Strach - Kapitola jedenáctá

30. březen 2017 | 07.00 |

KAPITOLA JEDENÁCTÁ: Chytni mou ruku a nepouštěj se jí

Oba jsme se zastavili, zmateně hledíc před sebe. Z čistě temné noci v domě se na nás vyřítilo několik postav, až jsme oba zakřičeli, když na nás všichni členové rodiny spadli, až nás málem zabily. Pivak provokativně vyplázl jazyk, jako mrtvola. Zakřičela jsem, protože jsem si neuvědomovala jeho vtip. Hned jsem s ním začala třást, aby se probral. Jeho hlava se kymácela ze strany na stranu a pak se začal smát a prosit mě, abych toho nechala. Zrudla jsem. Musela jsem ho praštit do hlavy. Takhle mě vystrašit!
Pelter mě div málem udusil, jak moc mě objímal. Byla jsem ráda, že Pivak mu naštěstí neřekl, ani nikomu jinému, kde jsme byli. Nechtěla jsem Peltera vidět smutného, a tak jsem si slíbila, že dnešní večer jim rozhodně nezkazím.
Zábavy se k mému překvapení ujali Jiank a Thomias a svými hádky, které původně měli být vtipy, pobavili nás všechny. Pravděpodobně se špatně domluvili na tom, kdo začne. A místo vtipů po sobě řvali. Ale i tak jsme se vesele smáli. Nakonec se s námi rozloučili tím, že se navzájem urazili, protože tvrdili, že ten pitomec vedle něj netuší, co měl říkat. A sotva zmizeli za dveřmi, bylo slyšet, jak se smějí. Bylo to snad poprvé, co si sami ze sebe udělali legraci a oba se tomu zasmáli.
Ale svůj účel to pochopitelně splnilo.
Teta a strýc kupodivu navrhli, aby po několika dlouhých letech vytáhli gramofon a rádio. Sice mi spojení dvou přehrávačů (které byly očividně samy rády, že se ještě mohou rozjet) připadalo zvláštní, ale nakonec jsem jim pomohla zprovoznit oba přístroje. Cosi v gramofonu prasklo. Obávala jsem se, zda to není ta deska a ten gramofon, který jsem si jednou dovolila bez svolení vypůjčit a zatančit si. Poté, co strýc odhalil jeho seškrábaný název, bylo mi na omdlení. Pochopitelně to byl onen gramofon a deska, na kterou jsem předtím tančila v matčiných šatech. Při vzpomínce na svůj první den jsem se musela jenom pousmát. Kolik dní jsem si předtím přála, abych mohla zmizet?
Jako prvnímu se povedlo Pelterovi vyzvat mě k tanci, dokud ho neukamenovali jeho bratránci. Oživila jsem ho jen stěží, ale i tak jsem jeho výzvu, jako první, přijala. Pobouřila jsem sice i stádo samců a podle všeho vůdčího samce nejvíce (nemyslím tím Jianka), ale pohrozila jsem jim, že pokud něco vyvedou, nezatančím si už ani s jedním. Jak malá výhružka stačí, aby je zklidnila? Tato bohatě stačila.
Musela jsem usoudit, ale jen v duchu, že Pelter je na tanec možná dřevo, ale snažil se. Povedlo se mi alespoň ke konci písni ho naučit pár kroků. Z desky se linula krásná hudba, která připomínala blues. Pamatuji si, že blues měla ráda máma. Mně vždycky přišly takovéhle písně buď smutné, nebo přehnaně vesele. Ale všimla jsem si, že i teta a strýc se smáli a předváděli, jak se kdysi tančilo.
Sotva jsme pustila Pelterovy ruce, hned mě popadlo několik párů a všichni m prosili, abych s nimi tančila. Odporovat jsem jim rozhodně nemohla. Povzdychla jsem si. Všechny jsem je praštila po hlavě a čekala, kdo ji pustí, jako první. K mé velké smůle to byl Thomias, který málem začal slintat blahem, že jsem nakonec řekla, že budu tančit s ním. Pohled na to, jak hravě odráží své bratry a nastavuje mi ruku, mě ještě víc odpudila mu tu svou podat.
Abych si zachovala vlastní hrdost a trochu úcty k němu, přijala jsem jeho tanec.
Ovšem, jeho tanec se nedal nazývat tancem. Sotva začala hrát o něco rychlejší písnička, rozhodl se, že mě zabije. K velkému pobavení svých bratrů se mnou házel ze strany na stranu, až jsem mu za to nadávala, že jestli se mnou do něčeho praští, praštím já s ním a to už nepřežije.
Snad nikdy jsem nebyla šťastnější (a zadýchanější), když písnička skončila, Thomias se ušklíbl a prošel okolo mě, plácajíc mě po zadku. Nadskočila jsem s menším vypísknutím, což všechny pobavilo. Nakonec jsem ho musela kopnout do kolena, aby si uvědomil, s kým má tu čest!
Po delší době, kdy si strýc hrál s deskami, konečně jednu vložil dovnitř. Ve chvíli, kdy jsme si sedla, popadl mě Jiank se slovy, že mě unaví víc, než Thomias, na což mu Thomias ukázal prostředníček. Jiank tohle gesto opakoval. Pak jsem ho praštila po ruce a rychle tu svou stáhl, vykulujíc pobaveně oči. Jako hlupák. Nakonec se však uklonil, jako elegán, a nastavil mi ruku.
Po dobu našeho, poněkud pomalejšího tance, však o dost delšího, než s Thomasem, jsem slyšela několik poznámek, jak ze strany bratranců, tak ze strany tety. Strýc kupodivu usnul a začal chrápat hned při začátku písničky. Překvapilo mě, že se Jiank dokázal ihned přepnout, když Anzoh schválně pustil jinou píseň, a mě stáhl s sebou. A nakonec svému slovu dodržel. Sotva mě pustil, hned jsem si sedla a nadávala mu a slibovala, že ho zabiju.
Delší dobu jsme jen poslouchali písně a já byla ráda, že si mohu spočinout. Teta musela vlepit Ovisovi facku, aby se zase probral. Hned brblal, že mě krásný sen. Pak ji však popadl, odvlekl na chvíli do kuchyně. Bylo slyšet plesknutí. Teta vyšla z kuchyně, upravujíc si límec u halenky a Ovis s lehce perverzním úsměvem, který po něm zdědili Jiank a Thomias. Snad konečně po dlouhé době přemlouvání sebe sama se Pivak zvedl, ale předběhl ho Anzoh, který ke mně naklonil hlavu a s úsměvem se mě zeptal, zda si s ním nechci zatančit. Měla jsem na výběr? Neměla, podle něj.
Aby se Pivak vyhnul otázek, proč vstal, nebo narážek, rychle se otočil a zamířil nahoru se slovy, že jde na vzduch. Přitom dveře ven byly na druhou stranu, jak poznamenal Thomias. Chvíli jsem se za ním dívala. Zamrkala jsem zmateně. A pak jsem byla nucena věnovat se zběsilému tanci s Anzohem, vyšla na nás snad ta nejrychlejší písnička. Ale p chvilce jsem si zvykla na kroky a stíhala jsem s ním tančit, ba dokonce jsem byla i rychlejší jak on, což nemohl ke konci rozdýchat ani trochu. Ano, sotva popadal dech, když si sedl, pardon lehl do sedačky a máchal rukami, že se mnou už nikdy tancovat nebude. Pochopitelně jsem se mu zasmála, že těch slov bude litovat jednou. Alespoň jsem v to chtěla věřit.
Jako další odvahu zřejmě nalezl Damad, který, ačkoliv nikdy předtím prý moc netančil, jak si nemohli jeho bratři odpustit, spíše utrousit tuhle poznámku, tančil s nich překvapivě skoro nejlépe. Pelter byl zatím nejlepší. Přestože píseň byla rychlá, tančil vždycky na druhé nebo na třetí tempo. Hned nás vypískali, ale to nám bylo jedno. Podívala jsem se mírně ke schodům. Nevím proč, ale snad jsem uvnitř sebe doufala, že i poslední bratranec si vyžádá tanec se mnou.
Píseň skončila. Posadila jsem se na sedačku a zadýchaně jsem si oddychla. Snad jsem čekala na ruku, která se mi nabídne jako další. Uběhlo pár minut. Dostávala jsem lehce strach, že si nakonec s Pivakem nezatančím. Nakonec se toho ujal Ovis, abych prý neseděla, jako na větvi. Moc jsem to spojení nepochopila, ale nakonec jsem souhlasila.
Kupodivu zvolil zajímavý způsob tance. Takhle jsem vždycky tančila s tátou a sním, když jsem byla mladší, napadlo mě. Stála jsem na špičkách, jemu na nohách, zatímco on je zvedal, držel mě za ruce a nakláněl se proti mně. Takhle jsem vždycky tančila jen se dvěma muži; s ním a s tátou. S nikým jiným jsem takhle tančit nemohla. Jen připomínka mé váhy, která musela nyní stát Ovisovi na chodidlech, byla asi moc velká, protože sotva píseň skončila, musela jsem opustit stanoviště, a on si ihned sedl a vzdychl.
Anzoh si neodpustil poznámku, že jsem zhubla, ale pořád něco vážím. Hodila jsem po něm polštář a snažila se ho pak udusit.
Další delší doba uběhla a Pivak nikde nebyl. Nakonec jsem namítla, že jdu taky na vzduch. Nikdo mě stejně neposlouchal, protože se probíraly důležitější věci. Upřímně řečeno do politických věcí jsem se nikdy nepletla a plést se ani nebudu.
Po schodech jsem vyběhla do prvního patra, klepajíc na dveře, že vstupuji. Ale Pivak nikde nebyl. Mírně mě to znepokojilo. Na umyvadle však byly ještě kapky vody. Rozhodla jsem se, že se půjdu po něm podívat. Zaklepala jsem na jeho dveře. Otevřely se o něco víc a mírně mě to zarazilo.
Opatrně jsem vstoupila dovnitř, oznamujíc mu to předem a rozhlédla jsem se okolo sebe. Jen se na mě podíval a pak zase před sebe. Opíral se o postel, skrýval se za ní, kolena měl u sebe. Pomalu jsem se k němu přiblížila a posadila se vedle něj s otázkou, co se stalo. A rozhodně jsem nebrala odpověď: Nic, jako za pravdu. Zeptala jsem se ho znovu. Jen se na mě na chvíli podíval a pak zase stranou, jako bych tam nebyla. Usmál se však. Nechápala jsem.
Chytil mě za ruku a s úsměvem se na mě podíval. Pomalu se začal povídat, že je rád, že jsem přišla, že on musel odejít, protože mu volal manažer, aby přišel, že brzy bude další koncert. Pravdou však bylo, že Pivakovi se nechtělo zrovna dnes odejít a hrát někde na koncertě. Usmála jsem se. Bylo mi jasné, že nechtěl jít, protože po dlouhé době jsme tady všichni.
Vyprávěl mi o tom, že skoro celý dne dělá pořád to samé, jen občas změní noty. Ale dodal, že tohle očekával. Jeho úsměv na chvíli zmizel, což mě zarazilo. Podíval se na mě se slovy, že někdo mu tam pořád chybí. Několik párů očí, které ho přestaly sledovat. Když o tom mluvil s Anzohem a Damadem, měli stejný problém. Usmála jsem se a přikývla jsem. Nadhodila jsem, že až se já budu hlásit na post prezidentky (pochopitelně to bylo myšleno ironicky, tak odvážná nikdy nebudu), tak mi bude chybět hodně pohledů. Vyvedl mě z omylu. Řekl, že všichni mě přijdou podpořit.
Pohladil mě po hlavě se slovy, že bych se měla zamyslet nad tím, co je teď, nehledat to, co už bylo, a nedoufat v něco, co bude, protože to nakonec přijde samo. Přikývla jsem. Vstal a navrhl, abychom se vrátili, aby si se mnou mohl zase zatančit. Zamrkala jsem. A pak jsem si vzpomněla. Usmála jsem se při vzpomínce, jak jsem s ním předtím tančila.
Dolů jsme sešli za několik nejasných pohledů, kde jsme takovou dobu byli, ale pak to ostatní vypustili z hlavy. Strýc tam nadhodil krásnou písničku. Jen mě mrzí, že si nepamatuji slova, melodii ani název. Byla to opravdu krásná píseň, nádherná slova a veselá melodie. Až pak jsem si začala uvědomovat, že mi něco připomíná. Podívala jsem se na Thomiase, který se na mě mírně křenil. Hlas jsem moc nepoznávala. Až podle slov mi to došlo. Byla to Thomiasova píseň! Celý zbytek písně jsem jen čekala na slova, která jsem slyšela tehdy.
Slova, ve kterých není ani trochu pravdy. Radujte se, křičte, zvedněte brady! Všichni to ví, že hledáme kupu zábavy. Nebudeš už déle zavřená, až válka bude vyhrána, sejdeme se za hořkého rána, tahle píseň bude zpívána na oslavu štěstí, pozvedněme pěsti. Poslouchej můj hlas, až bude chtít usínat, jsi zamilovaná, tak bys měla milovat. Utíkej, králíku, utíkej, ke své paní pospíchej. Bílý kabát, svěrací kazajka, neuslyší tvůj křik ani sojka.
Co mi zbývalo? Jen jsem se mohla usmívat a mírně se o Pivaka opřít. Lehce se na svého bratra podíval, ale pak se jen díval jenom na mě. Potěšilo mě, že tule píseň znám, stejně tak ostatní. Ty jiné písně jsem jen marně tápala v hlavě, kde jsem je slyšela. Některé jsem poznala jen díky svým rodičům. Ale tuhle píseň poznám vždycky.
Přešlapovali jsme s Pivakem z místa na místo. Chtěla jsem na tuhle písničku tancovat věčně. Vnímat jeho objetí, cítit jeho vlasy. Ano, vždycky mu voněly jinak, než ostatním bratránkům. Přestože použil můj šampón. Musela jsem se zasmát při té vzpomínce, kdy jsem ho použila i já.
Píseň pomalu skončila a já pomalu od Pivaka odtáhla, s úsměvem. Hned si ostatní začali stěžovat, že po nich jsem ječela, a jen na Pivaka a Peltera jsem se usmála. Vyplázla jsem na ně jazyk. Teta mě praštila. Řekla, že se mám chovat, jako dáma. Sama si však sarkasticky prohrábla vlasy a odfrkla si s bradou na hlavu, takže nás všechny rozesmála. Chodila, jako nějaká modelka. Strýc provokativně zapískal, za což schytal druhých pět prstů na druhou tvář, přesto zapískal znovu.
Aniž by někdo sledoval čas, podívala jsem se na hodinky a vykulila oči. V kolik jsme přišli, že už jsou skoro dvě hodiny ráno?! Tiše jsem chvíli seděla. Necítila jsem se unaveně, alespoň ne natolik, abych šla spát. Ale cítila bych se provinile, kdybych zítra usnula ve třídě, kterou budu muset po dlouhé době zase navštívit. Zdalipak mě už nevyrazili...? Kolik hodin mám vůbec zameškaných?
Ano, přesně to mě napadlo. A těm hodinám, předpokládám, že ani celá třída dohromady nebude mít tolik hodin, co já. Alespoň, co jsem tak nějak slyšela bavit se mezi Damadem a Anzohem.
Najednou zhasly všechny svíčky a nastalo hrobové ticho.
Někdo tiše zasyčel, teta vypískla a pak to sváděla na mě. Div jsem na ni nezavrčela, aby zapištěla znovu.
Z neznámého důvodu jsme si vzpomněla na kotě.
Představa Disha, jak si ho smaží a podává se smetanou, mě přinutila tentokrát tiše zakňučet. Pivak mi tiše pošeptal, že kotě je jistě v pořádku. Mírně jsem nadskočila s otázkou, zda mi četl myšlenky. Prý jsem to řekla nahlas.
Jen to, že to řekl on, mě přinutilo zrudnout. Byla jsem opravdu ráda za to, že všechny svíčky zhasly.
Thomias se najednou nabídl, že nám zahraje na kytaru. A tak za slabých světel mobilů, které se nám povedlo zprovoznit jen stěží, nahmatal struny a začal hrát. Byla to krásná melodie, kterou si pamatuji dodnes.
Napadlo mě, proč se netopí v kamnech, nebo proč nejsme u krbu, na což Ovis namítl, že část dřeva prodal sousedovi, aby mohl spravit gramofon. Měla jsem přímo pohled, který se ho ptal, zda to myslí vážně, anebo je to jen z dalších vtípků, které se rychle naučil od Jianka a Thomiase. Ale díky krásné hudbě, kterou vytvářel Thomias jen dotyky po strunách jsem na to zapomněla poměrně rychle a upadla do světa fantazie, kde mi melodie kytary vytvářela překrásné prostředí.
Slyšela jsem Thomiase, jak něco velmi tiše pobrukuje. Asi to byla nějaká nedokončená píseň, když ji nezpíval nahlas. Složil mu melodii Pivak, anebo ji vymyslel sám. Když jsem pohlédla na Pivaka, měl zaujatý pohled a důkladně poslouchal Thomasovu hru. Takže tohle Thomias složil sám, napadlo mě. Pelter namítl, že mu to něco připomíná. Ostatní jen přikyvovali, zamyšlení, snad hledali v paměti, co jim to mohlo připomínat. Ovšem došli všichni k názoru, že si to jen s něčím spletli, což Thomiase zřejmě zklamalo, protože přestal hrát. Anebo ho to přestalo bavit. Spíše to druhé, ale bránil se mým prvním tvrzením.
Když jsem si vzpomněla, kolik hodin bylo předtím, s pohledem na hodiny jsem zjistila, že jsou naprosto černé. Už ani ony nefungovaly. Baterka jim dosloužila v tu nejméně vhodnou chvíli!
Pelter najednou navrhl polštářovou bitvu, na což jsem se jen stihla prudce otočit, aby mě mohly okamžitě srazit k zemi polštáře, které ostatní sebrali odněkud. Když jsem ležela na zemi, poražena několikrát, namítla jsem, že se určitě domluvili, na což všichni jednohlasně přikývli a uculili se. Mírně jsem zavrčela a vzdychla jsem.
Na sedačku jsem se pak už dostat nemohla, protože se ostatní začali roztahovat. I tak by mě zajímalo, jak jsme se předtím všichni vešli? Museli jsme tam být opravdu namačkaní.
Odmítla jsem okamžitě pozvání do klínů jednoho z mých bratranců s rázným hlasem.
Jen ta představa mě odpuzovala ještě víc.
Pelter namítl, abychom hráli tichou poštu, ale jak hodlal hledat uši druhých, když už byla tak velká tma, že ani obrys ostatních nebyl vidět? Vysvětlil to tak, že dokud nenajdeme ucho, nic neřekneme. Hned jsem to zamítla, když jsem slyšela úšklebek, který pravděpodobně patřil Thomiasovi.
S rozloučením, že se odeberu do svých zatuchlých komnat, mě všichni poslali do háje a kdosi mě stáhl zpátky k zemi. Praštila jsem se do hlavy, ale jen jemně, díky polštářům, které jsem předtím chytře rozestavěla okolo sebe. Nebo je dost možné, že jsem o jeden z nich zakopla. Ne! Tohle jsme si zakázala přiznat a obvinila jsem všechny, že mi podrazili nohy. Protestovali, ale měli to marné. Pokud mám být jednou na vysoké pozici... musím si prosadit svou ihned. Ale oni mě zatím ignorovali snad všichni.
Když uběhla pěkně dlouhá doba, začala jsem zívat a odvážila jsem se vylézt schody poslepu, za tmy a naprosto sama. Po každém mém kroku prkna zavrzala. Dům hrůzy, napadlo mě. Vzpomínám si, že v létě na jarmarku jsem ho zde viděla. Ano, v létě. Zastavila jsem se v prvním patře. Už tomu bude opravdu rok, co je tady otravuji a nemohu jim to nijak splatit. Postupovala jsem patro po patru nahoru, až jsem se dostala do svého pokojíku, do krásně, nově zařízené místnosti, do nejkrásnější místnosti v celém domě, jak nakonec poznamenali Jiank a Ovis, když měli práci hotovou. Původně měřili jenom díru a nakonec mi přestavěli celý pokojík. Jak jsem si toho mohla nevšimnout?
Zkusila jsem rozsvítit světla. Pořád nešly.
Lehla jsem si na postel s povzdechem. Co když se jenom přetvařují přede mnou, že jsou rádi, že mě tady mají? Co když nyní na mě nadávají? Tahle myšlenka mi nedala dlouhou dobu na to, abych vstala a šla je poslouchat o dvě patra níž. Zapomněla jsem si papuče, ale díky tomu mě alespoň neslyšeli přicházet.
Poslouchala jsem je delší dobu, až jsem usnula na schodech. Ani jedno slovo o mě nepadlo. A ráno mě až probudilo Pelterovo něžné šťouchnutí. Zamrkala jsem. Copak si mě nikdo v noci nevšiml? Hloupost. Museli by do mě vrazit, nebo vydávat hluk, když byla tma. Nemohli mně vidět!
Pelter se na mě mile usmát a předal mi snídani. Smažená vajíčka s tousty! To je poprvé, co tuhle snídani tady vidím, až mi málem vypadly oči z důlků. A cítila jsem okolo sebe něco teplého. Byla to deka. Cítila jsem se trapně, když okolo mě prošel Jiank se slovy, že jsem usnula zřejmě uprostřed chůze.
Takže si mě všimli všichni, ale snažili se mě nevzbudit. A stejně mi to bylo k ničemu, protože se o mně stejně nebavili. Když jsem se zakousla do toustu, přemýšlela jsem, co jsem vlastně chtěla slyšet.
Po snídani jsem chtěla umýt nádobí, ale Jiank mě mírně odstrčil, div se teta nezlekla, že pustím talíř na zem, ale ten mi ihned sebral Thomias, podávajíc ho Jiankovi. jen jsem zamrkala nad tím gestem. Raději jsem se vzdálila. Co když se něčeho nakazili?!
Zarazla jsme se, když mi něco zsívitlo do očí.
Byla jsem připravená zasyčet na toho, kdo se snažil dělat odraz světla pomocí nějakého skleněného (nebo jiného) nástroje, aby mi odraz světla padl přímo do očí. Ale nikde jsem ten zdroj neviděla. Bylo to slunce samotné, které na mě svítilo a usmívalo se. Usmála jsem se nazpátek. Bylo hezké konečně vidět slunce. Jak jsem se od šťastného strýce ihned dozvěděla, několik hodin pršelo a podle všeho jeho semínka začala klíčit, takže bude velká úroda zajištěna. Pokud nebude příliš sucho, napadlo mě. I tak jsem se musela hlasitě zasmát.
Zabalená v dece a s hrnkem čaje jsem se posadila ven a sledovala radujícího strýce, který pochopitelně neušel tetiným sarkastickým poznámkám. Bylo mi však jasné, že i ona má radost a říká to jen tak. Bratranci okamžitě zkoumali první klíčky, až je od nich musel strýc vyhodit, bránic své děti vlastním tělem. Slyšela jsem Fergudin smích, až mě zamrazilo v zádech. To bylo poprvé, co jsem slyšela tenhle druh smíchu od ní. Ale musela jsem se zasmát podobně, protože se na mě také podívala.
Sotva se Pelter dozvěděl, kolik je hodin, začal jančit, poletovat po domě a skučet, jako malý pes, kterého jste nechali, zapomněli nebo zavřeli doma samotného a on chudáček neví, kde jsou páni. Držel se za hlavu, lítal z místnosti do místnosti a netušil co dělat. Až když co cvrnkl Jiank do čela, vzpamatoval se. Podal mu nějakou tašku (se svačinou, tvoru mu udělal on a Thomias!), Pelter mu poněkud hlasitěji poděkoval a rychle se rozběhl ven. Nasedl na motorku a s batohem na zádech zmizel z dohledu. Jen jsem zamrkala, co to mělo být.
Od Anzoha jsem se nakonec dozvěděla, že mu volali ze školky, zda by nemohl přijít dnes o něco dřív, aby se s ním mohli domluvit na různých věcech. Nakonec jsem přikývla, popíjejíc teplé kakao, které pro všechny udělal Ovis. Pohlédla jsem na jedno, které zbývalo. Ano, to patřilo Pelterovi.
Když jsem vyběhla do pokoje, rozhodla jsem se pro jednu zásadní věc...
Přešla jsem ke skříni a podívala se pod ní. Vedle koše, pod skříní ležel můj papírek. Natáhla jsem se pro něj. Vytáhal jsem ho a přiložila ho k ostatním, zatímco od Peltera jsem bezpečně uložila k těm povedeným. Pohlédla jsem na zbylé dva... vlastně tři. Usmála jsem se a přikývla. Povedlo se to!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře