Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis osmnáctý

24. září 2015 | 07.04 |

Dopis osmnáctý

Muž na Resona vycenil zuby.

Odplivl si před sebe a rozběhl se rychle pryč, přestože za ním Reson volal, aby stál. Rozběhl se okamžitě za ním. Noir se za nimi zmateně díval. Hospodský hulákal za zahaleným mužem, aby se okamžitě vrátil. Sotva však spatřil Resona zmlkl. Zaklepal se. Poodstoupil. Lidem okolo řekl, že se nic nestalo a zalezl do hostince. Noir se rozběhl ke zraněné dívce a zatřásl s ní. Leonora pořád nereagovala. Chlapec se polekaně podíval směrem, kterým utekli dva mladíci.

Reson pořád křičel, aby muž zastavil.

Ten se přestal šklebit, sotva zahnul za první roh. Nyní se soustředil výhradně na útěk. Ohlédl se. Polekal se, sotva viděl, že na něj Reson míří a ze zbraně vycházela jakási pomyslná záře, oznamující, že zbraň brzy vystřelí. Ušklíbl se však a rychle zahnul za druhý roh. Reson musel střelu vypustit do vzduchu, jinak by zranila lidi okolo. Střela se rozplynula v nebi a mraky rozehnala na míle daleko. Hvězdy nyní procitly a jasně zářily na strom s černými listy.

Když už Reson mladíka málem chytl a strhl mu kapuci s kloboukem, div nespadl na zem, protože mladík zase prudce zahnul za roh. Nyní však Reson vystřelil po mladíkovi přímo; záře se rozlehla přes celou ulici a mířila za mladíkem, pronásledovala ho, už ho skoro strefila, avšak mladík se skrčil, stihla mu jen mírně škrábnout rameno či krk. Hned se chytil za zranění, avšak druhá ruka hrábla do kabátu a něco lesknoucího vytáhla. Reson vykulil oči, uvědomil si, proč se nebránil ihned a proč utíkal až sem; před strom s černými listy. Na poslední chvíli stihl zareagovat, vytasil svou pistoli a zamířil na mladíka. Mladík, který v ruce držel taktéž stříbrnou pistoli, až příliš podobnou té Resonové, vystřelil bez jediného zaváhání, zatímco Reson chvíli váhal a vystřelil také.

Ve větru zazněla píseň dívky, která hrála na loutnu.

Dvě obří světla se střetnula. Ozval se výbuch. Vítr málem zasáhl také strom s černými listy, ale naneštěstí stáli pořád daleko od něj, takže ho jen ohrozil onen prudký vichr. Reson si musel zakrýt oči, jinak by oslepl. Sotva záře i onen vichr zmizely, Reson pomalu otevřel oči, hned je měl však obě dokořán. Díval se na obří díru v zemi, která zbyla po střetu nábojů z jejich zbraní. Na místě, kde by měl muž stát, nikdo nebyl. Tiše zavrčel.

Rozběhl se rychle k nejbližší bráně.

Jednotlivé listy se mírně zatřepaly. Snad zvěstovaly něco už předtím, snad věděly, že zkáza se blíží spolu s rebely, kteří postupovali příliš rychle na to, než aby je dokázal někdo jen tak zastavit. Strom s černými listy  věděl a viděl vše. Nesmíte ho nikdy podceňovat. Vítr prudce zavlál do jednotlivých větví, snad jakoby samotný strom chtěl vyvrátit, protože se o to pokouší už po staletí, zatímco kořeny stromu se odmítají vzdát, zůstávají silné a pohromadě; nikoliv jako lidé okolo, kteří už tolikrát padli a zrodili se z krví nepřátel znovu.

Už, už to vypadalo, že se jeden oddělí a spadne dolů na zem. Avšak strom měl nyní důležité poslání; nesl několik přání najednou. Nemohl si dovolit tady padnout jen tak a nechat uletět ony sliby, se kterými on sám souhlasil. Vítr zvedl sněhové vločky, spíše prášek, než vločky, a ty se rozletěly kupředu, dostávajíc se do každé malé, zapadlé uličky, prohledávajíc vše kolem, avšak nikde svůj cíl neviděly.

Až konečně, když vyletěly vločky vzhůru, spatřili Resona, který utíkal k bráně, k jižní bráně. Proběhl okolo dívky, která zrovna začínala hrát na loutnu. Podívala se jeho směrem chladnýma očima, avšak usmála se a hned začala hrát, aby pobavila lidi kolem sebe.

"Resone!" zvolal někdo najednou.

Doručovatel se prudce zastavil. Mírně zadýchaně sledoval bránu, která byla doposud otevřená. Vzhlédl. Ve věžích spatřil spící hlídače. Tiše zavrčel. Opět slyšel své jméno v ozvěnách, jak ho někdo volal. Zavřel oči a konečně se otočil, aby se chladnýma očima podíval na toho, kdo ho volal.

K jeho překvapení za ním utíkal Noir a volal ho. Oči se mu mírně zjemnily. Otočil se, aby mohl pohlédnout chlapci do tváře; nyní už naposledy pro tuto chvíli určitě. Sledoval ho, jak utíká kupředu, aby ho dostihl, než znovu opustí Hlavní město. Zarazil se. Nedaleko za ním utíkala ještěrka, nesoucí mu jeho brašnu. Bylo mu jasné, že si Vedení vyžádalo, aby už vyšel, aby zmizel bez jediného slova rozloučení. Přál si však naposledy spatřit Leonoru před odchodem a naposledy poškádlit Duisu předtím, než jí poděkuje a odejde. Ale bylo mu jasné, že se rozkaz musí poslechnout okamžitě.

Vzhlédl k chlapci, který se před ním zadýchaně zastavil.

"Co se děje?" zeptal se konečně a sledoval, jak se chlapec snaží popadnout dech. Přitom se podíval na bránu zející dokořán. Zamračil se. Jeho oči znovu potemněly.

Noir ihned říkal, aby nikam nešel. Reson na něj hned upřel svůj pohled. V tu chvíli doběhla i ještěrka a předávala mu brašnu s dopisy, zatímco se mu sama obmotala kolem ramen. Reson ji zlehka pohladil na hlavě a pak konečně pohlédl na chlapce před sebou. Zeptal se ho tichým hlasem, zda ví, proč se jim přezdívá potomci démonů. Noir ho zaraženě sledoval.

Chvíli přemýšlel a pak řekl, že se jim tak přezdívá kvůli jejich vzhledu. Reson přikývl. Poklekl k němu a chytil ho za rameno.

"Ale to není všechno," řekl klidným hlasem. "V Qaaru se možná zrodila tato přezdívka, ale my jsme ji potvrdili tím, že jsme začali lovit své takříkajíc rodiče. Začali jsme jeden po druhém školit druhé a mladší, abychom přežili, naši předci byli první, kdo zabili démony. Do té doby se náš vzhled mohl obejít, ale ti úplně první, kteří byli označeni za Potomky démonů, přišli právě sem, na toto místo, vybudovali zde místo, kam patří takoví, jako jsi ty a já. Byli také první lidé, kteří kdy zabili démony. Víš, jak se tito dva bratři jmenují?"

Noir zamrkal očima.

"Ne," přiznal popravdě.

Reson se pousmál a rozcuchal mu vlasy.

"Pak ti mohu dát jenom jednu radu, která ti bude k dobru."

"Radu?"

"Nežeň se za někým, kterého stejně nedostihneš v čas."

Noir znovu zamrkal. Reson si zkontroloval dopisy v brašně a pohlédl dolů na mrkajícího chlapce. Usmál se na něj. Rozloučil se s ním.

"Sbohem," řekl pouze.

"Kam jdeš?"

"Tam, kde ostatní, když se vrátí a musejí zase jít."

Noir pohlédl na ještěrku, jejíž oči jasně zářily barvami, rozsvěcovaly temnotu kolem ní a barvily svět jenom jedním jejím pohledem a mrknutím. Usmál se a pohladil jí po hlavě. Něco jí tiše zašeptal, avšak Reson to slyšel až moc dobře. Postarej se, aby někam zase nespadl. Noir se zasmál jen tak pro sebe a ještěrka zavrněla a přikývla. Ušklíbla se na něj.

Reson ještě Noira poprosil, aby Leonoru pozdravil, až se dívka probudí. Noir přikývl. Potom se ho zeptal, zda hodlá dodržet svůj slib. Reson přikývl. Vztáhl k němu ruku. Noir ji tiše sledoval a sevřel mu ji v té své. Chlapec se pousmál.

Leonora se probudila. Viděla chvíli rozmazaně a pohlédla ze stran na stranu, když se jí konečně zrak zaostřil. Pomalu se posadila, ale chytila se za hlavu. Když konečně otevřela oči, viděla svůj odraz v zrcadle. Hodila po něm dřevěnou sklenici. Zrcadlo se rozbilo na malé kousíčky, které se roztříštily o zem. Pevně stiskla ruce v pěst. Něco zasyčela, jako vzteklý had. Na peřinu však dopadaly slzy. Tiše zašeptala, aby ten hlupák neodcházel.

Někdo zaklepal. Prudce se podívala za tím zvukem. Vlasy jí mírně zakryly uslzené oči, celé zarudlé od prachu kolem ní, který pomalu letěl k zemi.

Jen myšlenka na to, že prohrála, ji štvala.

Dovnitř vešla Duisa a usmála se na svou spolupracovnici, jako na starou kamarádku. Nesla jí horkou vodu a vedle toho citrón. Přešla k ní a milým hlasem řekla, že je šťastná, že už je vzhůru. Všimla si rozbitého zrcadla, ale nic na to neřekla. Posadila se opatrně na roh postele a položila tác se sklenicí a citróny na postel. Posunula ho opatrně k Leonoře. Řekla jí, aby se napila. Usmála se, že jí citrón do vody nenamačkala, protože si byla vědoma toho, že by jí řekla, že tam dala buď málo, nebo moc citrónu. Leonora tiše zavrčela.

"Táhni k čertu!" zakřičela přes celý pokoj vzteky bez sebe Leonora, rozmáchla se rukou a odrazila tác, který se rozletěl proti zdi. Džbánek vylil vodu na zem, citróny se rozletěly po pokoji a džbánek se pomalu točil, až doputoval zpátky k posteli. Leonora se dívala do země. Rozpuštěné vlasy jí zakrývaly tváře. Ruce se jí klepaly. Tiše se ptala Duisy, proč nemohla vystřelit na muže, který před ní seděl, a připomněla démona. Ptala se jí, kdy se stala tak slabou, jakou byla nyní. Ptala se jí na mnoho věcí skrz své vzlyky, spíše na ni křičela a žádala odpovědi, kterých by se nejraději zbavila, proto je zahalovala do dalších a dalších otázek. Duisa ji tiše sledovala. Nakonec ji objala a pevně přitiskla k sobě, jako nějaké malé dítě.

"Leonoro..." zašeptala Duisa tiše a zavřela oči, zatímco se jí v nich rýsovaly slzy. "Reson dostal příkaz, aby opustil město... Šel za tím, kdo tě zranil! Už je to hodina..."

Leonora prudce vzhlédla.

Hned se zeptala, kam odešel. Duisa zavřely oči a kousla se do rtu. Jen zaryla svou tvář do Leonořiného oblečení a plakala. Nakonec i Leonora začala plakat.

"Proč...?" zeptala se Leonora tiše skrz svůj pláč.

"Nařízení z Vedení."

Leonora ztuhla. Pohlédla na Duisu a pustila ji. Její pohled byl polekaný. Tiše to slovo zopakovala. Vedení. Pohlédla do země. Přestala plakat. Tiše řekla, že kdyby se stvůra, jako ona, nikdy nenarodila, možná i on by měl lepší život, než měl doteď.

Duisa ji chytila za ruku.

"Mám na tebe prosbu, Leonoro," řekla tichým hlasem, jakoby se bála, že někdo stojí za dveřmi a poslouchá jejich rozhovor. Nechtěla, aby to někdy slyšel. "Myslím si, že by si to samé přál i Reson. Co myslíš?"

Leonora k ní vzhlédla. Duisa jí něco řekla. Chvíli mlčela. Pak se na ni usmála. Přikývla.

"Spolehni se," řekla pouze.

Skutečně je někdo poslouchal. Byla to zahalená žena, v temném sametu. Dívala se temnýma očima před sebe. Když si pomyslela, že se už nic zajímavého nedozví, přestala se opírat o dveře a kráčela poklidně pryč po tmavém koberci. Vyhlédla z okna. Už přes hodinu nyní sněžilo, vločky pomalu poletovaly vzduchem a odrážely se od okenních sklíček.

Muž s jizvou přes tvář poslouchal jakousi nahrávku velmi staré melodie. Byla to však ta samá melodie, kterou zpívala i ona chudá dívka. Otevřel pomalu oči. Stál před oknem. Víno držel v ruce, zatímco na sobě měl černý kabát. Tmavě fialové oči mu nyní jasně zářily do tmy. Vzhlédl k měsíci, který se mu jasně odrazil v jeho překrásně chladných očích. Zeptal se měsíce, zda se baví tak dobře, jako on. Pozvedl výše svou sklenici s vínem a nabídl snad měsíci, aby se napil s ním. V záři oné rudé kapaliny se však zarazil a prohlížel si ji. Zlehka si s ní pohrával, nechával ji, aby se plavila po okrajích sklínky, doufajíc, že brzy spadne, a pak sklenici naklonil na druhou stranu, takže ani kapka nepřišla nazmar. Ušklíbl se ještě víc. Pohlédl na chlapce před bránou.

Zeptal se ho, zda hodlá bojovat nebo se raději skryje a nechá se zabít.

Usmál se. Vzal z regálu jakousi knihu a rozevřel ji. Jemně smočil rty v rudé kapalině a napil se. Sledoval drobné, úhledné písmo v knize. Pohladil její dokonalou tmavou kůži, jíž byla potažená. Vdechoval její překrásnou vůni, která kolem jeho nosu tančila a provokovala ho, aby si k ní přivoněl ještě víc. Zalistoval v ní. Přejel prsty po inkoustu, po tom drobném písmu, avšak tak úhlednému, že i napůl slepý člověk by jistě přečetl všechny ty drobné řádky před sebou.

Avšak, jen málokdo znal pravdu o tom, co naši předkové skryli ve slovech mezi řádky. Jen málokdo dokáže číst naším jazykem tak dokonale, aby nám porozuměl.

Tiše předčítal latinské názvy jedovatých bylin.

Zavřel knihu a opět ji opatrně uložil mezi ostatní, zatímco ji zakryl našikmo položenou novou knihou. Tak, aby starou knihu nikdo neviděl a nesebral mu ji, aby si ji mohl znovu, po několikáté přečíst, aniž by byl někým rušen, jako v této době. Pohlédl zase z okna ven.

Pousmál se do temné noci před sebou. Na rtech mu ještě zbyla kapka rudého vína, kterou si pomalu špičkou jazyka setřel. Očima pomalu pohlédl na dveře a usmál se, při pohledu zase zpátky na jasný, čistý bílý měsíc vysoko nad ním. Roztáhl na chvíli ruce, jakoby ho vítal u sebe, chtěl ho obejmout a sevřít v náručí, jako ztraceného syna. Poté uchopil sklenici s vínem a znovu polkl onu drahou rudou tekutinu, za kterou by jiní i vraždili.

Někdo najednou zaklepal na dveře.

Jeho úsměv zmizel.

Pohlédl za sebe. Spatřil temné oči, které ho sledovaly a děsily ho. Žena si vzala jenom nějakou knihu z regálu v knihovně a pak zmizela za dveřmi. Ani se na něj nepodívala; neměla zájem sledovat odpad společnosti, jako byl právě onen muž. Stejně tajemně, jako vešla, tak také odešla. Muž cítil chladný pot na krku. Ztěžka polkl a pohlédl zase ven. Vločky nyní narážely do okenních tabulek tak silně, že za sebou zanechávaly i drobné jizvičky na tak tenkém sklu. Dotkl se okna před sebou. Přimhouřil oči.

"Proč jsme tak odlišní, bratře?" zašeptal.

Reson pustil chlapcovu ruku.

Pohlédl směrem k velké budově, která se tyčila nad celým městem. Snad jakoby je sledovala, jako sleduje sup svou kořist těsně před posledním vydechnutí. Poté pohlédl znovu dolů na chlapce a pohladil ho po hlavě. Se slovy, aby svůj slib dodržel, jeho ruka pozvolna opustila chlapcovu hlavu. Noir přikývl a usmál se. Radil mu, aby tak učinil taktéž, jinak bude zle. Reson zavtipkoval, že ho slyšel strom, takže ho bude muset poslechnout tak či tak.

Řekl sbohem Noirovi a spolu s ještěrkou kolem krku se otočil k odchodu.

Noir se za ním tiše díval. Povšiml si, že se muži nahoře už probudili a dívali se dolů s otázkou v očích, jak to že brána je otevřená. Neměl odvahu říci to nahlas. Sevřel ruce v pěst. Sledoval ještěrku, která spokojeně něco šeptala svým jazykem do Resonova ucha a vypadala, jakoby se přitom usmívala. Noir si byl vědom toho, že pokud to neřekne nyní, možná už nebude mít nikdy šanci. Ale i tak; strach mu svázal jazyk nadvakrát a odmítal mu ho nyní rozmotat.

Reson jen zvedl ruku, na náznak skutečného sbohem. Pak mu ruka pozvolna klesla zpátky na brašnu. Nebyl rád, že musel tak brzy odejít, ale proti rozkazu z Vedení nic udělat nemohl. Jenom ho poslechnout bez otázek. Musejí mít k tomu dost dobrý důvod, že ho posílají hned pryč, sotva se probudil a vrátil, přestože by měl mít právo na řádnou dovolenou.

Neohlédl se už nikdy více za chlapcem, které opouštěl v Hlavním městě s jistotou, že ho Duisa někam na krátkou chvíli strčí, aby tam mohl přežít, než se k němu někdo přihlásí; ikdyž v to moc nedoufal – kdo by se hlásil k potomku démona? Nikdo.

Noirovy ruce se klepaly od toho, jak moc je svíral v pěst.

Sbohem, Noire Corazone.

Brána se začínala pomalu zavírat spolu s mostem, který pomalu stoupal vzhůru, aby přes něj nemohl nikdo jiný, než doručovatel přejít. Noir mírně vycenil zuby.

Musel to udělat. Musel to říct! Dřív, než bude pozdě...

"Jednou..." zakřičel Noir skoro zoufale ve snaze, aby ho Reson slyšel, přestože brána byla už pomalu zavřená a Reson kráčel pryč, bez ohledu za sebe. Nadechl se. "Až se znovu setkáme, budu také doručovatel, jako ty!" Reson ani ještěrka se neohlédli. "Počkej pak na mě!" Svá poslední slova chlapec zakřičel tak hlasitě, aby si byl jistý, že i přes zavřenou bránu ho mohl Reson slyšel.

I tak... Reson se neohlédl, ani na to nijak nezareagoval. Noir tiše sledoval zavřenou bránu. Zavřela ho zde v této kleci pro bílé slavíky, které si přála udržet pohromadě, aby se mohli modlit jen ke stromu s černými listy. I přesto byl odhodlaný se nevzdat.

Celou tuhle scénu sledoval před hodinou i tajemný muž v knihovně.

"Bratře... moc dobře víš, že přede mnou tě nikdo neschová," ušklíbl se a zuby mu jasně zazářily do tmy, jako září špičáky démonů, kteří vidí svou kořist naprosto bezmocnou. Temně fialové oči se dívaly dolů na zavřenou bránu, před kterou stál malý chlapec. Pohlédl dolů bez úšklebku. V ruce svíral jakýsi pergamen. Bylo na něm Resonovo jméno. Mírně se pozasmál.

Něco nového začalo.

Něco, co by mělo děsit i vás, hloupí lidé, kteří čtete tyto spisy bez dovolení.

KONEC

Děkujeme, že jste se vydali na tuhle dlouhou cestu s námi a snad jste si příběh užili.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší