik vláken za zády jasně zazářilo a zvýraznilo se, byť jen na chvíli. Wretch vykulil oči. Jen ten slabý záblesk. Kolik jich tam mohlo přibližně být? Použije je na ně?

Polonius se nyní podíval na Wretche však jen očima na něj pohlédl, aniž by pohnul hlavu, to mladého novináře polekalo. Polonius nahnul hlavu na stranu, jako nějaká loutka. Jeho hlas zněl nyní jinak.

"Tak... hra může začít," řekl hlasem, zatímco jeho pohled vypadal nějak nepřítomně; jakoby hledal něco mezi stromy, co už dávno zmizelo, a on se pořád díval na místo, kde to kdysi bývalo. A s těmito slovy jejich první hra s rozhodčím začala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře