Legenda, proměna a prach 6

2. duben 2017 | 07.00 |
› 

Nevím, kdy jsem se vrátila domů, ale ve stavu naprosté požehnání. Nikdy jsem se necítila tak překrásně. Líně jsem se protáhla, jako kočka, abych zjistila, že už je po desáté hodině. Pal to čert! Natáhla jsem se pro mobil, abych napsala Williamovi. Včera jsem pila především s ním a vyhrála jsem, zajímalo by mě, jestli mi dal ten slíbený polibek. Odepsal po půl hodině s tím, že jsem ho vzbudila tak milou otázkou. Přišla další zpráva, ve které mi oznámil, že mi klidně dá i více polibků, pokud si na ten jeden vášnivý nepamatuji. Spokojeně jsem se usmála. Rozhodla jsem se pro dlouhou, teplou sprchu. Nechávala jsem bolavé svaly odpočinout. Po sprše jsem si šla zaběhat. Ano, šílený nápad, ale to je jedno.
Výdrž se mi od posledního běhu zlepšila – možná za to může fakt, že jsem měla plnou hlavu Williama. A chuti jeho rtů. Pípla mi další zpráva. Aha, Emma se teprve nyní probrala. To už jsem měla půlku své trati za sebou. Oznámila mi, že dneska večer mám přijít k ní domů. Prostá otázka: V kolik? V osm večer. A mám vzít ty nejlepší šaty, které mám. Nemohla jsem se dočkat. Kdybych si tehdy dala dvě a dvě dohromady, zabránila bych té pohromě...?
K snídani (nebo k svačině?) jsem zvolila jednoduchý pokrm z banánu, malin a borůvek. Mléko na kosti jsem popíjela, zatímco jsem se šla alespoň trochu podívat na učení. Měla jsem trochu problém přečíst ty své škrábance a pro něco jsem se natahovala. Aha... brýle. Dlouhou dobu jsem je nenosila. Prý mi dělají tlustý obličej. Nakonec jsem je nechala zaprášené ležet tam, kde jsem je skoro před týdnem položila. Učení mi dlouhou dobu nevydrželo.
Jako posedlá jsem se musela jít zvážit. Trochu jsem přimhouřila oči. Přibrala jsem půl kila... to není dobré. Napadlo mě, že bych si mohla vyvolat zvracení. Ne, zakroutila jsem nad sebou přísně hlavou. Takhle to nepůjde, Caroline... Není to z toho, že jsi přestala chodit na kendó. Neměla by ses tolik cpát. Rázně jsem nad sebou přikývla a jako trest jsem si zvolila třicet sklapovaček, třicet dřepů a třicet kliků. Po hodině to zopakuji. A potom znovu a znovu. Mezitím jsem se probírala svým šatníkem. Které šaty bych měla zvolit? Nebo jít v džínách? Váhala jsem. Sukně a košile?
Někdo mi zaklepal na dveře.
"Sestři, můžeme dovnitř?" vykoukla na mě jedna hlava od Toma a potom úplně stejná hlava od Jima.
"Pomůžete mi vybrat nějaké oblečení?" usmála jsem se na ně mile. Možná, že mi budou schopni trochu pomoct, i když o tom pochybuji. Nebudu přece zlá sestřička.
"Myslíš na tu babiččinu oslavu?" špitl Jim. Zamrkala jsem.
"Jakou oslavu?" zeptala jsem se nechápavě. Něco mi uniklo?
"No, oslavu narozenin přece," snažil se mi Tom připomenout. Jenom jsem zamrkala. "Zítra bude oslava. Má už sedmašedesát," dodal, ve snaze mi pomoct ve vzpomínání, ale opravdu nic mi nepomáhala. Potom v mém líném mozku konečně zapadlo kolečko tam, odkud jsem ho před pár dny vyhodila. Mile jsem se usmála a přikývla.
"Ano, přesně na tu oslavu," zalhala jsem.
"Tak proč si to chceš vybrat už dnes?" nechápal Jim.
"Protože holky potřebují mnohem víc času na přípravu, než kluci," vysvětlila jsem mile. Mí hloupí bratříčci si vyměnili pohledy.
"Přípravu na co?" zeptali se oba zmateně. Ještě tak nevinní.
"Aby se co nejvíce líbily přece."
"A proč se chtějí co nejvíce líbit?"
"Aby je měli ostatní rádi."
"A proč by je měli ostatní mít rádi?"
"Aby nebyly zbytečně odstrkovány na pokraj společnosti."
"A proč by měly být odstrkovány na okraj společnosti...?"
Ty jejich otázky mi už lezly krkem. "Aby se mohly bavit se svými vrstevníky."
"Tak proč se s nimi nebaví i tak?"
"PROTOŽE NE KAŽDÝ SNESE KAŽDÉHO!!" zakřičela jsem na ně už zle, až utíkali vystrašeně pryč z mého pokoje. Pěkně děkuji za pomoc! Vztekle jsem zavřela dveře a zle zavrčela. Ukradli mi tolik vzácných vteřin, sakra! Abych se uklidnila, rozhodla jsem se, že se namaluji. Na to se musí každá žena plně soustředit. Pomalu jsem obtahovala obrys řas, aby byly co nejvýraznější. Stejně tak rty jsem přetřela pomalu výraznou rudou rtěnkou a usmála se na osobu v zrcadle. Už teď vypadáš o dost lépe, Caroline, pochválila jsem sama sebe v duchu.
Vzhledem k ochotné pomoci všech okolo jsem zvolila kostkovanou košili a sukni, která se Williamovi vždycky líbila. Možná, že dnes večer dojde na víc než jen na polibek. Nehezky jsem se na sebe ušklíbla do zrcadla. Však už by bylo taky na čase, no ne? Můj pohled padl na knihu na mém stole. Zalistovala jsem v ní. Kdybych se nerozhodla změnit se, už bych dávno těch 600 stránek měla během dvou dnů přečtených. Takhle jsem tu těžkou bichli odložila zase zpátky se záložkou na 250. stránce.
Uvařila jsem si rychlý, zdravý oběd.
Chutnal sice odporně, ale byl výživný a zdravý. Recept mám od Alice, která díky němu získala vytouženou postavu.
No, byl tak odporný, že nakonec skončil celý v záchodové míse, protože ho můj žaludek odmítl přijmout. Takový humus by nevydržel nikdo!
Vyčistila jsem si pečlivě zuby, dvakrát. Usmála jsem se na dívku před sebou. Během chvíle jsem byla převlečená a sama sebe jsem schválila svůj outfit. Svůdně jsem přimhouřila oči a někoho neznámého jsem políbila. Vybírala jsem kabelku půlhodiny, než mi přišla SMSka od Emmy, že k ní Samanta už jede.
Výborně, nepřijdu mezi prvními, aby to nevypadalo příliš blbě.
Upravila jsem si ještě vlasy a vyšla z pokoje.
"Kam jdeš?" zarazil mě přísný hlas. Převrátila jsem oči v sloup. Otočila jsem se na otce. Celou tu dobu tady nebyl, nestaral se a teď najednou jeví velký zájem o mou výchovu?
"Za kámoškou," řekla jsem popravdě.
"Proč jsi tak oblečená?"
"Protože se v tom cítím dobře," řekla jsem drze a překřížila ruce na hrudi.
"Vypadáš jako děvka," řekl upřímně. Jen jsem otevřela pusu v němém zaražení.
"Prosím?" zeptala jsem se šokovaně.
"Takhle se přece vždycky oblíkaly kurtizány, kterým se platí za obšťastnění."
"Vím, kdo je to děvka, tati, a neboj se, takhle rozhodně nevypadám."
"Kilo make-upu a řasenky, minisukně. Promiň, ale vidím jenom děvku. A rozmazleného spratka."
"Tak v tom případě vidíš asi špatně," zasyčela jsem jedovatě a otočila se, ignorujíc fakt, že otec začal pěnit. Matka ho hbitě zastavila na schodech a spěchala ke mně. Bože, bude mi jistě promlouvat do duše. Jenom to ne!
"Caroline," řekla mile, starostlivě, a usmála se na mě, "no tak, víš, že pokud máš problémy, můžeš se nám se vším svěřit." Svěřovat se? A vám? Leda ve snu! Pohladila mě po ramenech a pořád se tak křečovitě usmívala. "Víš přece, že tě máme všichni rádi a pokud potřebuješ pomoct, že se stačí jenom zeptat. Od toho jsme přece rodina, ne?"
Chladně jsem její ruce ze sebe sundala.
"Nepotřebuji pomoct," řekla jsem bezcitně. Několikrát zamrkala a nahlas polkla. Potom na mě pohlédla spatra a div nezakřičela:
"Tohle přece nejsi ty!"
"Jsem to já! Proč to jedině vy nepochopíte?" zakřičela jsem jí do obličeje, až se celá roztřásla. V tu chvíli už vyrazil otec ve snaze mě zastavit, ale já už prchala pryč. Ne! Nebudou mě ovládat! Jsem dospělá! Mám svůj vlastní rozum! Nemají právo mi cokoliv přikazovat! Realita je moje a svět se točí na můj příkaz! Já jsem královna!
Měla jsem štěstí – cestou jsem potkala spolužáky v autě, mávala jsem na ně, aby mi zastavili. Byli ochotní mě zavést k Emmě domů. Chválili mi oblečení a dokonale upravené vlasy. Děkuji, jenom podlézejte dál, vy krysy.
Emmina oslava neznala slovo nedostatek.
Byla to zatím ta nejlepší oslava, na které jsem kdy byla. K čemu bych zítra byla na oslavě staré osoby? Byly by to samé řeči pořád dokola. Tady se žilo. Emma ke mně rychle běžela, aby mě objala a pochválila mi vzhled. Ona však vypadala o dost lépe než já. Zase na sebe strhávala pozornost. Záviděla jsem. Opravdu moc jsem záviděla tomu, jak vypadá.
Předala mi přípitek a odcupitala přivítat další hosty. Někdo mu zakryl oči.
"Pamatuješ si chuť mých rtů?" zašeptal mi někdo svůdně do ucha a já pocítila mravenčení v celém těle. Lstivě jsem se na něj otočila jenom trochu a pozorovala Williama koutkem oka. Vypadal k sežrání – útlé džíny a volná košile, nedopnutá nahoře odhalovala jeho nahou hruď bez chloupků.
"A co ty?" neodpustila jsem si poznámku a otočila se na něj. Prohrábl mi vlasy a sdělil mi, že je rád, že jsem přišla. Jako kočka jsem se lísala k jeho ruce a políbila ho jenom letmo. Fakt, že mě Alice vraždila nevraživým pohledem, mi vůbec nevadil. "Pořád stejně vanilkové, jako předtím," zavrněla jsem tiše.
"Správně," usmál se na mě neodolatelně, nastavil mi rámě a já se na něj zavěsila. Provedl mě Emminým domem a šeptal mi tichá slova, která by kdekoho přiváděla k šílenství, mě však vzrušovala.
Najednou mě zastavil a políbil, dravě a vzrušeně. Kousl mě do rtu. Zašeptal mi do vlasů, že lituje, že si mě předtím nevšímal. To bys teda měl... Objala jsem ho. Cítila jsem jeho příjemné tělo všude. Jeho velké ruce mi starostlivě hladily záda. Nádherný pocit. Vydržela bych tak klidně celou dobu. Jen kdyby to byl on, kdo by mě hladil...
"Caroline!" slyšela něčí veselý hlas a oba jsme se ohlédli směrem k Samantě, která už byla nejspíš mírně opilá. Popadla mě za ruku a rychle mě tahala dolů po schodech. Promiň, Williame, hned jsem zpátky, pomyslela jsem si jen, když jsem sbíhala schody po dvou spolu se Samantou.
Dotáhla mě doprostřed místnosti a cpala mi do rukou svou skleničku, zatímco mi něco horlivě vykládala, zatímco se rozhlížela. Někoho snad hledala. Usmála jsem se a napila se vína. Rozhodla jsem se, že jí vyhovím. Koketně se zasmála a opět mlela páté přes deváté. Pokojně jsem poslouchala. Kdybych se zaposlouchala už dříve, slyšela bych odbíjení půlnoci.
"Hra skončila," slyšela jsem za sebou jedovatě a zarazila jsem se. Otočila jsem se a spatřila pohled samotného lva, který byl připravený zadusit zebru. Byla to Alice Lionová. Během pár vteřin se mi mozek opět spojit s nervy a já pochopila, co se tím snažila naznačit. Ale nestihla jsem ji zastavit, aby na mě vytryskla z kbelíku barevnou vodu a mé oblečení tak úplně zničit a obarvit. A z další strany to samé. začala jsem panikařit, zatímco se všichni smáli jeden přes druhého. A další kbelík plný vody mě udeřil do zad. Když šok z chladné vody přešel, zaraženě vzhlédla k Alici, která mně sledovala zpoza přivřených očí. Zahodila kbelík a na vysokých podpatcích, které vydávaly nepříjemný zvuk, ke mně pomalu kráčela. Prohrábla mi mokré vlasy.
"Copak to nechápeš?" zeptala se mě a stiskla mi mokré vlasy mezi prsty. Nebezpečně se ušklíbla a její bílé zuby se jenom zablýskly. "Je konec týdne. Tvůj čas na snění vypršel, ty huso!"
A spolu s ní se rozesmáli i všichni okolo. Srdce mi splašeně bilo. To přece nemůže myslet vážně... Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni se pořád smáli. Proč? Proč?! Přestaňte! Jsem přece jedna z Vás! Já jsem královna! Nevím, zda jsem se klepala zimou nebo strachem... konečně jsem je viděla všechny bez masek.
Prudce jsem vystartovala, abych utekla... abych si zachránila život. Jejich smíchy mě pronásledovaly. Zakryla jsem si uši. Ne! Nechci nic slyšet. Zakopla jsem a odřela jsem si koleno. To mi bylo vedlejší. Prchala jsem. Rychle pryč od stáda dravců, kteří mě málem zabili. Kteří toužili jenom se pobavit.
Ano... měla jsem týden. Týden na to, abych žila v jejich světě. Hodiny zběsile odbíjely půlnoc, zatímco mi zběsile bilo srdce. Neděle. Řekla mi sama Alice jasně... mám týden. Teda; měla jsem týden.
Proběhla jsem kolem výlohy a zděsila jsem se pohledu na sebe...
Tohle nejsem já... Tohle nejsem já!!
Splašeně jsem dýchala. Musela jsem zastavit a zhluboka oddychovat. Zavřela jsem oči a zakryla si uši. Pořád jsem je slyšela. Přestaňte! Bylo to k zbláznění.
Cítila jsem něčí prudký dotek na mém rameni a ohnala se rukou. Williamovi, který za mnou nejspíš utíkal, aby se o to víc pobavil, jsem vlepila pořádnou facku. Zadýchaně, roztřeseně jsem ho sledovala.
"Jsi v pořádku?" zeptal se tiše.
To si snad dělá legraci?! Praštila jsem ho znovu. Na třetí facku už byl připravený a uhnul stranou. Opatrně mě sevřel v náručí. Ne... Ne, tohle není správné. Odstrčila jsem ho od sebe. Zůstal na mě tiše hledět. Asi jsem byla první, kdo ho kdy odmítl. Ale tohle opravdu už nesnesu.
"Miluješ někoho, kdo nejsem já. Nejsem překrásná, chytrá ani vtipná. A hlavně... tě nemiluji." řekla jsem skoro neslyšně s pohledem k zemi a snažila se ze všech sil skrýt před ním své slzy. Zavřela jsem oči. Odejdi, pomyslela jsem si. "A nikdy nebudu. Jsi stejný, jako oni," ukázala jsem nenávistně směrem k cestě, která vedle k Emminému domu, a otočila se k němu zády, zatímco mi po tváři už stékala slza. Sakra! "A proto Vás všechny nenávidím. Myslíte si, že můžete mít všechno..." Naposledy jsem se na něj zle podívala a zlostně zasyčela: "Ale nemůžete!"
Už za mnou neběžel.
Nesnažil se mě zastavit...
Do temnoty ponuré noci se ozýval klapot podpatků, který náhle utichl, když jsem boty zahodila a kráčela domů bosá. Začalo pršet.
Ponuré počasí se mi vpíjelo do mozku. Pochmurná nálada mě dostala. V mysli jsem měla prázdno.
A potom mi to došlo – existuje ještě jedna cesta ven.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře